| 20.00 Moravské divadlo | |||
| J. A. Pitínský a kol. | |||
| RENATA KALENSKÁ, LIDOVÉ NOVINY | |||
| HaDivadlo Brno | |||
 |
| Smršť vážných i uvolněných interview s panoptikálními hrdiny naší nevšední reality. Brilantní satira z komunitního domu Villa Vallila nominovaná na Cenu Sazky a Divadelních novin. Režie: J. A. Pitínský |
| scénář | J. A. Pitínský a kol. s použitím interview R. Kalenské a Petra Placáka, Eduarda Fleislera, Aleny Plavcové, Radima Kopáče |
| scéna | Tomáš Rusín |
| kostýmy | Zuzana Štefunková |
| písně | Jiří Ryšánek |
| hudební spolupráce | Petr Hromádka |
| dramaturgická spolupráce | Petr Minařík |
| psychiatrická spolupráce | MUDr. Ludmila Prchalová |
| texty písní | František Fanda Pánek a J. H. Krchovský, A. Stankovič, L. Marks, E. Bondy, I. M. Jirous |
| režie | J. A. Pitínský |
premiéra | 15. 4. 2005 |
| Renata Kalenská | Jana Plodková |
| Číňan, Básník,... | Ján Sedal |
| Disident, Kutil,... | Roman Slovák |
| Schizofrenik, Moderní umělec,... | Jakub Žáček |
| Fízl, Fotbalista,... | Cyril Drozda |
| Ředitel, Starý spisovatel,... | Miloslav Maršálek |
| Herečka, Židovka,... | Marie Ludvíková |
| Ředitel komunitního domu Villa Vallila | Miroslav Kumhala |
| Nominace na Cenu Sazky pro J. A. Pitínského a J. Plodkovou |
| Jak (ne) zblnout. A nejen z rozhovorů. |
| Vedle Jany Plodkové dává inscenace hercům řadu vděčných příležitostí. Stará garda HaDivadla dokázala, že hrát ještě nezapomněla.
(...) Pitínského zajímavě sestavená hra na otázky a odpovědi není varováním pro mediální pracovníky, kterak nezblbnout z rozhovorů. Není ani žádnou prázdně vystavenou galerií celebrit. Bizarní prostředí blázince, v němž se děj odehrává, je jen nápodobou dnešního světa, imitací reality, která staví na žvanění, tlachání, plácání a žvástání víc než kdykoliv dříve. Navíc se jedná o divadelně zajímavý nápad, který se i přes značné riziko podařil. |
| Luboš Mareček, MF DNES / 13. 5. 2005 |
| Knížák se zbláznil aneb Politické divadlo |
| Jan Antonín Pitínský sice zásadně odmítá, aby jeho opus byl kvalifikován jako politické divadlo, ale nakonec se ho dopustil s naprostou lehkostí a vtipem. Inscenaci především postavil na permanentně stupňované ironii, pomocí níž vzdouvá naši současnost do obludné podoby, která se ze všeho nejvíc podobá grandiózní a šílené grotesce. Pitínský příliš nerozlišuje, kdo je víc paranoidní, zda novinářka či zpovídané osoby, v blázinci končí nakonec všichni.
(...) Po přestávce vybuchne gejzír divadelnosti, který vyvrcholí famózním duelem Kalenské s mistrem Knížákem jinak Ředitelem (Miloslav Maršálek). Vchází s proplešatělou lebkou, avšak s dlouhými copy, jejichž konce jsou přivázané k dětským dřevěným kravičkám, které mistr táhne za sebou. Avantgardní umělec po celou dobu rozhovoru hněte válečkem těsto, kterým se posléze s novinářkou vzájemně opatlají. To už si ovšem oba familiérně tykají – ty, Milane, opravdu jsi velikán... Pitínského ztvárnění mistrova „superega“ je dokonalou diagnózou jeho i naší společnosti. Je mnohem přesnější než všechny petice, které se proti řediteli Národní galerie sepisují. Knížákovi ovšem předchází fotbalista Koller dojemně svírající talisman – medvídka. Když pak předvede třesavku při státní hymně, Pitínského dada kulminuje. (...) tak bizarní obraz současnosti se hned tak v divadle nevidí. |
| Jana Machalická, Lidové noviny / 21. 4. 2005 |
| Renata Kalenská je Knížák |
| Je s podivem, že inscenace, která vznikla vlastně dosti provizorně, jako výsledek konfliktu většiny hereckého souboru s vedením HaDivadla a jako projekt paralelní k nevýraznému Shakespearovu Hamletovi režisérky Meleschkinové, je nakonec jednou z nejpozoruhodnějších inscenací divadla v této sezoně. Svou koncentrovaností a dokonce precizností, jež na této scéně
v poslední době nebyla příliš k vidění, překvapí také většina hereckého souboru v čele s Janou Plodkovou v roli Kalenské.
Výjimečnost inscenace je pak umocněna ještě skutečností, že po ukončení regulérního představení následuje vždy rozhovor skutečné Renaty Kalenské se skutečnou osobností českého společenského života. |
| Roman Sikora, Literární noviny / 9. 5. 2005 |
| Ministr Škromach měl na divadle děkovačku |
| Nezvolili ho tady na nedávném sjezdu za předsedu strany, nedostal se dokonce ani do jejího vedení. Zdá se, že Brno nosí ministrovi práce Zdeňkovi Škromachovi smůlu. On to ale nevzdává.
Tentokrát zkusil své štěstí na divadelních prknech. HaDivadlo totiž pod názvem Renata Kalenská, Lidové noviny uvedlo redaktorčiny zinscenované rozhovory. Dovětkem představení je pak vždy živý, nepřipravený rozhovor této novinářky se známými osobnostmi. A Zdeněk Škromach tuto výzvu přijal. (...) Do kouta Kalenská Škromacha dostala po jeho přiznání, že má rád spravedlnost ve smyslu ideologie komunistické strany. Kalenská smečovala: „A proč jste tedy po listopadu ze strany vystoupil?“ Podivné mručení z druhé strany stolu svědčilo o tom, že herecká improvizace nepatří ke Škromachovým silným stránkám a divadelní kariéry se asi docela rád vzdá. |
| -om-, MF DNES / 18. 4. 2005 |
| Narodila jsem se v Hořicích v Podkrkonoší, je mi 31 let. V Jičíně jsem vystudovala střední ekonomku, nyní studuju VŠ J. A. Komenského, obor sociální a masová komunikace. Jsem svobodná a bezdětná. V novinách jsem začala pracovat v devadesátých letech. Nejdříve pouze externě – například pro Reflex, Mladý svět či radio Regina-Český rozhlas. V roce 1997 jsem nastoupila do LN. Specializace – politické zpravodajství. O rok později jsem začala dělat hlavně rozhovory se známými osobnosti. Rok 2001 jsem strávila v Týdnu, pak jsem se vrátila opět do LN. Tentokrát i s novou rubrikou „Rozhovor týdne“. V roce 2000 vyšla v nakladatelství Votobia kniha mých rozhovorů nazvaná Rozhovory na konci milénia. V roce 2003 pak v nakladatelství Motto můj literární debut – sbírka povídek Vybledlo. Nyní dokončuji knihu pamětí Otakara Motejla. Co se týče zájmů – hrála jsem amatérské divadlo, na to teď už není bohužel čas. Nejvíce mě asi zajímá moje práce. Před časem jsem začala fotit. Dál – malování, pes, film. Prostě klasika. |
| co mj. řekla Renata Kalenská o sobě / duben 2005 |
| Interview je i obludná pomůcka |
| Co vás přivedlo k nápadu seskládat hru z deníkářských rozhovorů? Jednak jejich obludné množství a jejich různá kvalita. Některé jsou ale i fascinující, jako třeba rozhovory s anglickými letci. Jiné rozhovory dovedou dramaticky vyspěle a strhujícím způsobem zaznamenat lidský osud. Když je těch rozhovorů tak strašná záplava, proč jste si vybral zejména texty Renaty Kalenské? Vede rozhovory velmi živě a pro divadlo šťastně. Asi tři však pocházejí i od jiných autorů: Petra Placáka, Aleny Plavcové či Radima Kopáče. Rozhovory jistě mohou výstižně portrétovat nebo i karikovat zpovídaného. Jsou ale skutečně dostatečně dramatickou látkou pro divadlo? Kalenské rozhovory vyhovují divadelně i proto, že autorka je šibalská, štiplavá a pohotová. Jak nám sama řekla, nemá žádné novinářské školy. Tato rozjívená holka se perfektně trefuje. Je vždy připravená a dokáže také improvizovat. Jak si může zájemce výsledek představit? Půjde o nějaké scénické noviny nebo časopis, třeba jako druhdy legendární Rozrazil? V žádném případě nejde o publicistickou inscenaci. Mne ani trochu nezajímalo vyslovovat se k současnému dění. Chci se prostřednictvím duší těch použitých lidí vyslovovat k rozmanitým otázkám. Od groteskního politizování až k problému, jak nepromarnit život nebo co bude po smrti. Má váš scénář nějakou konkrétní story? Vycházíme z toho, že sama Kalenská přijde na rozhovor do komunitního centra Villa Vallila za básníkem Mnoháčkem Zgublačenkem. Autorka celostránkových interview v tomto domě potká celou skupinu atraktivních světlonosičů soudobých dějin. Kalenská se poté sama zblázní a udělá rozhovor sama se sebou. Respektive jeden postižený člověk udělá rozhovor s ní. Ale to já všechno vlastně ještě nevím. Vám osobně jsou rozhovory s novináři protivné? Za celý život jsem udělal asi čtyři rozhovory. Mně je padesát let. To není žádná skvělá bilance. Většinou jsou mi proti mysli. Někdy jsou i milé, když se týkají praktických věcí kolem divadla. Herečka Eva Holubová, výtvarník David Černý, agent StB Ludvík Zifčák, moderátor a kutil Přemek Podlaha, výtvarník a provokatér Milan Knížák či fotbalista Jan Koller. Podle čeho jste ty osobnosti vybírali? Bylo to subjektivní. Spíše jsme to vedli přes jednotlivé herce. Přečetli jsme asi sto padesát rozhovorů a chtěli co nejširší politické, sociální i osudové spektrum. Proto v naší inscenaci vystupuje Číňan, Básník, Disident, Fízl, Fotbalista či Královna růžových románků… |
| z rozhovoru J. A. Pitínského s L. Marečkem před uvedením inscenace, MF DNES / 15. 4. 2005 |
| Eva Holubová |
| „Svého času jsem i uvažovala, že do té Unie svobody vstoupím. Ale nevstoupila! Já jsem si najednou uvědomila, že bych lezla do nějaký party a přitom neznám jejich pravidla. Já jsem prostě volila Hanu Marvanovou a Táňu Fischerovou. A za nimi si stojím. Ne za Unií svobody. Proto mě taky víc baví Senát, protože tam nevolím ani US a jejího kandidáta Schwarzenberga, ale podporuju Schwarzenberga. Stejně tak nevolím Štětinu a jeho Stranu zelených. Podporuju Štětinu. Zelení jsou mi úplně volní. Podívejte se na ty partaje ve sněmovně! O vládě ani nemluvím. Celá opozice je směšná. Co si představujete, že udělá takovej poslanec Pleva, až mu přestanou kapat ty penízky? Tyhle lidi jsou poslanci už strašně dlouho a jednou na sobě budou mít ceduli 'poslanec', protože nic jinýho nedělali. Já bych je už poslala do prdele.“ |
| Ludvík Zifčák |
| „My bychom ho rozhodně nepopravovali. Nechali bychom to na lidových soudech. Samozřejmě by tyhle lidové soudy nebo tribunály byly uzákoněné. Doufám, že tam bude to slovo 'uzákoněné'. A jestliže mám hovořit za padesátá léta, tak je potřeba ty věci znát. V té době byla studená válka, takže jsme byli na nějaké hraně. A jestliže Horáková a spol. byli obviněni ze špionáže, tak za špionáž ve válečném stavu je i podle dnešních zákonů trest smrti.“ |
| ...mj. o tom, jak by naložil s „pachateli ekonomických zločinů 90. let“ – kupř. se spoluautorem Kupónové privatizace Václavem Klausem |
| Přemek Podlaha |
| „Velmi usilovně o tom přemýšlím, protože vím jednu věc. Ve chvíli, kdy odejdu, Receptář skončí. Bude to trvat pět let, než přijde někdo jiný s nějakou jinou podobou rozvoje tvůrčí fantazie a podpory koníčků. Všichni to budou považovat za zbytečné téma. Vím bezpečně, že až skončím, Receptář zrušej.“ |
| Jan Koller |
| „Když třeba nějakej sportovec má ve světě úspěch, tak všude hlásím, že to je Čech. A když se hraje naše hymna, to mi běhá mráz po zádech. Před každým naším mezistátním zápasem mám při hymně to mrazení. Já jsem Čech tělem i duší. Sleduju český filmy, nejraději ty staré s Menšíkem a Sovákem. Poslouchám českou muziku a v životě bych určitě nemoh natrvalo žít v cizině. Už se těším, až skončí ten kočovnej život a vrátím se zase domů.“ |
| Milan Knížák |
| „Myslím si, že Václav Havel byl špatný prezident český, takže nevidím důvod, proč by měl být dobrý prezident evropský. Navíc si myslím, že – a je mi to velmi líto – není v dobrém fyzickém stavu. Je na tom zdravotně velmi špatně. A evropský prezident je namáhavá funkce. Nemyslím, že by byl schopen ji vykonávat.“ |
| Vladimír Hučín |
| „Tak moje matka u mě ten názor pěstovala, byť byla členkou strany. Samozřejmě pro mě bylo nepříjemné zjištění, že na té akci bude. Varoval jsem ji, aby nestála v blízkosti sovětských vojáků, generality a představitelů na tribuně. Neřekl jsem proč, jen jsem jí naznačil, že k něčemu dojde. Ale přišla domů a stejně měla červený oči od slzného plynu. My jsme ho použili, protože byl dost agresivní. Já jsem si nebral servítky, bral jsem to na kila. Nicméně když za mnou matka v roce 1983 poprvé přišla do vězení, nezeptal jsem se na její zdraví. Moje první otázka byla, jestli už vystoupila z KSČ. Na druhou stranu jsem od ní měl první informace. Třeba, že v Přerově má stát socha Klementa Gottwalda.“ |
| Barbara Cartlandová |
| „Byl vždy tak romantický, obdržela jsem první nabídku k sňatku devět dní po skončení školy: přirozeně mne popadla panika a utekla jsem. Ale rychle jsem si zvykla. Měla jsem čtyřicet devět nápadníků, než jsem přijala padesátého a mezi prvním a druhým chotěm se mi jich představilo dalších šest. Byl zde jeden vévoda, pamatuji, nejhezčí muž na světe, vysoký, v kiltu, vypadal jako Viking. Ale byl již ženat: manželství tak smutné, poněvadž jeho choť byla sterilní a nemohl mít tudíž potomka. Jak jen se jmenoval? Vévoda z... Nevzpomenu si, jsem trochu unavená. Jistě, onen vévoda mne miloval po celý svůj život. Tak jako další přitažlivý džentlmen, do kterého jsem se zamilovala na první pohled. Opravdová láska, to si vtlučte do hlavy, je vždy 'na první pohled'. Jeho otec byl vikomt, vicekrál Anglie a on byl... byl... co je blízko k titulu vévoda?“ |