| PÁ 28. 4. 2006 | 19.30 Moravské divadlo | ||
| Pedro Calderón de la Barca | |||
| ZNAMENÍ KŘÍŽE | |||
| Městské divadlo Brno | |||
 |
| „Drama lásky a cti“ režisérky Hany Burešové kritikou označované za jeden z inscenačních vrcholů letošní divadelní sezony. |
| překlad | Vladimír Mikeš |
| režie | Hana Burešová |
| dramaturgie | Štěpán Otčenášek |
| scéna | Milan David |
| kostýmy | Hana Fischerová |
| hudba | Vladimír Franz |
| choreografie | Hana Charvátová |
premiéra | 10. 9. 2005 |
| Curcio, šlechtic | Ladislav Kolář |
| Lisardo, Curciův syn | Igor Ondříček |
| Julie, Curciova dcera | Helena Dvořáková |
| Eusebio od Kříže | Petr Štěpán |
| Octavio, šlechtic | Josef Jurásek |
| Alberto, kněz | Igor Ondříček |
| Gil, venkovan | Viktor Skála |
| Menga, Gilova žena | Irena Konvalinová |
| Bras, venkovan | Jan Mazák |
| Tirso, venkovan | Alan Novotný/Tomáš Sagher |
| Arminda, Juliina služka | Zuzana Čapková/Evelína Jirková |
| Richard, lupič | Rastislav Gajdoš |
| Celio, lupič | Patrik Bořecký |
| Vojáci a venkované | Lukáš Hejlík, Petr Čagánek, David Kropáč, Peter Veslár, Jiří Zmidloch |
| Jeptišky a venkovanky | Zuzana Čapková/Evelína Jirková, Irena Konvalinová, Lenka Rydlová |
| Lupiči | Milan Stejskal, Jaroslav Záděra |
| Vše je milost, zní nešizeně ve Znamení kříže |
| (…)
I v této Calderónově hře platí, že „život je sen“, v němž bloudíme, hledáme naslepo a z něhož se probudíme až ve smrti, která je pro křesťana vzkříšením. Alberta Camuse, který zhruba před půlstoletím vytvořil v Paříži adaptaci právě Znamení kříže, fascinoval provokativní způsob, jakým Calderón tři století před Bernanosem vyslovil a ilustroval hlubokou pravdu, že „vše je milost“, která je odpovědí katolického spisovatele na naši nevěřícnou námitku, že nikdo není spravedlivý. Hana Burešová dokázala v inscenaci uplatnit komickou i vážnou polohu svého režijního talentu. Jako jedna z nemnoha u nás je schopna velice citlivě a přesně porozumět dnes zdánlivě neaktuální takzvaně náboženské tematice a nezkresleně ji divákům předložit v celé škále neošizené divadelní řeči. Výsledkem je i v případě Znamení kříže velká divadelní opera, mimořádně zdařilý a dynamický průnik slova, pohybu i prostoru. A rovněž hudby, jejímž autorem je Vladimír Franz. (…) Zvláštní napětí v inscenaci vzniká mezi pojetím zbožnosti v Calderónově době a našimi představami, kterým je někdy hodně vzdálená. Režisérce slouží ke cti i to, že si svou práci nezjednodušila „shazováním“ nebo jinými postmoderními ingrediencemi. |
| Josef Mlejnek, MF DNES |
| Městské divadlo započalo sezonu tragickým příběhem osudových milenců |
| (…) Party Julie a Eusebia se staly nepromarněnou příležitostí pro Helenu Dvořákovou a Petra Štěpána. Dvořáková osudovost své postavy niterně prožívá, u Štěpána se chvílemi sváří jeho boj s postavou se samotnou rozháraností Eusebia. Atmosféru představení za všech okolností umocňuje symbolická a příznačně výmluvná scéna hostujícího Milana Davida a hudba Vladimíra Franze, vystihující zejména klíčové okamžiky a potrhávající sakrální motivy. |
| Simona Polcarová, Rovnost |
| Znamení kříže ústí v mystickou extázi |
| (…)
Režisérka Hana Burešová se svým týmem by ovšem mohla navrhnout sebeoriginálnější inscenační koncepci, kdyby neměla k dispozici patřičně zdatné herce, herce, kteří by veškeré její originální úsilí zúročili, minulo by se vše účinkem a zavládla by nuda. Výkony protagonistů dávají postavám skutečný lidský rozměr, nejsou tedy zdaleka jen nositelé neživot ných barokně pojímaných a barokně vyhrocených charakterů. Právě proto i dojímají. Herci své postavy prožívají do morku kostí, že jim věříme i tehdy, když jejich extáze přechází v křeč. |
| Vladimír Čech, Hospodářské noviny |
| Osobnost měsíce / Hana Burešová |
| Režisérka Hana Burešová ve spolupráci s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem věnovala práci na Calderónově Znamení kříže stejně intenzivní péči jako vrcholným inscenacím na mateřské scéně v pražském Divadle v Dlouhé. Nejenže obohatila repertoár brněnské scény o pozoruhodný, náročný a v našich (velkého španělského dramatického básníka převážně přehlížejících) podmínkách objevný titul, ale dokázala energickým uchopením a nápaditou stylizací prosadit scénickou účinnost barokní teatrality a emocionality ve zcela odlišném kulturním kontextu. Zásluhu na tom má především promyšlená dialektická součinnost všech uměleckých složek, z nichž vedle temperamentního zvládnutí ústředního tria postav dominuje zejména hudba Vladimíra Franze, vydatně podporující přesahy lidských osudů. V době, která adoruje sterilní coolness, přináší brněnská inscenace to, co českému divadlu citelně chybí: vášeň, patos a duchovní rozměr. |
| Divadelní noviny |
| Vášeň a kříž |
| Hostující režisérka Hana Burešová, která se už utkala s Calderónem vrcholným
(s Podivuhodným kouzelníkem alias Zázračným mágem), se musela vyrovnat zejména se dvěma inscenačními problémy: nalézt přijatelný výraz pro excentrický příběh v podivné žánrové směsi a pro extrémní projevy lidských vášní na hranici viny a trestu, dobra a zla, života a smrti. Barokně vystupňovaná protikladnost situací, nálad a postojů se promítla do souhry všech výrazových prostředků, počínaje výtvarným řešením (proměnlivé kombinace bílé a černé v oponkách, kulisách i kostýmech) a konče nápaditě stylizovaným hereckým jednáním. Souboje se odehrávají v choreografických náznacích, válečnou vřavu vyvolává zmatené pobíhání bojovníků spolu s pohybem černých kulis, které navíc plní roli claudelovských zástěn, zdí, hradeb – nátrojů i znaků skrývání, odloučení, věznění. Časté monology jsou pojaty jako široce rozvinuté repliky, při nichž partner pozorně, leč nehybně naslouchá (připomnělo mi to hluboký zážitek z Vilarových inscenací francouzské klasiky) a
mluvčí podává svou výpověď jako sugestivní dramatický proces. Hudba Vladimíra Franze táhlými zvuky evokuje napjatou atmosféru, razantními ataky frázuje jevištní akce a podtrhuje situační pointy, na spirituálních vrcholech pak vznosnými tóny varhan a citacemi chorálních zpěvů podporuje transcendentální rozměr lidských osudů.
Nabízející se otázku po platnosti Calderónova díla a jeho inscenace v dnešních podmínkách nelze zodpovědět vulgárními poukazy na efemérní aktuality. Věčná, existenciálně zakořeněná lidská dilemata platí vždy a všude, zpochybňujíce samostatný pojem aktuálnosti. Právě jistá odlehlost barokního vědomí a svědomí, extrémní barokní emocionality a senzibility je s to zapůsobit dnes přinejmenším dráždivě, může překvapit i popudit, ale rozhodně jí neupřeme bytostnou dramatičnost. Dramatičnost, která se nespokojuje obligátním hromaděním negativních jevů, ale dokáže hrůzy lidských osudů prozářit záblesky světla, jehož nositelem je ve hře znamení kříže. |
| Zdeněk Hořínek, Divadelní noviny |
| Odvaha k patosu a strohosti |
| Jen málokdy je možné v rámci brněnského divadla a snad dokonce v rámci divadla českého narazit na tak sevřený a od začátku do konce režijně pevně vedený tvar, jako tomu je v nové inscenaci Calderónova Znamení kříže v Městském divadle Brno v režii hostující Hany Burešové. Hana Burešová pracovala s téměř prázdným prostorem, v němž byl důraz položen především na herecké výkony a znehybnělá sošná aranžmá klasicizujícího střihu a na umění expresivní deklamace Calderónova rýmovaného verše.
Významnou roli hraje v inscenaci také hudba Vladimíra Franze a disonantní, zneklidňující fragmenty smíšeného sboru Ars Brunensis Chorus. Kromě běžného vyplňování meziher v průběhu nepatrných proměn hracího prostoru, ač se na první poslech jedná o hudbu suverénního rukopisu, aktivně vstupuje do děje, komentuje a zvýrazňuje místa dramatických zlomů, dotváří herecké jednání a vytváří pro ně prostor. (…) Přestože inscenace, jako koneckonců každá tragédie, permanentně bezděčně osciluje na hraně mezi tragičnem a fraškovitostí, nesena odvážným patosem, neuklouzne. Napomáhají ji v tom také již autorem obratně vsunuté komické výstupy „postav z lidu“ a zejména výstupy Gilovy v podání Viktora Skály, jejichž úkolem není jen přechodně diváka pobavit a děj tak odlehčit, ale především vymezit hranici mezi komičnem a tragičnem. A napomáhají jí v tom také herecké výkony a především režie, která se tvarovou důsledností dokáže přehoupnout i přes poměrně diskutabilní a schématické závěrečné smíření ve smrti a odpuštění hříchů. V podstatě jde o inscenaci myšlenkově velmi konzervativní, k současnosti se téměř nevztahující. A náboženskou. Ale jak uhrančivou. Jak důslednou. Jak ne-instantní. |
| Roman Sikora, Literární noviny |
| Barokní zázrak v ateistické Praze |
| Inscenaci jsem poznal už na její mateřské scéně v září, kdy její premiérový ohlas kontrastoval s pozdější nemastnou neslanou recenzí v LN, jejíž autorka si zjevně nevěděla rady s Calderónem a jeho křesťanskou mystikou. Trochu jsem se proto obával jejího ohlasu v poněkud „ateističtější“ Praze, už proto, že přenosem do většího prostoru intimní básnické drama o nemnoha postavách, postavené z větší části na symbolické hodnotě verše a jeho temporytmu, ztratí mnoho ze své magie. Zvláště odehráváli se na takřka minimalistické, chrámově strohé scéně, pracující
s jednoduchým, černobílým kontrastem světla a tmy (bílé či modravé sloupy světla, v nichž se hrají klíčové scény včetně „nanebevstoupení“ hlavní hrdinky, kontrastně
k tomu tmavý kostým autoritativního otce Curcia, bílé kostýmy lidových i aristokratických postav, černý šat a siluety jeptišek proti bílému pozadí).
Ze strohé scény se o to účinněji od počátku „vylupují“ výtvarně působivé detaily (v úvodní „forbíně“ ve stylu lidového divadla atrapa osla, bílý a posléze osudově odstavený žebřík, přistavený k černé klášterní zdi, hole vesničanů jako symbol kříže i trní, jímž je přikryt ubitý hrdina). Kupodivu se na Vinohradech žádná z mých obav ze ztráty křehkosti nenaplnila: brněnští herci nejenže dobře „umluvili“ a gesticky vyplnili prostor, aniž ztratili hnací motor hry, jímž je neúnavný trochej, ale u některých od premiéry jejich výkon dozrál. |
| Vladimír Just, Kulturní týdeník |
| Na scéně vévodí gejzír vražd a smilstva |
| Hana Burešová s Vladimírem Franzem v Městském divadle Brno, znamenitá režisérka s charismatickým hudebníkem při práci na Znamení kříže Španěla Pedra Calderóna de la Barky v překladu Vladimíra Mikeše.
A na scéně suverénní herecký tým. To všechno slibovalo velký divadelní zážitek české premiéry hry největšího z barokních mistrů. Řekl bych – příběh na cestě od Shakespeara třeba k Schillerovi a ještě dál: k dnešnímu modernímu akčnímu dramatu. Ve Znamení kříže je všechno. Nejasný původ hlavního hrdiny, z nějž se tak stává společenský outsider, bouřlivá láska, rodičovský nesouhlas zabraňující sňatku, smrt v souboji, život psance, žárlivost, loupení, vraždění, zběsilost, smilstvo, incest, nenávist, pomsta...
(…) Na scéně běsní vášně, zejména ve vztazích ústřední dvojice rozervanců Eusebia od Kříže (Petr Štěpán) a Julie (Helena Dvořáková). Výkony obou herců dokonale korespondují s režijním záměrem i s akcentovanou romantizující linií prokletí obou nešťastných milenců, proklatců, psanců. S nimi v nasazení drží krok Ladislav Kolář (Juliin otec Curcio), Igor Ondříček (její bratr Lisandro a kněz Alberto) i další. Nemusíme na Calderónovo Znamení kříže chodit jako na mši. Je ale nanejvýš dobré, že je konečně dáno i nám seznamovat se s ním. Že je místy sugestivnější než Shakespeare, jak jsem si přečetl v nějakém propagačním sloganu, platí totiž kupodivu bezezbytku. |
| Jiří P. Kříž, Právo |
| Zločin a svatost – jak to jde dohromady? Jen radikální odvrat od zvrhlé krajnosti. Calderón žasne nad zázračností reality a hrozí se zvůle těch, kdo v ní žijí. Svět je jeho divadlem, neodvrací se od něho… |
| Vladimír Mikeš, překladatel |