|
Těžko se vstávalo po Státním svátku,
do čtvrtého festivalového dne. Nicméně redakce na nohách křepce už skotačí. A s nemenším temperamentem jsme si jistě nejen my zahopsali i včera. Někdo dal možná přednost patetickému kladení věnců, osoby s pozitivním náhledem na svět se spíše poněkud schizofrenně snažily přebíhat mezi bezesporu nabitýmy programy naší milé přítelkyně Flory a neméně sympatických Ekologických dnů. Bylo to náročné, leč krásné. A doufejme, že alespoň hrstka něčeho pozitivního v nás přetrvá i do dalších dnů. I proto se na Vás dnes z titulní strany usmívá náš redakční hrdina Václav Koubek. Spolu s ním odhoďme deprese z počátku pracovního týdne, i pondělí může přece být úžasné... Odemkněme tedy 2. květen, překřtěný s nadsázkou na Zvířecí den. Tracyho tygra totiž vystřídá plechovou střechou do běla rozpálená kočka Maggie, a za Bílých nocí v Peťěrburgu prý často nahlas vyjí psi. Přeji Vám krásný festivalový pondělek!
KlariN
Jak nám slováci ukázali co je to komedie
Tak se nám ta letošní Flora rýsuje velmi překvapivě. Žádný veliký divadelní průšvih a dobrých kusů více, než je na festivalech zvykem. Po páteční Lišce Bystroušce a sobotním Play Strinberg jsem si snad ani nedokázal představit další inscenaci, jež by mohla zapůsobit s podobnou razancí. Zapomněl jsem ovšem na komedii. Právě Nevyliečiteľní od stejnojmenné skupiny divadelníků ze Slovenska jsou ryzí ukázkou povedené komedie a inscenace žánrově čisté (tedy, ne že bych byl žánrista, ale toto je potřeba ocenit). V programu je charakterizována přídavným jménem (a nutno řici, že opodstatněně) "bláznivá". Ale i přes všechnu bláznivost dokáže poukázat k dnešku a neutápí se v - často nefungujícím - "humoru pro humor". Nevyléčitelní je jemná a přitom "správně ulítlá" komedie o seznamování se přes inzeráty, psychoterapeutech a obecně - problémech se vztahy. Zároveň se nebojí tematizovat homosexualitu nebo poukázat na život člověka, pro nějž je nejvyšší pravdou reklamní slogan na telekomunikační společnost či kdejaká pitomost vypuštěná z úst jeho šílené psychoanalytičky.
Z hereckých výkonů je potřeba vyzdvihnout (bože, už píšu jak Harvánek) zejména (bi)sexuálního Bruce Csongora Kassaiho, který skrze jemnou až "nerozhodnou" gestiku a přesvědčivé vtělení se do role opět dokázal, že je mistr svého řemesla a také Helenu Krajčiovou jako psychoanalytičku Dr. Wallaceovou, nádherně zmatenou, šílenou a přitom neustále dokonale karikující. Komedii Christophera Duranga prý doporučuje 11 z 10 psychiatrů. Nevím co je na tom pravdy (ať počítám jak počítám, nějak mi to nesedí). Pokud ovšem ano - já se k nim z plna hrdla přidám.
Peter Páluš
Velmi rychlý rozhovor
Seděla jsem v redakci a psala recenzi. V tom vkročil hlavní organizátor festivalu Petr Nerušil
a s ním i Michal Spišák, režisér představení Nevyléčitelní. Dala jsem se s Michalem do hovoru a nakonec
jsem usoudila, že by bylo dobré se s vámi o tento zážitek podělit. Jelikož však díky hektičnosti
a spontánnosti, se kterou byl rozhovor dělán, jsem neměla připravený diktafon, nezaznamenala jsem
Michalovu krásnou slovenštinu. Rozhovor je tudíž psán celý v češtině.
Jaký máte pocit z festivalu Divadelní Flora?
Velmi pozitivní. Už minulý rok, když jsme jsem přijeli se Slečnou Julií se mi tady moc líbilo. Jsem moc rád, že můžeme hrát i mimo Bratislavu, protože tak máme možnost předvést inscenaci i jiným divákům.
Jste spokojen s dnešním výkonem herců?
Já musím říct ano, i když vím, že tam občas něco vypadlo, nebo že se zakoktávali. Ale to jsou detaily, díky nimž je patrná spontánnost, se kterou byli Nevyléčitelní připravovaní.
Čím vás zaujala hra Christophera Duranga?
Při čtení Durangovy předlohy jsem se neuvěřitelně bavil. Líbila se mi všechna témata, která jsou pro dnešní uvedení na jeviště lákavá, třeba boj o to být šťastný. To je krásné. A ve skutečnosti Nevyléčitelní nevyžadovali ani složité inscenování.
Proč jste si vybral zrovna tyto herce?
V podstatě si oni vybrali mě. Jednou jsme seděli s Lenkou, Csongorem a Viktorem v kuchyni a bavili se o této hře. A je napadlo to zinscenovat, přímo tam.
Přímo v kuchyni?
Ano, přímo v kuchyni. Ale samozřejmě, že jsme to nakonec zkoušeli na jevišti, i když ve velmi krátkém časovém limitu. Podle mě by se dalo na inscenaci ještě hodně pracovat, ale není čas. Všichni herci jsou roztroušeni po jiných divadlech a my máme problém se sejít i na představení. Ale na dnešek jsme se sešli.
Vy osobně jste někdy potřeboval psychoterapeuta?
Potřeboval, ale nikdy jsem ho nevyhledal.
Veronika Štefanová
Klářiny vztahy
Bratislavské Divadlo Astorka Korzo ´90 se představuje v historii Divadelní Flory v Olomouci již potřetí, tentokrát s inscenací Klárine vzťahy v režii Juraje Nvoty, která je slovenskou premiérou textu německé autorky Dey Loher.
Klára (Zuzana Kronerová) se po úvodní zběsilé scéně plné agrese reklamy objevuje před svým milencem Tomášem. Vypadá jako blázen, jako šašek, rozbíhá se k němu a křičí, že ji propustili. Z blázince? Přišla o zaměstnání. Opustila svět, ve kterém předkládala návod k používání věcí (pračky) - a dostala se do světa, v němž se sama stala jakýmsi návodem/impulsem.
Vzniká kolem ní nový svět, smršť kauzality. Příběh nám odhaluje a rozvíjí permutace vztahů mezi mužem a ženou, mužem a mužem, ženou a ženou, v jejímž centru je vždy Klára - ať jako přímý účastník těchto vztahů, anebo jejich pozorovatel... dešifruje se nám význam onoho pohyblivého zrcadla ve středu scény, ve kterém se nám nejprve odrážel lehce deformovaný divák - to zrcadlo se vlní a upoutává pozornost...
Příběh je složitý. V jedné rovině vnímání vypráví mikropříběhy vztahů, umně variované i hudbou, která gesto a situaci často zpomalí nebo zrychlí a nahlédne nějak nově, posune její přirozený spád. V další rovině mluví o tom, jak se tato struktura bolestivé logiky míjí s jiným světem, který zde představuje číňánek, zástupce jiné tradice, který Kláru na závěr přesvědčí, že není třeba se zabíjet (třebaže i k tomu si našla důvod - pro ,,dobro lidstva"). Příběh lze označit za souboj kauzality (Klářiných vztahů) a světa mimo, který si už vůbec neuvědomovala...
Děj přechází i v halucinaci, je náročné jej někdy sledovat, zauzlené vztahy diváka chvílemi ubíjí, přestávka je opravdu nutná. Kvalitní herectví pomáhá udržet pozornost. Scéna je abstraktní a pohyblivá, vrtkavá, herci vedle ní pak působí příjemně silní. Z hrdinů je silák přece pouze ten pokorný číňánek. Happyend zvýrazněný sladkou hudbou je jakýmsi smířením, což pro všechen ten zmatek je příznačné - lyričnost, která nedusí.
-žužu-
Rozhovor se Zuzanou Kronerovou
Děkuji za velký divadelní zážitek. Jste na Floře letos potřetí, chtěl bych se vás zeptat jak se vám hrálo a jak se vám líbí v Olomouci?
Velmi dobře se nám hrálo, všichni kolegové to říkají. Musím říci, že jsme měli o mnoho větší úspěch než doma, bylo zde báječné publikum. Měli jsme velkou radost. Přiznám se, že ráda střídám velikost jeviště a tato velká scéna tomu určitě taky pomohla. Moc rádi jezdíme do České republiky, a do Olomouce obzvlášť. Historické centrum v tak hezkém počasí a s těmi trhy bylo překrásné. Bohužel jsem se nestihla příliš projít po parcích. Každopádně mám z Olomouce další krásný zážitek, škoda jen, že jsme tady tak krátce.
Klára je velmi svérázná osobnost, v čem se jí podobáte a v čem se naopak s touto postavou neztotožňujete?
I já, stejně jako Klára vyznávám svobodu jako velkou hodnotu. V tom s ní mám mnoho společného. Samozřejmě i lásku a možná ještě více přátelství, takže v tomto si spolu rozumíme. Nicméně lehkomyslnost, nebo spíš ten free styl života má u mne určité hranice. Je to tím, že mám dvě děti a manžela, kteří u mě trochu tu nezodpovědnost brzdí. Jestli jsem v nějaké depresi, ať už z osobní nebo politické situace, můj manžel mi vždy řekne: "Ale Zuzi, hlavně že jsou děti zdravé." Myslím si, že Klára neměla to štěstí, aby takovou brzdu našla, takže se svou lehkomyslností řítí někam do záhuby. Myslím si však, že je to sympatická osoba.
Klára by se pro peníze obětovala na lékařské pokusy, jaký máte vy názor na tento její krok?
Předem musím zdůraznit, že nesouhlasím s pokusy na zvířatech. Je samozřejmě potřebné udržet si určitou hranici, aby si člověk neublížil. Ale když je to třeba, například pro výzkum léku proti smrtelné chorobě, tak si myslím, že trocha těch pokusů neublíží. Například darování krve je velmi potřebná věc a kdybych byla zdravá, ráda takovou věc udělám.
V Čechách Vás momentálně můžeme vidět i v inscenaci Shirley Valentine dramatika Willyho Russela a v režii Ivana Baladi. Jaká byla vaše první zkušenost s monodramatem?
Máte pravdu, skutečně jde o moje první monodrama. Sama bych si na to možná ani netroufla. Ale oslovili mě lidé z pražské umělecké platformy Černá labuť, kde jsem tehdy něco zpívala, jestli bych si to nechtěla vyzkoušet nastudovat. Jsem velmi ráda, že se režie ujal Ivan Balaďa, se kterým jsem už pracovala na inscenaci hry I. Vilqista V hodině rysa v bratislavském studiu Aréna a mám s ním i zkušenost z Radošínského naivného divadla, před pětadvaceti lety. Se Shirley mám toho více společného. Taky mám ráda černý humor, který Shirley často používá, aby se nezbláznila. Je to žena velmi správná, se smyslem pro humor, pro sebekritiku. Postava Shirley je mi velmi blízká. Ohlasy diváků jsou velice příznivé. Dokonce mnohdy říkají, že je tato inscenace velmi autentická. Připadají si prý, jakoby mne slyšeli vyprávět v soukromí, což mě velmi těší. Režisér Balaďa tomu dodal takovou divadelnost, že se divák nenudí. Lidi se baví, a to je smyslem divadla.
Vy pocházíte z jedné z nejvýznamnějších hereckých rodin ve střední Evropě. Chtěl bych se vás tedy zeptat na počátky Vaší herecké cesty
Začínala jsem velmi nesměle, nechtěla jsem ani recitovat ve škole, i když mne k tomu učitelky slovenštiny nutily. Nějak jsem si neuvědomila, že půjdu touto cestou, ale asi tam to povědomí bylo. Nejprve jsem se hlásila na dramaturgii, ale zkoušky na herectví byly dřív, tak jsem si to chtěla vyzkoušet, spíš ze sportu. Byla jsem docela překvapaná, že mne vzali. I rodiče to překvapilo, protože jsem se takto nikdy neprojevovala. Možná to tak nevypadá, ale jsem plachý a nesmělý člověk. Mám teorii, že herci svou nesmělost skrývají právě za postavami, které ztvárňují. Prostě to tak nějak vyšlo.
Teď na chvíli k filmu. Za roli ve snímku Bohdana Slámy jste byla oceněna Českým lvem, zeptám se, co pro vás zajímají filmové, nebo i divadelní ceny?
Tak ono to potěší, velmi. Ale nedělám svou práci kvůli cenám. Stále se snažím odpovídat si na otázku, zda to má smysl. A jestli to smysl má, tak je to fajn a nepotřebuju cenu. Samozřejmě, že mě ocenění potěší, ale kdyby se mi scénář filmu Divoké včely nelíbil, nikdy bych do toho nešla. Ovšem nejen, že se mi scénář libil, ale s režisérem Bohdanem Slámou máme dost společný náhled na život, podobně cítíme humor a taková spolupráce stojí zato, ať už je to malá postava, nebo velká.
Já vím, že to není vaše poslední spolupráce s tímto režisérem. Připravujete spolu nový film Něco jako štěstí. Mohla byste nám o něm něco říct?
No, je to nádherný příběh. Mám to štěstí, že tato postava se absolutně nepodobná na tu z Divokých včel. Je to teta hlavního hrdiny Pavla Lišky a je to takový dobrý duch celého příběhu. Žena, která se nebojí těžké práce. Málo mluví, ale velmi cítí. A jak řekl režisér: "Je to nejvíce věřícící člověk v celém filmu." Neříkám, v co věří, ale věří. Je mi sympatická a mám ji ráda. Doufám, že film dobře dopadne. Už je hotový, ale premiéra bude v září.
KlariN a Míša
DOKONALÁ DESTRUKCE ANEB ROZLOUČENÍ SE SVĚTEM
Právě skončila apokalyptická exhibice divadla Líšeň, která navodila v mé hlavě spoustu otázek. Jsem přesvědčena o tom, že Domovní requiem je představení, které vzniklo na základě profesionální spolupráce a pečlivé přípravy několika nadšenců, ale hlavně na základě jasné představy o tom, jak vypadá dnešní svět. Podle režisérky Pavly Dombrovské a kolektivu je plný odcizení - ve verbální i nonverbální komunikaci lidí, v jejich tělesných vztazích (o duši se nemá smysl zmiňovat, protože žádná z postav neprojevuje nejmenší známku toho, že by nějakou mohla mít). Jediné, co postavy zajímá, je sebeukájení, honba za ziskem co největšího balíku peněz, sezení u stále stejně "nápadného" teleshoppingu a realizace svých prapodivných zálib. Hned od počátku představení (vlastně ještě dříve) jsou diváci konfrontováni s krutým světem, ve kterém není ani známka po citu, se světem, ve kterém je všechno naruby. O tom vypovídá hned několik věcí: nepříjemná "jarmareční" hudba, která se vtírá divákům pod kůži, expresivní herectví a svícení, ale hlavně nekompromisně syrová a dekadentní výtvarná stránka inscenace. A zde je třeba se zdržet trochu déle, protože scénografie (Antonín Maloň, Luděk Vémola) a vzhled loutek (Petra Kubáčková) byl pro celou inscenaci určující. Plechový dům manželů, podivína a prostitutky doplňuje plechové auto ženina milence i další menší plechové předměty, vzhled maňásků není nikterak příjemný (ať už se to týká lidských postav či krys s rudýma očima) - což opět podtrhuje myšlenku totálního odcizení. Kromě toho jsou loutky vyrobeny tak, aby se jejich podoba mohla během hry měnit (viz nafukování prsou a penisu). Tento nápad mne, stejně jako mnoho dalších - kouř linoucí se z kapoty auta, peníze lezoucí samy z telefonu..., zprvu příjemně pobavil, ovšem stálé opakování jednoho motivu už po chvíli nebaví, ale nudí. Vraťme se teď k záměru inscenátorů. Jde jim o to, aby ukázali tento svět v jeho nejhrůznějších podobách, bez jediného náznaku naděje. Tu představoval pouze anděl, který se na celou zkázu koukal a snažil se nad ní povznést, ale nešlo to. Anděl trpěl a stále více skomíral, až nakonec podlehl "pekelným" plamenům. A zde se nabízí základní otázka: Je nutné ukazovat lidem to, co sami vědí, čeho se bojí a chtějí se toho vyvarovat? Sebrat lidem i tu nejposlednější špetku naděje? Domovní requiem je groteska - o čemž svědčí i nadšené reakce diváků, přes jejichž smích někdy ani nebyly slyšet jednotlivé repliky, a smích přeci léčí a pomáhá překonat to, co nás tíží. Přesto by mé oči neměly zájem vidět znovu obraz takového zoufalství a bezvýchodnosti. A i když jsem často příznivkyní černého humoru, pohled na rozdrcený mozek padající z mlýnku na maso mne nijak zvlášť nerozesmál...
V žádném případě nechci divadlo Líšeň podezírat z laciné podbízivosti. Autoři přesně vědí, o čem chtějí hrát - a na výsledku je to znát.
- mst -
Rozhovor s herci divadla Líšeň
Dobrý den, chtěly bychom se zeptat, jak dlouho tuto hru hrajete?
No, dlouho. Teď je rok 2005, takže od roku 2003. 1. verze se hrála v roce 2002.
Před dvěmi lety jsem vás viděla se stejnou hrou na Spectaculo interesse v Ostravě, nakolik se inscenace od té doby změnila?
Dost. Původně to trvalo asi hodinu a půl. Na začátku bylo několik verzí. Ty scény se pořád obměňovaly, vyměňovaly a stále se to mění. Od Spectacula se nemění zásadní scény, spíš pilujeme rytmus a dohráváme jednotlivé scény. Kostra je však stejná.
Pořád si myslíte, že je ten svět tak špatný?
Čím dál horší. To je katastrofa. Úplně šílený.
Je v této inscenaci vůbec něco pozitivního?
Ne, není. Vůbec. V žádným případě! Totální apokalypsa, Sodoma Gomora. Pozitivní je to, že to jednou skončí.
Nedávno jste byli v Kopřivnici na Kopřivě s Robinsonem, tam používáte zcela jiný typ loutek. Preferujete některé?
To se fakt nedá posuzovat. Ještě máme další představení - stínohru, se stínovýma loutkama. To je strašně pozitivní představení, tam jsme úplně naivní a myslíme si, že svět je jenom krásnej. Tím kompenzujeme tady tohle.
Na vašich stránkách jsem se dočetla, že jednotlivé inscenace velice dlouho připravujete, jak dlouho jste pracovali na Domovním requiem?
Tři roky. Ale ne každodenní práce. Vznikly loutky a myšlenka to vůbec dělat a hotové to bylo až za tři roky. Různě jsme to odkládali, přemýšleli, sbírali materiál. Intenzivní zkoušení trvalo asi rok a půl.
Na Floře jste poprvé?
Ano.
A dojmy?
Výborný. Skvělé publikum. Vynikající.
Vy máte různé zkušenosti ze zahraničí, chci se zeptat, jestli je publikum v cizině něčím odlišné?
Tam je rozdíl v tom, že tady všichni rozumí tomu, co říkáme (haha). A i když hrajeme v Německu v němčině, tak naše němčina není tak dobrá, aby to bylo tak průrazný, jako tady. Přesto nás v Německu přijímají velmi pozitivně, diváci jsou tam mnohem vděčnější, než u nás. Víc se chytají.
Chystáte se na něco v průběhu festivalu?
Bohužel ne, hrozně nás mrzí, že tu nemůžeme zůstat, ale zítra zas hrajeme v Brně a musíme to ještě chystat.
Díky, ahoj.
Míša a Zuzka
Zpravodaj táže se Vás
(diváků Domovního Requiem):
1/ Vaše bezprostřední dojmy z předchozí představení?
2/ Chystáte se ještě na něco v rámci festivalu? Anonymní anketa.
?/ polská odpověď - něco v tomto smyslu: " Nerozumím, omlouvám se vám, ale jsem z Polska a vůbec nevím, na co se mě ptáte..."
1/ Byla jsem určitě nadšená. Ze začátku jsem nevěděla, co mám vlastně čekat. Jestli to nebude moc depresivní, podle toho co jsem si přečetla. Ale jsem opravdu nadšená.
2/ Četla jsem si program a bylo tam více věcí, které mne zaujaly. Takže teďka ještě konkrétně nevím, ale určitě bych se koukla ještě na nějakou hudbu.
1/ Pěkné. Pěkné.
2/ Jo, určitě. Zítra jdu na Bílé noci a pak na něco.
1/ Bylo to zajímavé.
2/ Chystám se na otevřený konvikt. Doufám, že ještě na něco co bych chtěl vidět, seženu lístek.
1/ No, nejdřív jsem si říkal, jak se toto maňáskové divadlo bude lišit od těch dětských představení na radnici. Viděl jsem jenom kousíček. Je to určitě profesionálnější a ta symbolizace věcí byla v úplně jiném řádu. Potom samozřejmě celá výprava a všechny efekty, to je něco jiného než maňáskové divadlo. Překvapení.
2/ Zítra jdu na "Kočku" a pak na Návštěvu staré dámy.
Kočka na rozpálené plechové střeše
(Tennessee Williams)
Divadlo pod Palmovkou Praha
Režie: Petr Kracik
Hrají: Vilma Cibulková, Aleš Procházka, René Přibil, Slávka Hozová, Jitka Sedláčková, Jiří Havel /Jan Skopeček, Karel Vlček, Luděk Nešleha aj. Délka představení: 2,20 hod.
Stalo se zvykem, že na přelomu měsíce dubna a května zavítají do Olomouce v rámci festivalu Divadelní Flora natolik zvučná jména, že si diváci během těch let zvykli jednou či dvakrát během festivalu místo na pozoruhodnou inscenaci "zajít na Lábuse či Cibulkovou." Ne jinak tomu bude i letos, proto se nemohu zbavit pocitu, že jakákoliv snaha nalákat publikum na představení "Kočka na rozpálené plechové střeše", které se bude konat dnes v šest hodin odpoledne v prostoru Velkého divadla je házením hrachu na zeď, neboť jde o případ, kdy není potřeba diváky zvát, nýbrž spíše se omlouvat, že olomoucké divadlo, jako každé jiné, má pouze omezený počet sedadel.
Divadlo pod Palmovkou vsadilo již před lety na dramaturgii velkých příběhů světové dramatiky interpretovaných prostřednictvím výrazných a osobitých hereckých výkonů. Právě k takovým titulům patří i jedna z nejznámějších a nejlepších her předního amerického dramatika 20. století T. Williamse "Kočka na rozpálené plechové střeše", kterou před lety proslavila také její filmová verze. Je to psychologicky hluboký příběh americké jižanské rodiny, která se sešla v domě umírajícího otce. Souboj o otcovu přízeň, který je jen zástěrkou pro získání dědictví, odhaluje spletité rodinné vztahy a jejich minulost. V centru pozornosti stojí osudy Maggie a bývalého slavného sportovce Bricka, který propadl alkoholu, odmítá lásku své ženy a nad manželstvím rezignoval. Maggie si tak ve své bezvýchodné situaci připadá jako "kočka na rozpálené plechové střeše". Přesto se rozhodne vytrvat až do konce a s nepřízní osudu bojovat všemi prostředky. Hru inscenoval režisér Petr Kracik a titulní roli svěřil jedné z předních osobností současného ženského herectví Vilmě Cibulkové. Jejími partnery na jevišti jsou Aleš Procházka, René Přibil, Slávka Hozová, Karel Vlček, Jitka Sedláčková a další členové libeňského divadelního souboru. Inscenace nabídne divákům nejen osobitou sondu do rodinných vztahů, pohled na pokrytectví a citovou vyprahlost ale, a to především díky výkonu hlavní představitelky, zobrazuje i nezdolnost životního optimismu a touhy za každou cenu vidět skutečnosti z té lepší stránky.
-kaja-
BÍLÉ NOCI
- Komorní činohra ještě komornější
Inscenace Bílé noci, kterou v pondělí 2. května 2005 představí v Divadle hudby Komorní činohra z Prahy, vznikla podle stejnojmenné předlohy ruského dramatika Fjodora Michajloviče Dostojevského. Tento nádherný text, plný něhy a zoufalé touhy milovat a být milován, v sobě skrývá příběh mladičké bytůstky na prahu ženství a snílka se srdcem na dlani v Petěrburgu dřímajícího za bílých nocí. Snílek žije jen ve svých představách, ideálech, nejistotách a deziluzích, Nastěnka právě prožívá zklamání z rozchodu s milým. Postupně ale dokáží překonat bariéru svých minulých zranění a pozvolna nacházejí nový vzájemný vztah, láskyplné sblížení duší. V určitou chvíli se opravdu zdá, že tato křehká situace znamená pro oba skutečný příslib naděje, naplnění života v lásce k milovanému člověku...
Kdyby se někdo domníval, že Bílé noci jsou pouhou oslavou naivní a vše překonávající lásky, velmi by se mýlil. Dostojevského text nám přináší střízlivý pohled na to, jakou bolest může přinést probuzení ze snu, střetnutí s realitou vyznačující se míjením a strachem z upřímných slov (přestože kouzlo textu spočívá právě v tom, že postavy rozmlouvají o svých nejniternějších představách a pocitech - jen někdy na chvíli zaváhají, protože tuší, co bude následovat…).
Tento lyrický příběh, který již více než sto let přitahuje nejen čtenáře, ale také divadelníky, filmaře a diváky všech generací, zaujal i Lukáše Krále ( Snílek) a Marii Horovou ( Nastěnka), kteří ho nastudovali pod režijním vedením Jiřího Bábka. Kromě Bílých nocí se můžeme setkat i s další zajímavou tvorbou Komorní činohry. Patří mezi ni například inscenace Elling a Kjell Bjarne nebo Tanec na konci léta. Na ně si však budete muset zajet do Prahy, konkrétně do Divadla Na Prádle.
Michaela Stránská
Pozvánka na Tramvaj do stanice Touha
Návštěvníkům festivalu Divadelní Flora se naskýtá jedinečná příležitost, totiž vidět představení původního souboru Divadla Tramtarie. Kolektiv, vytvořený především ze studentů a absolventů brněnské JAMU, se v Olomouci usadil začátkem podzimu loňského roku a v Hodolanech otevíral právě Tramvají do stanice Touha. Křehká inscenace s hudbou The Frames a tragicko-úsměvnými mezihrami zesnula po patnácté repríze spolu se souborem. Stejně zbytečně jako autor textu Tennessee Williams. Jeden z nejvýznamnějších autorů psychologického dramatu se udusil zátkou od lahvičky na léky. Původní soubor divadla Tramtarie v prosinci nedostatkem financí a zajímavou nabídkou, která už se ale dnes nejeví příliš výhodnou.
Zřejmě naposled proto můžete v Olomouci vidět příběh o dvou sestrách s odlišným pohledem na svůj (ne)šťastný život, vyprávění o právu snít a věřit tomu. Je to lhaní? Únik? Nebo jen jediná šance, jak přežít…? Blanche přijíždí ke Stelle do světa bez záchranné sítě, živočišného přistěhovaleckého New Orleans, navrch je dáma, uvnitř ní křehký svět, hebký šátek podobný tomu, do kterého si elegantně halí tvář… a co je tak lehké ho potrhat…
Nasedněte do tramvaje číslo čtyři a jeďte do stanice Hodolany, stojí to za to…
(hej)
redakce: Petr KlariN Klár, Kateřina Višinská, Alena Brožová, Michaela Stránská,
Veronika Štefanová, Peter Páluš, Martin Krištof, Jan Žůrek
korektura: Zuzana Mildeová • fotografové: Martin Vosáhlo, Tomáš Ruta a další
|
