V čem nacházíš spojnici mezi historickými událostmi, které se staly Shakespearovou inspirací, a současností?
Vyrastal som v období hlbokej totality, ako študent DAMU som zažil „sametovú“. Považujem sa skôr za človeka, ktorý si politikou nezaťažuje život. Ale o to viac ma baví stretnutie s postavami, pre ktoré politický ruch, mocenské konflikty znamenajú tak veľa. Sú často chytené v pasci, z ktorej s nasadením všetkých síl, často veľmi egoisticky, hľadajú ten správny únikový východ a riešenie. U Shakespeara padajú hlavy, tečie krv v mene spravodlivosti a boja o česť. Neľútostná politická hra však dokáže rozmetať a poznačiť životy falstaffovej „partie“, v ktorej sa žije z ruky do úst a na dlh, ale o to viac slobodne. A konflikt týchto dvoch svetov sa stáva aktuálnym obrazom dnešnej doby.

z rozhovoru s P. Gáborem

Velký příběh anglických dějin
(…) S přizvaným týmem spolupracovníků (…) vytvořil režisér Peter Gábor další ze svých jevištně obrazných inscenací, v níž potvrdil cit pro výtvarný znak a stylizaci. I tentokrát se pro něj východiskem stala scéna – Cillerem obnažené jeviště s nízce spuštěnou osvětlovací rampou evokuje retrospektivní vyvolávání děje. Holý prostor je uzavřen dřevěnou hradbou, vymezující místo bojům, chrám i královskou síň, přičemž jediným vyvýšeným místem jsou do podkovy uspořádané praktikábly tvořící podstavec pro trůn, lůžko pro umírajícího krále či bitevní molo. Symbolem se stává šarlatová látka, trhaná na kusy jako Anglie a jako mezilidské vztahy, barvou krve a moci poznamenávající životní cestu Jindřicha IV. Nad vším se tyčí Anděl smrti, určující zběsilý rytmus zabíjení dunivými údery do tympánů (v premiérovém večeru ve fascinujícím výkonu Alžběty Kočí).


Barevná vyváženost a tvarová jednoduchost kostýmů s hudebními vstupy a choreografií (Eva Burdová a Ivo Kosina) propojují současné prvky se stylizací asijských bojových umění (zejména v bitevních scénách). Falstaffovská linie, situovaná režisérem částečně do akcí v hledišti, odkazuje k amorálnosti dnešního světa. V parodizující nadsázce pak ke společenským mechanismům, v nichž jsou vztahy mezi přáteli rozbíjeny a v nichž vládne citová otupělost a záměna skutečných hodnot za pseudohodnoty moci. Gáborova inscenace zdůrazňuje neúprosně se opakující kolotoč vzestupů a pádů poznamenávající osudy obyčejných lidí.

T. Lazorčáková, Divadelní noviny, 21.1.2003

Jednoznačný úspěch Shakespeara i Hilského v Moravském divadle

(...)
Režie Petera Gábora patří k jeho úspěšným, a tak spolu se solidními, někdy výtečnými výkony herců vzniklo představení s dramatickým spádem i typicky falstaffovského smíchu.
Shakespearovský způsob střídání brutálních a tragických scén s komickými, scén „vysokých“ a „nízkých“, režie uplatnila ve svižném provedení. „Konzervativní“ olomoucké obecenstvo bylo vtaženo do hry na jevišti i uprostřed hlediště, a bylo ochotno po třech hodinách ještě dlouho tvůrcům tleskat.
Málokdy se dá konstatovat, že představení nemá výrazně slabých hereckých kreací, zde to však platí. (...)

P. Klen, MF Dnes, 20.2.2002