program    |    zpravodaj    |    o festivalu    |    katalog    |    konvikt    |    filmy    |    koncerty    |    výstava    |    mapa    |    pro/média

PO 1. 5. 2006     11.00 Moravské divadlo
 Ernst Jandl
 Z CIZOTY
 Divadlo Na zábradlí Praha
 

„Mluvená opera o sedmi scénách“ s excelentním Aloisem Švehlíkem
v hlavní roli. Precizní studie všedních rituálů a ubíjející banality.
Cena Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku 2004.
Režie: Jan Nebeský

překladJiří Stach
dramaturgieIvana Slámová
scénaJan Štěpánek
kostýmyJana Preková
hudbaMichal Ničík
choreografiePetr Tyc
režieJan Nebeský

premiéra


16. 10. 2004

OnAlois Švehlík
OnaMarie Málková
On 2David Švehlík

Cena Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku 2004
Cena Sazky pro A. Švehlíka

...kéž ho káva povzbudí,
kéž ho vitamíny vyléčí,
cigareta zachrání ho vždy...

On, spisovatel, jako jediný ze všech tří postav kouří – a to nepřetržitě.
Ona, spisovatelka, vyzařuje velkou vnitřní sílu.
On 2, intelektuál – co do povolání nedefinovaný.

Křehká a silná hra, ve které lidská dimenze jako měřítko světa vždy neplatí. Nicotnost existence nás spojuje se všemi žijícími bytostmi. Prchavost lidského života a osamělost v nás vyvolávají melancholii; stárnutí a ubohost člověčí tělesnosti v nás naopak mohou budit zoufalství, útočnost a vztek. Jandl však všechna tato témata zpracovává nanejvýš artificiálními jazykovými prostředky, čímž komiku proměňuje v tragédii a zkomičťuje tragično.

Cesta nejmenšího odporu je tou nejhorší cestou v umění. Mým cílem je naopak cestou největšího odporu dobýt uznání veřejnosti.
Ernst Jandl

Švehlík mění banalitu a ubíjení času v drama
Jandlova hra se děje v rozmezí plus – minus osmačtyřiceti hodin a je famózním dramatickým vylíčením banality, nicnedělání, životních stereotypů, ubíjení času a následných vzteků nad vlastní pasivitou. Nepochybně má autobiografické prvky, neboť hrdina On je povoláním literát, jehož tvůrčí muka jsou zde líčena s originální sebeironií. V hlubší, spodní vrstvě hry pak zaznívají nepřehlédnutelné tóny o nekonečnosti lidské samoty a neschopnosti vymanit se z ní. Nevšední kouzlo textu spočívá v jazykové formě – postavy o sobě a spolu hovoří v třetí osobě, což ovšem neznamená, že by si onikaly. Tento způsob vytváří dojem, že postavy působí jako alter ego sebe samých a komentují svá činění.Tak trochu zakuklenou, nebo spíš nenápadnou divadelnost textu podporuje i hovorový překlad Jiřího Stacha a Jan Nebeský inscenaci osvěžuje drobným situačními pointami a vtípky.
(...) jak inscenace směřuje k závěru, vše čím dál víc závisí na Aloisi Švehlíkovi, který zůstává na scéně sám a obdivuhodně neztrácí dech. V úvodu přihlížíme večeři, při níž On a Ona spolu vedou kuriózní konverzaci. Marie Málková přizpůsobuje gesta a proměnlivý výraz rytmu řeči, střídá dotčenost s okázale velkodušnou ohleduplností a graciézní sošností. (...) Švehlíkovo posupné glosování je však v těchto souvislostech zvlášť komické a banalita narůstá jako absurdní obluda, která jej hrozí zalehnout. On se však znovu vrhá proti ní do předem prohraného boje.
(...) Jandlovy postřehy jsou výtečně odpozorované ze všedních dnů, ale to by asi nestačilo. Stále víc ze hry vystupuje výpověď o osamělosti, snad i o stáří a nemoci, které nakonec stejně každého dostihnou. Jsou to tragické pocity, které autor převrací v komické sdělení. Hrdinové této grotesky vypadají stále zdivočelejší a byt se mění v uzavřenou jednotku, odkud není úniku. Tak jako ve skutečnosti, což může být pro leckoho i docela mrazivým poznáním.
Jana Machalická, Lidové noviny

zdůvodnění kritiků, kteří v anketě o Cenu Alfréda Radoka nominovali představení Z cizoty na Inscenaci roku 2004 a Aloise Švehlíka na Herce roku, otištěné v časopisech Svět a divadlo a Divadelní noviny
Pro odvahu uvést toto geniální a na první pohled nepřeložitelné drama, napsané výhradně ve třetí osobě, konjunktivech a tříveršových slokách, jež pojednává nejen o tvůrčí krizi spisovatele a depresivním potýkáním se s každým dnem, ale též o v podstatě tragickém životním bilancování.
Zuzana Augustová
Princip „hra ve třetí osobě“ je něco zcela nového. Potřebuje to nekonvenční režii a skvělé herce – a ani jedno v této inscenaci nechybělo.
Jana Soprová
Banální každodenní úkony dokázal Švehlík povýšit na rituál odkrývající propast nicoty. Stylizací svého fyzického i verbálního projevu však zároveň jako by tuto ritualizaci zrcadlil: herectví se proměňuje v "metaherectví" a bída fyzického bytí v metafyzickou minulost.
Bronislav Pražan
Herec vytvořil střídmými prostředky okouzlující a neodolatelné spojení velkorysého ironického odstupu k postavě a současně egocentrického zaujetí její vlastní existencí.
Jaroslava Suchomelová
Každý ovšem jde na svoje téma jinak, Bernhard halasně a direktně, Jandl polehounku, oklikou, vskutku jako z cizoty, a v tom Jandlově zcizování, v té třetí osobě, kterou se všichni, včetně Jeho, když mluví sám se sebou, oslovují, je cosi mile obřadného, cosi rakousko-uhersky starosvětského, co jsme sami nezažili, ale jako bychom se na to s nostalgií a lítostí rozpomínali. A ten, jak se ošklivě říká, centrální subjekt, kolem kterého se ostatní (dva) točí, je u Jandla mírný beránek, takže vynucujeli si vůbec něco, pak zase zralou hereckou osobnost, která je rozšafná a pečlivá, pečlivě dbá na znělost souhlásek a délku samohlásek a neklesá ani na mysli, ani hlasem. Právě takové se mu Na zábradlí dostalo.
Milan Lukeš
Všichni tři herci – a to je hodno nejvyššího ocenění – se nám stávají suverénními průvodci v zákrutách a nečekaných peripetiích myšlení a vnímání svých postav. Ve svých rolích nám stíhají ukázat nejen to, jak jsou postavy vláčeny poněkud přebujelým myšlením i banalitou svých životů, ale zároveň to, jak se svou situací dokáží bavit i přesto, že si její bezvýchodnost permanentně uvědomují. Je to zvláštní, ale tato nedramatická Jandlova hra přináší v inscenaci Jana Nebeského přirozeně myslícímu a cítícímu divákovi katarzi velikosti antické tragédie.
Marie Reslová

Z cizoty – „mluvená opera o 7 obrazech“ – je přirozenou součástí Jandlova díla: řečový akt je ze své podstaty skryté drama. Ale je to něco poněkud jiného, třebaže i zde autor radikálně ruší jazykovou konvenci: jeho postavy mluví zcela důsledně ve třetí osobě. Jako by depresí sužovaný spisovatel nedokázal již nic říci, a tedy nebyl už žádné "já", nýbrž "on".
Hra s konvencí dialogu však má i jiné roviny: jakmile o sobě začne hrdina mluvit ve třetí osobě, tedy v odstupu od sebe sama, protože sebe označuje jako někoho jiného, začne se rozkládat také jeho maska, kterou si jako "já" nasazuje i sám před sebou.
Je trochu tragický, trochu směšný. Jeho vstávání z postele, které trvá od půl sedmé do půl jedenácté, je groteskní právě proto, že svou sklíčenost, která běžný úkon mění v utrpení, pozoruje očima někoho jiného. Jeho deprese je pak poněkud teatrální – v žádném případě to ale neznamená, že je pouze hraná.
Hypochondr trpí bolestmi nikoli jen ve svých představách, nýbrž i ve skutečnosti. Je to složitější: možná, že spisovatel nemůže psát právě proto, že ztratil řeč, která se stala jazykem někoho jiného. Ale pak je na tom právě tak jako onen imigrant na okraji společnosti, který se nedokáže vyjadřovat spisovně. Možná se spisovatel stal bezdomovcem ve vlastní řeči. A kdyby to nebyla zkušenost sociální, byla by jeho deprese jen literátská.
Takhle to moc k smíchu není.
Miroslav Petříček, Právo

Ernst Jandl (1925–2000)
Současný rakouský autor, výjimečný, ojedinělý a zcela nezařaditelný zjev jak v básnické tak dramatické tvorbě. Patří k tvůrcům vyznávajícím experiment a svým významem dávno přesáhl německé jazykové oblasti. První čtení textů tohoto středoškolského profesora ve Vídni roku 1957 vyvolalo skandál, neboť Jandlův pohled na svět a především jeho jazyk se velmi lišily od všeho, na co byli zvyklí rakouští milovníci poezie. Sám o tom řekl: „Chápu hru s jazykem jako předpoklad poezie vůbec… Hra směřuje k cíli a tím se důrazně liší od hříčky.“
Vydal mnoho básnických sbírek, vycházejí nahrávky s jeho přednesem, je autorem či spoluautorem mnoha rozhlasových her, televizních i filmových scénářů. Jeho přednášky o literatuře jsou shrnuty do svazku Krásné umění psát.

      www.nazabradli.cz      

program    |    zpravodaj    |    o festivalu    |    katalog    |    konvikt    |    filmy    |    koncerty    |    výstava    |    mapa    |    pro/média