První české uvedení hry současného italského dramatika,
scenáristy a režiséra, pojednávající nejen o konfliktu homosexuálního syna
a jeho svérázné, bigotní matky.

překlad	Marina Feltlová
dramaturgie	Věra Mašková
výprava	Katarína Bieliková
hudba	Vesna Cáceres
režie	Peter Gábor
premiéra	15. 12. 2006
hrají	Jitka Smutná Jan Zadražil / Radek Valenta Tereza Nekudová

Jak milující matka „léčí” homosexualitu
Mateřská láska jako věčná hodnota, symbol sebeobětování nebo synonymum nezištnosti? Zlomatka italského dramatika Maria Gelardiho, uváděná v české premiéře v pražském Divadle v Řeznické, tato ustálená schémata nahlodává, až je nakonec rozbíjí na padrť. Tragikomický konflikt vdovy z Neapole a jejího homosexuálního syna totiž vyústí v otřesný obraz intolerance, která se nezastaví ani před lidským životem.
Gelardi svůj příběh ze současnosti uzavřel do dusivých stěn chudé domácnosti, kde železnou rukou vládne bigotní matka Anna (Jitka Smutná), neochotná přijímat odlišné názory, nebo alespoň vést diskusi. Doznání jejího jediného potomka Diega, že je homosexuál, přivede šokovanou ženu k rozhodnutí vyřešit nenadálý problém po svém.
(...)
Režisér Peter Gábor projevuje absolutní zaujetí tématem hry a volí pro ni úsporné pojetí, přísně v intencích komorního dramatu. Veškerou pozornost věnuje plastickému, psychologicky věrohodnému ztvárnění ústředních protihráčů, matky a syna. V Annině uzurpátorském citu, v její hluchotě vůči synovým pokusům o upřímnou zpověď i v Diegově vzrůstajícím zoufalství nad matčinou zabedněností režisér odkrývá alarmující spodní vrstvy textu. Ačkoliv příběh je neodmyslitelný od reálií italského jihu a ústřední konflikt se točí výhradně kolem homosexuality, inscenace se mnohem obecněji dotýká kořenů neporozumění a nebezpečí manipulace v lidských vztazích.
Neomylnou ruku projevil režisér při volbě obsazení. Jitka Smutná dostala v roli Anny příležitost, jakou jí mateřská scéna Národního divadla nikdy neposkytla, a také ji dokázala beze zbytku naplnit emocemi a přesnou kresbou. Anna je od prvního pohledu domácí tyranka, omezená kvočna chránící kuřátko, třeba i proti jeho vůli. Žije si v utkvělé představě normálnosti, do níž se bez mrknutí oka vejdou občasné přivýdělky lichvou, nikoliv však právo vlastního dítěte na lásku a na svobodnou volbu.
Annin příklon k víře má formální ráz, jak o tom svědčí mechanicky pronášená slova modlitby, více určující je hluboce zarytá představa života podle většinového střihu. Přestože dokáže být až neuvěřitelně zatvrzelá a netečná vůči synovým argumentům, zásluhou hereckého uchopení Jitky Smutné nepůsobí jako monstrum, ale jako reálná ženská z masa a krve, schopná silného, byť znásilňujícího citu.

Saša Hrbotický

Bigotnost může udusit i lásku mateřskou
Velké sólo Jitky Smutné ve válce zlé matky proti synovi v Divadle v Řeznické
Zlomatka Itala Maria Gelardiho je hrou komorní. Takovým se daří v pražském Divadle v Řeznické. Do češtiny její příběh přeložila Marina Feltlová a pro jeho realizaci spojil síly donedávna olomoucký tým dramaturgyně Věry Maškové a režiséra Petra Gábora.
Situace: Matka (Jitka Smutná) se snaží vyléčit šestadvacetiletého syna Diega (Radek Valenta, alternuje Jan Zadražil). Ten se jí svěřil s dlouho zamlčovaným tajemstvím: Je homosexuál a žije s přítelem.
Nevzdělaná, starostlivá žena, ztracená uprostřed bigotní svatouškovské neapolské aglomerace, uplatňuje svérázné léčebné metody. Do syna cpe zničující dávky sedativ, drží ho pod zámkem, k nápravě mu nakonec – zcela už v duchu měšťácké přetvářky – opatří prostitutku (Tereza Nekudová).
Mladík se snaží vysvětlovat, oplácet trpělivým nenásilím. Když se ale po něm začne shánět jeho přítel (Ivan Koreček), matka vztah nevydýchá a příběh směřuje k nevyhnutelné, nakonec ale překvapivé, zoufalé tragédii.
Jitku Smutnou nevídáme na jevišti každý den. Její Matka je z rodu žen, jejichž smyslem žití je starost o manžela, o děti. Způsob, jakým to činí, vyhání ovšem z domu všechny. Každý se má podobat její představě o morálce a soužití. Sama ale nestačí vnímat, že homosexuálními avantýrami je známý i místní duchovní pastýř Don Francesco, jehož mše tak ráda a pokorně navštěvuje...
(...)
Výkon Jitky Smutné v roli Matky patří k těm, které jsou hodné označení slovem výrazné. Maminkovská pečlivost a starostlivost se postupně mění v útlak, vnucování vlastní vůle a představ okolí. Zaslepenost vede k vyhrocení situace, a nakonec k válce. Na bojišti zůstávají mrtví...
Ve střetu zůstává Dieogo oponentem mírotvorným. Jenomže jeho argumenty dopadají na půdu předsudků a zaslepenosti neschopné přemýšlení, v hrůze poznání synovy jinakosti zmrtvující i hodnotu ve společnosti základní – mateřskou lásku. Valenta je vyzrálým hereckým partnerem Smutné.
Není pochyb, na které straně stojí autor a inscenátoři. Divácký ohlas naznačuje, co si o deformacích lidského vědomí a sebevědomí, v jejichž atacích se topí zaručení „demograté“, exposlanec Karas nebo probohaužzaseposlanec Benda, myslí kulturnosti nezbavení lidé střední Evropy.

Jiří P. Kříž

Mario Gelardi (*1968)
Dramatik, filmový scenárista a režisér. Nositel mnoha divadelních i filmových cen za nejlepší scénář. Režíroval v Neapoli, Florencii, Římě a dalších italských městech. V současnosti pracuje jako umělecký šéf divadelní přehlídky Presente indicativo, zaměřené na divadelní hry s aktuální tématikou.

představení Zlomatka je součástí programu EDO 2007

www.reznicka.cz