BYLO…
Sobotní nepřízeň počasí kompenzovala hojná účast diváků, kteří dali před pohádkami přednost vražedné cestě mezi Moskvou a výletní oblastí s roztomilým názvem Petuški. Část redakce zakotvila v divadelním klubu a počíhala si na Pavla Lišku. Rozhovor s ním najdete uvnitř čísla. Stejně tak s třemi postavami Dostojevského Idiota. Myškinem, Nastasjou Filipovou a Rogožinem (tedy s Josefem Kalužou, Lucií Žáčkovou a Norbertem Lichým). „…hrozné je, že krása není jen strašná, ale také tajemná věc. Tady bojuje ďábel s Bohem a bojištěm jsou srdce lidí.“ Tak pravil Dostojevský. Ve stejném duchu se protkal svět Idiotův se světem reálným, nyní existujícím. Tak jak si pohráli Bezruči pod vedením Sergeje Fedotova s někdy až brutální lyrikou Dostojevského textu, byl neuvěřitelný zážitek. Sobotní noc byla výjimečná nejen svou zimou, ale i pořadatelskou předtuchou chladného počasí a velice komorní, křehkou záležitost Pana Theodora Mundstocka umístila do stísněného prostoru Divadla hudby.
BUDE…
Neděle nastane ve znamení dalšího Dostojevského: Zločin a trest. Představení Divadla v Řeznické se bude konat za oponou, tudíž je určeno hlavně rychlejším šťastlivcům, kteří si včas opatřili vstupenky. Do kina se často chodíme odreagovat, ale Wajdova Krajina po bitvě nás zase donutí přemýšlet nad šíří lidského utrpení. V podobně ponurém duchu zůstaneme i v podvečer, kdy se soubor Divadla pod Palmovkou s představením Oidipus Rex. Palmovka se jako první z povodní postižených pražských divadel, vrátila do svého opraveného a novotou vonícího prostoru. Ať se jí tam daří ještě lépe než do loňského srpna. Trochu odlehčení, ale skutečně jen trochu poskytne brněnské Divadlo v 7 a půl. Setkáme se s nimi on the road, tedy Na cestě. Ať žije Kerouac, beatnici……sex, drogy a rock and roll………tedy né, ať žije divadlo!

vaše redakce

Hned zkraje dopoledne „pod obraz“

Smutek i smích čiší z každého okamžiku hadivadlácké inscenace novely Venedikta Vasiljeviče Jerofejeva Moskva-Petuški (dramatizace Janoš Krist). Divadelní alkoholická road-movie v režii Jiřího Pokorného je sice plná vtipných momentů, nicméně pod vrstvou humoru se skrývá deprese. Alkoholem se totiž nedá zcela ubít, ten ji nanejvýš donutí, aby se na chvíli někam schovala. A po probuzení vše začíná nanovo. I andělé, ďáblové a sfingy se dostaví…a samozřejmě delirium tremens. Na scénu vstupuje Věňa, jurodivec a ochlasta v sugestivním podání Cyrila Drozdy. A spolu s ním panoptikum postav reálných i nadpřirozených, které spojuje hlavně jedno. Nutkavá potřeba permanentní přítomnosti alkoholu v jejich krevních obězích. Režisér buduje inscenaci jako sled obrazů střídajících se stylem „opice za opicí“. Nad jevištěm visí hvězda, symbol Ruska i všudypřítomného boha, který si, přikloníme-li se k názoru postav hry, jistě také rád přihne. Můžeme se smát, smějeme-li se ale příliš nahlas, pravděpodobně se snažíme zakrýt nejeden nepříjemný pocit. Původcem těchto negativních emocí ovšem zcela jistě nejsou vzácně vyrovnané výkony herců (kromě C. Drozdy vynikli především Anna Veselá, Ela Lehotská a Marek Daniel), rafinované kostýmy (Zuzana Krejzková) či finesy režie. Pravým důvodem divákova mrazení v zádech je totiž skryté vědomí tragické bezvýchodnosti celého příběhu o cestě do výletního sídla Petuški.
Kdo nepochopí, měl zůstat doma a pořádně se nasnídat s Novou. Bez podtextu. Když vypijete Líh denaturák, v kombinaci s pivem černým a leštěnkou filtrovanou, pravděpodobně vám bude špatně. Pokud to budete praktikovat častěji, brzy umřete. Aplikaci inscenací Hadivadla na záchvaty chandry mohu naopak vřele doporučit. Nedá se sice říci, že byste divadelní sál opouštěli s veselým úsměvem na rtech a rovným krokem, lépe vám ale určitě bude. Jako mně bylo. Ze skvělého divadla. Na zdraví!

Klarin

Mám štěstí na role, říká Pavel Liška

Dělal jste s Vladimírem Morávkem Lucernu, Romea a Julii a Nudu v Brně. V HaDivadle pracujete s Jiřím Pokorným. To jsou dva čelní představitelé režie. Jaký vidíte rozdíl v přístupu?
To se musíte zeptat nějakého teoretika, já o těchto věcech neumím mluvit. To je jako kdybyste mi dal dva básníky, třeba Seiferta a Mikuláška, a ptal se mě, jaký je rozdíl mezi jejich básněmi. Každý má svůj rukopis, témata, který je zajímají, své tempo a celé to dává dohromady úplně jiný dojem, jiný pocit z toho. Nějak analyzovat jejich rozdíly, to po mně chcete moc.
Současný Ravenhill, Moskva-Petuški a teď Shakespeare. K jaké dramatice vy sám tíhnete spíš? Co vás baví, či lépe řečeno oslovuje víc, jestli klasika nebo současné hry?
Klasiku moc nemusím. Co mám rád, tak to je ruská klasika. Ale Shakespeara taky nemusím. Bylo to teď pro mě v Národním divadle takové první velké setkání s ním, protože já jsem se mu doposud úspěšně vyhýbal. Nikdy jsem nemiloval verše na jevišti, ale zároveň jsem věděl, že v Shakespearovi něco je a že se mu nemůžu vyhýbat do smrti, ale že si ho musím pustit k tělu, abych přišel na to, jestli je ta moje averze správná nebo ne. Abych se k němu trochu víc přiblížil. Já jsem si to vyzkoušel a musím říct, že už k němu takovou averzi nemám, že ho mám rád, ale zároveň mě stačí dělat Shakespeara jednou za čas a nemusím ho sekat pořád.
Hodně se v současné době prosazujete ve filmu. Nemrzí vás, že kvůli filmu stíháte divadlo míň? K čemu máte blíž?
Snažím se to stíhat, protože mám obojí hodně rád. I když jsem dělal divadlo a nedělal film, protože divadlo má šanci dělat nepoměrně víc herců. K filmu se dostanou jenom ti, kteří mají štěstí a já jsem to štěstí měl, ale zároveň mám stejně rád film i divadlo, takže to mám do dneška rozdělené půl na půl.
Jak vnímáte skutečnost, že vaše role jsou si dost podobné. Nemrzí vás, že stále hrajete trochu „jednodušší“ týpky? Samozřejmě s výjimkou Romea…?
Výjimek, o kterých nevíte, je určitě víc. Myslím si ale, že nejsou stejní, ale naprosto jiní. Akorát mají něco společného a to je to, že jsou něčím výjimeční, ojedinělí charakterovými povahami. Jinak jsou strašně jiní a vzácní. Myslím si, že pro herce je štěstí když má takovéto role. Mám štěstí na role a jsem za to rád.
Diváci vás ale mohou mít zaškatulkovaného. Nemrzí vás, že to mnohdy vnímají zjednodušujícím způsobem?
Zařadili si mě, ale to je problém jejich. Já si myslím, že mám role různé a různě je i hraju. Každá role je pro mě nový člověk, nová duše a já s tím problém nemám. Samozřejmě, že se to dá spláchnout, takhle lacině a na první dobrou, ale pro mě to není na první dobrou.
Vy točíte film s Bohdanem Slámou…
To teprve budeme točit, zatím děláme na scénáři. Teprve na tom pracujeme. Předevčírem jsme si o tom byli za Bolkem Polívkou v Olšanech povídat, protože budeme mít spolu hodně scén. Jezdím za Bohdanem Slámou na chalupu, kde se o tom spolu bavíme a připravujeme ten scénář. Začínáme točit na podzim a natáčení potrvá přes rok.
Bude to něco podobného jako Divoké včely?
Vidíte, podobného…já vám řeknu, že to bude podobné, ale to je jako s těma podobnýma rolema. V něčem podobné to bude, ale také to bude jiný film. Možná s podobnou poetikou, ale ani to se takhle nedá říct. Podobné bude obsazení a možná v něčem i duch toho filmu. Podobná intenzita dostávání se na dřeň těm postavám, úplně syrově a surově.
Máte nějakou úplně nejoblíbenější roli?
Moje nejoblíbenější role je ta, na které vždycky zrovna dělám. Nad kterou přemýšlím nebo se nad ní trápím, nebo která mi dělá radost. Ta nad kterou si lámu hlavu, ale kdybych to bral zpětně, tak nejoblíbenější nemám. Měl jsem štěstí na role, třeba výjimečnou v Návratu idiota. Na postavu člověka, který nemá žádné ego. To je strašně zajímavý. Teď je mediálně známá postava lháře Ládi v Hřebejkově Pupendu. To je zase výjimečná postava, protože hrát kluka, který si neustále vymýšlí a lže, je vděčná herecky i divácky. My jsme si tam navymýšleli spoustu věcí, z toho polovinu na place…
Jaký máte pocit ze spolupráce s Vladimírem Morávkem na jeho filmovém debutu Nuda v Brně?
Byl jsem velice překvapený, že Vladimír fungoval stejně jako filmový režisér, co se týká práce s hercem. Věci byly takové umírněné, což nebývá pravidlo ani u filmových režisérů. Byl hodně citlivý na herce a taky je to na tom filmu vidět, tam není nikdo špatný. Herecké výkony jsou vyrovnané a překvapující. A ten film sám mě překvapil, že tak funguje, že má svou vlastní zvláštní poetiku. Fungují tam symboly, které se opakují, což je záležitost, kterou si Vladimír přinesl z divadla. Překvapil mě, jak funguje. Očekával jsem, že to bude čurina, a to se mi splnilo.

Rozhovor vedli a poté za něj poděkovali Klarin a Michal

Lucie Žáčková (Nastasja Filipovna)
a Josef Kaluža (Lev Nikolajevič Myškin)

Jak začít recenzi? Přemýšlel jsem, jestli začnu od Dostojevského, nebo od informací, kdy a co se hrálo. Začnu ale jinak. Chválou. Herci z Divadelní společnosti Petra Bezruče z Ostravy včera (Moravské divadlo, 18:30) odvedli dobrou práci. Idiot v adaptaci a režii původem ruského režiséra Sergeje P. Fedotova je zralé, divácky funkční divadlo.
Scéna byla využita do všech svých kukátkových hloubek, děj se odehrával v několika rovinách. V popředí stůl, několik židlí, po stranách stěny s obrazy a dveřmi – salon Jepančinových, Rogožinův dům, Gaňkův byt atd. V pozadí vlakové kupé, Nastasjino smrtelné lože či cokoli jiného dle daného výstupu. Scéna střídmá a funkční. Změna prostředí byla modelována světly a hudbou. Rogožinův dům byl ponuře temný, osvětlený jen svící, Lebeděvovo letní sídlo prosluněné měkkým svícením. Román je okleštěn od všech vedlejších dějových motivů a spousty postav. Fedotov soustředil zájem na hlavní figuru knížete Myškina (v podání Josefa Kaluži), jeho temný protipól kupce Rogožina (Norbert Lichý), femme fatale padlou Nastasju Filipovnu (Lucie Žáčková) a její světlý protějšek Aglaju Jepančinovou (Markéta Viktorová). Kaluža hraje svého Myškina jako senzitivního, upřímného, čistého člověka, avšak bez „andělských“ rozměrů, jakými bývá tato figura interpretována. Jeho hudebním leitmotivem jsou lkavé houslové tóny a melancholické motivy. Lichého Rogožin je křupan s temnou duší, spalován běsem krásy Nastasji Filipovny. Jeho hudbou (N.Lichý) jsou disharmonické tóny houslí a ponurá basa jako předzvěst tragického rozuzlení. Nastasja L.Žáčkové je nepřirozeně padlá, okouzlující děvka na večírku v prvním jednání, i čirá bytost ve scénách s Myškinem. Zvolňujícími figurami jsou zde přihlouplá Jelizaveta Jepančinová (Zdena Przebindová) a servilní Rogožinův pohůnek Lebeděv (Daniel Zaoral). Jejich výstupy vnášejí do hry komický rozměr, stejně jako Rogožin vnáší temný a Myškin světlý, leč tragický. Jednotlivé výstupy jsou vystavěny na dialozích, scénické akce je zde pomálu. Dialogy plynulé, výstupy vygradované, herecký projev všech účinkujících vyrovnaný a kvalitní.
Děj mě pohltil, představení nemělo hluché scény. Fedotov vytáhl z Dostojevského to nejvýraznější, selekcí i úpravou vyplynula na povrch podivně lidského příběhu knížete Myškina jeho osudová rovina. Myškin příjíždí do Petěrburgu, aby odhalil dobro v lidech, kteří se jeví zlí, aby podlehl soucitné lásce ke všem osobám a nejvíce k Nastasje Filipovně. Je-li Dostojevského román v některých pasážích zdlouhavý, s odbočkami, pak má Fedotovovův Idiot spád a glanc a přes všechny komické pasáže děsivý rozměr v tragickém závěru. Inscenace je střídmá, co se týká výrazových prostředků, ale přesná v diváckém dopadu. Někdy stačí málo pro velký účinek. Idiot je pro mě zatím favoritem tohoto festivalu.

Michal Balák

Idiot u Bezručů

Večerní rozhovor s Myškinem Josefem Kalužou, Rogožinem Norbertem Lichým a Nastasjou Filipovnou Lucií Žáčkovou.

Jaký máte vztah k ruské klasice?
JK: Já jsem měl donedávna odmítavý vztah díky škole samozřejmě, což asi musí být. Když jsem se snažil kdysi do něčeho začíst, nějak mi to nešlo. Až když si to člověk prožije, tak tomu víc porozumí, teď díky Idiotovi je to tak, že si možná přečtu i něco jiného.
LŽ: Mě to jenom přitahovalo, ale nikdy jsem se do toho nepouštěla, potřebovala jsem asi někoho, kdo by mě chytl za ruku a přímo mě dotáhl na místo činu, trošku si o tom se mnou povídal a trošku o tom se mnou přemýšlel. A teď se mi v tom líbí.
NL: Já miluju ruskou klasiku. Ruské hry by se měly hrát čím dál tím víc. Jsou nádherný, alespoň ty, co jsem viděl. Myslím si, že naše kultury mají hodně společného, teď je té Ameriky moc, tak mi přijde, že bychom se zase měli otočit jinam, a dívat se na všechny strany, ne jenom na jednu.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Sergejem Fedotovem? O jeho metodách je známo, že jsou dost kruté a že se snaží herce donutit proniknout až na dno svého nitra.
JK: Myslím si, že u nás v divadle ho pověst předběhla, tak si každý vytvořil jakýsi obranný štít. Mně osobně to trvalo asi měsíc, než jsem ten štít rozbil. Pak jsem si Fedotova nechal trošku připustit k tělu a pochopil jsem, že ta práce, kterou on preferuje, je mi blízká. Škoda, že to bylo takové krátké zkoušení, jen asi měsíc a půl. Byla to příjemná spolupráce. Možná, že jsme asi jediní členové ze souboru, kteří k tomu takhle přistupují, protože…, ale o tom nebudu mluvit.
NL: S panem Fedotovem je to tak: všechno, co se o něm říká, je pravda.
A dál?
NL: U pana Fedotova je všechno možné.
Můžete být konkrétnější?
NL: Já si nestěžuju.
Takže jste byl spokojen se spoluprácí.
NL: Já jsem byl spokojen.

Jak je tedy možné, že většina souborů, se kterými režisér Fedotov pracoval, příliš s jeho přístupem spokojena nebyla?
NL: U nás bylo na zkoušení poměrně málo času, a tudíž na nějaké to zlobení jak z jedné, tak z druhé strany nezbyl reálně čas. Je pravda, že pan režisér je zvláštní. Pracuje jinak, než je běžné. On třeba dlouho neví, co kdo bude přesně hrát, na to nejsem zvyklý…

Podepsala se nějak přítomnost Fedotova na vztazích v souboru?
NL: To ani ne. Ale myslím si, že v té finální části nám šlo všem hodně o věc a bylo to znát. Víceméně nás pro to zapálil.

Vaše postavy mají dost extrémní charaktery. Jak jste na nich pracovali, měli jste nějaké problémy?
LŽ: Já jsem měla vedle sebe toho Sergeje a s ním to šlo. Neříkám, že jsem už došla ke konečnému tvaru, ale on mi pomáhal náznakem. Sice mi neříkal moc věcí, ale stačilo se na něj podívat a bylo mi o něco jasnější, co chce.

Na konci první poloviny kralujete jevišti téměř sama, jak se při tom cítíte?
LŽ: Začala jsem se cítit dobře u nás na jevišti u Bezručů, tady mě to trošku vyhodilo z pocitu jistoty postavy.
Bylo to tím, že olomoucké jeviště je větší než ostravské?
LŽ: Byly trochu jinak postavené kulisy, takže jsem měla například delší čas někam dojít, jinak byly postaveny schody a já jsem si říkala, že se pořád nemůžu dívat pod nohy, takže jsem to hledala poslepu. Ale je to zkušenost.
JK: Moje postava se ocitá pokaždé v jiném prostředí, takže neví, do čeho jde, a tak pro mě bylo docela příjemné hrát tady v Olomouci. Opravdu jsem nevěděl, do čeho jdu, o co můžu a nemůžu zakopnout, takže jsem si to musel hlídat a cítil jsem se tam jako slon v porcelánu. Tak si Myškin asi taky ve hře připadá.

Jak jste se vypořádali s větším hledištěm? Museli jste přidat na hlase?
JK: Určitě. Nevím, nakolik to do diváků došlo, my v Ostravě hrajeme pro sto dvacet lidí, ale na druhou stranu naše divadlo jezdí na zájezdy, takže jsme na to docela zvyklí.
LŽ: Je to přirozená věc, že člověk přijde na jeviště a cítí, jak nahlas má mluvit.
NL: V Ostravě hrajeme asi metr až dva od diváků, takže mluvíme polohlasem, až šeptem. V Olomouci jsme museli přidat na hlase, ale máte tu výbornou akustiku a diváci byli bezvadní, vznikla dobrá atmosféra.

Pane Lichý, vy jste skládal hudbu pro přestavení Idiota, měl na vás v tomhle vliv režisér Fedotov?
NL: Ne, inspirovala mě hra, byl jsem uvnitř zkoušení, tak jsem nějakým způsobem tu atmosféru nasál, a pak už to šlo skoro samo.

Divadlo Petra Bezruče má na repertoáru jak současnou dramatiku, tak klasiku, k čemu víc tíhnete?
LŽ: Vzhledem k tomu, že se to tak střídá, člověk se rád zabydlí v jednom, aby se pak mohl zase zabydlet v druhém. Já osobně nevím, k čemu tíhnu víc, ale všechny věci, které děláme, mě zatím docela oslovují a jsem ráda za to, co se tam dělá, jak se to dělá a jací lidi to dělají.
JK: Je hlavně důležitá ta práce.

Děkujeme za rozhovor Petra, Klarin

Idiotovy postřehy: menuju se míša a sem idiot mam to v papyrech co mám na hlavu nejsou to ty co používám na zadek včera jsem šel po návsi a podřeboval jsem čurat zašel jsem do veliké budovy s modrou stuhou divadelní kitka nevim sice co je to první slowo ale to druhy znám řek sem si že i zahradkaři potřebujou něgdy na zachod misto zachoda jsem ale přisel do mistnosti kde sedělo hodně moc lidi a koukalo se na jiny lidi. řek sem si že asi taky potřebujou na zachod a že čekaj až se uvolni tak sem čekkal taky ty lidi koukaly na jiny lidi ty byly na vyvyšenym mistě vepředu a ruzně se pohybovaly a mluvily oslovovaly se ruskymi mény ale nemluvili rusky tak sem si řek že je to dívny bylo tam pár pěkných ale zlých holek Nataša a Aglaja a Alexandra libila se mi Alexa protože byla blond a malovala obrázki já taky maluju předevčírem sem namaloval kočku jak jí psa ha ha stůl svíčka židle světla někdy zhasla takže jsem usnul byl tam taky chlapík co byl taky hloupej a všichni si z něj dělaly srandu jako si dělaj ze mě byl hloupjejší než já kamarádil se s chlápkem co si pořídil zahradnickej nůž asi aby moh ořezávat flory a nosil peníze v ušmudlaných novinách a kupoval za ně ženu ta žena pak házela ty penize do kamen a jinej chlapík taková krysa je pak z nich tahal nepopálil se myslim že v kamnech nehořelo nikdy bych nebyl tak hloupej abych se kamarádil s tim divnym chlapem vždycky se ozvala basa a on byl hrubej a měl arogamntní kožich a výraz libil se mi tam chlapík co mu řikali generál, protože měl pleš a licousy a uniformu. taky si nechám narúst pleš licousy a uniformu nakonec ten tlustej zapích tu co házela peníze do ohně a byla zlá a dostal z toho horečku ten hloupej ho pak hladil a nerozuměl co mu řikaj ty co přišly vůbec sem tomu nerozumel a všichni plácali rukama a ty lidi i ta mrtvá tam pak stály a klaněly se a pak odešly a všichni odešli tak sem šel na záchod a řikám si že sou to ale divný věci na tom světě a šel sem domu

míša

Čisté srdce pana Mundstocka
Jaroslav A. Haidler si pro svou jevištní úpravu vybral z Fuksova románu Pan Theodor Mundstock několik situací a událostí ze života osamělého pana Mundstocka, jenž se jako příslušník židovského národa ocitá pod všudypřítomným a nemilosrdným tlakem nacistických zákonů a vyhlášek. Haidler svou autorskou inscenaci, ve které je sám sobě i režisérem, soustředil na evokování atmosféry strachu, osobního ponížení, absurdity a okamžiku, kdy se lidská existence ocitá uprostřed nesmyslného světa, jehož zmatek zachvacuje lidská srdce. Tak jako Mundstock na začátku přichází, tak v závěru opouští samotářský azyl bytu a divák jen zaslechne skřípění brzd ohlašující tragikomický konec jednoho života. Zůstává po něm „jen“ životní poselství směřované synovi Sternových Šimonovi (a tím též divákovi): to, čeho je zapotřebí si nejvíce vážit, je čisté srdce, jak se praví v Talmudu.
Haidlerovými „spoluhráči“ jsou jen zvláštně omšelé běžné věci a předměty - kabát, věšák, šatní skříň, stůl, židle, umyvadlo a kufr. Každá z nich se hereckou akcí proměňuje a zastupuje další postavy či jiné předměty (kufr = rádio), velice přirozeně a plynule oživuje kolem sebe svět, který se náhle točí kolem jediné myšlenky – připravit se na to, až i on dostane povolání k transportu.
Haidler se pohybuje na malém prostoru scény-bytu, který se také díky zvukové stopě mění v rušnou ulici, byt Sternových či řeznictví a jistými pohyby a gesty buduje svět příběhu. Přitom klade důraz na mimiku, hlasovou modulaci, ale především upoutá jeho ”hra rukou”. Pohyby dlaní ve vzduchu modelují neexistující předměty, prsty jsou stále nepokojné, křečovité a odrážejí tak strach a úzkost celého těla (jakoby lidská ruka byla vedle srdce nejpodstatnější částí lidského těla - má důležitou roli při náboženských rituálech ale dokážet i zabít). Haidler po celé představení udržuje křehkou hranici pochybností, co je snem a co skutečností. Jde opravdu o prožité události či události odehrávající se jen v Mundstockových představách?
Odhaluje proces, ve kterém iracionální události prováděné s chladným rozumem vedou k iracionálnímu projevům lidského konání. Taková je i systematická příprava a předehrávání dalšího vývoje událostí ve jménu Mundstockova hesla „metoda a postup“ - jsme svědky předčasného balení, vědomého vyhledání fyzického násilí či „tréninku“ na cestu vlakem ve skříni uprostřed „davu“ kabátů.
Pro divadlo jednoho herce je kromě suverénního opanování daného prostoru více než důležité navázání užšího kontaktu s divákem. Ten je přímým adresátem několika Haidlerových promluv, jimiž jakoby vysvětloval a objasňoval Mundstockovu pozici. Těch, ve kterých jakoby apeloval a vyžadoval hlubší zamyšlení nad tím, co se na jevišti odehrává. Přitom ve svém projevu nepřipustí ani náznak patosu či sentimentu, je v něm více krutosti, hořkosti a smutku, jež ve svém úhrnu dokázaly zprostředkovat silný divácký zážitek.

Renata Vášová

S Jaroslavem A. Haidlerem nejen o Mundstockovi

Inscenaci Pan Theodor Mundstock hrajete bezmála dvacet let, jaký k ní máte po těch letech vztah, jak se samotné představení proměňuje?
Nejlépe by to poznal divák, který to viděl před těmi dvaceti lety. V podstatě žila vždycky jenom proto, že jsem to téma považoval za dobré. Už bych ji dávno nehrál, protože považuji divadlo jednoho herce za žánr už hodně exploatovaný a v mém životě už své řekl. Mě už to nebaví - je lepší být s někým na jevišti.
Dokud to téma ještě bylo živé, tak to šlo, jenže teď jsme udělali Kanibaly (pozn. hra Georga Taboriho, jež měla premiéru na začátku dubna v koprodukci s Divadlem Komedie v režii Jana Nebeského). A to už nejde, aby byli dva kohouti na jednom smetišti, a Kanibalové jsou divadelně řádově i myšlenkově výš.
Dvacet let hraju Mundstocka s obrovskou láskou - já tam nehraju, já tam jsem; ale mám pocit, že dvacet let na jednom představení se sedmiletou přestávkou, kdy jsem nebyl u divadla, je přeci jenom poněkud dost.
Jedno z představení v Olomouci bylo pro střední školy, není to pro herce trochu utrpení?
Je. My to razíme v Ústí tak, že nechceme žádná školní představení. Budeme hrát pro školu, ale prosíme, přiveďte nám ty děti nebo jim řekněte, zítra jde náš gympl do divadla, kdo chcete běžte, kdo nechcete, ulejte se. Posbírají bandu lidí, kteří o to mají zájem, ti přijdou a je to dobrý. Ale jak jde 9. C, 8. B. a 7. A, tak to je utrpení. A když jsou to děcka, který mají jiný vnímání, jinou poetiku, jinou estetiku, nemám šanci je utáhnout, a to se mi nechce. A právě po těch věcech si říkám, půjdu s Mundstockem pryč. A když se pak zadaří hezký představení a vidím, že se tam najde divák, který má oči rozsvícený, tak bych ho ještě nechal.
Činoherní studio patřilo a patří mezi významná studiová divadla, jak vnímáte jeho „studiovost“ dnes?
Lpíme na tom, abychom si raději třikrát na titulu rozbili zuby, ale byli svobodní, než přistoupili na to, že budeme repertoárové divadlo, který bude respektovat pouze požadavky diváka. Proč to tak děláme? Protože je v tom svoboda a náš divák dojde do určité výše své graduovanosti a pak se rozprchne všude, kde jsou vysoké školy a posílá nám emaily - proč nejste tady? A my si musíme vychovat nového diváka. My nemůžeme zpetrifikovat, protože nám divák pořád odchází. To je možná ten fenomén, proč my jsme věčně studiový, kromě toho, že to vědomě razíme.
Jaký význam příkládáte současnému spojení „Nová osa“ sdružující několik spřátelených divadel pracujících na obdobných základech (Hořící žirafy, HaDivadlo, Činoherní studio, Divadlo Petra Bezruče), jehož hlavní náplní by měla být vzájemná výměna představení?
To je můj sen. Kdyby ministerstvo dávalo finanční prostředky cíleně na proplácení dopravy, můžu si pak pozvat jakýkoliv divadlo a posloužit tak svému divákovi tím, že on sám zjistí, jestli my jsme blbí nebo jestli je někde dobrý divadlo nebo horší divadlo. To by bylo ideální, kultura by se měla trochu točit.
Překládáte z několika jazyků a vlastní překladatelské práci věnujete stále větší pozornost, na čem pracujete nyní?
Hilský chce mít celého Shakespeara, já bych chtěl možná udělat celou Sarah Kane (pozn. britská dramatička zařazovaná do vlny coolness dramatiky, Činoherní studio má od ní na repertoáru v překladu J. A. Haidlera hru Crave). Udělal jsem její hru Phaedras´s love pod názvem Faidra (z lásky) pro projekt Bouda v Národním divadlem. A teď dělám Blasted pro lounské D. I. Lebedung Miroslava Bambuška.
Činoherní studio v Ústí nad Labem bylo velice silně postiženo loňskými povodněmi, město rozhodlo o kompletní rekonstrukci divadla a soubor od té doby žije na zájezdech, jak vypadá situace dnes?
Velmi nadějně. Udělám jako ředitel všechno pro to, aby prostory pro diváka byly otevřeny začátkem roku 2004. Vím, že se stavební práce mohou protáhnout, ale ne déle než do začátku roku, protože jinak to soubor zabije. Jsme pořád na zájezdech, nemůžeme pracovat, chodíme zkoušet do fabriky, kde není žádné zázemí.
Ale díky tomu jste navázali spolupráci s Divadlem Komedie.
To je příjemná věc. Oni hledají svoje pojmenování a my jsme pro ně příjemným zpestřením repertoáru. Tím, že se rodí koprodukční projekty, že máme možnost zkoušet s režiséry, kteří by nikdy nešli do Ústí, že nám Komedie půjčí prostory a režisér si zkusí naše těla, naše myšlenkový postupy, naše herectví, to je neuvěřitelné obohacení. Proto říkám, že nás ta voda globálně obohatila.

Děkuji za rozhovor a přeji, aby vše vyšlo podle plánu.
Renata Vášová

Není trest bez zločinu, ani zločin bez trestu
Je přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Skupinky lidí čekají před A-studiem Rubín. Proč? Doufají, že se uvolní nějaký lístek a oni se dostanou na opět vyprodané představení Dostojevského Zločinu a trestu. To je krásná minulost. Ne letošní Divadelní Flóře nám představí Divadlo v Řeznické obnovenou premiéru této slavné inscenace. V hlavních rolích Raskolnikova a Soni se už nepředstaví Vladimír Dlouhý s Evou Salzmannovou, ale Martin Myšička s Lenkou Vlasákovou. Přijďte na představení, kde se zločin neobejde bez trestu a trest neuděluje bez zločinu.
Dostojevského román, který zdramatizovali Jaroslav a Alena Vostrý, je obžalobou individualismu, jenž se i v dnešní době vyskytuje všude kolem nás. Je nahlédnutím až na dno lidské psychiky, protože jak víme, že v nás není ukryta špetka vraha? Opravdu, jak tvrdí Raskolnikov, má právo na život jen silný jedinec, který může překračovat morální zákony? Na tyto a mnohé další otázky z hlouby Vaší duše si musíte přijít pro odpověď do Moravského divadla v neděli.
Dá se říct, že Divadlo v Řeznické navázalo na Divadelní Flóře na pomyslnou linii uvádění dramatizací ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Loni ji započalo Dejvické divadlo skvělým představením Bratrů Karamazových. Věřím, že se loňský úspěch bude opakovat i letos.

Kateřina Švecová

pro filmového fajnšmekra: KRAJINA PO BITVĚ

A. Wajda

Dnes poběží Krajina po bitvě (1970), film od všestranné osobnosti světového divadla i kinematografie, polského tvůrce Andrzeje Wajdy. Dílo patří do druhé poloviny Wajdovy tvorby, natočil jej již jako vyzrálý autor. Film vyniká zajímavou výtvarnou kompozicí, sytými barvami bílé zimy i zlatorudého podzimu, sugestivním užitím klasické hudby (Vivaldiho Čtvero ročních období), i výrazně expresivním herectvím, které je blízké divadlu. Jde o adaptaci povídek Tadeusze Borowskeho, téma je Wajdovo oblíbené, druhá světová válka a její dopad na mladou generaci.
Kdesi v Německu propouštějí američtí osvoboditelé vězně z koncentračního tábora, aby je uzavřeli do jiného, tentokrát v opuštěných německých kasárnách. Vězni jsou oficiálně svobodní, ale reálně jsou stále zavření. V americkém táboře i sami v sobě. Ostnaté dráty lágrů je neustále obklopují, ale i prorůstají, zařízlé hluboko do masa rozdrásaných krajin jejich duší. Hlavním hrdinou je mladý polský voják, básník a intelektuál (tehdy začínající mladá hvězda Daniel Olbrychski, pozdější Wajdův kmenový herec) revoltující proti kruté absurditě situace, doby, i života, v němž hrůzná minulost trvá, nenechává prostor světlejším zítřkům. Básník pokládá provokativní otázky o smyslu všemožných lidských, etických, politických, civilizačních hodnot – vlastenectví, židovství a antisemtismu, o víře, náboženství, lásce, smrti, hladu, budoucnosti, válce, minulosti, atd. Za oponenty i spoluhráče v barvité a vášnivé hře s otazníky doplněné vykřičníky, mu jsou bezejmenné postavy, určené svými postoji – dívka prchající před vlastní minulostí; důstojník vlastenec; teskně zpívající cikán; nevěřící komunista; starý profesor; kněz. Hodnoty jsou vyprázdněné, překroucené, prázdné, traumata minulosti leží nad všemi protagonisty tohoto příběhu jako tíživý, dusivý mrak. Ani náhodná láska neotevře básníkovi oči, až dívčina smrt mu pomůže odejít z vězení lágru i vlastních pochybností.
Čas i místo jistě znáte, patříte-li k častějším návštěvníkům filmových projekcí při letošní Divadelní Floře. Kino Central v 15:00. Pokud mezi ně nepatříte, právě jste se ho dozvěděli. Třeba ho využijete.

-blz-

Oidipús současnosti
Pražské Divadlo pod Palmovkou uvádí ve svém repertoáru Sofoklovo antické drama Oidipús vladař už potřetí. Po Václavu Lohniském (1969) a Janu Grossmanovi (1984) se režie ujala tentokrát Lucie Bělohradská. Tragický příběh vypráví o muži, jenž hledal pravdu a našel bolest a utrpení. Stal se zachráncem i příčinou zkázy, zločincem i vykonavatelem trestu. Klasické antické drama se dnes již prakticky neobejde bez nutného apelu na aktualizaci inscenačního pojetí. Oidipús ztvárněný fenomenálním Jiřím Langmajerem se zpočátku ocitá v modernistickém prostoru blízkém dnešnímu publiku. Prostředí sugerující kancelář pohřebního ústavu se postupně proměňuje v prostor evokující jednoznačně dobu antickou. Hrdina začíná svoji pouť v relativní současnosti, aby zakončil vlastní strastiplné putování v dávné minulosti. Inscenace se zakládá na propojení aktuálnosti s mýtem, což vede ke snaze povýšit problematiku na úroveň nadčasových výpovědí.

Michal Horňák

Jack Kerouac, Pavel Šimák: Na cestě... v Tereziánské zbrojnici
„žít tak, jak bych chtěl, nejde a jinak žít nemám chuť“

Na stránkách Divadelních novin v rubrice věnované recenzím se tato inscenace brněnského Divadla v 7 a půl nikdy neobjevila. Přesto už od premiéry se pyšní dramatizace stejnojmenného kultovního románu Jacka Kerouaca značně pozitivním ohlasem ze strany publika. Prozaické dílo Na cestě spadající do rebelující generace beat generation 50.a 60.let se významem úspěšně řadí mezi romány nesmrtelné a působností přetrvávající svým způsobem až do současnosti. Inscenační pojetí mladého souboru se nesnaží připodobnit poetice původního textu lacinou parafrázující formou interpretace. Naopak si buduje vlastní originální způsob pro uchopení svérázného světa jistých individualit a společnosti.

Michal Horňák

„Jack Kerouac, nový Budha americké prózy, hýří talentem, vytváří spontánní dobové vyprávění a současně původní klasiku moderní americké literatury.“

Alan Ginsberg

Festival se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje Jana Březiny
a olomouckého primátora Martina Tesaříka

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje. Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP, a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce Festivalového zpravodaje: Michal Balák, Michal Horňák, Petr Klár, Iva Mítková,
Petra Němečková, Martina Šmídová, Kateřina Švecová, Renata Vášová