scénář	Ester Krumbachová, Jan Němec
kamera	Jaromír Šofr
hudba	Karel Mareš
střih	Miroslav Hájek
hrají	Ivan Vyskočil (Hostitel), Jan Klusák (Rudolf), Jiří Němec (Josef), Evald Schorm (manžel), Zdena Škvorecká (Eva), Antonín Pražák (Antonín) a další
	/ 68 minut

Stejně jako u Němcova debutu Démanty noci je i expozice filmu O slavnosti a hostech podobná snovému výjevu, či spíše výjevu z noční můry. Skupina sedmi osob, bavících se bujaře na pikniku na paloučku kdesi v lese, je zastavena procesím lidí, kteří s nimi začnou hrát zlověstně nejasnou hru. Při této hře je jeden z hostů vůdcem skupiny povalen na zem. Poté však přichází Hostitel, aby celou situaci vysvětlil jako nevinný žert svého adoptivního syna. Hosté jsou pozváni na slavnost, která nemá jasně daná pravidla. Jedinými tušenými pravidly jsou pokyny mezi řečí, podléhající svérázným názorům Hostitele.
Jan Němec vytvořil ve filmu O slavnosti a hostech absurdní alegorii podle povídky Ester Krumbachové Zpráva o slavnosti a hostech. Uspořádání celého filmu odpovídá abstraktnímu „procesu“, který je ve své excentrické nejasnosti a zlověstné osudovosti podobný románům Franze Kafky a Fjodora Dostojevského. Postavy příběhu a hosté slavnosti jsou anonymní, často bezejmenní, jsou jim přisouzeny pouze vlastnosti, odkazující ke společensko-kritickému pamfletu: „hostitel“, „moralista“, „oponent“, „demokrat“, „jedlík“, „oportunista“.
Němcova alegorická vize tak není kritikou konkrétního despotického systému, je podobenstvím o původu zla a demagogii, která se neznatelně rozprostírá ve společnosti a uzavírá ortel nad disidenty. Pravá ruka Hostitele, nevlastní syn Rudolf (hudební skladatel Jan Klusák), čeká v povzdálí na rozhodnutí, která jsou kádrovým posudkem nově příchozích hostů. Ti přizpůsobují své názory podle převrácené logiky Hostitele a tuší, že bez náležité loajality by se snadno mohli stát nežádoucími.
Film O slavnosti a hostech je stylizovaným podobenstvím. Z hereckých výkonů neherců je patrné odcizení, zmatek, odstup; nepatřičnost vyšinuté společnosti s tajnými pravidly pak zesiluje i výprava (Ester Krumbachová). Slavnost u jezírka je přeplněna nábytkem z rozličných období a stylů, celkové rámování prostoru je roztříštěné, odcizené a chladné.
Satirické vyznění podtrhuje i vzezření postavy Hostitele v podání Ivana Vyskočila, jehož fyziognomie nápadně připomíná Vladimíra Iljiče Lenina. Politická karikatura totalitních systémů a jejich vnitřních mechanismů, pravidel a principů měla ve své době značné potíže s přijetím u prezidenta Novotného a komunistického politbyra.

Pavel Bednařík

Historka o podivné slavnosti je komponována do stylizovaných obrazů připomínajících malířská plátna: evidentní je třeba citace Manetovy legendární Snídaně v trávě. Hosté při večeři sedí na starožitných židlích, z nichž každá reprezentuje nezaměnitelný originál. Zlověstnost obřadu však spočívá ve zjištění, že lidé jsou anonymní a zaměnitelní a nikdo nesedí na svém místě.

Jan Foll, Tvar

Jan Němec (*1936) je považován za enfant terrible československé nové vlny. Svou specifickou tvorbu – propojující surrealismus, existenciální podobenství a výlučně kinematografické postupy – započal již krátkometrážním snímkem na FAMU s názvem Sousto (1960). V roce 1964 potvrdil svou výjimečnou pozici autentickým dramatem s prvky podobenství ve snímku Démanty noci podle novely Arnošta Lustiga. Po politické alegorii s groteskními motivy O slavnosti a hostech vytvořil poslední dílo společně s Ester Krumbachovou – Mučedníci lásky. Po roce 1968 mu byla zakázána tvorba a teprve v roce 1974 mu bylo dovoleno vycestovat bez možnosti návratu. V té době natáčí filmy v NSR a USA (např. Kafkovu Proměnu). V 90. letech se po méně úspěšných snímcích V žáru královské lásky (1990) a Jméno kódu: Rubín (1996) pouští do osobitých experimentálních esejů v podobě autobiografických deníků: Noční hovory s matkou (2001), Krajina mého srdce (2004) a Toyen (2006).