neděle 1. 5. 2005

Třetí festivalové ráno
je plné párů vášnivě se líbajících pod rozkvetlými stromy. A jistě vůbec není důvod, proč by se tento stav měl v průběhu dne příliš radikálně měnit. Kdo nesouhlasí, ať prosím zvedne ruku. Mnoho Vás jistě nebude, vy odmítači dávných obyčejů. Šup pod stromy a rychle! Lze se totiž domnívat, že kvalitně kvetoucích dřevin, naprosto vhodných pro tento bohulibý účel, není vždy dostatek. A tlačit se pod větvemi ve skupině, či bojovat o polibkové právo ve frontě na třešeň, rozhodně není příjemné. Příliš dlouhé hledání vhodného prostoru by navíc mohlo mít neblahý následek v podobě nestihnutí některého z dnešních představení. A to by byla fatální škoda. Nuže, polibte své milé, chopte je za horní končetiny (tedy pusu & pac!) a pojďte do divadla. I dnes, ve Svátek práce! Ať už dáte přednost Nevyléčitelným, Klářiným vztahům nebo Domovnímu requiem, přeji Vám příjemný zážitek. A polibek samozřejmě taky!

KlariN

"Řeči jsou k ničemu, důležitější jsou skutky,"

...řekl Ted a napil se piva. Pragmatický a radikální přístup k životu přesně charakterizuje jednoho ze dvou protagonistů inscenace Lorna a Ted. Ted Gissing (Hynek Čermák), muž jemuž je cizí snění, fantazie, smysl pro krásu a ušlechtilost. Ženám z města připadá jako hulvát, nevzdělanec, křupan, zkrátka nahrubo tesaný a neomalený majitel živořícího hospodářství. Ale ženy z vesnice přitahuje jeho mužné tělo a majetnická hrubost, jimiž si je podmaňuje. Má rád svůj špinavý dům, svou práci, která mu zajistí základní živobytí, jednoduše má rád "svý jistý". Ale co je to, jež mu může dát tu životní jistotu? Žena, děti, rodina. Sukničkář Ted se rozhodne usadit. Podá inzerát a ozve se Lorna (Stanislava Jachnická) devětadvacetiletá, uhlazená a vzdělaná sestřička z města.. Ted je jednoduchý, sobecký a tvrdý, a to nejen k druhým, ale i k sobě. Ona věří v Boha a on považuje víru za absolutní hloupost. Jejich životy se rychle a dramaticky střetnou. Čím více se jejich povahy liší, tím více děj graduje. Ovšem i přes diametrální odlišnost svých charakterů se do sebe zamilují, rozhodnou se vzít a založit rodinu.
Všechny tyto silné citové záležitosti jsou na jevišti podávány dvojím způsobem. Každá z postav má svou verzi a osobitý živelný projev, který koresponduje s jejich charaktery. Ted je necitelný a chladný, zdegenerovaný těžkým životem a neustálým pocitem ukřivdění, které mu měly uštědřit bohaté britské vrstvy. Snaha oprostit se od těchto ubíjejících pocitů způsobila naprosté ochladnutí Tedových emocí. Proto jeho projevy lásky a náklonnosti vyznívají stejně tak plytce a stroze, jako kdyby si v hospodě objednával pivo. Nezáleží mu na detailech a okolnostech, důležitý je výsledek. Zato Lorna detaily miluje. Je to zatvrzelá perfektcionalistka, tak dětinská ve svých naivních představách o životě, lásce a milování. Avšak soužití s arogantním a na duchu omezeným Tedem způsobí, že v jejím charakteru dojde k převratu a ona prozře ze své naivní dětinskosti. Uvidí realitu a z ušlápnuté chudinky je rázem odhodlaná žena, která bere osud svůj i svého manžela do vlastních rukou. Ale i Tedova povaha prochází určitým vývojem. Zpočátku obhroublý venkovan, který není schopen vyjádřit žádný hlubší pocit či touhu, v závěru představení pláče, když si uvědomí, že kvůli své ješitnosti a neschopnosti vzdát se svých zásad může ztratit nejlepší ženu, kterou v životě potkal. Je zcela pochopitelné, že každému vyvstane otázka, zdali je možné, aby se tyto dvě povahy vůbec mohly snést, natož tak spolu vydržet celý život? Odpověď jsme hledali v představení plném osobních střetů a konfliktů, jejichž vyústění bylo často násilné a kruté.
Neomylné bylo rozhodnutí režiséra Ondřeje Zajíce obsadit do rolí Lorny a Teda právě Stanislavu Jachnickou a Hynka Čermáka. Jachnická vykreslila proces Lornina vývoje nenásilně a pravdivě. I přestože hrála afektovanou slečnu, její projev nebyl přehlcen zbytečně velkými gesty. Minimalizovala své tělesné pohyby a tím dala vyniknout mimice. Její sevřený postoj napovídal o určité duševní sklíčenosti, nejistotě a malém sebevědomí postavy. Herci promysleli své role do detailu. Jejich energický a osobitý projev dodal hře na dynamičnosti. Oba působili velmi přirozeně a pravdivě, a proto jsme jim věřili, i když na jevišti mlčeli. Malý jevištní prostor přispěl k užšímu kontaktu s publikem. Svým tragikomickým hereckým koncertem nám dali příležitost pohlédnout na skutečný střet dvou neslučitelných světů. Poskytli nám novou zkušenost a důvod k zamyšlení.

Veronika Štefanová

Poděkování

Po brzkém, nedobrovolném a krutém vstávání, následném sestavování a korekturám Zpravodaje jsem se ponořila do šera prostoru za oponou a doufala v divadlo. Nejen, že byly mé touhy naplněny, ale dokonce mi vynahradily i to teplo postele. Lorna a Ted bylo divadlo se vším všudy. Krásný příběh doplňovaly výborné herecké výkony. Veselá hudba, která sice nekorespondovala s prostředím a dobou, perfektně podtrhla náladu a v převlékacích pauzách nedovolovala divákovi ani zívnout. Herecké divadlo dávající svým protagonistům nepřeberné množství poloh a prostoru. Výborný Hynek Čermák, který pouhým pohybem rtů či jazyka dokonale charakterizuje celou Tedovu osobu. Stanislava Jachnická vystihla přesně tu hranici, kde Lorna přechází z upjaté puritánky v temperamentní dračici. Lepší start do sobotního divadelního maratónu jsem si snad ani nemohla přát. Děkuji.

Zuzka

ROZHOVOR S HYNKEM ČERMÁKEM ALIAS TEDEM

1/ Lorna s Tedem se zpočátku neznají, znali jste se se Stanislavou Jachnickou, než jste tuto hru začínali zkoušet?
Znali jsme se jen trochu, z dabingu, seminářů.., ale na jevišti jsme se potkali poprvé.

2/ Jak se ti pracovalo s Ondřejem Zajícem? Byla to vaše první společná práce?
Potkali jsme se už, když jsem byl na DAMU. Rokoko - Tramvaj do stanice Touha, pak v CD 94...celkem asi pět věcí. Jsou to takový srdeční záležitosti.

3/ Lorna a Ted se sobě v druhé půli vzdálili, přesto je něco spojuje - co?
Vlastně se mají rádi. Mají jedno dítě a druhé čekají, Ted by Lornu neopustil. A Lorna ví, že její milenec je ženatý. Ta vášeň vyprchá, ale odejít nemůžou.

4/ Je nějaký okamžik této hry nebo replika, se kterou se můžeš ztotožnit?
Já si připadám jinej než Ted, vlastně úplně jinej. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. ..Ale jo, asi ta maminka: "Vím, že ty budeš to samý v bleděmodrým." Taky nás spojuje to, že mám dvě malý děti. Ta hra je původně psaná pro padesátiletýho chlapa, muselo se to předělat.

5/ Jak budou obě postavy podle tebe vypadat po dvaceti letech?
To je stejný, jako byste se zeptaly, jestli by Julie ztloustla, kdyby se nezabila..Myslím, že Ted by už za deset let nebyl. Hodně pil pivo a kouřil, a taky to je bejvalej voják...

6/ Preferuješ víc komorní prostory nebo velkou scénu (Richard III. ve Středočeském divadle v Kladně)?
Nepreferuju nic. Hraní na obou prostorech je v herecký cestě důležitý. Ve velkým prostoru se kdeco ztratí, na malý scéně nic neutajíš, každá faleš je vidět. A Rubín, kde to hrajeme, je hodně malý.

abr + Zuzka

Hynek Čermák
*14.2.1973 Praha, absolvent DAMU (1995), předchozí angažmá: DJKT Plzeň, Rokoko Praha, CD 94 - Praha, Divadelní spolek Kašpar. Od roku 2003 členem Středočeského divadla Kladno.
Tři nejvýznamnější role: Rogožin (F.M. Dostojevsjkij - Idiot), Stanley (T. Williams - Tramvaj do stanice Touha), Richard III. (W. Shakespeare - Richard III.)
Oblíbené motto: Co tě nezabije, to tě posílí.

…pojďte pane budeme si Play Strindberg

Když jsem dnes v půl šesté odpoledne vcházela do zadního traktu Olomouckého divadla, abych v rámci tréninku třikrát po sobě absolvovala výstup do nevyššího patra budovy, minula jsem při jednom ze svých výšlapů poněkud zmatenou Chantal Poullain. Hledala kohokoliv, kdo by se alespoň přibližně vyznal v labyrintu chodeb. V ten moment jsem ještě netušila, že za necelou půl hodinu, kdy se diváci budou pomalu sunout do sálu, se nepřehlednost divadelního zákulisí stane jedním z vtipů, kterými si herci ještě před začátkem hry nakloní místní publikum. A tak poté co Jiří Lábus ukázal divákům miniaturní obrázek majáku, aby předešel nepochopení inscenace v případě, že by nebyla kresbička pravdivě interpretována, či dokonce úplně opominuta, vbíhá na jeviště Chantal as Alice se slovy: "Já jsem se ztratila, tady je to příliš velké."
1. kolo: Zcizení. Jedním ze základních prostředků, kterých bylo v inscenaci Play Strindberg režisérky Hany Burešové užito, je princip zcizování. Herci od začátku představení otevřeně komunikují s divákem, se sebou navzájem v rámci i mimo zadané role, přičemž v mezihrách mezi jednotlivými obrazy, nebo chcete-li koly, se převážně oslovují civilními jmény. Na pravé straně jeviště je umístěna kulisa divadelní šatny, kam jednotliví aktéři odcházejí namísto do zákulisí, takže jsou neustále součástí obrazu i v momentě, kdy "jako" nemají být vidět. Odcizenost podporuje i nepřetržitý frontální pohled účinkujících směrem do publika, což jde napříč běžnému způsobu komunikace. Nehledě na fakt, že řada scén je odehrána se scénáři v rukách absolutně bez emocionálního podbarvení. Proto divákovy pocity neustále balancují na hranici absurdní komičnosti a mrazivého přeběhnutí po zádech, protože i ta špetka vážně pojatých scén postačí na solidní husí kůži.
2. kolo: Kdo je kdo. Tři herci na jevišti. Tři živí lidé. Alice je v podání Chaltal Poullain ženou, jenž si během oněch děsivých pětadvaceti let manželství osvojila drobné způsoby úniků za bránu majáku - vězení. Ženou, která přese všechnu fádnost partnerského soužití svého muže miluje tak, že mu při každém jeho záchvatu bezvědomí křičí do očí: "Umři už konečně, umři!", aby ho poté co je raněn mrtvicí a ochrnut, krmila polévkou. Ženou svého muže Edgara, kterého ztvárnil Jiří Lábus. Je to muž s velkým "M", samec, pán tvorstva, major, despotický uzurpátor, tajtrlík s šavličkou za pasem, zakomplexovaný fanatik, člověk co se tváří jak rád by se vymotal ze začarovaného kruhu manželství, ovšem v pravdě to je to jediné co doopravdy nechce. Konečně bratranec Kurt, neboli Miroslav Etzler. Je oním hybatelem, bez něhož by s největší pravděpodobností proběhla neskutečně fádní oslava stříbrné svatby. Je zároveň rozbuškou i poslední kapkou.
3. kolo: Gong. Předvečer filipojakubské noci se pro mnohé z nás, kterým bylo dopřáno zúčastnit se hereckého klání v ringu pražského divadla Ungelt, stal poněkud delším, než naše pozornost byla schopna vstřebat, nicméně vskutku vydařeným.

-kaja-

Jiří Lábus v potemnělém foyer

V divadelním foyer, v komorním osvětlení svíčky, trpělivě, s vstřícností a vlídným úsměvem na nás čekal herec Jiří Lábus. S /ne/malými rozpaky jsme pokládaly otázky, na které odpovídal s šarmem jemu vlastním.

1/ Úvodem jsme se chtěly zeptat, jestli jste již někdy navštívil Olomouc a zda se Vám toto město líbí?
No jo, v Olomouci jsem byl hodněkrát. Musím říct, že jsem tady dokonce trávil pár dní prázdnin před strašně lety. Někdy v roce sedmdesát. Můj spolužák na DAMU - Ivan Řehák, je syn olomouckého herce Františka Řeháka - tak jsem za ním v létě přijel. On dneska hraje ve Zlíně. No a pak samozřejmě jsme byl v Olomouci několikrát s divadlem, hlavně s Ypsilonkou. Naposledy snad s Prodanou nevěstou.

2/ Dnes máme filipojakubskou noc, máte nějaké speciální plány?
Ne, já jsem v životě na žádné oslavě čarodějnic nebyl. Musím říct, že já jsem vždycky hrál, takže jsem v životě oslavu čarodějnic nezažil.

3/ Když už jsme u těch svátků...co se Vám vybaví, když se řekne 1. Máj?
1. Máj jsem samozřejmě zažil hodněkrát. Dokonce jsem byl i v průvodu, protože jsme s divadlem Ypsilon do průvodu museli. Měli jsme hroznej malér kvůli nějaký věci v představení. Tehdy ještě v 80. letech na zájezdě v Bratislavě byl Dubček a byl z toho hroznej malér. Tak jsme museli do průvodu, aby jsme si to vyžehlili. Ale moc jsme si myslim nevyžehlili, protože když jsme šli pod tribunou, tak se Husák akorát vohnul a zavazoval si tkaničku.

4/ K představení: Na začátku jsme zaregistrovaly poznámky ohledně prostoru olomouckého divadla...
...tohle představení se hraje v opravdu malinkým divadýlku, ale my už jsme to párkrát hráli ve velkejch prostorách. Už jsme byli trošku zvyklí s tím pracovat. Já osobně musím říct, že mám velká divadla rád.

5/ Jak moc jste v dnešním představení improvizovali?
No ani slovo! Tam není vůbec žádná improvizace. Akorát v těch meziscénách, tam to je improvizace, ale nacvičená.

6/ Co říkáte na dnešní publikum?
Výborný. Musím teda říct, že bylo vidět, že to jsou asi lidi, který jsou zvyklý do divadla chodit, a ví, co divadlo obnáší. A taky se trochu v divadle vyznaj. Takže to bylo velmi citlivý publikum, které reagovalo úplně skvěle. Myslím, že dnešní publikum bylo pro mě strašně inspirativní.

7/ Je festivalové publikum něčím výjimečné?
Musím říct, že jo. Ví víc o divadle. Jsou to lidi, na kterých vidíte, že chodí do divadla a mají pro divadlo cit. Je to znát.

8/ Co Vás spojuje s postavou Edgara...jestli vůbec něco?
Ne, vůbec nic. Já bych v životě s takovou ženou tak dlouho nežil a vona se mnou taky určitě ne. Já jsem se ženama žil, ale nikdy jsem nebyl ženatý. Nikdy jsem se nakonec nevoženil. Takže s tím Edgarem mě nespojuje vůbec nic, ale doved jsem se do toho vžít. To jsem studoval na DAMU čtyři roky, abych se "vžil do role".

9/ Kritika hodnotí Váš výkon v Play Strindberg velmi kladně. Jaký je Váš postoj k divadelní kritice? Ovlivňuje Vás nějakým způsobem?
Samozřejmě že kritiku vnímáte, ale do určitý míry. Když Vás někdo pomluví nebo pochválí tak tu roli stejně už nezměníte. Prostě hrajete tak, jak ji hrajete. Hlavně se snažím hrát to poctivě.

10/ Prozradíte nám Vaše nejbližší divadelní plány?
No, tak teďka začnu zkoušet novou inscenaci. Na tu se docela těším. Bude to inscenace, kterou rozezkoušel Milan Lasica s Juliem Satinským - je to jejich verze, úprava, dramatizace Dona Quijota. Bohužel pan Satinský už zemřel, tak už to představení nedošlo premiéry. Teď jsme se s režisérem Strniskem, který režíroval i to představení ve Studiu S, dohodli, že by jsme to s Oldřichem Kaiserem nastudovali. Teď začínáme zkoušet a počítám, že tak na podzim by byla premiéra.

Děkujeme za laskavé odpovědi, Váš čas a trpělivost.
No, nemáte vůbec zač. A kde je tady ten divadelní klub? Vaří tam taky něco...

- abr, kaja -

Posedlí láskou?

Před představením Posadnutí láskou jsme s naší redakční korektorkou Zuzkou mluvili o tom, že zatím všechny inscenace, jež jsme viděli, jsou jaksi depresivní. Téma Ona + On zatím vyznívá, jakoby nemohl existovat radostný a pohodový vztah dvou lidí opačného pohlaví. Proč nám mladým tohle děláte? V Divadle hudby se na začátku představení ozvala příjemná hudba, já tušil optimistický pohled na vztah, a byl jsem opět zklamán. Bohužel nejenom "pohledem".
Hra Sama Sheparda je "malým" příběhem dvou lidí (ten třetí je v tom nevinně). Muž a žena, nenávidí se, nemohou existovat spolu, ale nemohou se ani rozdělit. Nakonec se ukáže, že jsou to (nevlastní) sourozenci. Tedy - možná. Jeden redaktor zpravodaje tvrdil, že jsme si jejich sourozenecký vztah jenom domysleli, že to tam nebylo explicitně (či tak nějak) řečeno, ale čert ho vem. Ono je to v podstatě úplně jedno. Pokud inscenace nedokáže vytvořit téma (tedy to, o čem se hraje), je těžké se v ní orientovat. A právě to byl největší problém kousku Divadla a.ha. Vše bylo na jedné lajně a nebylo poznat, co je podstatné a co ne.
Přitom se herci tolik snažili a chtěli podat výborný výkon (na který určitě mají). Jenomže jaksi neměli co hrát. V inscenaci nebyla jediná poctivě vybudovaná dramatická situace, jež by nevycházela pouze z textu. Nejlépe to bylo patrné v tom, že pokud chtěli herci vyjádřit jakoukoliv silnější emoci (nejčastěji hněv a vztek), "spustili" ji jen tak. Bez jakékoliv opory v ději - z ničeho nic. Jenomže každé drama je pouze návodem jak hrát. A ruka řežisérova by měla být natolik kreativní, aby doplnila chybějící místa v textu, vytvořila téma inscenace a určila rytmus jevištní akce. Shepard nabízí téma už v názvu hry. Dva mladí lidé - posedlí láskou. Super. Jenomže ať se herci Divadla a.ha snažili sebevíce, žádná velká posedlost v tom nebyla. Alespoň ne taková, které by bylo možno uvěřit.

Peter Páluš

Klářiny vztahy

Milé dámy soustřeďte se, pánové, zaujměte bedlivě vyčkávací pozici. Na scénu Moravského divadla dnes v 18:00 hodin totiž razantně vstoupí Klára. Milovnice silných zážitků a věčná optimistka. Postava stvořená nejvýznamnější současnou bavorskou dramatičkou Deou Loher je tu pro všechny, kteří mají tendenci propadat skepsi. Lehkost se kterou přeskakuje životní minely a opětovně vstává po každém pádu, je v mnohém jistě inspirující. V inscenaci bratislavského divadla Astorka Korzo ´90 v režii Juraje Nvoty se v titulní roli představí Zuzana Kronerová. Nenechte si ujít setkání s ženou, která Vám může změnit život!

KlariN

Dea Loherová se narodila v roce 1964 v "represivním, bigotním a jednoduše úmorném" lázeňském městečku Traunstein v Horním Bavorsku. Studovala nejprve germanistiku a filozofii na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově, později také tvůrčí psaní na Vysoké škole umění v Berlíně (pod vedením Heinera Müllera). Zatím poslední hra Dey Loherové NEVINNOST (Unschuld) měla premiéru 11. 10. 2003 v hamburském Thalia Theater v režii Andrease Kriegenburga, trvalého spolupracovníka autorky a setkala se s mimořádně pozitivním přijetím německé kritiky. Süddeutsche Zeitung například ocenil, že "Loherová nikdy nepodléhala módním trendům v době, kdy je hédonismus už vyčerpaný a pop se stává anachronismem". (z programu bratislavské Astorky / duben 2004) divadelní hry D. L.
OLGAS RAUM (Olžin prostor) Ernst-Deutsch-Theater, Hamburk, 1992
TÄTOWIERUNG (Tetování) Ensemble Theater am Südstern, Berlín, 1992
LEVIATHAN Niedersächsisches Staatstheater, Hannover, 1993
FREMDES HAUS (Cizí dům) Niedersächsisches Staatstheater, Hannover, 1995 BLAUBART - HOFFNUNG DER FRAUEN (Modrovous - Naděje žen) Bayerisches Staatschauspiel, Mnichov, 1997 ADAM GEIST (Adam Duch) Niedersächsisches Staatstheater, Hannover, 1998 MANHATTAN MEDEA (Médea z Manhattanu) Festival Steirischer Herbst'99, Graz, 1999
KLARAS VERHÄLTNISSE (Klářiny vztahy) Burgtheater, Vídeň, 2000
DER DRITTE SEKTOR (Třetí sektor) Thalia Theater, Hamburk, 2001
MAGAZIN DES GLÜCKS (Obchod štěstí) Thalia Theater, Hamburk, 2002 UNSCHULD (Nevinnost) Thalia Theater, Hamburk, 2003.

DIVADLO LÍŠEŇ / DOMOVNÍ REQUIEM (ZLÁ HRA)

Pro příznivce experimentálního divadla je na letošní Floře připravena ukázka z tvorby brněnského divadla Líšeň. Vzniklo r. 1998 jako nezávislé divadlo zaměřující se na hraniční divadelní tvary - výtvarné a loutkové divadlo, hudební, zvukovou a pohybovou improvizaci. Inscenace vznikají velmi dlouho (od šesti měsíců až po tři roky) a ještě dlouho po premiéře (v podstatě po celou dobu jejich existence) se konečná podoba dotváří a upřesňuje. Divadlo Líšeň má prozatím pouhé dva stálé a zároveň zakládající členy - Pavlu Dombrovskou a Luďka Vémolu, kteří jsou mimo to i autory projektu Divadlo zapomenutému publiku. V rámci tohoto projektu divadlo Líšeň putuje k těm divákům, kteří do něj z nějakého důvodu nemohou sami přijít ( navštěvuje dětské domovy, ústavy sociální péče, psychiatrické léčebny a podobná zařízení).
Do Olomouce doputuje divadlo Líšeň 1. května 2005, aby zde představilo svou inscenaci DOMOVNÍ REQUIEM ( ZLÁ HRA).
Domovní requiem je groteskní exhibice o životě a smrti v blahobytu konzumní společnosti. Temný loutkový thriller o našich společných vášních, sexu, násilí, brutalitě a hnusu, plný těch nejodpornějších úchylek - prostě všeho, co nám dělá dobře.
Hra vychází z drsnějších forem pouličního maňáskového divadla typu rakvičkárny a dále tento způsob jevištního vyjádření rozpracovává - usiluje o celistvé zobrazení temně groteskního pohledu na některá specifika současné civilizace. Podoba tohoto osobitého divadelního tvaru je významně určena syrovým a neuhlazeným charakterem výtvarné složky.
O úspěchu inscenace svědčí hned několik ocenění na našich i zahraničních festivalech - cena na festivalu Skupova Plzeň 2004 za scénografii (Antonín Maloň, Luděk Vémola), dramaturgii a režii ( Pavla Dombrovská), hlavní cena Henryka Jurkowského na Festivalu Bábkárská Bystrica 2004, Cena za originalitu na mezinárodní přehlídce LUTKE 2004 v Lublani a nominace na Cenu Alfréda Radoka 2003 za scénografii.

Michaela Stránská

redakce: Petr KlariN Klár, Kateřina Višinská, Alena Brožová, Michaela Stránská,
Veronika Štefanová, Peter Páluš, Martin Krištof, Jan Žůrek
korektura: Zuzana Mildeová • fotografové: Martin Vosáhlo, Tomáš Ruta a další