Podle ankety českých divadelníků a kritiků
(tradičně vyhlašované Divadelními novinami)
nejzásadnější činoherní počin loňského roku.

překlad	Jiří Josek
scénář a dramaturgie	Karel František Tománek
scéna	Martin Chocholoušek
kostýmy	Martin Chocholoušek Vladimíra Fomínová
pohybová spolupráce	Boris Hybner
režie a spolupráce na scénáři	Miroslav Krobot
premiéra	12. 4. 2006
Hamlet	Jaroslav Plesl
Claudius	Jiří Langmajer
Duch Hamletova otce	Stanislav Zindulka
Gertruda	Hana Seidlová
Polonius	Václav Mareš
Ofélie	Vanda Hybnerová
Horacio	Václav Jiráček / Richard Fiala
Rosencrantz	Marek Taclík
Guildenstern	Pavel Šimčík
Laertes	Ladislav Hampl / Richard Fiala
Herci	Michaela Bendová Jiří Kaftan Pavol Smolárik
Reynaldo	Petr Koutecký
Voltemand	Jan Dvořák
Cornelius	Otakar Košťál

Hamlet – hrdina, kterého nikdo nepotřebuje
Pohrdavé úsměšky Ofélie a Gertrudy vyjadřující ženskou převahu třeba nad senilním Poloniem, to je základní identifikační znak nového uhrančivého nastudování Shakespearova Hamleta Miroslavem Krobotem v Dejvickém divadle.
Pro režisérovo a dramaturgovo (K. F. Tománek) jedinečné převedení hry do intencí zkratovitého, hyperaktivního, v gestech poněkud siláckými heroji reality show poučeného světa našich dnů, mu v rozhodující míře dopomohla tři inscenační předznamenání:
Tím prvním je lexikální bohatství znamenitého převodu Jiřího Joska, neostýchajícího se Mistrovým temným hrdinům vkládat do úst nám důvěrně známá slova z kategorie podnikatelského jazyka nebo češtiny akčních televizních seriálů. Jaká ironie a jaká opravdovost přirozeně plynoucích, neheroických dialogů se z toho všeho na diváka valí!
Ruku v ruce s takovou slyšitelnou aktualizací, aniž ale v nejmenším trpí původní blankvers, jde scéna Martina Chocholouška – řada neosobních železných skříněk v šatně kdekoli ve výrobě, ale i v akademii. Naopak provokativně protichůdné jsou kostýmy téhož autora a Vladimíry Fomínové – od černých smokingů, kostýmků a šatů až po plážové komplety a Claudiův nedbale nonšalantní královský svetr s koženými nášivkami na rukávech.
Do světa vybičovaného úspěchu, póz namísto charakterů a těžce krocených vnitřních pohnutek s erupcemi lásky i nenávisti tlačí inscenaci řežisérem vybraný hudební doprovod: Asfalt Tango a Underground Theme rumunské kapely Fanfáre Ciocarlia.
(...) Nevídané herecké nasazení směřuje od obvyklé recitační dikce k výraznému civilnímu projevu; třeba u Hamleta (Jaroslav Plesl), hrdiny, kterého nikdo nepotřebuje, až ke kdysi obdivovanému hartlovskému typu. Ofélie Vandy Hybnerové není submisivní chudinka, nýbrž sebevědomě cílevědomé děvče, i když na scestí od kuřácké závislosti k pomatenosti z drog.
(...)
Claudius Jiřího Langmajera se podobá první postkomunistické generaci českých státníků a veksláckých kapitalistů. Jeho Gertruda (Hana Seidlová) upřednostňuje osobní prospěch nad spravedlnost. A suita tvořená Horaciem, Rosenkrantzem, Guildensternem a Laertem, to jsou mladí svazáci české levice (Horacius) i našich pravicových bratrstev.
Polonius Václava Mareše se stařecky mýlí. Duch Hamletova otce Stanislava Zindulky je lidský, na hradby nepřináší z hrobky žádný přízračný odér. Závěr inscenace, která se mj. obešla bez hrobníků s lebkou Yorika, protože ironie v gestech a pocitech je v ní i bez nich dost, to je mistrovská režijní zkratka rovnající se zběsilosti Fanfáre Ciocarlia.

Jiří P. Kříž, Právo / 21. 4. 2006

Hamlet jako rodinné drama
(...) V Krobotově inscenaci od počátku neproudí velké vášně, dramata postav zůstávají dlouho ukrytá pod povrchem. Balkánsky břeskná hudba v předělech ale výmluvně vyjadřuje, že na konci masakr nikoho nemine, ať už dojde k vraždění nebo k totálnímu rozpadu vztahů. Právě oním tichým napětím, zdůrazňováním psychologie, postupným odhalováním skutečné podstaty vztahů, celkovou bizarností i zřejmou touhou po sebedestrukci má nový Hamlet něco z atmosféry severského dramatu, něco z Ibsena a snad i Strindberga.
Inscenace má výtečné obsazení, hosté, které Krobot do Dejvického divadla pozval, jsou voleni s jasnou představou o rolích. Hana Seidlová je jako Gertruda až nakažlivě rozkladná, pasivní a dekadentní, její vášeň ke Claudiovi je podivná hra, kterou ovšem na závěr přestává zvládat. Claudius Jiřího Langmajera dospěje od ironie, žoviálního předvádění se a demonstrace síly k naprosté únavě a rezignaci, která jej doslova zahubí. Velmi přitažlivé je pojetí Ofélie (Vanda Hybnerová). Žádná oběť ani chudinka, která zešílí. Hybnerové Ofélie je vědoucí, Hamleta nekompromisně miluje a stojí na jeho straně. Je emancipovaná, plná sžíravého sarkasmu, s nadhledem pozoruje své okolí, gesto, s nímž pohladí komicky rozdurděného otce Polonia (Václav Mareš) hovoří za vše. Místo šílenství nastupuje dobrovolná smrt.
Hamlet Jaroslava Plesla se od počátku pohybuje na hraně vypjaté ironie, která je další důležitou polohou inscenace. Jeho jízlivosti, jakýsi permanentně pobavený výraz a pózování mají jediný účel – znejistit ostatní. Sám ovšem přesně ví, na čem je a co chce, Polonia zabíjí například nikoliv omylem, ale chladně a s rozmyslem. Jen jednou jakoby vypadne z komedie, kterou hraje – při Oféliině smrti. Neméně pozoruhodné je i pojetí Horacia (Václav Jiráček, Richard Fiala) jako podivného obojetníka, v konečném vyznění ne Hamletova přítele, ale zrádce.

Jana Machalická, Lidové noviny / 20. 4. 2006

Bez hrobníků a bez Fortinbrase
Scéna Martina Chocholouška hned zkraje nenechá nikoho na pochybách, že budeme svědky poněkud kacířského přístupu k látce. Dva kontrastní atributy, lustr s aplikovaným parožím a ty nejprofánnější šatnové skříňky z nevábného plechu, navozují napětí mezi předstíranou noblesou a plebejskou skutečností na hradě Elsinor. Po úvodu, který obstará Hamletovo přivítání se s Horatiem, se Claudius (Jiří Langmajer) s Gertrudou (Hana Seidlová) nechávají obsluhovat Ofélií (Vanda Hybnerová), kterou k aktivitě ponouká Polonius (Václav Mareš). Už ze jmen uvedených interpretů je zřejmé, že Krobot tentokrát obsadil svou inscenaci „napříč spektrem“ pražských scén.
(...)
Dynamika mizanscén zpochybňuje zažité archetypy: Být, nebo nebýt je součástí vyznání Ofélii, Polonius skončí výstřelem z Hamletova revolveru, Guildenstern „odnese“ podobenství o flétně tak, že mu kralevic vrazí hudební nástroj do nosní dírky a vydařený spolužák se potom objevuje na scéně s ošetřeným obličejem…
Druhá část po Hamletově návratu z lodi, která ho vezla na Claudiem připravenou smrt, zahrnující také konec Oféliin a závěrečné rozuzlení, je zhuštěna na originální, téměř jen čtvrthodinový „komentář“ bez hrobníků, bez šermu a bez Fortinbrase.
(...)
Jevištní podoba známého díla není určena těm, kteří ho teprve poznat chtějí.
I když kdo ví, jak může tvar, který nepostrádá logiku, zapůsobit při prvním setkání s nesmrtelným příběhem. Pro diváka, který viděl desítky Hamletů, je jeho obeznámenost s tragédií a různými způsoby interpretace výhodou i nevýhodou zároveň. Tentokrát nejde o produkci pouze zajímavou. Přiznám, že mě upoutala, zneklidnila, na mnoha místech dokonce nadchla. Témata a tázání, kvůli kterým Shakespearovu tragédii stále milujeme, byla obnažena a účinně propojena do překvapivých souvislostí.

Jan Kerbr, Divadelní noviny

kft Herci dostali do rukou velmi strohý text, bez scénických poznámek, ve kterém byly propojené motivy z foliového a kvartového vydání Hamleta. Čtení takového textu ihned vyvolává iks dalších možných interpretací, se kterými je nutné se během čtených zkoušek nějak vyrovnat. A objeví se pochopitelně i varianty, o kterých jsme my dva během přípravy nepřemýšleli. Při naší první společné inscenaci jsem to vnímal spíše bojovně – jako že musím obhájit náš způsob čtení příběhu. Dneska se na tuhle fázi zkoušení těším. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Jak ji vnímáš ty?
mk Tahle fáze je dost náročná na ješitnost. Dokázat netrvat na blbosti jenom proto, že jsi ji vymyslel. Na druhou stranu, při vší toleranci, musíš mít v hlavě celek, přes který všechny nápady a interpretace neustále cedíš. A nejnamáhavější je situace, kdy se z důvodu množství nebo nedostatku řešení rozpadne záměr nazkoušet dnes tohle a tohle. To je pak těžká noc. A opět „na druhou stranu” máš záruku, že nezlenivíš, protože do příští zkoušky prostě musíš...
kft Docela si během zkoušení užívám rozdíl mezi čtením u stolu a zkouškou na jevišti. Na jevišti není možné žádný argument obhájit intelektuálně, zadání je mnohem komplikovanější, protože „nejednají myšlenky”, nýbrž živí lidé. Někdy se říká, že u stolu je to jenom taková rozcvička, protože „na place” je to všechno stejně úplně jinak. Souhlasíš s tím?
mk Tohle souvisí s tím, jak „ostrou” máš představu scénického řešení dané situace. Když to už na čtených zkouškách „vidíš a slyšíš” ostře, většinou se příliš vstupem na jeviště nezmění. Když jsme před pár týdny pracovali s Martinem Chocholouškem na scéně, on řekl, že by se mu zamlouvalo, kdyby se s lustrem, který bude nad jevištěm, nějak pracovalo, kdyby na něm třeba někdo dotáhnul žárovku, která jediná nesvítí. Představil jsem si, že by se to mohlo stát ve scéně Hamleta s Duchem a najednou jsem „to” viděl. Hamleta, který dotahuje žárovku a najednou civí do přítmí, kde sedí jeho otec. Jakoby dotažením žárovky vstoupil do jiné reality, stále stejné, ale jiné...

z rozhovoru dramaturga K. F. Tománka
s režisérem M. Krobotem (program inscenace)

 

www.dejvickedivadlo.cz