Den čtvrtý - Jsme v polovině!

Ano, letí nám to pekelně rychle, nicméně naprosto bezpečně, protože Belzebub nás všechny hlídá. Zástupy Mefistů pozvedají dlaně a andělsky se usmívají. V dokonalé kooperaci s růžovými reklamními maskoty a neméně roztomilými přežvýkavci z nazelenalé pryže všichni extaticky křičí heslo dne: Pojďte si zalumpačit! Hvězdám na billboardech se už dávno orosila čela a jejich nástroje, hudební i jiné, nadále zůstávají nenaladěny a zapadány prachem. Včera na mě v chlívě promluvilo prase, dnes mě pro změnu oslovil houpací koníček. Vepř sní o tom, jak v Chuchelských závodních blocích s klapkami na očích vzrušeně hrabe kopytem, klisna - psychopatka se sebedestruktivními sklony - si zas přeje skončit na stole. Tak to prý chodí, když se nešťastně zamiluje kůň. Bohužel nejsem exorcista, megašaman ani veterinář. Pokud ale toužíte po magii, a já vím, že ano, neklesejte na mysli. Právě dnes máte možnost tančit s Čarodějnicemi, zahalit se do Modré, vykonat rituál na Hřbitově slonů a večer podlehnout Májovému Shakespearovi. Takže neváhejte. Kouzla jsou všude kolem a je jich dost. Užijte si je!!! Úžasné festivalové úterý Vám za redakci Zpravodaje přeje

Petr Klarin Klár

Školním publikem nedoceněná Divá Bára

Již po několikáté se včera v Olomouci představilo brněnské Divadlo v 7 a půl, které v roce 1995 založili čerství absolventi JAMU jako první generační profesionální soubor v Brně po více než dvaceti letech. Zabydlelo se v Králově Poli v Divadle Barka a jeho repertoár tvořila studentské inscenace Na větrné hůrce, Alice v Lucemburských zahradách a 4 sestry. První původní inscenací nově vzniklého divadla se stala jevištní adaptace novely Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karadžičové v provedení Arnošta Goldflama pod názvem Oči bludných hvězd, pak následoval ambiciózní hudebně-pohybový projekt Tančírna v Divadle Bolka Polívky. V roce 2000 vznikla připojením prvního profesionálního souboru handicapovaných v České republice I. sekce Divadla v 7 a půl - Vlastní Divadlo Neslyším. Po dvouleté spolupráci (inscenace Play Chaplin atd.) se kvůli oboustranným neshodám soubory opět osamostatnili a soubor neslyšících se pod novým názvem Divadlo Neslyším vydal svou vlastní cestou. Divadlo v 7 a půl se přemístilo do objektu bývalé továrny na elektřinu Edison Garden. Po nákladných opravách prostor ale vyšly najevo majetkové machinace s budovou a v červnu 2002 dostalo divadlo zákaz v objektu hrát. Ocitlo se tak na ulici a na vlastní kůži si vyzkoušelo, co všechno obnáší kočovné divadlo, hrálo v klubech, hostovalo na četných komorních scénách a na zájezdech. Po náročné a nejisté sezóně pak konečně získalo prostor Kabinetu múz v Sukově ulici a v listopadu 2003 zde zahájilo pravidelný provoz.
Po divácky úspěšných adaptacích próz Milenec lady Chatterelyové (David Herbert Lawrence) či Na cestě (Jack Kerouac) přivezlo letos Divadlo v 7 a půl divadelní přepis povídky Boženy Němcové Divá Bára. Pokračuje tak ve své nastolené cestě dramatizací známých literárních předloh. Zákonitě zde ale vyvstává otázka, zda a jakým způsobem lze v dnešní době převést klasiku typu Boženy Němcové na jeviště. Co s dobovým folklórem, co s archaizujícím jazykem, jak se vyhnout nebezpečí patetického vyznění příběhu? Kolektiv mladých herců v čele s režisérem Matějem T. Růžičkou se snažil najít v předloze současná témata a zaměřil se hlavně na téma odlišnosti jedince neakceptovatelné bezhlavým davem, na příběh člověka vyloučeného ze společnosti, ve které jsou zakořeněné nacionalistické a xenofobní projevy.
Prázdné scéně Pavla Boráka dominuje soustava dřevěných koryt a nad ní nízko spuštěná světelná rampa, různá prostředí pak vytvářejí herci svou akcí (maximálně za využití dřevěného stolu a dvou židlí). Kostýmy Báry Křístkové v sobě nesou náznaky lidového fokloru, zároveň ovšem z postav vytvářejí ohyzdné karikatury omezených a krutých vesničanů. K tomu přispívá i výrazně stylizované líčení, nabílené obličeje evokující cirkusové klauny, u Elšky působící průsvitným až éterickým dojmem, nosy faráře a sestry Pepiny zčerevenalé pitím nebo černou linkou obtažené velké oči Bářiny.
Kamila Kalousová pojala postavu Báry jako divokou dívku, často působící drsným až hrubým dojmem, ukrývající ovšem obrovské srdce plné lásky a vášně. Ztvárnila ji jako přírodního člověka, který se nebojí v noci plavat v řece, či chodit kolem hřbitova, ale taky se nebojí bezhlavě zasáhnout, když někomu milovanému hrozí nebezpečí. Tak se stane, že se pro své hluboké přátelství a lásku k Elšce octne v roli vyděděnce a je nelítostným davem odsouzená k hroznému trestu - noci v márnici. A přestože i ona najde svou lásku v podobě myslivce, je i nadále zatracovaná a otevřený konec inscenace, kdy se všechno může jevit jako pouhý sen, ponechává divákovi prostor k domýšlení si Bářina dalšího osudu.
Režie pracuje s rychlými střihy, díky nimž se nenásilně a pro diváka srozumitelně mění prostředí i postavy. Snovou až magickou atmosféru vytváří svícením i voicebandovou deklamací, šepoty, výkřiky, rytmickým podupáváním. K atmosféře protikladně pak působí vyprázdněná syrová scéna a spojnicí mezi nimi tvoří postavy Báry a Elšky a jejich vzájemné silné a opravdové pouto. Dojemný příběh o jinakosti se ubránil díky přirozenému herectví Kamily Kalousové i díky komicky uchopeným situacím (zvláště námluvy správce Jiřího Vyorálka) jakémukoli kostnatému patosu (i přes ponechání původního jazyka).
A i přesto, že se včera hrálo pro školní publikum, které dovede hodně znepříjemnit život hercům i divákům, která do divadla přišli proto, že opravdu chtěli, dokázala Divá Bára, potažmo skvělá Kamila Kalousová, vyvolat již v polovině představení v mých očích slzy. A nezastavily se až do konce. Škoda jen, že potlesk dětí školou povinných absolutně neodpovídal aplausu, který by si herci i režisér Divadla v 7 a půl zasloužili.

Petra Němečková

Nečtu divadelní hry, protože mě nebaví
Rozhovor s Matějem T. Růžičkou, ředitelem a kmenovým režisérem Divadla v 7 a půl

Na Divadelní floře se vaše divadlo prezentuje poměrně pravidelně, co je za ten rok v 7 a půlce nového, jak se divadlu daří?
Získali jsme nový prostor Kabinet múz, nedaří se nám vůbec, protože ten prostor je kromobyčejně drahý, a jelikož jsme financováni tak, jak jsme financováni, nemáme na to peníze. Takže to zase není taková velká sláva, ale asi to funguje líp. Kdyby bylo těch peněz od magistrátu víc, tak by se nic nestalo, protože ten náš rozpočet je v porovnání s jinými soubory dosti ubohý. Teď toho děláme poměrně hodně, hrajeme pětadvacetkrát do měsíce, a to je dobře.
Od svého založení se věnujete převážně literárním adaptacím, co vás k tomu vede?
To je velmi prosté, já nečtu divadelní hry, protože mě to nebaví, když už mám nějakou hru dělat, tak si ji většinou sám píšu, nebo donutím někoho, aby ji napsal. A hlavně, těch dobrých divadleních her je početně málo, a když už jsou, tak se pořád někde hrají.
Dnes jste hráli školní představení, jak jste byl spokojen s reakcemi diváků?
Tady to bylo ještě dobrý, bývají i horší, před začátkem představení jsem se ptal, jestli mám vylézt ven a říct jim, ať drží hubu, což normálně u nás v divadle dělám, oni pak po určitou dobu hubu drží. Toto představení není jenom školní, původně se hrálo jako čistě večerní představení, ale má to přesah k těm dětem, je to hra o xenofobii, tak proč by to nemohly vidět, ona ta Boženka nebyla blbá, napsala povídku, která je totálně nadčasová. Je dost málo látek, které lze tomuto publiku předložit, aniž by je člověk nějak násilně vzdělával, naše představení to nedělá, takže když ho vidí, třeba v nich něco nechá.
Co do budoucnosti v divadle připravujete?
Před týdnem byla premiéra Stepního vlka, dramatizace románu Hermana Hesse, teď se chystá legendární hra Antoina Artauda Cenci v režii Jana Sedala, kmenového herce HaDivadla, a na konec sezóny, úplně poslední den - 30. června bude uvedena dramatizace románu Louise Ferdinanda Célina Cesta do hlubin noci, pravděpodobně pod názvem Skočná.

Báru hraju sama za sebe
Rozhovor s Kamilou Kalousovou, představitelkou Báry v inscenaci Divá Bára

Jak se vám dnes hrálo před školním publikem?
Ale jo, dobře. Poslední dobou tohle představení hrajeme hodně pro děti, tak je už člověk celkem zvyklý, že je to místy baví a místy ne.
Poznamená vlažná rekace diváků váš výkon?
Určitě. Když hrajeme pro večerní publikum, tak je to víc soustředěné, ale tohle představení se hraje dlouho, je už usazené, takže to člověka nerozhodí úplně, ale stává se, že v místech, kde má být atmosféra tišší, se to někdy nedá. Ale děti jsou děti, to se tak prostě bere.
Od kolika let by na Divou Báru měly podle vás děti chodit?
Klidně ať na to chodí děti ze základní školy, ale myslím, že záleží na přístupu učitelů, kteří by je měli informovat o hře, měli by si to přečíst, aby věděli, o čem to bude. A asi by měl do divadla chodit jenom ten student, který o něj má opravdu zájem, kdo nechce, ať nechodí.
Jaký je váš vztah k Boženě Němcové?
Já ji mám ráda, myslím, že to byla dobrá ženská a v té době určitě výjimečná. Jsem ráda, že se její povídka dělá u nás v divadle.
Dělalo vám problém se s postavou Báry ztotožnit?
Dělalo, představovala jsem si ji jako vyloženě romantickou bytost, i po vzoru Vlasty Fialové, ale nakonec to člověk musí hrát sám za sebe, ne podle známého filmu. Bára je úžasná bytost, přišla mi tak magická, že jsem ze začátku nebyla schopná se s tím srovnat, tak jsme se trošku trápili, ale pak jsem přijala, že to musím hrát za sebe, a šlo to.
Je vaše Bára křehká?
Myslím, že je křehká, jen to v situaci, kdy ji spousta lidí odsuzuje, nemůže dávat najevo, nezbývá jí nic jiného, než se tomu postavit.
Divou Báru hrajete od roku 1999. Jsou tam patrné nějaké výrazné posuny?
V inscenaci se vystřídalo několik obsazení a díky tomu, že to přezkoušeli noví kolegové, tak to má zase něco jiného do sebe. Člověk už je taky v roli víc zabydlený, je jistější a už se tak nebojí.
Jak se vám hraje v novém prostoru Kabinetu múz?
Bezvadně, je to úžasné, žádné kočování, konečně má člověk zázemí a domov, je to nesrovnatelné, myslím, že si to všichni zasloužíme.

Za rozhovory děkují Petra a Klarin

Staré verzus staré a Najstaršie remeslo

Pondelok okolo 7 hodiny večer nie je síce čas ako stvorený na kurvu, ale kto by odolal pozrieť si prostitútku v civile, v Manhatanskom parku. Ženu v rokoch, ktorá sex praktikuje nielen ako povinnosť, ale aj z určitej lásky, neschopnosti robiť niečo iné, alebo čisto preto, že to robila 45 rokov?
Najstaršie remeslo, ako text, osciluje medzi sentimentom, sociálnou drámou, psychologickou sondou do staroby a komédiou. Inscenácia od Slovenského komorného divadla v Martine, v réžii 1ubomíra Vajdičku, k týmto atribútom pridáva nezmazateľný ráz ľudskosti a staroby, ako pocty herectvu, alebo ako pocty starobe.
Scéne inscenácie dominuje veľký bilboard s nápisom Improve your times (Využi svoj čas). Keď máte tento obraz pred očami 1a pol hodiny, máte dosť času si z neho vytiahnuť to čo potrebujete, či chcete. Na začiatku je to trefné, dosť ironické zaradenie staroby do časového toku života. Postupne toto prirovnanie príde príliš statické. Čas predsa plynie a scéna sa stále nemení a predstavenie je stále bez pohybu, energie. Postupne prichádza polemika starého s novým. Nové hodinky na bilboarde, staré ženy, nový čas, najstaršie remeslo ... Až na konci Vám príde, že ste strávili 1 a pol hodiny života v divadle. A niekto možno porozmýšľa, či využil ten čas správne lebo sa si dá záväzok, že pôjde skutočne žiť. Čas treba skutočne žiť a nečakať na smrť. Kľudne aj v divadle.
V hre sa ukazovalo viacero základných posolstiev, ktoré som naznačil hore. Prvé čo diváka napadne je práve kontrast medzi starým a novým. Hodinky a najstaršie remeslo, zvýraznené vekom predstaviteliek. Tento kontrast prišiel opäť evidentný pri vyslovovaní a užívaní slov ako management, termínovaný účet či iné bankovnícke termíny. Autor sa neustále pohrával so zabehanými klišéovitými názormi, ktoré často prerastajú až do ohavných morálnych pravidiel. Môže človek nad 50 vlastniť mobilný telefón? Je svojprávny, alebo je vôbec legálne aby starý žili, alebo dokonca spolu spávali? Tieto "morálne" zákony však autor nekritizuje, ale ich vkladá do úst predstaviteliek spôsobom aby sa opäť scudzili, pôsobili komicky. Samotná inscenácia tiež tento predpoklad nevyvracia. Je to z veľkej časti komédia a je teda založená na komickom efekte slova. Komika sa počas celého príbehu jemne prepletá s prímesou nevyslovenej, ale veľmi citeľnej tragiky. Postupný odchod zo scény, ktorý znázorňuje úmrtie, sa odohráva na polozhasnutej scéne. Nikto neumrel, iba odišiel. Samotná diskusia o smrti priateľky prebieha v tóne dedinskej ohováračky, alebo spevu vtákov na plote. A posledný černoško zostáva na scéne len sekundu, len chvíľočku, len aby sme si uvedomili že je sama. No nemôžeme (nemáme čas) už zachytiť skutočnosť samoty. Mnohokrát sú naznačené hlboké ľudské problémy, komplexy, traumy, ale vždy sa po nich autor aj inscenátori skaznu. Často (vlastne vždy) ich radšej odľahčene, s humorom, zahodia za scénu. Týmto sa pre mňa nevyriešilo nič, len sa pootvorilo a hneď zavrelo. Pre samotné herečky musela byť hra určitou katarziou, avšak pre diváka je to "len" príjemnou témou na 1 a pol hodiny. Zas využiť svoj čas na 1 a pol hodiny zúfalstva a premýšľania o smrti, nie je asi kompetentné s veľkým billboardom a heslom Využi svoj čas. Iba žeby sme tento nápis prekladali ako Zmeň svoj čas.
Humor využívali inscenátori a hlavne herečky skvele. 1udský humor, irónia, sebairónia, škodoradosť, čierny humor a veľa iných odtieňov humoru a smiechu. Vždy padol v správnom mieste a vždy pasoval. Nenastali hluché miesta, alebo trápne vtípky. Herečky sa pohrali so svojimi slovami znamenite. Stále neviem, či prehrešky v menách boli skutočné, alebo to boli skutočné výpadky. Text pracoval s humorom v prvej línii. No opäť mi chýbalo trocha viac mazlenia sa s ním. Nie je tu radosť zo smiechu, je to len smiech. Nie je to hra so smiechom, je to smiech. Ani láskanie, ani hurónstvo, ani morbidita. Všetko v intenciách presných a platných pravidiel. Nepracuje sa s momentom prekvapenie, čaká sa na znalosť diváka a očakávateľnosť situácie. Samotná hra bola koncipovaná tak, aby nekládla veľké nároky na herečky, aby ich nedostala do intímnych situácií, alebo aby ich nehodila do nových foriem. To je podľa mňa škoda, pretože pani Eliška Nosálová, Marica Bálintová, Gita Mazalová, Helena Sudická a Dagmar Kollárová by toho zvládli viac a nesporne aj diváci.
Ešte je tu jeden aspekt, ktorý ma trocha zarmúti. Asi sa nehodí písať o takých veciach v spravodaji, ale … Niekedy ma ten neskonalý záujem o mladosť, podporné programy pre študentov a hlavne neustála pozornosť od verejnosti na prácu s deťmi a mládežou trocha v ohľade na seniorov mrzí. Vie niekto z Vás kedy je medzinárodný deň seniorov? (1.10.) V spoločnosti prevláda všeobecná agresivita voči starobe. A prídeme do divadla a usmievame sa nad problémami staroby, pripadá nám milá a senilita je zrazu tak roztomilá. A prídeme do obchodu a chceme vyhodiť starú pani, ktorá si pred nami 10 minút vyberá 10 halierov z peňaženky. Nie, o tomto som nechcel písať, pretože o tomto ani nebola táto hra. No až bolestne som si uvedomil tento rozdiel pri reakciách divákov a vyznení záveru. Och aké milé boli. Osobne mám 24 rokov a vraj celý život pred sebou, ale niekedy som mal pocit, že tie panie chápem. Ale mám čo doháňať a tak isto mnoho z nás, hlavne v oblasti tých "morálnych" pravidiel. Čo je to smrť pre starého človeka? Artritída, protéza, sex po 50? Fajčiť niekomu v nemocnici? Sám neviem, ale myslím že je to iné ako to bolo v Najstaršom remesle a nielen (ale tiež) v reakciách divákov. Ale možno tu vkladám len mnoho z mojej súčasnosti.
Každopádne: Inscenácia sa mi páčila, ale mohla mi dať viac
Veľmi rád si počkám na zajtrajší Cintorín slonov, ďalšiu hru o starobe. Síce z iného kraja, ale z rovnakého štátu. Určite nás čaká väčší maratón drámy a psychológie. Aj keď využiť svoj čas sa dá lepšie práve cez humor, no zmeniť svoj čas (či dokonca čas druhých) možeme cez pohyb, akciu, ktorá vyvolá reakciu.

Martin Krištof

Zůstat na lince, abych nehodil si lano?

Hop a je tu...Další z variací na samotářské téma, tentokrát v podání Divadla Valmet. Soubor, tvořený převážně studenty pražské DAMU, se na Divadelní Floře premiérově uvedl inscenací Zůstaň na lince v režii Daniela Špinara. A nutno dodat, že skvěle. Příběh šesti mladých lidí, kteří si absenci tolik potřebných citových vazeb, způsobenou totálním nedostatkem volného času, nesmělostí či emocionální dezorientací, kompenzují permanentními telefonáty mezi sebou, je příjemně sebeironickou hříčkou, která svým svěžím pojetím v divácích okamžitě vyvolává pocit nadšené identifikace. Představení totiž disponuje ohromným množstvím pozitivní energie vycházející z evidentní radosti všech členů týmu ze vzájemné spolupráce. Ve zkratce vystavěné charaktery postav působí v kontextu dnešní smskoidně povrchní doby i přes svou stylizaci nadmíru autenticky, a pokud si každý z diváků bezprostředně po představení ve vlastní hlavě projede imaginární Zlaté stránky obsahující seznam všech přátel a známých, jistě objeví osoby, které jakoby vypadly z právě zhlédnuté inscenace. Je jedno, že New York není Olomouc, sex po telefonu (a nejen ten) je vždycky bezva. A osamělců je všude dost. Mluvit spolu a nevidět se přitom je přece mnohem jednodušší, než se pravidelně scházet. To je základní krédo postav, sugestivně ztvárněných Valmeťáckými herci. V intencích zvoleného žánru je herecká složka Linky skutečně bez výrazných slabin, nicméně ze svého decentně subjektivního hlediska musím naprosto stejným dílem vyzdvihnout excentrickou sexy dohazovačku Jane Jany Strykové, exaltovaně infantilní maminu Hennie Henrietty Horňáčkové, nadcházejícím otcovstvím nadšeného Victora (Viktor Dvořák), s komplexy relativně úspěšně bojující Susan (Zuzana Onufráková) a duo telekomunikačních bratří na život a na smrt Jakea a Henryho as Jakuba Žižku a Jindřicha Nováčka. Takže vlastně všechny. Kam se ale poděl můj "kritický realismus"? Upřímně řečeno, nevím. Nejspíš protentokrát vyklidil svou obvyklou pozici a umožnil tak spontánní vyvření erupce radosti ze setkání s inscenací, která si na nic nehraje. Možná není dokonalá, rozhodně je svoje. A to je dobře. Valmeti dík, jsem z Vás v očekávání… Věcí příštích!

Klarin

TĚSNĚ PO PŘEDSTAVENÍ A TÉMĚŘ PŘED ODJEZDEM VALMETA

Když jsme se šly o přestávce včerejší inscenace "Zůstaň na lince" provětrat, zaslechly jsme hned několik hovořících diváků o tom, jak: Viky je …, a ten porod…, jako fotky z dovolené… apod. Na čerstvém olomouckém vzduchu jsme pak začaly přemýšlet, jakou cestou budeme směřovat naše interview. Nakonec vše dopadlo tak, jak dopadlo, a s jedinou větou - Co vy všichni na dnešní představení? - jsme vtrhly do divadelní šatny.

Zuzana Onufráková (Susan): Lidi byli vynikající, zlatí, perfektní. Supr se hrálo díky nim!
Viktor Dvořák (Victor): Já jsem rád!
Jana Stryková (Jane): Já jsem nadšená!
Jindřich Nováček (Henry): Morava se prostě nezapře.
Henrieta Horanáčková (Henriette): Supér!


… a ještě jednou - tentokrát bezprostředně - jsme se dotázaly režiséra Daniela Špinara

Dane, letošní motto, co Ty na to?
No, já s tímhletím heslem moc nesouhlasím. Já myslím, že chlapi jsou možná ještě křehčí. A rozhodně to platí o týhle hře. Myslím, že ty chlapi jsou křehčí, i když tahle hra je psaná vlastně tak, že tam jsou křehčí všichni. Až na ten poslední pár , kterej vlastně se nakonec v takovým vzájemným popichování dostane k tomu, že vznikne rodina. Ale jinak, opravdu ne. Myslím si , že to heslo neplatí.
Jak nakonec dle Tebe dopadlo dnešní přestavení?
No byl to úlet, protože jsme sem přišli a nevešla se nám sem dekorace. Takže jsme to hráli v poloviční dekoraci a na poslední chvíli - před tou druhou půlkou - vymýšleli , jak to udělat. Nějak to prostě dopadlo, i když to bylo trošku handicapovaný. Zase na druhou stranu to bylo možná v něčem lepší. Vždycky je něco novýho, nějakej novej podnět.

- Alena Brožová, Kateřina Višinská -

Haló, haló, Vážení a milí,
zveme Vás na ojedinělou podívanou, kterou jste ještě neviděli a kterou jste ještě neslyšeli. Je možné, aby se na jednom jevišti sešli Romeo s Julii, Othello s Desdemonou a jiné zamilované dvojce velkého pana Shakespeara? Odpověď je ano. A právě v Olomouci, a právě v měsíci všech zamilovaných. V úterý 4.5. ve 21:30 si na nádvoří Tereziánské zbrojnice tito věční zamilovaní dají dostaveníčko v představení Divadelního spolku Kašpar Májový Shakespeare. A jak tento projekt vznikl? "Májový Shakespeare vznikl úplně jinak, než divadelní představení vznikají," říká šéf spolku Kašpar, herec a režisér Jakub Špalek. "Naše dámy dostaly v lednu 2001 možnost vybrat si zamilovanou roli od Shakespeara, kterou chtějí hrát, a partnery, se kterými by si chtěly zahrát," vzpomíná na vznik květnového speciálu, jenž má být oslavou měsíce lásky. Z pěti vybraných Shakespearových her pak tři režiséři - Filip Nuckolls, Jarka Šiktancová a Jakub Špalek - vytvořili scénář. "Zkoušelo se odděleně, po dvojicích. Během pěti dnů se z toho udělalo celé představení a šestý den byla premiéra," pokračuje Jakub Špalek, který takto vzniklé představení charakterizuje jako "dvouhodinový mejdan se Shakespearem". Tak neváhejte a přijďte se na vlastní oči přesvědčit, že Shakespeare je věčný. A veliké upozornění od Kašparů i organizátoru DIVADELNÍ FLORY - líbání je během představení povoleno.

Kateřina Švecová

Krzysztof Kieślowski

27. června 1941, Varšava, Polsko - 13. března 1996, Varšava, Polsko.
Narodil se v rodině stavebního inženýra. Vzhledem k otcově náročnému povolání se rodina často stěhovala, proto už v šestnácti letech procestoval téměř celé Polsko. Z této zkušenosti čerpal na Vysoké filmové a televizní škole v Lodži, kam se přihlásil po neúspěšném studiu divadelní výpravy. Na katedře režie absolvuje v roce 1969. Zpočátku natáčí dokumenty o nejvšednějších profesích, od roku 1973 spolupracuje s televizí. Výrazněji na sebe upozorní snímkem Personel (Personál, 1975), který o rok předchází jeho prvnímu celovečernímu filmu pro kina, jenž opatřil názvem Blizna (Jizva). Po Amatérovi (1979) se stává čelnou osobností "filmu morálního neklidu" poukazujícího na nesoulad mezi hlásanou ideologií a reálným stavem věcí. Patří k němu i snímky Náhoda (1981) a Bez konca (Bez konce, 1984), které pro svou otevřenost musí několik let čekat na uvedení. Od roku 1987 realizuje Dekalog, desetidílný televizní cyklus, v němž vede osobitou polemiku s Desaterem přikázání Božích na konci 20. století. V jeho rámci vznikají Krátké filmy o zabíjení (1987) a o lásce (1988), které mu přinesou mezinárodní proslulost a možnost natáčet ve Francii. Přestává se zabývat čistě polskými záležitostmi, volí univerzálnější témata a stává se významným evropským tvůrcem. Spolu s ním se proslavují jeho spolupracovníci, scenárista Krzysztof Piesiewicz a hudební skladatel Zbigniew Preisner. Vzniká metafyzický Dvojí život Veroniky (1991) a trilogie Tří barev: Modrá, Bílá, Červená (1993, 1993, 1994), volně inspirovaná barvami francouzské trikolory a hesly Velké francouzské revoluce. Po jejich natočení se stahuje do ústraní, ale zaslouženého odpočinku si náležitě neužije. Krzysztof Kieolowski umírá ve varšavské nemocnici ve věku nedožitých 55 let na následky opakovaného srdečního infarktu.
Už v době dokumentaristických začátků se Kieolowského tvorba vyznačuje zobecňujícím přesahem, v němž se v průběhu tvorby dostává do popředí téma náhody či osudu jako hybných sil v životě člověka. Přestože v osobním názoru režisér dospívá ke stále větší skepsi (Všechno, co je dobré, upadá a umírá. Všechno, co dobře začíná, končí špatně. Všechno, co začíná špatně, končí ještě hůř.), dávají jeho filmy lidem naději.

Tři barvy: Modrá

Hrdinkou prvního dílu z této trilogie je žena známého skladatele, která při autonehodě tragicky přichází o manžela i o malou dcerku. Snaží se osvobodit od mučivého traumatu a hledá novou sílu k životu... Hlavní roli vytvořila žensky křehká Juliette Binoche (např. Oscar za Anglického pacienta a Čokoládu). První film trilogie, variace na jedno téma francouzské trikolóry "Volnost", je z celé trilogie nejtypičtější ukázkou pozdní Kieolowského tvorby: hypnotizující obrazové pojetí (kamera Slawomir Idziak), které díky použitým postupům (nasvěcování barevnými světly v ostrých úhlech, používání dělených filtrů) místy přechází až do kýčovistosti; akcent na osudovost a rozumově nevysvětlitelnou spřízněnost některých jevů; výrazná role hudby (Zbigniew Preisner), která se v případě tohoto filmu stala i fenoménem. Snímek byl oceněn Zlatým lvem a Volpiho pohárem na MFF v Benátkách, ve Francii získal 5 Césarů.
KINO CENTRAL 4.5. v 15:00.

Blzzz

SOUTĚŽ! - SOUTĚŽ! - SOUTĚŽ!

Soutěžní úkol pro dnešní kolo se nemění: Vstupenky na isncenaci MDO Ifigenie v Aulidě od nás dostanou Ti, kteří navrhnou nejvtipnější motto pro příští ročník festivalu. Prosíme soutěžící, aby na odpovědní lístky spolu se jménem uváděli své telefonní kontakty. Děkujeme a přejeme hodně invence a štěstí.

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje.
Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP,
a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce: Petr Klarin Klár, Kateřina Švecová, Michal Balák, Petra Němečková,
Kateřina Višinská, Iva Ducháčková, Alena Brožová,
Robert Wenzel, Zuzana Pavková, Martin Krištof