Po celodenním redakčním shonu chtělo by se udělat...UFFF.
Ale nemáme nárok, je teprve druhý den a krize dne třetího před námi. V čem byl druhý den výjimečný? Tak předně nezačalo pršet, za což je sluníčku nutné poděkovat. Po čtvrtečních hektických Ekologických dnech, kdy nebylo kam se postavit, zelo Horní náměstí prázdnotou. Kulisu unuděnému davu dělala juchající skupina předvádějící folklórní tance, děti se dobře bavily, voda z kašen pomohla osvěžit pár nedočkavců, již se těší na otevření bazénu. A divadlo? Ano, to bylo taky. Hned ráno. Školní představení jsou tak trochu zvláštností. Tentokrát se podařilo nalákat studenty na monodrama Pan Theodor Mundstock. Žádné podrobnosti prozrazovat nebudeme, tohoto představení se totiž dočkají i dospělí, a to dnes od 21:30 v komorním prostoru Divadla hudby. Jedná se o záležitost zcela mimořádnou, která se na jevišti ústeckého Činoherního studia hraje téměř dvacet let. Ta velká žlutá a hřejivá koule sice dnes nelámala rekordy, ale přesto se našlo dostatek odvážlivců, kterým nevadilo strávit odpoledne v ponurém sále kina Central. V podvečer se zaplnilo hlediště moravského divadla do posledního místečka, do ředitelské lóže usedl ministr kultury Pavel Dostál. Stejně jako loni bez své pověstné šály. Do Olomouce přilákal tradičního hosta festivalu Kašparův Richard III. Takové herecké příležitosti, které se dostalo Janu Potměšilovi, se říkává kláda. A kláda to také byla i pro diváky. Představení, které by mělo být povinné pro všechny nepoctivé zkorumpovance, aby jim ukázalo, že do lotra Richardova formátu mají ještě hodně daleko, a zároveň by mohlo posloužit jako odstrašující příklad neslavného konce člověka na vrcholu. Divadelní hry inspirují filmy a občas je tomu i naopak. Grotesky a svět němého filmu okouzlily režiséra Pavla Šimáka natolik, že vznikl Play Chaplin! Hádejte o kom by tak inscenace pro sedm neslyšících herců mohla být! Je to on, pán s buřinkou, v pytlovitých kalhotách, se šibalským úsměvem. Kdo přišel, neprohloupil, byť na něj v průběhu produkce spadlo pár dešťových kapek. Asi deset na osobu. A bude den třetí, kritický. V alkoholový opar se zahalí cesta mezi Moskvou a Petuški. Odpoledne bude patřit tajemnému Krotiteli Morantovi, kdo přežije, počká na něj Idiot a po něm avizovaný Pan Theodor Mundstock. Máme se na co tešit, zlomte všichni vaz!

Krutý a nemilosrdný Jan Potměšil
Páté představení letošního ročníku Divadelní Flory očekávalo olomoucké publikum bezesporu s velkým nadšením. Vždyť už tři týdny před jejím zahájením byly vyprodány dokonce lístky na přístavky. Jakpak by ne – byla jím známá, cenami a slávou ověšená inscenace Divadelního spolku Kašpar Richard III.
Hra plná krutosti, násilí páchaného na komkoliv, bez ohledu na to, zda se jedná o bratra, dospělého, dítě či bývalého přítele, který byl ještě donedávna spojencem. Hlavní hrdina Richard (Jan Potměšil) odhaluje všechny stránky svého já. Jeví se jako milující bratr, laskavý strýc, nešťastný milenec, jemuž není jeho láska náležitě opětována. Ve skrytu duše mu však záleží jen na jednom – chce získat moc, a to za jakýchkoliv podmínek. S lidmi ve svém okolí si pohrává, vysmívá se jim za zády a později je rovněž ochoten použít svého meče. Nic mu není svaté, je schopen čehokoliv.
Děj se odehrává na zcela funkční a velmi působivé scéně (Ondřej Nekvasil) – dřevěné, patrové stavbě členící se do šesti velkých oken. Ta se postupně, či zároveň odkrývají, a divák se tak dostává na příklad do paláce, před něj, na bojiště, do londýnského Toweru. Tvůrci inscenace si vystačili s minimem nezbytných rekvizit, nebylo jim zapotřebí složitých proměn divadelního prostoru. Rovněž poslední scéna Richardovy bitvy je vyřešena velmi bravurně – Richard se pohybuje na pojízdné konstrukci znázorňující jeho koně.
Celkový dojem dokresluje efektivní hudba (Petr Malásek), k jejímuž vytvoření bylo opět použito pouze několika nástrojů – varhan, bubnů, zvonů a violoncella. Hudební pasáže oddělují jednotlivá jednání a některé výstupy, nechybí ani na začátku či na konci. Další podstatnou složku inscenace tvoří kostýmy Vladislavy Prudičové. Jsou elegantní, bez zbytečných detailů, jednoduché, a přesto velmi nápadité.
Vzhledem k omezenému počtu herců musel být text této Shakespearovy hry upraven (překlad Břetislav Hodek, úprava Milan Lukeš a Jakub Špalek). Někteří herci ztvárňují dvě či více rolí, přesto při sledování nedochází ke zmatku a nepochopení. Většina z nich své role dokáže zřetelně oddělit a nabízí každé ze svých postav novou tvář. Milena Steinmasslová se tak kromě Vévodkyně představila rovněž v postavách jejích synů, Edwarda a Clarence. Méně přesvědčivá byla Lucie Vondráčková, která ztvárnila tři naprosto odlišné role – Annu, Markétu a písaře. Podstatně lepší výkon podala Eva Elsnerová jako Alžběta. Její poslední dialog s Richardem byl velice emotivní a působivý. Velmi vtipně si režisér inscenace (Jakub Špalek) poradil rovněž s postavami Richardových synovců. Vyhnul se divadelníky obávanému zapojování dětí a nebál se použít na jejich místě loutek.
Ačkoliv se tedy v páteční podvečer na scéně Moravského divadla hojně a nemilosrdně vraždilo, přišli si diváci bezpochyby na své.

Iva Mítková

Shakespeare ze všech úhlů aneb musí mě to vzrušovat
Rozhovor v divadelním klubu s režisérem Jakubem Špalkem a hercem Janem Potměšilem
po představení hry Richard III. Divadelního spolku Kašpar.

Co Vás vedlo k výběru tohoto Shakespearova dramatu (Richard III.)?
Znám více Shakespearových dramat, v nějakých jsem hrál, nějaké znám z jeviště a překvapilo mě, že se mně ty hry nelíbí. Podle mě je to už moc starý autor, a je pro mě málo složitý. Vlastně mě to vůbec nebavilo. No a Richard mne zaujal u prvního monologu, byla to hra, která mne začala vzrušovat. Prostě se mi líbila. Je dobrý, že ten Richard je bezchybný, on je chytrý, silný a vytrvalý. To není žádný blbý padouch, a navíc přesně ví proč je zlý. Ta doba ho vlastně vyvrhla. Tomu se nemůžete divit. Můžete si vzít příklady tankistů z druhý světový války, starej Tesařík třeba. To je to samý. Prostě mě ta hra vzrušuje, jako mě vzrušuje nějaká ženská a já nemůžu říct proč mě ta ženská vzrušuje. Nejsem dramaturg, nevybírám si hry, že jsou o něčem, ale že mě prostě vzrušují.
Již dříve jste zmínil, že jste měl jinou vizi o počtu obsazených herců, než je tomu teď...
Tam šlo o to, že jsem původně chtěl udělat úpravu pro 11 herců, protože jsem věděl, že jestli tu inscenaci udělám za 600 000 nebo 800 000 korun, to je jedno, prostě provozně těch 11 je číslo, který zaplatím z repríz. Protože v Celetné je 170 míst a když se hraje Richard III. a je vyprodaný a lístky jsou drahé, tak si na tom vydělám 600 korun. Zbytek dám zpátky lidem na jevišti, protože je toho moc a ta Celetná je malá. To je jednoduchý důvod. My jsme takhle dělali redukci u Cyrana na 8 postav a já to považuji dodneška za jednu z nejšťastnějších podob Cyrana, kterou znám. Zmizí ty nezajímavé krucance v této hře. Richard III. má 46 historických postav, je to od Shakespeara poměrně zajímavé téma, ale je tam spousta nesmyslů a ta hra jako taková prostě není dobrá, musí se upravit. Věděl jsem, že když se budu nutit do úpravy na těch 11 herců, tak to bude divadelní. Že ten výsledný tvar bude divadelnější.
Takže to, když hrály ženy mužské role a loutky hrály děti, bylo dáno taky ekonomickými důvody?
Ale Shakespeare to měl úplně stejně, za něj hrál Richarda III. pravděpodobně stejný počet lidí jako u nás. To není nesmysl. Představte si, že to hraje nějakých 40 lidí, to musí být hrozný divadlo. Ale tak to psal, když teda ženský hrály mužský, tak dnes musíme na ten klíč přijít jinak. Není to jen o penězích. Prostě jsem chtěl, aby tam hrálo 11 lidí, a to se podařilo.
Myslíte si, že budete v budoucnu dělat ještě nějakého Shakespeara?
Vlastně v neděli derniérujeme představení Májový Shakespeare, což je kompilace z 6 jeho her. Vedle toho uvádíme na hradě Kašperku Májový Shakespeare open air, což je jiná varianta téhož. Navíc se chystám režírovat ještě 3 Shakespearovy hry po sobě, takže jsem na něj pozměnil názor, ale myslím si, že se musí upravovat. Mě při tom čtení nebaví ty komedie, protože já mu jakoby vidím do karet a vím, že tady se mám smát a tady ne. Pro mě je to taková hra s návodem. Navíc mám rád složitý situace, který on tam moc nemá. Budu dělat Hamleta jako hostovačku v Rokoku, uvažuji o Milencích z Verony, nějak upravených, a chci se ještě podívat určitým směrem, o kterém zatím nemůžu mluvit. Prostě bych měl v září 2004 dělat 3 Shakespearovy hry.
Měli jste nějaké technické problémy při hostování na olomoucké scéně?
Celetná je poměrně velký divadlo, Olomouc je větší, ale zase ne o tolik. Když se vymýšlela ta scéna, tak se počítalo i se zájezdy, protože v té konstrukci je zavěšeno 14 světel, která dokáží osvítit všechny prostory konstrukce. Takže přijedeme, zapojíme to do těch mašin, a jsme v pohodě. A navíc Richard III. měl 100 repríz plus nějakých 30, 40 zájezdů, včetně třeba Mahenova divadla v Brně. Takže jsme vycvičený koně, který umí svoje, umíme rychle komunikovat. Akorát nás tu překvapila ta šikma, to je trochu vražda pro vozíčkáře. Na to, že mi to nikdo neřekl, mě docela překvapilo pozvat vozíčkáře na představení, který se hraje na šikmě. To jsem si říkal, že je to obdivuhodný produkční počin, takže jsme to dneska řešili asi 20 min. Museli jsme se dohadovat trochu jinak na aranžmá, protože u Honzy je ten problém, že ruce jsou nohy. Ale jinak, když přijedeme někam s Richardem, tak víme, co máme dělat a jsme hotoví během 15 minut.
Ještě by nás zajímal váš projekt „12 a dost“, což je jistě zajímavý počin z hlediska uvádění nových her.
To je vlastně jenom jasně oznámená smrt té inscenace. Chceme hodně zkoušet a máme dost mladých herců, kteří chtějí pracovat. Měli jsme 100. reprízu Richarda a 400. reprízu Růže pro Algernon, což jsou sice hezké věci, ale umělecky by nás to zabilo. Nemůžete zkoušet nové věci, protože ty staré tam furt smrdí. Díky tomu nemůžu zkoušet nové hry. Z toho popudu vznikl tento projekt. Což znamená, že nějaké hry jsme označili razítkem „12 a dost“ a víckrát to v Celetné nehrajeme. Taková hra vystačí na půl roku, dvě představení do měsíce. Z novinek tohoto typu připravujeme např. komponovaný večer tří her V. Havla a hip-hop operu.

Díky za rozhovor
Kateřina, Michal a Klarin

Rozhovor s Janem Potměšilem

Jak jste chápal postavu Richarda. Co pro vás bylo na jeho charakteru nejvýraznější?
Snažil jsem se ho pochopit hlavně jako člověka, pro sebe ho obhájit, abych ho mohl nějak hrát, ztvárnit. Tak jsem pátral samozřejmě i v temných zákoutích vlastní duše, co tam teda je. Ten model, že to je outsider, sice z královské rodiny, ale odstrčený. Nedaří se mu, tak si řekne, nejde mi to s holkama, tak začnu dělat svinstvo, nějaký intriky... A vlastně z nějaký maličkosti se to převalí na to, že jde o život, teče krev, a pak mu ta moc zachutná a on v první polovině s lidmi manipuluje, a ti se ho začnou bát. Pak je to paradoxní, že když dosáhne moci - na korunu, tak mám pocit, že v tu chvíli se stane slabým a v tu chvíli vlastně skončil, je to jeho konec. Nemůže to dopadnout jinak, než že sejde na to, co do toho světa vypustil. Pro mě bylo důležitý, že je to obyčejný člověk, třeba v momentě, kdy dostal strach, což je obyčejná lidská emoce. Možná má charisma, umí zaujmout lidi. Pro mě je to nejpodstatnější v celý hře, že každý z nás má v sobě i ďábla i boha a záleží jen na nás, čemu budeme naslouchat a sloužit. V tom je ta hra geniální, že to potkáváme i ve vlastním životě kolem sebe.
Jak dlouho jste se učil zacházet s bičem „bejkovcem“? Nemáte strach, že někoho švihnete?
To je specifická kategorie, učil jsem se to dost dlouho, není to zadarmo naučit se práskat. Objevili jsme kovboje Jimmyho, který mě učil práskat bičem vyrobeným přímo pro mě. Má asi tak 2,5 m. Když už se mi začalo dařit prásknout někde doma na louce nebo na zahradě, tak jsem myslel, že mám vyhráno. Opak byl pravdou. Po příchodu na jeviště jsem dostal strach a nešlo mi to. Navíc v situaci, když udělám pohyb nebo řeknu repliku, je důležitý prásknutí v daný okamžik kvůli rytmu představení. Může se stát, že se mi to nepovede, nemám na to žádný patent, ale to se může stát i velkému profesionálovi. Na druhou stranu jsem ale mnohem klidnější a nemám důvod myslet si, že by se mi to nepovedlo. Věřím, že ten bič má v inscenaci své místo. V Richardovi hrajete jednu z nejtemnějších postav, máte sen zahrát si v nějakém Shakespearovu dramatu postavu, která by byla protipólem? Přání by člověk měl a myslím, že k tomu dojde. Abych byl konkrétní. Teď jsme dělali specifický kus pro květnové dny Májový Shakespeare, což jsou dialogy zamilovaných dvojic. Od Romea počínaje, přes Macbetha atd. a tady mám čest si zahrát Romea. Je úžasný, že to není jen zamilovaný mladý kluk, ale je to nesmírně bohatá postava a smekám před panem Shakespearem.

Nebezpečně okouzlující svět filmu
Jméno Charlieho Chaplina samo o sobě budí pozornost, proto inscenace nazvaná Play Chaplin! přitahuje publikum bezesporu už samým názvem.
Profesionální brněnská divadelní společnost Neslyším uvedla včera večer v prostorách potemnělé Tereziánské zbrojnice vlastní inscenaci Pavla Šimáka a Alexandra Minajeva a rozšířila obzory festivalu Divadelní Flora Olomouc. Soubor neslyšících je kvůli svému handicapu nucen přizpůsobit repertoár vlastním možnostem, kteréžto však nemusejí znamenat ztrátu tvůrčí nápaditosti.
Play Chaplin! odkazuje už dle svého názvu ke slavné éře němého amerického filmu, potažmo grotesky, v němž hrál prim zejména anglický přistěhovalec Charles Spencer Chaplin. Image věčného tuláka potýkajícího se s problémy chudoby se pokusili osobitě využít inscenátoři originálního vystoupení, aniž by se nijak výrazně neotírali (myšleno z hlediska zneužitelné laciné parafráze) o stále živoucí fenomén němého období kinematografie. Připodobnění se nuzně vzhlížejícímu chlapíkovi v buřince s neopomenutelným knírkem tu neznamená pouhý odkaz na konkrétní osobnost či její život. Autoři sice otevřeně přiznávají inspiraci v Chaplinových životních osudech a peripetiích, ale nezůstávají jen u scénických výjevů zábavního průmyslu. Inscenace naopak přináší daleko hlubší a širší záběr, nežli tomu mohlo být zpočátku patrno. Play Chaplin! je vlastně příběhem herce předvádějícího divákům fikci, jež jim přináší smích a potěšení. Sám je ovšem pod tlakem obluzujícího světa iluzí, v němž se ztrácí skutečné životní hodnoty. Hrdina si uvědomuje vlastní izolovanost vůči vnějšímu „normálnímu“ světu a touží po návratu do něho. Zrádné pozlátko, jež poskytuje „promiskuitní“ svět filmu a divadla, ubíjí odcizením charakterové vlastnosti individuální osobnosti a redukuje člověka na pouhého interpreta situací či scén. Komik se snaží vymanit ze sevření fiktivní reality a usiluje o život ve skutečném světě. Jen tam může najít lásku, která se pro něho stala hybným momentem v dalším životním směřování.
Představení po vzoru prvních biografů bylo po celou dobu trvání obohaceno živým klavírním doprovodem. Za zvuků prehistorické filmové kamery se před očima publika střídaly komediální výstupy připomínající království grotesky. Představení beze slov dokázalo zprostředkovat atmosféru dávno uplynulého času, aby navázalo na kontext dnešní, aktuální.
Herecké výkony představitelů bych nechtěl z důvodu výrazné kompaktnosti souboru jednotlivě hodnotit. Každý protagonista přinesl něco osobitého a jedinečného. Jelikož však jedno bez druhého nemůže existovat a jen vzájemné sepětí tvoří dokonalý celek, je každá postava v ději (či scénických výjevech) nepostradatelná a důležitá.

Neslyším, nevidím, hraji
Po večerním představení Play Chaplin! jsem na stále ještě vyhřátém nádvoří Zbrojnice hovořila s produkční Divadla v 7 a půl Silvií Sandža a jejím manželem Sergejem, který ve jmenovaném představení dokonale sehrál policistu či Othella a sám s neslyšícími pracoval na Othellovi. Náš rozhovor se točil jak kolem fungování Divadla v 7 a půl (t. č. bez vlastní scény), tak Divadla Neslyším; ale i kolem přístupu brněnské radnice k financování divadel.

Kdo přišel s námětem Chaplina?
Tato inscenace měla premiéru již v březnu 2001 a námět pochází od Alexandra Minajeva, ruského herce a režiséra žijícího v Praze, který spolupracoval také na scénáři a režii s Pavlem Šimákem, dříve uměleckým šéfem Divadla Husa na provázku (pozn. v jeho režii je na programu i Kerouacovo Na cestě). Vyšla také z toho, že je potřeba vedle těžkých a vážných témat dělat i něco lehčího, humornějšího.
Jaké jsou další inscenace Divadla v 7 a půl, kde vedle sebe vystupují slyšící a neslyšící herci?
V režii Matěje T. Růžičky vznikla Proměna Franze Kafky, kde se již objevily velké režijní zásahy ze strany neslyšících herců. S další inscenací Romeo a Julie jsme byli v loňském roce na zájezdu v USA. Výrazná propojenost a kombinace slyšících a neslyšících se objevuje např. v inscenaci Blahoslaveni tiší, která vychází z Ortenovy poezie. A zatím poslední premiérou byl Osip na motivy poezie a textů Osipa a Naděždy Mandelštamových, kde hraje pouze Matěj T. Růžička a Lenka Ryšánková (pozn. viděli jsme ji např. jako Desdemonu).
V tisku se nyní objevily zprávy o finančních problémech Divadla v 7 a půl.
Ano, jsme už natolik podfinancováni, že to, co jsme dostali letos, jsme dostali naposledy tak v roce 1997 a není to na základě toho, že by nám někdo řekl, že nemáme výsledky. Výsledky máme a i mimo úřední rozhovory ti úředníci říkají, ano my vám držíme palce, my vás podporujeme. Finále je, že nemáme z čeho zaplatit faktury a někdy kolikrát i výplaty. Celkově jsme pro letošek dostali 900 tisíc oproti loňskému 1,5 miliónu. Navíc jsme na začátku loňské sezóny přišli o vybudovaný prostor.
A je nějaká naděje na nový?
Momentálně jsme se přestěhovali do vedlejší budovy, která je ale v územním plánu města Brna vedena jako místo určené pro výstavbu garáží. Situace není dořešená, nevíme, co bude. Máme investory, kteří by koupili budovu, ale potřebujeme budovu, která vydělává, tzn. že třeba potřebujeme mít dole hospodu. Zároveň se HaDivadlo stěhuje do nového prostoru, jenomže jeho budova patří České spořitelně a nájem je tam kolem 80-90 tisíc měsíčně.
Můžete mi něco říci o procesu osamostatnění Divadla Neslyším?
Od poloviny 90. let probíhalo plynulé propojování posluchačů a absolventů oboru Výchovná dramatika pro neslyšící vyučovaného na Janáčkově akademii múzických umění v Brně s Divadlem v 7 a půl. V roce 1997 pak vznikla 1. sekce Divadla v 7 a půl: Vlastní divadlo neslyšících, z něhož se v roce 2000 utvořilo Divadlo Neslyším, které v té době ale stále fungovalo jako sekce Divadla v 7 a půl. Dva roky krystalizovala myšlenka a potřeba oddělit se ze svazku s Divadlem v 7 a půl, byla realizovaná v prosinci loňského roku i z toho důvodu, že to nejlepší, co můžete udělat pro handicapované, je, že se postaví na vlastní nohy.
A jak toto divadlo funguje nyní?
V březnu mělo Divadlo Neslyším první zcela vlastní premiéru Kašpar Hauser, která byla sice vyprodukována ještě Divadlem v 7 a půl, scénu a hudbu také dělali lidé z okruhu našeho divadla. Ale režii už měla ředitelka divadla a herečka s režisérským talentem Monika Kurincová (pozn: v představení hrála dívku Chaplinových snů). Od okamžiku premiéry přešla tato inscenace plně do rukou Divadla Neslyším - sami si shánějí, kde to budou hrát, jak to budou hrát a za kolik to budou hrát.
Divadlo Neslyším má v současnosti šest členů, pět jich vystupovalo v představení Play Chaplin!, šestou členkou je Ivica Tichá. Produkci má na starosti především Petra Vaňurová (pozn. vystupovala jako těhotná žena či zběsilý kameraman).
Teď se s tím perou, rozdělují si role a zvykají si na to, jak se to vlastně dělá, a že to není zas taková sranda, když se o vás nikdo nestará. Ale myslím, že se s tím perou docela dobře. Držíme jim palce a doufáme, že to dobře dopadne.

Děkuji za rozhovor
Renata Vášová

„A teď popřemýšlejte společně se mnou: Co mám vypít?“

Venedikt Jerofejev

Filmový jazyk má ve své sbírce termínů jeden, který se dá použít i na divadle. Je jím road movie. Těžko si představit cestu odnikud nikam, která řeší, či v našem případě neřeší, lidské problémy, předvedenou na divadle. K vykonání cesty nepotřebujeme vidět, že hlavní představitel někam jede. Stačí pocit, že se na cestě, že které není návratu, skutečně ocitl.
Podtitul sobotního dopoledního představení Moskva – Petuški zní: Z Moskvy za lahví vodky kamkoli. Není však tak úplně pravdivý. Věnečka Jerovjejev je obyčejný alkoholik. Obsáhlá studie o alkoholismu není nutná. Důležité je poznamenat, že průvodním znakem ještě před delirium tremens, je množství oken či lépe řečeno přímo výkladních skříní. Dotyčná osoba si vůbec nic nepamatuje, často docela dlouhý časový úsek. A něco takového se stalo i Věnečkovi. Opil se a z kocoviny probudil až ráno v neznámém moskevském činžáku. Značně poznamenán kocovinou se vypraví vlakem do výletní oblasti Petuški vzdálené asi sto padesát kilometrů od Moskvy. Dojede? Nedojede?

-maš-

Krotitel Morant
Austrálie/1979, r.Bruce Beresford, 107 min.
Nominace na Oscara, nejlepší australský film roku, cena na festivalu v Cannes


Edward Woodword v titulní roli

Filmová rekonstrukce sto let starých událostí z búrské války v jižní Africe (1899-1902), která probíhala mezi britským vojskem a rodinami holandských osadníků, proslavila režiséra Bruce Beresforda a připomenula, že na straně Britů bojovali i jejich spojenci z australských kolonií. Film získal řadu ocenění na festivalech a byl nominován za scénář na Oscara. Je dodnes řazen mezi nejkvalitnější filmové analýzy válečné morálky, které v anglofonní kinematografii vznikly. Převod soudního dramatu do filmové podoby režisér Beresford řešil užitím dvou souběžných dějových linií: soudním procesem a rozsáhlými vstupujícími retrospektivami. Děj a situace jsou líčeny z pozice australských vojenských sil, v té době sice ještě v pozici poddaných britskému impériu, avšak ovlivněných silným racionálním hnutím v Austrálii, usilujícím o samostatnost.

Michal Horňák

Dostojevského Idiot podle Fedotova
Velké divadlo dnes v podvečer bude mít jedinečnou příležitost hostit ostravskou Společnost Petra Bezruče. Inscenací, se kterou do Olomouce zavítají, je Dostojevského Idiot v režii Sergeje Fedotova. Fedotov je mezi hereckou obcí znám jako režisér velice precizní, důsledně pracující nejen na inscenaci samé, ale dbá i na intenzivní přípravu před zkoušením. Důkladná práce, a především vlastní interpretační přínos jsou ve výsledku zřetelně čitelné. Bezruči obstáli na výbornou. Přestože představení je na repertoáru teprve od února 2003, dostalo se mu oslavných poct jak z odborné, tak i laické veřejnosti.
Dostojevského text je známým a čteným, uvádění Idiota není na českých jevištích zvláštností. Výborné herecké výkony nejen v hlavních, ale i ve vedlejších rolích jsou zárukou skvělého diváckého zážitku. Možná trochu překvapením je, že v Ostravě mají hned dva Myškiny a oba jsou od sebe diametrálně odlišní. Kalužův Lev Nikolajevič není úplně bezbranný a naivní, je dospělý člověk vědomý si svých mantinelů. O Moučkově (j.h.) Myškinovi řekl L. Vrchovský, že: "...probouzí více soucitu svým mravním sebetrýzněním...". Stejné chvály se dostalo i Lucii Žáčkové coby Nastasje Filipovně. Pro česká jeviště nezvyklým pojetím se v roli Rogožina představil Norbert Lichý, který je zároveň i autorem hudby. Festivalové motto „síla moci a moc bezmoci“ je ostravským Idiotem naplněno beze zbytku.

-maš-

Pan Theodor Mundstock podruhé
Jaroslav Achab Haidler ve vlastní úpravě a režii.

Inscenace, jež měla premiéru již v roce 1984, vznikla na základě prvotiny spisovatele Ladislava Fukse vydané roku 1963. Hlavní postavou je nenápadný „malý“ člověk, jehož život začíná být ze všech stran svírán a omezován vyhláškami, nařízeními a zákony namířenými proti židovskému obyvatelstvu. Není hrdinou, ani zbabělcem; jen slabým člověkem, jenž se neumí vzepřít. A právě prožitek toho, jak se jeho osobnost vyrovnává se stupňujícími se tlaky a nevyhnutelností transportu, přiblíží J. A. Haidler jako jediný zástupce divadla jednoho herce na přehlídce. Vždy jde o výjimečnou událost, kdy jediný interpret musí obsáhnout celý jevištní prostor, zaujmout a navázat kontakt s diváky v sále. Má k tomu jen několik málo rekvizit: kufr, kabát, skříň, věšák vytvářejí uzavřený svět bytu i vnitřní svět pana Mundstocka. Haidler svou hereckou akcí tyto předměty oživuje a přehrává scény z návštěv u Sternových, z řeznictví či imaginární rozhovory s dalšími postavami, a rozšiřuje tak svět příběhu i mimo scénu jeviště.
V jednom z rozhovorů k inscenaci uvedl, že právě tento Fuksův příběh jej přivedl k judaismu. „Mám pocit, že nic nehraju. Vždycky jsem to koncipoval tak, že to není žádné ‘židi proletěli komínem, buďte laskavě dojatí’. Je to o životě, tak jako celý judaismus. Líbí se mi, že ten bláznivej magor Mundscotck je doma se slepicí, nikam nevyjde, na všechno se připravuje a všechno je jinak. Je to paradox, ale nevzdává to a ještě malého Šimona učí ´ty pojedeš sice příštím transportem, ale my se budem připravovat, to má smysl´. To se mi na tom neuvěřitelně líbí.“

-reva-

Dozvuky EDO:
Kterak prasátko nad vlkem vyzrálo aneb loutkové buchtičky
Na prvního máje měla Divadelní Flóra svého konkurenta v Ekologických dnech na náměstí, kde se také konala divadelní představení. Dějištěm bylo nádvoří radnice a publikem měly být hlavně děti. Za všechna představení, která proběhla, bych zmínila dvě loutkové pohádky souboru Buchty a loutky. První byla pohádka o Žabáku Valentýnovi a druhá o Třech malých prasátkách.
Buchty a loutky je profesionální loutkový soubor, který se specializuje na hru se zmenšenými loutkami, které přesně pasují do malé a snadno přenosné scény. Jejich představení se dají nazvat rodinnými, protože se baví nejen děti, ale je zde spousta vtipných pasáží i pro dospělé.
Tři malá prasátka je přestavení o čunících, kteří si každý sám postaví domeček. Jeden z papíru, druhý z dřívek a třetí z cihel. Ten, který opravdu vyhraje nad zlým vlkem, jenž je obtěžuje, je prasátko, co má domeček z cihel, protože vydrží vlčí útoky. To, co si děti z představení odnesou je, že aby bylo něco kvalitního, musí se na to vynaložit nějaká námaha a úsilí. Toto ponaučení není dítěti násilně podsouváno, ale mistrně zabaleno do komických scének a situací, které dítě automaticky přijme.
Na závěr vám mohu doporučit zhlédnutí jakéhokoliv představení Buchet a loutek, protože je to soubor, který Olomouc pravidelně navštěvuje. Určitě nebudete litovat.

Kateřina Švecová

Festival se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje Jana Březiny
a olomouckého primátora Martina Tesaříka

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje. Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP, a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce Festivalového zpravodaje: Michal Balák, Michal Horňák, Petr Klár, Iva Mítková,
Petra Němečková, Martina Šmídová, Kateřina Švecová, Renata Vášová