Milý festivalový diváku,
duben se pomalu chýlí ke svému konci, ale před námi už jasně svítá vidina velkého kulturního zážitku v podobě X. mezinárodního festivalu DIVADELNÍ FLORA. Stejně jako v minulých letech je pro nás přichystána ta nejlepší ochutnávka z oblasti divadelního, filmového i hudebního života. Umělci z České republiky, Slovenska, Ruska, Polska, Francie, Mexika, Rakouska a Japonska nám představí své světy, vlastní pojetí reality i fantazie. Spolu s nimi se ocitneme na hranici skutečnosti. Budeme zápasit o život na palubě potápějícího se Titanicu, poznáme statečnost, odcizení, ignoraci i šílenství, budeme naslouchat proroctví, podíváme se do New Yorku, Milána i do ráje, pocítíme sílu prázdnoty i naplnění, zkrátka vzplaneme. Tento zpravodaj Vám každý den přinese aktuální informace o festivalovém dění, rozhovory s hosty i postřehy ze zákulisí. To vše prostřednictvím sedmi studentů divadelní vědy Univerzity Palackého v Olomouci. Všem milovníkům divadla, živé hudby i filmových specialit přeji za celou redakci devět dní plných bouřlivých emocí, radosti a pohody, a hercům vzkazuji: "Zlomte vaz!"

Michaela Stránská

"Kletby se dají přelstít, mají jen takovou sílu, jakou jim dovolíš."
Divadelní Floru již tradičně zahájila domácí produkce. Pro desátý ročník vybral dramaturg festivalu Petr Nerušil z repertoáru pořádajícího MDO inscenaci hostujícího režiséra Romana Groszmanna U Kočičí bažiny. Hra irské dramatičky Mariny Carr byla v Olomouci uvedena v české premiéře.
"Jsou horší věci na světě, než to, že tvejm panenkám nedorostou vlasy, Josie," říká své malé dceři hlavní postava Hester Swanová. Ve větě vyslovené mimochodem je koncentrovaná celá její zoufalá situace. Minulost i budoucnost tvrdé drátenice od irské bažiny, která na půdorysu Euripidovy Médey během jednoho dne svede zoufalý zápas o muže, domov, naděje, minulost a nakonec i o svou dceru. A ačkoli od svítání kvůli omylu Ducha opatrovníka ví, že za soumraku zemře, ani na chvíli si nemíní připustit, že vlasy mohou lidem přestat růst jako panenkám.
Text Mariny Carr je krutý, a zároveň zvláštně poetický. Ocitáme se v Irsku neoddělitelném od přírody a mystiky, v drsném prostředí s tvrdými lidmi. Sledujeme silný příběh. V Olomouci posledních let se s něčím takovým setkáváme poprvé - U Kočičí bažiny představuje v dramaturgii divadla krok dopředu. V olomouckém kontextu se ale dařilo i režii, která se soustředila především na vyprávění příběhu, s nímž může divák jít, je-li toho příznivcem, aniž by se musel bát, nad čím bude kroutit hlavou za okamžik.
Všechny složky tedy slouží podpoře dějové linky. Pracuje se v poměrně statických mizanscénách téměř bezvýhradně s prostorem za portálem vymezeným iluzivní scénou s maringotkou, vesnickým stavením, několika sudy. Jen výjimečně režisér rozehraje forbínu nebo orchestřiště představující Kočičí bažinu. Kostýmy tlumených barev vychází z textu, je poznat autorství dramatičky - ženy kladoucí na oblečení důraz. Šaty fungují i jako zdroj tragikomiky (na svatbě se sejdou tři ženy v bílém - nevěsta, provokující Hester a matka ženicha se slovy: "Jak jsem měla tušit, že nevěsta bude také v bílém?") či prostředek charakterizace (farář má pod svrchníkem pyžamo). Hudba pracuje v závěru již na hranici únavnosti se dvěma motivy, jež zní po celé představení v různých obměnách od šustotu větru a labutích křídel až po zpěv herců na scéně. Důležité je odlišení i jinak dobře řešených postav duchů mikroportem, přes který "neživě" promlouvají.
Inscenace staví nejvíce na hercích. Stěžejní je zvládnutí Hester Naděždou Chrobokovou. Ta se objevuje v podobně výrazné roli po dlouhé době a její upřímná snaha obstát je z jeviště cítit. Leckdy podává živoucí silnou ženu (skvělý dialog s Kartágem, při kterém se myje), zvlášť v druhé polovině ale sklouzne i k zbytečné křeči, hysterii. Scény ztrácí napětí, mnoho témat se již pouze doříkává, mizí náboj skvělého posledního dějství první části. Tady by snad pomohly výraznější škrty. Ne všichni olomoučtí herci dovedou udržet divákovu pozornost přes celou šíři témat, které inscenace nabízí (kontraproduktivnost dvou dramaturgů?). I tak ale mnozí z nich podávají výkony nad svým standardem (Vlasta Hartlová, Ivana Koktová…). Je znát, že režisér vystudoval rovněž herectví - umí protagonisty vést. Podařilo se mu začlenit také Kateřinu Ondrejkovou v poměrně velké roli devítileté Josie. Děti na scéně často působí problematicky, u Ondrejkové sice někdy zůstává intonace recitace, ale jinak funguje jako jevištní partner (snad díky použitému principu hry - hraní karet, emotivní scéna hry s otcem, hra na babičku…).
I přes ztrátu tempa v druhé části a některé odhalené slabiny souboru je U Kočičí bažiny momentálně tím nejlepším, co lze v rámci zdejší činohry zhlédnout. Pokud už někteří mluvili o divadelně zakleté Olomouci, lze jim odpovědět slovy Kočičí ženy: "Kletby se dají přelstít, mají jen takovou sílu, jakou jim dovolíš." Roman Groszmann se snažil nedat jim šanci. Přesto namlsaný znalec jeho Tramvaje do stanice Touha, ale i pohádky Jak se hovnivál chtěl stát motýlem v někdejším Divadle Tramtarie v Hodolanech čekal ještě o stupínek silnější divadelní zážitek. Možná mu jen více svědčí studiové scény…

Hana Hejduková (psáno z premiéry 13. ledna)

Na jaře 1997 Olomouc poprvé hostila festival DIVADELNÍ FLORA. Přehlídka moravských vícesouborových divadel se časem proměnila v respektovaný mezinárodní projekt, který svým významem výrazně překročil hranice regionu. V předvečer jubilejního X. ročníku jsem si o Floře povídala s jejím producentem a dramaturgem Petrem Nerušilem.
V počátcích DF do olomouckého divadla přijížděly čtyři hostující moravské soubory - letošní program nabízí 25 divadelních představení. Dohromady v rámci festivalu, včetně doprovodných akcí, proběhne více než čtyřicet produkcí - nejen v Moravském divadle, ale i v Konviktu, na Zbrojnici a v Divadle hudby. Můžeš se ohlédnout zpět a popsat, jak těžké bylo vybudovat z nenápadné přehlídky jeden z nejrenomovanějších tuzemských festivalů?
Já jsem u těch úplných počátků nebyl, jsem ještě docela mladý člověk (smích), ale skutečnost, že v Olomouci hostují divadla z jiných měst, jsem pochopitelně zaregistroval, protože jsem tu už tehdy žil. Flora byla v prvních ročnících velmi skromným festivalem - i to označení festival se mi zdálo trochu nadnesené - ovšem už samotný fakt, že se v Olomouci začíná etablovat alespoň nějaká divadelní přehlídka, jsem přirozeně kvitoval.
Podstatný vliv na proměnu akce, kterou ředitel Moravského divadla Václav Kožušník dokázal úspěšně nastartovat, měl příchod režiséra Petera Gábora a dramaturgyně Věry Maškové do olomoucké činohry. O Floru se začali živě zajímat a rychle pochopili, že pro Moravské divadlo i pro celou Olomouc je pořádání přehlídky skvělou reklamou a pro vnímavé publikum zásadní kulturní událostí. Flora se otevřela a tematizovala. - Ze setkání moravských divadelníků se stal dramaturgicky ucelený mezinárodní festival.
A tvoje role…?
Já jsem přišel do divadla těsně po Gáborovi a Maškové a jejich představy o podobě festivalu mi byly sympatické. Poměrně rychle jsem se na Floře začal organizačně podílet a později jsem si vzal na starost celé její produkční zajištění. Snažili jsme se o to, aby byl festival co možná žánrově nejpestřejší - zařadili jsme do programu filmové projekce, později i koncerty, rozšiřovali jsme produkce mimo scénu Velkého divadla, oslovovali jsme studentské publikum… Po návratu Věrky Maškové do Prahy (V. M. nyní působí jako dramaturgyně Městských divadel pražských - pozn. P. B.) jsem se celého festivalu ujal i dramaturgicky. Zrovna tahle část práce mě baví nejvíc.
Je složité sehnat na tak rozsáhlý projekt dostatek peněz?
Je to dost složité, protože každý rok začínám od nuly... Vzhledem k tomu, že téměř 100% festivalových nákladů je pokryto z mimorozpočtových zdrojů Moravského divadla, je nutné oslovit spoustu potenciálních partnerů, jimž není cizí idea podpořit nekomerční akci. Od roku 2001, kdy jsem se shánění peněz na DF začal věnovat, každý rok rozpočet o něco narostl, ačkoli řada subjektů třeba časem "odpadla". Velmi podstatný je fakt, že v posledních třech letech na Floře - v pozici generálního partnera - participuje Olomoucký kraj.
Podařilo by se ti bez podpory Olomouckého kraje letošní Floru zorganizovat?
Jistě, ale vypadala by jinak… (smích) Pro festival je důležité, že si vedení kraje - v čele s hejtmanem Kosatíkem - uvědomuje, že takový projekt, jakým dnes DIVADELNÍ FLORA je, nelze realizovat výhradně na základě příjmů z reklam, sponzoringu či tržeb, ale že je pro něj nutná podpora z veřejných zdrojů. Krajská dotace je velkorysá, ale neskromně si myslím, že zasloužená, protože ohlas, jaký má festival v Čechách i v zahraničí, je na olomoucké poměry mimořádný. Nehledě k tomu, že do města díky Floře přijíždí řada hostů, kteří by se sem jinak nevypravili - ti lidé objevují pro ně neznámé místo, bydlí tu v hotelích, chodí do restaurací a do kaváren… Návštěvnost posledních ročníků je fantastická a já pevně věřím, že letos přijde na festival okolo 9.000 diváků.
Pro většinu hostujících umělců je, bohužel, nepochopitelná vlažná podpora DF ze strany olomoucké radnice, jejíž příspěvek činí letos 100.000 korun (zhruba 4% celkového rozpočtu DF - pozn. P. B.). Mne osobně už nepřekvapuje každoroční nízká dotace ze strany radnice a vnímám argument, že Flora již jednoho silného partnera - z hlediska veřejného rozpočtu - má, ale zaráží mne dlouholetá absence jakékoli kulturní koncepce olomouckého magistrátu. Pokud by mi někdo kompetentní byl schopen vysvětlit, jaké má město kulturní priority a podle jakých kritérií se peníze daňových poplatníků na kulturní projekty rozdělují, tak to budu akceptovat. Realita je však taková, že podporu často získávají nevýznamné a z hlediska celorepublikového kontextu periferní akce, jejichž jediným cílem je zviditelnit jejich donátory. V zimě tu za mnou byli na návštěvě kolegové z jednoho pražského divadla a prohlíželi si Radniční listy, v nichž bylo heslovité kalendárium událostí loňského roku. Je fascinovalo, že v něm nenašli zmínku o tom, že v Olomouci proběhl mezinárodní festival, ale dočetli se, že pan primátor Tesařík navštívil tehdy a tehdy transfúzní stanici Fakultní nemocnice. Vůbec měli pocit, že městské noviny tu máme hlavně proto, abychom byli detailně - slovem i obrazem - informováni o primátorově každodenní činorodosti. (smích)
Mám pocit, že tvůrčí potenciál a vkus lidí, kteří se v Olomouci snaží realizovat smysluplné kulturní projekty, značně převyšuje vkus těch, kteří mají na podporu takových projektů reálný vliv. Všechny ty připomínky maršála Radeckého, pompézní silvestrovské oslavy, vyzvedávání a následná pochovávání ostatků svaté Pavlíny či patřičně medializovaná soutěž v pojídání tvarůžků na hlavním olomouckém náměstí by, podle mě, spíše slušely provinčnímu městečku než historickému a kulturnímu centru poměrně velkého regionu…
Neudivuje tě, jaký prostor mají tyhle aktivity například ve vysílání olomoucké televize?
To musí zarazit každého! Kupříkladu taková TV Morava plní spíš funkci prostředníka osobní prezentace velmi omezené skupiny vybraných jedinců než objektivního média, které by mělo referovat o důležitých událostech nebo dokonce umožnit, aby se o nich na širší úrovni debatovalo. Je asi třeba neustále upozorňovat ty lidi na obrazovce na elementární fakt, že jsou jen dočasně zvolenými zástupci veřejnosti, nikoli majiteli médií, v nichž permanentně vystupují. (smích) Tohle ovšem není olomoucké specifikum, ale celospolečenský fenomén. Když sleduju - hlavně teď před volbami - politické besedy v televizi, vzpomenu si na letošní festivalové motto na hranici skutečnosti… Je ale třeba zdůraznit, že v Olomouci žije také množství těch - a počítám mezi ně samozřejmě i řadu lidí činných ve veřejné správě - kteří festivalu pomáhají, fandí mu a podporují jej. Odpovídá finální podoba festivalu tvým dramaturgickým představám?
Od počátku sezony jsem viděl desítky inscenací a téměř všechny, které jsem chtěl na Floru přivézt, se podařilo do programu festivalu zařadit. V některých případech je výběr samozřejmě limitován finančními požadavky a technickými dispozicemi vybraných titulů. Jednání s hostujícími soubory a produkcemi byla velmi příjemná a vstřícná - všichni se do Olomouce těší. Flora má mezi divadelníky - a už také mezi hudebníky - značné renomé.
Které festivalové tituly považuješ za nejexkluzivnější?
Myslím, že si vybere úplně každý - záběr festivalu je hodně široký. Jsem moc rád, že na Floře vystoupí Divadlo Na zábradlí s inscenací roku 2004 Z CIZOTY, že se podařilo domluvit - přes vytíženost obou herců na jejich domovských scénách - hostování Jana Hartla a Jiřího Dvořáka s titulem ADRESÁT NEZNÁMÝ, že na DF přijede se svým momentálně nejžádanějším představením RENATA KALENSKÁ, LIDOVÉ NOVINY brněnské HaDivadlo či A Studio Rubín s McDonaghovou KRÁSKOU Z LEENANE.
Samostatnou kapitolou je reprezentativní přehlídka slovenské dramatické tvorby: Ať už jde o čerstvý titul nitranského Divadla A. Bagara - podle mě nejlepšího současného slovenského divadla - VEREJNÝ NEPRIATEĽ, Doskami ověnčenou inscenaci Slovenského národného divadla IGNORANT A ŠIALENEC či vystoupení jediného profesionálního rusínského souboru - prešovského Divadla A. Duchnoviča - s mimořádným představením ORCHESTER TITANIC.
Hodně zajímavý program proběhne letos na nádvoří Tereziánské zbrojnice…
V šapitó, které na Zbrojnici vyroste, nabídne své expresivní představení PRVOTNÍ PŘÍZNAKY ZTRÁTY JMÉNA Teatr Novogo Fronta a v pátek (28. 4.) proběhne dokonce v rámci festivalu premiéra nejnovějšího projektu Divadla Continuo ZATMĚNÍ. Jedinečným zážitkem by měla být i inscenace PROROK ILJA ve stanu Teatro Tatro (2. a 3. 5.) - tahle koprodukce herců předních slovenských scén a varšavského Národního divadla, která má za sebou mimořádně úspěšné turné v Polsku, bude v České republice uvedena vůbec poprvé. Festivalové publikum bych chtěl upozornit, že na nádvoří se bude hrát i za špatného počasí.
Dají se ještě na festival sehnat vstupenky?
Momentálně ještě ano. Lístky lze koupit na pokladně Moravského divadla, v Divadle hudby a na Zbrojnici proběhne doprodej vždy hodinu před začátkem představení.
Na Floře se řada umělců setká se svými kolegy. Navštěvují navzájem svá představení?
Někteří z nich zůstávají na festivalu aspoň den či dva a pokud jim to čas dovolí, samozřejmě se jdou podívat i na jiné inscenace.
Nezbývá než popřát, ať se jim na Floře líbí, festivalu pak přeji dalších úspěšných deset let a tobě děkuji za rozhovor.

Pavla Bergmannová

"Ale to už prozrazuji asi moc..." aneb Režírující Roman Groszmann opět v Olomouci
Mladý, původem slovenský režisér a herec Roman Groszmann mohl být v Olomouci domácím tvůrcem. V parném létě roku 2004 založil spolu s kolegy z brněnské JAMU v Hodolanech Divadlo Tramtarie. Z různých, pro metropoli Hané nepříliš pochvalných, důvodů však tehdy soubor ukončil svou činnost již v polovině sezóny. Roman Groszmann však naštěstí nebyl přehlédnut a do Olomouce se letos vrátil na pozvání MDO alespoň jako hostující režisér inscenace U Kočičí bažiny.
Olomoucké publikum mohlo vidět Vaše režie v malém prostoru někdejšího Divadla Tramtarie v Hodolanech. Nyní se vydává na Vaši inscenaci do MDO, kde jste pracoval s velkým jevištěm. Je to Vaše první zkušenost na velké kamenné scéně městského divadla?
Ano, první zkušenost jako režiséra. Herecky jsem se s klasickým kukátkovým prostorem kamenného divadla seznamoval už ve svých osmnácti letech, když jsem nastoupil do Divadla J. G. Tajovského ve Zvoleně, kde jsem strávil dvě sezóny. Hodně jsem hrál, dostával zajímavé role, pracoval se zkušenými herci… Seznámil jsem se tak s praxí divadla ještě před tím, než jsem odešel na školu.
Můžete tedy po zkušenosti s prostorem v Olomouci již říct, zda Vám jako režisérovi vyhovuje více malá či velká scéna? Přednedávnem měla premiéru další Vaše inscenace, Žumpa Barbory Vaculové v prostoru brněnského Divadla v 7 a půl, před ní na Malé scéně Mahenova divadla v Brně Lásky George Washingtona, opět nevelké jeviště…
Není to pro mne důležité. Každý prostor, ať už velký nebo malý, konvenční nebo pro divadlo netypický, má svou jedinečnou architekturu. Ta mě vždy provokuje k tomu, abych ji zdůraznil jako součást výtvarné stránky inscenace. Možná proto prostory, ve kterých dělám, radši odhaluji než zakrývám. Mimochodem, každý, kdo se snaží prosadit se jako režisér, začíná na malých jevištích. Ta jsou přece dostupná. Důležité je udělat něco, aby si vás všimli. Až když se něco povede a někoho tím přesvědčíte, se nabízejí velké prostory.
Sám jste se již zmínil, že kromě režírování také hrajete - vystudoval jste oboje - ani jako herce Vás nepřitahuje víc některý z prostorů?
Domnívám se, že ambicí každého herce, který vnímá svou práci jako profesi, tedy jako něco, co by se mělo dít profesionálně, a který tím pádem usiluje rozvíjet své schopnosti, by měla být kromě jiných také snaha hrát v různých prostorech. Herec pak neustrne na svém vyjadřovacím stereotypu a musí uvažovat o své technice. Nejhorší je, když vidíte na malém jevišti metr od diváků pateticky "burácet" herce z velké scény. Nebo naopak, na velkém jevišti neslyšíte a nerozumíte herci ze studia. Proto je pro mě důležité, pokud to jde, různé prostory záměrně střídat.
Když jsme u střídání, plánujete i nadále střídat hraní s režírováním, nebo se chcete soustředit jen na některou z těchto svých rolí?
V rámci postgraduálního studia na JAMU se druhým rokem věnuji zkoumání herectví. Přesněji, herectvím se zabývám intenzivně deset let. To, že hraji, režíruji, zabývám se hereckou teorií, učím, to všechno jsou pro mě různé způsoby, jak k hereckému umění přistupovat, jak jej poznávat, jak ovládnout alespoň některé z jeho uměleckých možností a uplatnit je v praxi. Zatím bych nechtěl přijít ani o jeden z těchto způsobů.
Kdybyste byl přesto nucen si mezi herectvím a režií vybrat…
Kdyby, kdyby... zvolil bych snad režii. Působí mi větší radost, když herec v inscenaci, kterou jsem režíroval, sklidí za svůj výkon úspěch, než když se něco takového povede jako herci mně. Možná mi chybí ta správná dávka herecké ctižádosti. Jako režisér ji mám vetší, už i proto, že mou ambicí je svými inscenacemi vedle divadelnosti propagovat především umění toho nejpodstatnějšího v divadle - herce.
Olomoucké U Kočičí bažiny a Tramvaj do stanice Touha i brněnské Lásky George Washingtona jsou tituly s velkými ženskými rolemi a tématy. Lákají Vás něčím hry s ženským pohledem na svět, nebo jde jen o náhodu?
Jde o náhodu a shodu okolností.
U Kočičí bažiny má v druhé polovině snad trochu problémy s tempem, doříkává se mnoho témat z první části, leccos se již opakuje. Nevzniklo to Vaší spoluprácí hned se dvěma dramaturgy s různou představou najednou?
Jsem typ režiséra, který rád pracuje s dramaturgem, rád se s ním radí, ale v konečném důsledku je tvrdohlavý a nenechá si do toho "kecat". S Janem Šotkovským dělám každou inscenaci a spolupráci s paní Alicí Taussikovou vnímám jako přínosnou. Nezlobte se, ale co se týká Vaší poznámky k tempu v druhé polovině a k určitým tematickým refrénům, to je problém, který jste s tím měla Vy. Kdybych s tím měl problém já, určitě bych to změnil nebo proškrtal. Chtěl jsem, aby tato inscenace oslovila víc než jenom určitý okruh diváků s určitým zaměřením a způsobilostí vnímání divadla, což, přirozeně, vyžadovalo hledat tomu adekvátní formu.
Jste s tříměsíčním odstupem již schopen sám svou olomouckou inscenaci zhodnotit?
Na Divadelní Floře ji uvidím podruhé po premiéře. Tím, že nemám možnost pravidelně sledovat reprízy, být jich přímo účasten, nemůžu být konkrétní a spolehlivý v hodnocení toho, co se daří víc a co méně. Pořád jsem přesvědčený, že se nám povedlo naplnit ambici zpřítomnit olomouckému publiku tragický příběh ženy z irského prostředí, a to divadlem soustředěným na výkon herce. Nakolik se to daří v jednotlivých reprízách záleží nejen na profesionalitě herců, ale rovněž na jejich setkávání s vždy jedinečným publikem a jejich vzájemným "naladěním se".
Údajně se chystá Vaše další spolupráce s Moravským divadlem v Olomouci…
Ano, umělecký šéf činohry Václav Klemens mě oslovil a nabídl mi titul Tennesseeho Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše. Premiéra by měla být začátkem března.
A Vaše plány na bližší budoucnost?
V této sezóně mám již za sebou tři režie a dvě herecké role, rozhodl jsem se proto do jejího konce věnovat pouze svému "bádání" na škole. Navíc tam po prázdninách s kolegy zahajuji výuku ateliéru herectví, který otvíráme v novém složení a musíme se na to zodpovědně připravit. Je možné, že kromě "Kočky..." se budu příští rok prezentovat v Olomouci ještě jednou, a to slavným monodramatem Františka Pavlíčka o Boženě Němcové, kterou by měla ztvárnit paní Ivana Plíhalová. Ale to už prozrazuji asi moc...

Hana Hejduková
(rozhovor vznikl z technických důvodů s předstihem prostřednictvím internetu)

Rozhovor s Naďou Chrobokovou probíhal v soukromí její šatny.
Zde jsou alespoň fragmenty z tajemství, které jsme se sestrou Pavly Tomicové za zavřenými dveřmi probírali.
Co pro Vás znamenají festivaly?
Festivaly mají krásnou atmosféru. Jsou to takové svátky divadla, kdy se jako v rodině setkáváme s kolegy z jiných divadel. Snažím se vidět co nejvíc představení a také jezdím i na jiné festivaly, neboť se stále mám co učit.
Jak se Vám pracovalo s hostujícím režisérem Romanem Groszmanem?
Byl skvěle připravený. Na první zkoušce nám rozdal plán zkoušek, kde byla naplánovaná každá stránka hry od prvního dne do posledního. Bylo to velmi náročné zkoušení, časově i fyzicky. Režisér měl jasnou představu i koncepci, ale dal mi i prostor pro mé názory a nápady, což je pro mě velmi důležité.
V minulosti jste měla možnost ztvárnit řadu velkých hrdinek, jako jsou Klytaimestra, Anna Karenina, teď Hester Swanová. V čem jsou podle Vás podobné?
Jsou to osudové hrdinky a mají společné téma: lásku, pro kterou jsou schopny udělat cokoliv - i zemřít, když je opustí.
Proč myslíte, že Vás do podobných rolí volí?
To je otázka pro režiséry, kteří mě obsazují. Asi jim připadám dramatická. A já přitom tak ráda hraji komedie.
Kočičí bažina je zasazena do zvláštně mytologického rámce. Jaký je Váš osobní vztah ke spiritualitě?
Věřím na sílu a energii v nás a kolem nás. Na znamení a symboly, které citliví jedinci vnímají.
Přijala byste zajímavou nabídku do jiného angažmá?
Jsem v Olomouci spokojená, ale určitě bych přijala nabídku k hostování či angažmá v divadle blízkém mé duši a představě o divadle. Teď jsem například dostala pozvání od starosty z Loštic, zda bych nehostovala v jejich ochotnickém souboru. Tak uvidíme? (Smích)

Jan Žůrek

Alexandr Solženicyn - Matěj T. Růžička
Jeden den Ivana Děnisoviče
„sedm statečných“
Divadlo v 7 a půl přiveze na prkna Divadla hudby kus sestavený svým lodivodem Matějem T. Růžičkou Jeden den Ivana Denisoviče. Dramatizace Solženicynovy novely, popisující jeden den vězně v Gulagu, slibuje výpověď o víře v život, morální nezlomnosti a touze po svobodě.

-žž-

Znamení kříže - Pedro Calderón de la Barca
(Městské divadlo Brno)
V pátečním hlavním divadelním čase se představí jedna z nejlepších inscenací minulého, ale i letošního roku. Městké divadlo Brno uvede slavné Calderónovo veršované drama Znamení kříže. V našich končinách přehlížený autor se dočkal důstojného propagátora v talentované režisérce Haně Burešové. Ta se s barokním básníkem vyrovnala již na své mateřské scéně v pražském Divadle v Dlouhé.
Režisérka rozehrává barokní příběh plný protikladů.
Ctí především tragičnost příběhu i morální boj aktérů. Těžké drama zároveň zlehčuje komickými výstupy. Herecké výkony hlavních protagonistů, jednoduchá scéna a především hudba Vladimíra Franze, vydatně podporující přesahy lidských osudů, vytvářejí dokonalý harmonický celek.
Brněnská inscenace přináší dnešnímu divákovi to, co českému divadlu citelně chybí - přímočarost barokního myšlení, kterému vévodí zejména vášeň, patos a duchovní rozměr.

Pavla Štorková

POZOR PREMIÉRA!
Zatmění
Divadlo Continuo Malovice
Stejně jako loni, i letos pro nás divadlo Continuo ze Švestkového dvora v Malovicích přichystalo jednu z třešniček festivalu. Tou bude premiéra inscenace Zatmění, při které se aktéři divadla "nové středoevropské snové obrazivosti" po řadě inscenací, ve kterých se vznášeli nad hlavami diváků, opět výrazněji vrací i k loutkovým postupům, které tvůrčí tým DC propojuje s pohybovým herectvím a výraznou výtvarnou stylizací. Zatmění je metaforický příběh člověka, který je stvořen do světa, kterému nerozumí a který mu uniká. A přesto v něm má obstát. Ve vztahu ke světu, k ostatním lidem i sobě. Má hrát roli, kterou nemohl studovat a kterou nemůže unést. Chce se schovat někam do stínu, nebýt vystaven tomu žáru. Kéž by nastalo zatmění. Úkryt, který vyhledá, však jen budí zdání bezpečí. Ve skutečnosti se stává opuštěným a zraněným, stejně jako ruce, které ho stvořily. Montáž příběhů, které se odehrávají za okny jednoho domu, jedné ulice, jednoho města, jednoho světa.Příběhy samoty, pochyb a naděje. Kam se podějeme? Kudy ven, jak zpět? Někde uvnitř hlodá touha, vzpomínka na něco, co jsme přeci neprožili my, nebo alespoň ne v tomto životě. Vzpomínka na okamžik počátku, čistoty a harmonie. A pak to vše spláchne vlna všedností a každodenností. Naději jsme nechali venku na dešti. Schovali jsme se, protože to světlo se nedalo vydržet. Zatmění.

Pírko

redakce: Michaela Stránská, Hana Hejduková, Jan Žůrek, Michal Blažíček,
Naďa Satková, Pavla Štorková, Jiří Pírko Šmirk
korektura: Veronika Zýková o fotografové: Tomáš Ruta, Martin Vosáhlo