Den sedmý - Osmá noc?

Milí divadelní přátelé, před námi je sedmý, a tedy závěrečný festivalový den. Dá se říci, že téměř dokonáno jest. Dnes po druhé jsou pro vás dokořán otevřeny brány konviktské. Zde bez slz v oku, leč s úsměvem kdekoli, se s letošní Florou můžete důstojně rozloučit. Tak tedy plujte prostorem! Radujte se! Užívejte festivalu, dokud je ještě tady! Je totiž Vaším přítelem! …Až na Hlavním nádraží s Kyticí v ruce stát bude krásná Vdova Montielová a křehká Laura jak divoký kůň poběží Tokyem, z jezera vyskočí modře šejkující lekapr a poví Vám všechno, co kdy jste chtěli vědět, přesně v té samé chvíli bluesový anděl pokývá hlavou a my všichni si možná uvědomíme, co právě končí. Čas naplněný skvělými zážitky, zkoumáním podstaty ženy, čas totálního pracovního nasazení i absence spánku. Rád bych na tomto místě poděkoval všem kolegyním a kolegům ze Zpravodaje za skvělou spolupráci i vytvořenou atmosféru, a Vám milí čtenáři za to, že jste nás četli. Za to Vám jako malou odměnu nabízím svůj osobní typ vztahující se k dnešnímu programu: Rozhodně si nenechejte ujít jedinečné momenty, kdy divadelní sál v Jezuitském konviktu poprvé vyhlíží jako skutečné divadlo. Poprvé, leč bohužel jen dočasně, protože všechno jeho vybavení je jen vypůjčené. Snad úspěch Otevřeného konviktu konečně přesvědčí univerzitní admiralitu o nezvratné skutečnosti, že je rozhodně přínosnější investovat do rozvoje divadelních prostor, než do instalace Nebeských obludností. Heslo dne: "Lepší divadlo pod střechou, než zrůdná koule na dvoře! (Ave kvestor!)" 8. ročník festivalu Divadelní Flora končí a my, členové redakce Zpravodaje jsme na pokraji vyčerpání. Jako Kostlivci, kterými jsme snad kdysi byli…Časy báječné se ale brzy připomenou a my budeme vzkříšeni. A budeme Hořet! Nashledanou za rok!!!
Za redakci Zpravodaje se s Vámi loučí

Petr Klarin Klár

HODINOVÉ PNUTÍ TEATRU NOVOGO FRONTA

Teatr Novogo Fronta otevřeli Konvikt tak, jak jsem nejskrytěji doufala - EXCELENTNĚ. V kotli natěšených budoucích "dívatelů" tlačících se před dveřmi sálu šplhal rtuťový ukazatel pekelně vzhůru. Po "otevření brány" všudypřítomná energie sálala z obou stran. Jakoby všichni společně tušili, že nastane téměř hodinové pnutí střídajících se obrazů nostalgie, tichého smíchu a hořké skutečnosti, to vše zahalené v nevábně čpícím oparu. Kde se to vlastně ocitáme? Kam je nám dovoleno se dívat?
Tentokrát nás Teatr Novogo Fronta pozvali do malého bytu emigrantů opatřeného spoře jednou židlí, stolem a skříní. Už za příchodu diváků čekala za stolem sedící žena - Irina E. Andreeva a ještě než si všichni našli své místo, stačila se v poklidném, koncentrovaném tempu nalíčit. Následuje tma a přichází nový (trpký) den, který této ženě přinese mnohé. Je sama a není. Dává nám znát, že ve vedlejší místnosti bytu je pravděpodobně její manžel Vasil, ale přesto veškerá tíha tohoto dne připadne jí. Jí - tedy křehké ženě - jež občas zápolí s alkoholem. Pryč od všeho nepříjemného. Pryč od skutečnosti. Pouští si příjemnou hudbu a připravuje oběd. Dokonce si i zatančí v rytmu cikánské hudby. Ale je tu ten dopis … A jsou tu ty peníze… Kdo jí pomůže? Jak ? Po čem to vlastně touží? Spontánně uniká do bezstarostnosti a naivity dětství. Vrací se do náručí své oblíbené hračky a maluje si ústa červenou rtěnkou. Nechce být dospělá a nechce žít tak, jak žije. Všechny její bezradné chvíle směřují k vysvobozujícímu návratu do mateřského lůna. Pro tento den ji "únik" vykoupí. Co však přinese den další , to nikdo z nás netuší !
Jedinečný výkon Iriny E. Andreevy oscilující na hranici tance a divadla je v této inscenaci skutečně velmi silný a jako vždy velmi osobitý. Schopnost protagonistky transformovat se hned do několika poloh svých postav je vskutku nebývalá. Vyholená (asexuální) hlava této tanečnice-herečky skýtá řadu variant rychlých proměn a dopomáhá lepší evokaci divákům o přítomnosti jiné, neznámé osoby na jevišti. Jednou jde o dospělou ženou, podruhé o malé dítě, či muže v kvapném pracovním tempu. A všem těmto postavám můžeme uvěřit nejen díky vnější přeměně, tedy díky kostýmu, ale i díky vnitřní proměně nasazené energie a z ní vycházející proměně pohybového materiálu. Z křehké bytosti se umí Irina E. Andreeva transformovat v strachnahánějící či brutální postavu - vzpomeňme scény se skutečným syrovým masem. Jednou svou energií tryská a poté ji zase zcela kumuluje. Ale hlavně jednou umí být pro nás jasným obrazem reality, podruhé nás zmást jakousi neuchopitelnou rovinou. Tato prazvláštní polarita umí divákovi oči chytit a nepustit. Všechny změny nálad, chování i atmosféru v inscenaci "Kdo se sem dívá" podporuje barevně odlišené svícení, využívající funkčně zejména modrého, zeleného či červeného filtru a v neposlední řadě pro každou scénu rozdílně laděná hudba.
Teatr Novogo Fronta mají svůj velmi specifický rukopis, který (když zhlédnete více jejich inscenací) jistě rozpoznáte. Škála jejich divadelních postupů se tak trochu opakuje, přesto zabírá a působí. Často je tomuto souboru vytýkáno, že jejich tvorba postrádá jasnější osu a je pouhým sledem neprovázaných obrazů. Pro mne ale i neprovázané obrazy mohou tvořit jistý příběh a nepotřebují chronologicky odvyprávěný a propojený děj. Pravda, možná že pro diváka, jež se s pohybovým divadlem setkává poprvé, to může znamenat nedostatečnost a nedořešenost, na druhou stranu jeho pohled může být o to originálnější. Vzhledem k tomu, že z jeviště je divákovi směřováno skutečně málo slov, často se i výklad jednotlivých příjemců impulsů liší. A v tom tkví ona "novogofronťácká" originalita a poetika.
Myslím, že u divadla tohoto stylu není důležité odnést si v první řadě příběh, nýbrž cosi silného uvnitř. Tím nechci říci, že za všemi těmi atakujícími obrazy není žádný smysl, nýbrž to, že někdy zkrátka stačí jen se dívat a nehledat slova…

- Alena Brožová -

MINIROZHOVOR S TEATR NOVOGO FRONTA aneb TO BYL PECH

Technika je věc, která nás zaskočí vždy v tu nejnevhodnější chvíli. Pro Irinu Andreevu jsme měly připraveno mnoho otázek, ale baterie tužkové nevydržely evidentní nápor už šest dní probíhajících rozhovorů a zrovna v nejlepším naši příjemnou rozpravu skončily. I přesto by nás mrzelo neotisknout toto torzo slibně se rýsujícího rozhovoru. Snad budeme moci vše napravit příští rok … je nám opravdu líto.

Kdy jste naposledy hrála tuto inscenaci?
Tato inscenace se naposled hrála loni v prosinci v Příbrami.
Jak dlouhou dobu Vám trvá její znovunazkoušení?
Tato inscenace existuje už šest let, takže v tom našem napětí, v kterém žijeme, máme většinou možnost jenom jednou to projít před představením. ….pozn.red. Klobouk dolů!
Kolik času věnujete koncentraci před tím, než vkročíte na jeviště?
Měla by trvat déle, než je na takovýchto festivalech možné, kde jde vlastně jedno představení za druhým. V podstatě herec pohybového divadla potřebuje tak hodinu na rozcvičení. Ale zkušenější tanečník se může koncentrovat už předtím, třeba při nakupování. Je to taková mentální, duševní koncentrace, kdy fyzicky můžete vykonávat jakoukoliv činnost, ale psychicky již probíhá stav soustředění.
A teď z druhého konce. Jak dlouhou dobu Vám trvá, než se koncentrace a energie po představení vytratí?
Po úspěšném představení je to tak kolem pěti, šesti minut. Během potlesku a ještě chvíli po něm. To taky záleží na divácích a tady bylo skvělé publikum, soustředěné. Potom začíná tak dvou, tří hodinové probírání, co vlastně tam bylo špatně, co by mohlo být lepší. Rozebírá se jednak s režisérem, ale i sám herec ví, kde udělal chybu.
Vzpomínáte si na svoje vůbec první představení před lidmi?
To bylo ve třetí třídě, to znamená, že mi bylo devět let. V Rusku se chodí do školy od sedmi. Řekla jsem doma, aby vzkázali do školy, že bych si chtěla půjčit klíčky od budovy. Tak mi je poslali a já chodila zkoušet do třídy. To byla moje první režie. Inscenace Petruška.

- Alena Brožová, Kateřina Višinská -

VŠECHNA JEDINÁ ALE HLAVNĚ SVÁ

Skutečným potěšením pro diváky nabitý sál Konviktu se stal autorský, pohybově-taneční projekt nadané absolventky Duncan Centre a HAMU Adély Stodolové. Od začátku přistupovala k představení jakoby bezelstně, spontánně, jakoby i ona, spolu s obecenstvem, postupovala krok za krokem poprvé. V první části s dětsky naivním údivem a otevřeností projevovala potěšení z každého pohnutí, z každého pohybu, ze sebe. S neohrabaností a nesouměrností gest a grimas se vyžívala v ochutnávání sebe sama, ve zkoumání vlastních možností, které prostupovalo celé tělo - od posledního článku prstů na ruce až k palci na noze odhalovala, co všechno je právě a jen ona jediná. V této fázi jakoby přistupovala ke svému tělu z nadhledu, postupně propojující vnitřní a vnější, v další části svou tělesnost konfrontovala se svým okolím. Její spontánní projev se však, tak jako se člověk postupně začíná řídit pravidly, normami a nepsanými zákony utlumoval, vypolstrované stěny stále více připomínaly blázinec. Jakoby se stále více podrobovala jakémusi pomyslnému vězení, kam ji zavřely společenské konvence či ona sama ve strachu vykročit do neznáma a objevit to, o čem snila. Symbolické krunýře a korzety ji sešněrovaly natolik, že nebyla k poznání. V závěrečné části se totiž na scéně objevila ve tváři mnohem starší žena, v upjatém šedém kostýmu s přísně našpulenou pusou, žádný úsměv, žádná rozpustilost a potměšilost, jen rázná až vojenská gesta a pohyby nepřipouštějící kompromis či uvolnění. Aby se vrátila ke své přirozené osobitosti, ke své jedinečnosti, aby se vymanila ze svazujícího společenského postavení, začala znovu objevovat svou dětskou bezprostřednost. Ruce/prsty se opět nesměle atypicky protahovaly a vypínaly, ústa se pozvolna tvarovala do úsměvu. S vystoupením z nánosu konvencí za hradbu zažitých zvyků, se jí do tváře opět vracel onen bezelstný údiv a úžas, kdo a co je vlastně Adéla Stodolová, všechna a jediná.
Pro vyjadřované emoce a nálady objevila v inscenaci přesný výraz, jakoby se před publikem natáčela ze všech stran, a sdílela s ním rozmanitost lidské osobnosti. Ne však s vážnou tváří, ale groteskně, s nadhledem a sebeironií střídající potutelný smích, naivní překvapení s vyděšenými pohledy a smutkem. V jejím projevu nebyl žádný odstup, žádné znejasňování či polemika, naopak jej vystavěla na průzračnosti obsahu a formy prezentované s lehkostí a suverenitou.
Pohybová kompozice představení propojovala taneční prvky se stylizovanými pohyby každodenního života, s významově jasnými gesty. Tempo a rytmus jejího výkonu dotvářela mj. živá hudba (Anna Bubníková - cello, Pavol Smolárik - kytara), která různorodost výrazu propojovala se střídáním hudebních stylů. Hereckým partnerem Stodolové se stala i projekce, která s jednoduchým principem meotaru dokázala na scéně skutečná kouzla a z publika se ozývalo roztoužené "ách" či uvolňující smích, když vtipně využila výstřižků ze starých módních žurnálů.
Mladé herečce se podařilo tímto představením, postaveném na hře se sebou samou a radosti z ní, otevřít pohybové divadlo i jeho možnosti naprosto všem, a to i těm, kteří jen při představě pohybu, tance, odmítavě kroutí hlavou.

Renatka

Mini rozhovor s Adélou Stodolovou
S poznámkou cellistky Anny Bubníkové

Jak se máš?
Jsem unavená, ale jsem ráda,že se představení povedlo. Líbí se mi olomoucký festival, protože je ojedinělý, zvláště tím místem , které je velmi inspirativní a představení se tu hodilo. Atmosféra nádherná a bylo skvělé jak mladé publikum naše představení přijalo. Jsem uspokojená, těším se na koncert, ožeru se tady, jednoduše pěkný.
Jak vzniklo toto představení?
Anna: Z počátku byla improvizace na motivy maďarského hudebního skladatele Felixe a pak jsme ji přijali za svou. První část byla podle výkladu Adély, která z toho měla nějaký pocit, předvedla nám jej a my jsem jí předvedli zhudebnění toho pocitu. Takže to vzniklo na začátku improvizací, ale teď už je to daný.
Adéla: Představení je o komunikaci, proto jsme vybrali živou muziku, která se může přizpůsobovat dané situaci.
Kdy a kde jste měli premiéru této inscenace?
V divadle Alfred ve dvoře 2002 v listopadu. Už jsme absolvovali asi 30 repríz. Zabývám se zde ženskými časopisy, ale nepovažuji to za feministické představení. Ale muži to tak vnímají.
A jaké máš další plány?
Já teď mám za sebou krásný projekt Nickname, bude v divadle Archa se skupinou mladých režisérů, kteří si říkají Skútři. A je to představení o chatu. Jednoduše generační výpověď. A pro divadlo Alfred ve dvoře hudebně-taneční projekt It´s so lovely - opět ženská tématika. Moc se na to těším.

Doubravka Krautschneiderová

TO MÁŠ ZA TO BESTIJÓ

Divadlo Kvelb neprovází letos v Olomouci příliš šťastné chvilky, ve středu hokejová prohra, ve čtvrtek déšť. S nepřízní osudu se však opět dokázali vypořádat po svém - hrou, tyjátrem, spektáklem. Tentokrát pozornost nočního publika přilákaly v Konviktu jejich nebezpečné, jako ze řetězu utržené, hladové a všežravé bestie - drak, havran, trojhlavý muž a čúrající dromedár pod dohledem svého pána a vládce, snad samotného ďábla, se venčily a krmily. Byly proti sobě štvány, oheň prskaly, zákeřně se napadaly, kousaly, škrábaly a kopaly. Herci divadla Kvelb se opět na svých chůdách pohybovali naprosto suverénně, bez zaváhání a masky, do nichž se pro tento večer skryli, přirozeně ožívaly. Proto, aby to celé neskončilo špatně, aby dobro mělo nad zlem navrch, kolem dokola nešťastně "poletoval" anděl s drobounkými křídly a vystrčenou prdelkou, uklidňoval a zachraňoval situaci, smiřoval a na svou stranu lákal ta ďábelská stvoření. Déšť se mu ovšem zastavit nepodařilo, a tak produkce spěla ke svém závěru rychleji, než si diváci přáli, což je více než škoda, protože, i bylo možné si i z této krátké ukázky vytvořit představu, jak by členové Kvelbu dokázali svůj Bestiář velkolepěji rozehrát.

Renatka

Křehkosti, bude tvé jméno Laura?

Dalším příspěvkem Nové sítě /divadla Alfred ve dvoře/ na oživení Konviktu je představení Fragile. Vychází ze hry Skleněný zvěřinec od Tennessee Williamse, nebo přesněji z jedné postavy této hry: mladičké dívky Laury. Tato hra byla zfilmována a na divadle je stále často uváděna. Tentokrát se stala inspirací Darinky Giljanovič, absolventky scénografie na DAMU. Fragile /křehké/ je příběhem vcelku normální ženy, která se uzavřela do sebe a před realitou uniká do křehkého světa skla. Představení je vizuálním pohledem na její zvláštní svět, který je zranitelný stejně jako sklo. V tomto stavu svobodného osamění, odtržení od reality jen se svými sny a představami stačí jen neopatrný pohyb, gesto a celý překrásně tvarovaný svět se může z ničeho nic zhroutit. Celé představení je postavené na jediné herečce, kterou je nadaná absolventka katedry nonverbálního divadla HAMU, Linnea Happonen z Finska účinkující v různých divadelních skupinách v různých zemích světa. Na projektu spolupracoval jako autor světelného designu Petr Lorenc.

Renatka

ALENA DITTRICHOVÁ

Mladá, současná, experimentální choreografka a tanečnice, která už v rámci studia na konzervatoři Jaroslava Ježka založila roku 1997 spolu s Terezou Georgievovou skupinu Lalofobia, v rámci níž pak vnikly inscenace "Ve zlomku neživota" a "Levitace levé lopatky" přijíždí do Olomouce se svým prvním celovečerním představením "Sekret". Talent vytvářet vlastní taneční kompozice rozvíjela rovněž na konzervatoři moderního tance Duncan Centre, kam přestoupila po úspěšně vykonaných rozdílových zkouškách. Ještě před jejím oficiálním ukončením se ale postavila na vlastní nohy a odjela do Berlína na tří měsíční stáž v rámci projektu MAPA / Movement academy of performing arts/ . Po návratu do České republiky jednak spolupracovala jako tanečnice s Francouzem Pierrem Nadautem na choreografii "Figures in the landscape", zároveň si však podala žádost o grant, aby mohla vytvořit vlastní větší práci. Zlomovým se pro ni stalo taneční představení Le Témoi / Svědek, které s francouzskými a českými tanečníky vytvořil Claude Brumachon v Národním choreografickém centru (CCN) v Nantes v listopadu 2002, a jehož pražské uvedení se konalo ve spolupráci s o.s. Setkání současného tance (SE.S.TA) v rámci festivalu Čtyři + čtyři dny v pohybu 30.10.2003.

- rozhovor -
Na základě našeho předešlého rozhovoru po telefonu, bych se na úvod chtěla zeptat, proč nepoužíváš internet. Vyjadřuješ tím cíleně nějaký svůj postoj, nebo ti pouze nevyhovuje tento způsob neosobní komunikace?
Některý technický vymoženosti mně jsou trochu proti srsti. Ráda s lidmi mluvím z očí do očí, abych mohla vnímat jejich spontánní reakce na moje otázky nebo odpovědi. Internet používám, pokud nemám možnost normální komunikace…jinak mě fascinuje, jak ta věc anuluje vzdálenosti mezi lidmi a co všechno se s tím dá dělat, jen mám pocit že se to s jeho používáním trochu přehání.
Zmínila jsi ses, že zásadní pro Tebe byla spolupráce s francouzským choreografem Claudem Brumachonem na projektu "Le Témoin / Svědek". Mohla bys popsat v čem se lišila od Tvých dosavadních zkušeností?
Nevím, jestli to bylo opravdu zásadní. Někdy mám pocit, že má člověk víc odpovědí na své otázky v běžném životě a u lidí, kterých si váží a má rád, než v profesionální taneční tvorbě. Claude je šílený génius, který bez ohledu na své tanečníky tvoří jedno úžasné představení za druhým. Pro mě bylo přínosné to, že mě ukázal mé hranice, ukázal mi dno, na které bych bez něj nikdy nedošla. Práce s ním je neuvěřitelně náročná jak po fyzické, tak po psychické stránce.
Vyzkoušela jsi rozdílné způsoby tvorby. Jednak být sama sobě choreografkou a interpretkou /viz. choreografie "Sekret"/, tak i pracovat v rámci většího tanečního tělesa, které řídí někdo jiný. V čem spatřuješ rozdíly? Který způsob více preferuješ?
Každý způsob práce nebo prožitku má něco do sebe. Možná raději tvořím pod vedením někoho jiného. Víc si to užívám, protože veškerá zodpovědnost není jen na mně. Ráda poznávám nové lidi, často se mi stává, že mě ovlivní víc než choreograf samotný. Mám ráda lidi z Chille, Rumunska… Nejvíc mě zatím ovlivnili Afričani. Oni mi jako tanečnici složili největší poklonu, když mi říkali "Když tančíš, tak nevypadáš jako běloška, ale jako naše africká ženská". Musím říct, že určitým způsobem pro mě bylo mnohem zásadnější než práce s Claudem. Jen tak tančit na ulici na pláži v moři a všude, kde se dalo. Sama netvořím moc často, protože je to moc náročné, hlavně po organizační stránce.Věci, které tvořím, ke mně přicházejí samy, formou jakéhosi barevného snu v mém mozku…a já mám potřebu dát je ven. Je to rozhovor mého podvědomí se mnou.
Navštívila jsi řadu zahraničních tanečních festivalů. Myslíš, že se od sebe liší úroveň a vůbec celkový přístup k tanečnímu umění jako takovému, ve světě a u nás.
U nás je problém s financemi a od toho se bohužel vše odvíjí…Francouzské festivaly jsou hluboce profesionální…Africké spontánní a upřímné… Někdy se ale stává, že tam kde je mnoho peněz, utíká hlubší smysl…
Jak vnímáš jakožto nezávislý umělec otázku financí? Stalo se Ti například někdy, že právě kvůli jejich nedostatku nebylo možné uskutečnit plánovaný projekt?
Mnohokrát. Vlastně se mi nikdy nestalo to, že bych do detailů uskutečnila to, co mám v hlavě.
S tancem v České republice je to složité. Člověk musí být vynalézavý, aby s tím minimem financí vystačil. Na druhou stranu je to dobré v tom, že je člověk nucen hledat nejčistší formu. Zatím ale spoustu mých zážitků a snů, o kterých bych chtěla tančit, spí v mé hlavě a já mám pocit, že nikdy nevzniknou.
Co se týče Tvé choreografie "Sekret", využíváš v ní kombinaci pohybu a slova. Pracovala jsi už někdy předtím obdobným způsobem? Vracíš se k nějakému staršímu tématu, nebo je to pro tebe nové pole působnosti, v kterém se snažíš něco nového pro sebe /a diváka / objevit?
Ještě na škole jsem za použití slova a pohybu zpracovala básničku od Wolkera. Se slovem začínám a vím, že neumím moc dobře mluvit. Hlas je pro mě brána, do které se jen tak vkrádám, ale ráda objevuji a zkouším něco, co jsem nikdy nedělala. V představení Sekret slova slouží především jako záchytný bod pro diváka, aby proniknul a porozuměl mé fantasmagorii.
S poslední otázkou se obracím na Tvé plány do budoucna. Máš nějakou konkrétní vizi? Nerýsuje se nějaká další spolupráce?
Chystá se, ale ještě není definitivní, spolupráce na představení režírovaném Ctiborem Turbou. Ostatní projekty, na kterých bych měla spolupracovat, mají zatím prázdnou kasičku.

- za rozhovor děkuje Kateřina Višinská -

CIRKUS DISTOWN

Divadlo Continuo je profesionální nezávislé divadlo, které sídlí v jihočeské vísce Malovice, ale svým působením dalece překračuje hranice kraje i republiky. Divadlo Continuo díky své jedinečné poetice a originalitě produkcí získalo řadu cen nejen v Čechách, ale i v Evropě, účinkovalo například i v Korei či USA. Od roku 1997 se Divadlo Continuo ve své dramaturgii systematicky věnuje projektům pouličního divadla a divadla v netradičních prostorech, jako např. ve dvorech domu, starých továrnách, historických objektech apod. Mezi nejvýznamnější projekty, které vznikly v rámci teto koncepce, patří pouliční inscenace Drakoni (1997), Cirkus Vitae (1998), Dokud Vás sny nerozdělí (2001), mezinárodní divadelní tvůrčí dílna Kratochvílení (1997-2001), pořádaná každoročně v prostorách Švestkového Dvora v Malovicích a renesančního zámku Kratochvíle a projekty "site specific" jako např. Slavnostní zakončeni projektu Praha - Evropské město kultury (2000), Streetcar Grand Opening, Portland, USA (2001) a další. V loňském roce oslavilo divadlo desátou sezónu své profesionální činnosti. Během ní připravilo tři premiéry původních inscenací (Mortyjátr, Život v peří a Kratochvílení). S tvorbou divadla se kromě českých diváků setkali i diváci v Rusku (projekt Loď komediantů), Polsku (festivaly Gliwice a Varšava) a Německu (festival v Radebeulu).
CONTINEO = držeti pohromadě, spojovati, udržovati; dále i omezovati, svírati, poutati
CONTINUO je českým zástupce tzv. "třetí kultury" (Peter Brook) a tzv. "třetího divadla" (Eugenio Barba) = soubor, jenž proti fragmentarizaci současného světa rozvíjí kulturu spojitostí a má svůj vlastní důvod, nezávislý na zavedených vzorech, proč dělat divadlo. Na prvním místě je skupina, která má nějakou energii, tvořivou sílu. Záleží na konstelaci lidí, kteří se sejdou. V momentě, kdy je konstelace šťastná, tak to jiskří, vznikají nápady, vzájemné obohacování, tvorba. Všechno je přirozené.

- Helena a Pavel Štouračovi, zakládající členové skupiny

Šťastnou konstelaci, hvězdné nebe plné jiskřících hvězd a nevšední divadelní zážitek na závěr Divadelní Flory 2004 přeje

Renatka

PRÁZDNINOVÉ POZVÁNÍ KRATOCHVÍLENÍ s Divadlem Continuo

Od 27. července do 9. srpna 2004 se na zámku Kratochvíle uskuteční 8.ročník originálního divadelního projektu Kratochvílení. Kratochvílení, které pořádá přední česká nezávislá divadelní skupina Divadlo Continuo od roku 1997, se stává jednou z nejvýznamnějších akcí letní kulturní sezóny na jihu Čech. Ke spolupráci na přípravě Kratochvílení 2004 zve Divadlo Continuo studenty uměleckých škol z ČR, Francie, Belgie, Nizozemí, stejně jako mladé profesionály, kteří se zabývají novými vývojovými směry cirkusu, pouličního divadla a žonglování. Na 40 pozvaných umělců bude společně se členy Divadla Continuo od 6. července tři týdny připravovat divadelní představení určené výhradně pro zahradu zámku Kratochvíle. Malovický statek Švestkový dvůr v malé vesničce Malovice na jihu Čech se tak znovu na pět týdnů promění v centrum evropského nezávislého divadla. Pozvání na přípravu hudební složky představení letos přijaly dvě výrazné osobnosti nezávislé hudební scény: Pavel Fajt, bubeník a multi-instrumentalista známý například ze spolupráce s Ivou Bittovou nebo formace Pluto a Ondřej Anděra, výtvarník, filmový režisér a multi-instrumentalista, který se věnuje jak své autorské tvorbě, tak filmové a divadelní hudbě a spolupracuje s řadou českých nezávislých hudebních formací (Hm, The Ecstasy of Saint Theresa). Stejně jako v předchozích ročnících vznikne i letos originální divadelní představení inspirované jedinečnou architekturou zahrady, vodního příkopu a renesanční vily zámku Kratochvíle. Nezaměnitelná výtvarná poetika Continua, strhující příběh, cirkusové, akrobatické a žonglérské techniky, originální živá muzika, stejně jako autentické umění a totální nasazení všech účinkujících, to vše znovu slibuje neopakovatelný zážitek při návštěvě Kratochvílení 2004 s názvem Obrazy a odrazy. Premiéra Kratochvílení 2004 proběhne 27. července 2004. Hrát se bude do 9.srpna, denně od 21.00 hod., s výjimkou pondělí 2.8., kdy se na Kratochvíli uskuteční speciální společný koncert Lenky Dusilové, její doprovodné skupiny Secretion a Divadla Continuo.
Zdroj: www.i-divadlo.cz

Renatka

Rozhovor s Peterem Gáborem a Věrou Maškovou

Jaká byla geneze festivalového motta? Jak byste odpověděla na otázku:"Křehkosti, je tvé jméno žena…?
VM: Ještě než odpovím, jen bych řekla, co mě na tomto festivalu opravdu fascinuje. Zatímco na jiných festivalech a podobných akcích, kde jsou celé organizační týmy, stojí za Divadelní Florou jediný člověk, Petr Nerušil. Účast Moravského divadla na festivalu je spíše symbolická, vedení nepřijalo festival za svý. Výjimkou jsou osvětlovači pod vedením pana Krause, inspicienti, pan fotograf Šimáček. To jsou jedni z mála příznivců festivalu, ostatní zaměstnanci jej vnímají spíše jako něco, co jim přidělává práci. Chovají se vůči tomu nepřátelsky a arogantně. Což je smutné, protože festival zviditelňuje MD. Petr Nerušil přesto všechno s nadhledem zvládá, musí nést i ostudu, kterou tito lidé dělají vůči hostujícím souborům. Zajišťuje harmonogram akce, propagaci, peníze. A všechno to hladce funguje. Je úžasné jakým způsobem sehnal peníze, ty z největší míry poskytl kraj. Město Olomouc nedalo ani korunu.
Letošní motto nás napadlo již loni, kdy jsme se zamýšleli nad tématem moci a bezmoci. To bylo téma velmi robustní, a dalo by se říci, že hodně mužské. Byla tam celá řada představení, kde byli muži, ženy moc velký prostor neměly. A tak jsme měli pocit, že by se to mělo nějakým způsobem reflektovat letos. Zvolili jsme parafrázi shakespearovského citátu, ovšem s tou křehkostí je to zvláštní, protože v každém překladu je to jinak, dokonce např. "Bláznovství, tvé jméno je žena." Od dob Shakespeara už uplynula nějaká doba, city, vztahy, situace zůstávají, mění se jen okolnosti a souvislosti. Občas je dobré položit si otázku, kam jsme za ten čas došli. A pod motto se vešla žánrově velmi pestrá nabídka inscenací, což jen dokazuje, že téma rezonuje i dnes. Mnoho souborů má v repertoáru tematicky blízké kusy, a není to jen proto,aby si herečky zahrály. Je příjemné i to, že se nám podařilo shromáždit představení, které režírovaly ženy, ženy se objevily i v roli dramatiček. Mohli jsme sledovat ženské osudy od počátků kultury, to je Ifigenie v Aulidě. O té se říká, že je první občanskou tragédií. Ta zvláštním způsobem polemizuje např. s Monology vagíny, které jsou spíše publicistickým počinem. Stařenky v Nejstaršiem řemesle až k Terezce, která ženu nahlíží ze zcela jiného úhlu. Pro mě byl největším zážitkem Strindberg - Slečna Julie. Mám ráda věci, které znám, a které mě přesto dokážou překvapit.
Pane režisére, co Vy na ženské téma?
PG: Osobně mám rád ženy na jevišti, rád s nimi spolupracuji. Všechny inscenace byly inspirující, zajímavé. Ale nejvíce se mi líbila Slečna Julie a Scény z manželského života. Jednotlivá představení vedou mezi sebou určitý dialog. Divák může sledovat ženu za různých okolností, v odlišných situacích. Festival jako celek tak vytváří určitý obraz ženské duše, s různými odbočkami a vyhýbkami.
Letošní sezónou oba v MD končíte. Mohli byste zhodnotit své tvůrčí období tady a nastínit plány do budoucna?
PG: Jsem hrdý na to, že se s vypětím sil a energie podařilo vytvořit dobrý herecký soubor, který má nyní velmi vysokou úroveň. Je to také tím, že dramaturgický plán je kvalitní, komplexní. Každá inscenace kladla na herce vysoké nároky. Každá sezóna byla koncipována tak, aby vychovávala herce i publikum, aby začali vnímat i složitější věci na divadle - psychologické stavy, situace. Myslím, že se tento plán, který jsem si předsevzal na počátku svého působení tady, podařilo naplnit. I když cesta to byla složitá, protože divadlo je nevyzpytatelný organismus.
A plány do budoucna? Po letech zodpovědnosti, hlavně vůči souboru, se budu muset více starat o sebe, o věci, které na mě čekají v divadlech, kde budu hostovat.Ale už se nevrátím do kompaktního celku, který tady vznikl. Budu na volné noze.
VM: Myslím si, že se nám podařil malý zázrak, protože organismus divadla není uzpůsoben, aby se v něm provozovalo nějaké umění. Podařilo se nám za těch šest let zkoncipovat poměrně náročný umělecký program a naplnit ho navzdory všemu, v čem jsme fungovali. MD je přesně typ divadla, které nazýval Brook mrtvolným divadlem - organismus, který funguje vlastní setrvačností, dávno ztratil svůj smysl. MD mělo velké éry, ale na rozdíl třeba od filharmonie se nedokázalo vyrovnat s dobovými nároky. Celý systém tam funguje ještě po socialistickém způsobu, kdy všichni jsou zaměstnáni, ale nikdo nepracuje. Umění je to poslední, co se tam trpí. Nesmí obtěžovat, jakmile však klade nějaké větší nároky na vše okolo - chce po obchodním oddělení, aby něco zařizovalo; po kulisácích, aby postavili scénu; rekvizity apod.; narazí na zaběhané stereotypy. Organismus divadla má rád inscenace, které nepřekročí byrokratické, ale i technické rámce provedení. Taková představení strpí. Jakmile se však začne dít něco většího, musí to vynaložit spoustu energie v boji s tímto organismem. Zpětně se divím, co všechno jsme dokázali skousnout.
Dlouhodobý dramaturgický záměr byl získat pro divadlo nové publikum. Změnou způsobu a úrovně činohry se nám to myslím podařilo. A teď, v nejlepším, vše skončí, aby to začalo nanovo. Dramaturgická koncepce je vždy běh na dlouhou trať. Když jsem tu začínala, nebyl herecký soubor moc dobrý, ale postupně se stal nejlepším, s jakým jsem kdy pracovala. Viděla jsem herce růst, překračovat vlastní stíny. Vše začalo fungovat, i když to, jestli umění funguje, se nedá zjistit podle ničeho. Ani podle návštěvnosti, recenzí… Umění musí zanechat otisk na duši. A jediné, co se pro to dá udělat, je investovat poctivost do práce, a to jsme myslím udělali.

Klarin a Balzak

Rozhovor s Petrem Nerušilem

Jak hodnotíš osmý ročník Divadelní Flory?
Mohu jej hodnotit jen pozitivně, festival byl veliký co do rozsahu a nabídl celou řadu kvalitních inscenací nejen české provenience, ale i zahraniční. Mám velikou radost, že to celé bylo velmi žánrově pestré, že tady byla studiová divadla i velké ansámbly; byla zde antická dramata i komedie, vše to svým způsobem polemizovalo s dobře zvoleným mottem, nebo ho nějak akcentovalo. Vztahovaly se k němu nejen inscenace, které režírovaly ženy/režisérky a hry, které napsaly ženy/dramatičky, ale také filmy. Asi nejzajímavější to bylo pro muže, kteří mohli nahlédnout do ženských duší. Velmi příjemná byla hojná účast na všech akcích, i když zrovna první den konviktu nám počasí nepřálo. Krásné je, že i studenti si našli cestu na tento festival.
Hlavním pořadatelem festivalu Divadelní Flora je Moravské divadlo Olomouc. Jakou pozici v něm zastáváš ty?
Já jsem produkční toho festivalu. Což v praxi znamená to, že musím sehnat peníze, letos to byly dva miliony korun. Veškeré náklady pocházejí z mimorozpočtových zdrojů Moravského divadla. Každý rok se začíná od nuly. Kromě toho, že ty peníze seženu, tak s Věrkou Maškovu dávám do hromady kompletní dramaturgii. Pracuji komplexně na realizaci tohoto festivalu, přes propagaci, synchronizaci jednotlivých představení, až po drobné provozní záležitosti. Letos to bylo velmi náročné, neboť festival obsahuje kolem padesáti akcí , což je na Olomouc poměrně dost.
Z jakých zdrojů je tedy festival financován?
Největší finanční podíl má olomoucký kraj, ovšem bez jakéhokoliv příspěvku olomoucké radnice, což je krapet zarážející. Od radnice máme pouze zapůjčené lavičky na nádvoří a výlep plakátu zdarma. Ale jiných partnerů je celá řada a poskytují finanční podporu na základě reklamních smluv, dále sponzoři a kulturní instituce, které to řeší formou reciprocity s požadavkem být v nákladech co nejefektivnější. Což je náročné, ale povedlo se to.
Jak probíhá komunikace mezi tebou a dalšími subjekty, kteří stojí za festivalem?
MDO je hlavním pořadatelem a já mu dodávám určitý servis. Poskytuje zázemí, jeviště, techniku. Takže představa, že by to nepořádalo MDO, je nemyslitelná.
Co pro tebe byl největší zážitek festivalu?
Mně se líbila úplně všechna představení. Některé víc, nekteré míň. Ale největší zážitek byl Cintorín slonov Astorky Korzo a Slečna Julia Michala Spišáka.
Můžeš nám prozradit plány na další ročník?
Festival se začíná připravovat začátkem divadelní sezony. Základem je vytvořit si nějakou koncepci a posléze začít shánět peníze, aby se ten náš sen mohl začít realizovat. Letos se to povedlo a doufám, že se to podaří i další rok. Pokud nebude Flora ještě větší, tak věřím, že se to podaří ve stejném rozsahu jako letos.
Objevily se názory, že z festivalu se stává megalomanská akce?
Připadají mi velmi hloupé. Jsou velmi provinční a nejsou s to pochopit, že festival, který má tyto evropské parametry přitáhne sponzory a partnery. Festival nemůže klesnout na počáteční úroveň a musí pouze stoupat.

O různých cestách z Hlavního nádraží

Lidské srdce, byť jakkoli široké, může vlivem stáří okorat jako skýva dobrého chleba. Častou průvodkyní stáří bývá samota - důsledek nepodařeného života, která okoralost doplní hořkostí a zlobou. Lidská duše se tak uzavře, ztvrdne, srdce ohluchne, oněmí. Existence plyne jen setrvačností, dny jsou šedivé, emoce zploští. Život čpí zbytečností. Taková je Dora (Fernanda Montenegroová), bývalá učitelka, nyní v důchodu, která se živí na nádraží v Riu de Janeiru psaním dopisů negramotným zákazníkům. Přes tlusté zdi, kterými se nevědomky obklopila, nevnímá, jak může být několik řádek důležitých pro blízké svých klientů - zkrachovalců z hlavního nádraží. Dopisy posílá, jak uzná za vhodné, někdy skončí u ní v zásuvce, někdy v poštovní schránce. V šuplíku skončí i dopis ženy, která tvrdí, že jde o list otci jejího syna, a právě kvůli němu. Vzápětí se stane Dora svědkyní autonehody, při níž žena zahyne. Její syn se poté několik dní bezcílně potuluje po nádražní hale. Dora se ho ujme, ale jen aby ho prodala pokoutní agentuře zajišťující adopce. Agentura je však velmi podezřelá a v Doře zahryže svědomí, chlapce unese a vydává se s ním na dalekou cestu za jeho otcem do vnitrozemí. Cesta je dlouhá a podivný pár, důchodkyně a chlapec, které zpočátku rozhodně nepojí sympatie, během ní hledá vzájemnou a obtížnou cestu k sobě.
"Koljovské" téma je v tomto brazilsko-francouzském filmu pojato bez veškeré uhlazenosti a sentimentu. Film je nasnímán s dokumentární syrovostí, věrohodně zobrazuje dno současné brazilské reality, ztroskotance v odpudivém prostředí hlavního nádraží. Herecké výkony hlavních protagonistů a nemilosrdná kamera, jakou je jednoduchý příběh natočen, umožní divákovi cestu až k dřeni citů, ukrývaných, mrtvých, zapomenutých. Obnažená lidská nitra zasahují z bezprostřední upřímností v příběhu této "poetické road movie". Nikdy není pozdě léčit okoralost srdce.
Film získal Zlatého medvěda a Cenu ekumenické poroty za film, Stříbrného medvěda za nejlepší ženský herecký výkon na MFF v Berlíně 1998, Zlatý glóbus, Cenu americké Národní filmové rady a Cenu Asociace španělských filmových kritiků a Stříbrného kondora Asociace argentinských filmových kritiků za Nejlepší cizojazyčný film. Fernanda Montenegroová byla za roli Dory nominována na řadu nejprestižnějších světových filmových cen včetně Oscara a Zlatého glóbu, z nichž kromě berlínského Stříbrného medvěda získala za herecký výkon Cenu losangeleských filmových kritiků, cenu časopisu National Board of Review, Cenu na MFF v Havaně a cenu kritiků na MFF ve Ft.Lauderdale. Brazílie (1998). Hrají: F. Montenegroová, M. Peraová, V. de Oliveira, O. Bastos a další. Režie Walter Salles (105min).

Blzzz

Vdova Montielová

režie: Miguel Littin, Mexiko/Kuba, 1979, 109 min
hrají: Geraldine Chaplin, Nelson Villarga, Ernesto Goméz Cruz

"Když zemřel don José Montiel, všichni, kromě jeho vdovy, se cítili pomstěni - muselo však uplynout několik hodin, aby všichni uvěřili, že je doopravdy po smrti." Těmito větami z povídky slavného kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze Vdova Monteliová je uváděn stejnojmenný film chilského režiséra Miguela Littina...
Littin se důsledně opírá o vynikající literární předlohu a adekvátně vyjádřuje specifické rysy tvorby Gabriela Garcíi Márqueze. Vytvořil studii krutého a násilnického muže, udavače a bezohledného kořistníka Josého Montiela, který zemřel všemi nenáviděn. Jen vdova ho oplakává, ale když pochopí, jaký byl její muž ve skutečnosti, volí dobrovolnou smrt. Děj se odehrává v několika rovinách: ze současnosti odbočuje do vzpomínek, realita se prolíná s představami, přičemž se pružný časový rytmus podřizuje střídání konkrétních subjektivních prožitků. Právě prolomení časové bariéry vytváří zvláštní napětí filmu a prohlubuje plastičnost obrazu jak José Montiela a jeho vdovy, tak i latinskoamerické země, sténající pod vojenskou diktaturou. Nesnadnou titulní úlohu svěřil režisér Geraldině Chaplinové, která svou neotřelou tváří vyjadřuje nebeský smutek, ale taky nebeský pokoj. Film nese v sobě až extatickou náladu, která noří diváka do tajú duše vdovy Monteliové. Magický realismus Marquéze je tu vyabstrahován do čisté imaginace. Nese se ve velmi intimní rovině, až má divák pocit, že se dotýká vdovina osobního katafalku nebo oltáře. Soukromí a osobnost, hluboká psychologie a koid primíšen s akcií magického realismu.
Miguel Litin patří k nejlepším představitelúm kubánské kinematografie. Zajímal se zejména o dokumentaristickou tvorbu, a tak i samotná Vdova Monteliová v sobě chvílemi nese až dokumentární ráz. Také byl nejpřednějším představitelem nové vlny v Latinské americe. Žel je Litin taky jedinou známou postavou z oblasti kubánskeho filmu a Vdova je taky jedním z mála filmů z této oblasti v naší distribuci. Proto se vyplatí všimnout si tohoto snímku a poznat něco úplně jiného, než evpropskou a americkou klasiku.

VŠECHNO, CO JSTE KDY CHTĚLI VĚDĚT O SEXU (ALE BÁLI JSTE SE ZEPTAT)

režie: Woody Allen; USA/1972
scénář: Woody Allen; kamera: David M. Walsh; hudba: Mundell Lowe
hrají: Woody Allen, John Carradine, Lou Jacobi, Louise Lasser, Anthony Quayle, Toni Randall, Lynn Redgrave, Burt Reynolds, Gene Wilder, Jack Barry, Erin Fleming, Elaine Giftos, Heather MacRae,
Po roce 1989 zaplavily náš knižní trh publikace o sexu. V drtivé většině šlo o "manuály správného" sexuálního života, které si většina čtenářů - vyhládlých po dlouhém období půstu, kdy se na obálce knihy nesmělo objevit ani obnažené ňadro - zakoupila kvůli barevným fotografiím sekundárních pohlavních znaků či jiných než misionářských poloh. Intenzivnímu vydavatelskému úsilí se není co divit - sex je středobodem zájmu skoro každého člověka, asi každý si (třeba v ústraní) nějakou tu Kama Sutru prolistoval. Pomineme-li příjemné aspekty praktikování sexu (což jej činí zajímavým nejen pro výzkumníka, ale i pro laika), zůstává nepřehlédnutelným faktem, že pohlavnímu rozmnožování vděčíme všichni za svou existenci. Nikdo z nás nemá v přímé linii svého rodokmenu předka, který by si sex alespoň jednou nevyzkoušel. Člověka, který se nad tím jen na pár vteřin zamyslí, pak stěží může překvapit skutečnost, že evoluční biologové a evoluční psychologové vše sledují prizmatem rozmnožování - úspěšného šíření vlastních genů. Až v poslední době se mezi populárními knihami začala objevovat díla o sexu poněkud jinak zaměřená, tj. knihy, které vás konečně nenabádají k tomu, co a jak máte dělat, ale píše se v nich, co a jak dělají ostatní. Tomu málu čtenářů, jež by sex zajímal i po teoretické stránce, můžeme doporučit jeden film, který se objevil na pultech v nedávné době.
Všechno, co jste kdy ctěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) je film, který vznikl ještě před vynalezením sexu samotného. Allenova imaginace tedy musela přeskočit veliké množství překážek, které mu život sám kladl do cesty. Ale jak budete moci uvidět sami, nic naplat, Allen je odborníkem nejenom v oblasti křehkého života intelektuálů, ale taky v otázce praktikování, teorie, sodomie a mnohých jiných teoretických pojmů z oblasti sexu, pettingu, mastrubace, nebo klidně i sexu bez sexu. Jeho film Vám tak nejenom osvětlí co je dobré a co zlé, ale také Vám dá nahlídnout do všech tajemných zákoutí jak mužské, tak ženské sexuality a vy najednou budete moct prozřít co a jak.

Závěrem: redakční anketa

1. Tři největší zážitky z festivalu
2. Největší průšvih
3. Největší "hláška", nebo motto pro tenhle festival

Zuzka
- Já nemám tři zážitky, ale jen jeden a to je představení Scény z manželského života.
- Kromě středečního hokeje je to zima, která provází všechny venkovní představení.
- Nevím.
Kačka Švecová
- Divá Bára, Divá Bára a Divá Bára.
- Největším průšvihem byla hra Najstaršie remeslo.
- To stáváme tak brzo a proč jsme šli spát tak pozdě?
Kačka Višinská
- Největší zážitky byly představení Slečna Julie, Sweeny Agonistes a Teatr Novogo Fronta
- Největším průšvihem jsou taneční kreace pana Balogha.
- Dvě "S" piva... já nanuky nevedu
Alenka
- Je to velice těžké posoudit, protože jsem ještě neviděla všechno. Zážitkem bylo udělat rozhovor za dvě minuty, líbilo se mi představení Scény z manželského života. Těším se na Teatr a Adélku Stodolovou.
- Mně se nestal žádný průšvih, jen mě moc nezaujalo Najstaršie remeslo.
- Robocop, tedy Robobalzac a ledabob.
Renata
- Já jsem ještě žádný velký zážitek na tomto festivalu neměla.
- A ani průšvih.
- Žádné nezaznělo.
Martin
- Největší zážitky byly Scény z manželského života, co se her týká. Dalším je přebíhání herců ze hry Ifigenie v Aulidě do vrátnice, aby zjistili jak dopadl hokej. Třetím je mé bloudění a hledání představení Romeo a Jana.
- Průšvihem bylo to přebíhání herců ze hry Ifigenie, aby zjistili skóre.
- Klarin to má rád.
Balzak
- Největším zážitkem byl hokej (Čechy-Kanada), dnešní oběd v Konviktu a třetí už nevím, jedině jenom zima v Konviktu.
- To, že se zpravodaje dostaly mezi lidi až po té, co proběhly filmy, na které v nich byly moje upoutávky.
- Neustálé omílání "Křehkosti je tvé jméno žena…?".
Bob
- Májový Shakespeare byl rozhodně zážitkem, ale nesmím zapomenout na sponzorské pivo a hru Scény z manželského života.
- Vstávání na sedmou hodinu ranní a vypuštění prvního čísla do oběhu s chybami.
- Motto: "Pojďme nasát atmošku."
Iva
- Nejvíce se mi líbila Slečna Julie a Ifigenie v Aulidě, ale nesmím zapomenout na Monology vagíny.
- Je docela problém dělat anketu s vypnutým diktafonem.
- Hláška od Klarina: "Jsi má levá ruka, ale nemusíš se bát, už ji nepoužívám tak často." :o)
Klarin
- Divadelní sál v konviktu, Slečna Julie a Zůstaň na lince. Taky monology vagíny, Cintorín Slonov, Májový Shakespeare a Kateřina.
- Rozhodně hokej, a bohužel i Na ocet a Scény z manželského života
- Někteří z Nás jsou na tomto představení dokonce i dobrovolně!

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje.
Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP,
a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce: Petr Klarin Klár, Kateřina Švecová, Michal Balák, Kateřina Višinská,
Iva Ducháčková, Alena Brožová, Zuzana Pavková, Martin Krištof,
Renata Vášová, Kateřina Sigmundová