scénář, produkce	Grzegorz Królikiewicz
námět	podle novely Romualda Karaśe
kamera	Ryszard Lenczewski
střih	Halina Nawrocká, Tereza Miziołeková
hudba	Antonio Vivaldi
hrají	Bronisław Pekosiński (B. Pekosiński), Maria Klejdysz (Bukowska), Anna Seniuk (Danusia), Jolanta Rychłowska (Stasia), Franciszek Trzeciak (tajemník Kos), Franciszek Pieczka (kněz Michalski), Aleksander Fogiel (profesor), Krzysztof Chamiec (generál Bagno)
	/ 90 minut

Případ Pekosińského je strhujícím příběhem muže, který nikdy nepoznal svou vlastní minulost. Jako nemluvně byl přehozen přes ostnaté dráty koncentračního tábora, čímž si sice zachránil život, ale zůstal navždy zmrzačen. Už jako malý chlapec byl Pekosiński vystaven tlaku jiných lidí, kteří se ho pokoušeli vědomě zneužívat.
Byli to hlavně zástupci moci – totalitního režimu a církve – ale i „obyčejní“ lidé jako např. zkušený pasák, který využil Bronisławova sklonu k alkoholismu a jeho rezignace na vnější svět k pořádání orgií v levném hotelu, kde Pekosiński pracoval jako recepční.
Bronisław Pekosiński, outsider, po celý život zklamávaný a ponižovaný, si přese všechno zachovává enthusiasmus, důstojnost i naději, že jednoho dne zjistí svůj původ a jméno své matky.
Případ Pekosińského je zvláštním druhem hraného filmu, ke kterému se odváží málokterý tvůrce. Autentičnost životních osudů fyzicky zdeformovaného člověka, zkoušeného náhodou i krutým osudem, ještě násobí obsazení skutečného Bronisława Pekosińského do hlavní role. Hlavní postava tedy ve fiktivním, experimentálně pojatém korzetu vzpomínek, reminiscencí a retrospektiv mapuje svůj vlastní pohnutý život – od neradostného dětství až po bilancující stáří. Vytváří tak novou vrstvu osobní minulosti, která je ve snímku prezentována s extrémní naléhavostí a dokumentární palčivostí.Królikiewicz – jako zatracovaný i oslavovaný svébytný tvůrce polské kinematografie – přistupuje ve svých dílech k radikální revizi polské historie, poznamenané válečnou zkušeností, dobou komunismu a režimní ideologie.
Prostřednictvím intimních osudů lidí jako je Pekosiński, ale i skrze adaptace a aktualizace mýtických postav (Faust) připomíná nejednoznačnost polské minulosti, která je stále otevřená, nejasná, a kterou reprezentují právě příběhy společenských outsiderů a vyvrženců.
Grzegorz Królikiewicz je ve svém titánském úsilí filmového tvůrce podobný Werneru Herzogovi. Oba autoři se celý život pokoušeli o demytizaci pohledu na člověka jako morální bytost a ve svých dílech vždy zdůrazňovali jeho společenskou determinaci. Nátlak společenských institucí, stejně jako zásahy osobní zlovůle či nelítostné přírody, proti kterým hlavní hrdinové musejí bojovat a vzdorovat jim, jsou u nich koncentrovány do tíživých osudů a peripetií těch, kterým „nebylo přáno“.

Pavel Bednařík

Režisér Królikiewicz natočil svůj film jako jakousi psychoterapeutickou seanci. Místy se ocitá na hranici dokumentaristické etiky, když hrdinovi připisuje myšlenky a prožitky, jež jsou zjevně mimo okruh jeho zájmu a schopností. To je však ospravedlněno významovou mnohovrstevnatostí a silným humanistickým vyzněním díla.

Tomáš Bartošek, Filmový přehled

Stejně jako Herzog i Królikiewicz jako by ignoroval publikum, až kdesi za hranicemi srozumitelnosti a životní i psychologické pravděpodobnosti nachází polohu svého líčení (vesměs o poznamenaných jedincích a deformovaných společenských podmínkách) a svůj exaltovaný styl, který skládá z pohybů hekticky dynamické, zkreslující ruční kamery a zvukových i obrazových makrodetailů, v nichž se podstata sdělení odehrává často mimo rámec záběru.

Zdena Škapová, Film a doba 3/1993

Grzegorz Królikiewicz (*1939) absolvoval právnickou fakultu lodžské univerzity a filmovou režii na Vysoké divadelní a filmové škole v Lodži, kde od roku 1981 působí jako pedagog. Později natáčel krátké hrané a dokumentární filmy. Roku 1973 debutoval hraným filmem Skrz naskrz, osobitou rekonstrukcí případu manželů Maliszových z krimikroniky 30. let. V roce 1975 vytvořil psychologický portrét dvou mužů pracujících v masokombinátu Věčné výčitky (Wieczne pretensje). Poté natočil volně podle předlohy Juliana Kawalce film Tančící jestřáb (Tanczący jastrząb, 1977), příběh venkovského chlapce, který se stává ředitelem velkého podniku, avšak za svůj vzestup platí ztrátou morálních měřítek a vykořeněností. Současně s působením ve filmu natočil řadu televizních snímků, v nichž nezapřel pověst kontroverzního tvůrce. Ve svém zatím posledním filmu Stromy (Drzewa, 1995) zpracoval s hororovou nadsázkou ekologické téma.