překlad	Danuše Kšicová
dramaturg	Štěpán Otčenášek
kostýmy	Zuzana Štefunková
scéna	Tomáš Rusín
hudba	Vladimír Franz
režie	Hana Burešová
premiéra	8. 9. 2007
Pavel I., car	Erik Pardus
Marie Fjodorovna, carevna	Irena Konvalinová
Alexandr, jejich syn, následník trůnu	Petr Štěpán
Konstantin, jejich syn, velkokníže	Oldřich Smysl
Alžběta, Alexandrova žena	Pavla Vitázková
Anna Gagarinová, Pavlova milenka	Evelína Jirková
Petr Alexandrovič Pahlen, hrabě, vojenský gubernátor Petrohradu	Igor Ondříček
Talyzin, generál, velitel Preobraženského pluku	Ladislav Kolář
Skarjatin, baron, štábní kapitán	Jan Mazák
Tatarinov, kníže, plukovník	Viktor Skála
Mikuláš Zubov, kníže	Zdeněk Junák
Platon Zubov, kníže, jeho bratr	Alan Novotný
Benigsen, hrabě, generál	Josef Jurásek
Argamakov, pobočník, velitele palácové stráže	Stanislav Slovák / Jiří Mach
Rogerson, dvorní lékař	Zdeněk Bureš / Karel Mišurec
Kutajsov, vrchní štolba	Michal Nevěčný
Rozen, baron, štábní kapitán	Zdeněk Bureš / Karel Mišurec
Volkonskij, kníže, poručík	Rastislav Gajdoš
Dolgorukij, kníže, poručík	Patrik Bořecký
Gardanov, kornet	Jiří Zmidloch
Kuzmič, vojenský sluha	Michal Nevěčný
Poltorackij, velitel palácové stráže	Lukáš Vlček
Naryškin, dvorní maršál	Patrik Bořecký
Golycin, vrchní ceremoniář	Tomáš Sagher
Gruber, jezuita	Viktor Skála
Kirillov, stráž	Miloš Kročil / Karel Janský
Ropšinskij, stráž	Tomáš Sagher
Feďa, vojenský sluha	Vojtěch Blahuta
Šikovatel	Zdeněk Bureš / Karel Mišurec
Livenová, hraběnka, dvorní dáma	Květoslava Ondráková
Ščerbatovová, dvorní dáma	Jana Glocová
Volkovová, dvorní dáma	Veronika Poláčková
Mamajev, generál	Rastislav Gajdoš
Amvrosij, metropolita	Jaroslav Záděra
Vojáci, důstojníci, hofmistři, palácová stráž	Jiří Zmidloch, Tomáš Sagher, David Kropáč, Stanislav Slovák, Lukáš Vlček, Alan Novotný, Aleš Slanina, Tomáš Novotný, Jiří Mach, Radek Hub, Lukáš Graca, Ondřej Jiráček, Filip Tunáček, Ivan Jurečka, Marek Příkazský, Vojtěch Blahuta

Dmitrij Merežkovskij (1866–1941)
Jeden z nejvýraznějších představitelů ruského symbolismu psal své nejlepší drama za depresivní atmosféry první ruské revoluce v roce 1905. Otištění hry mělo pro autora nepříjemné důsledky — včetně soudního procesu, v němž byl však nakonec ospravedlněn. Na ruskou scénu se drama dostalo až po pádu Romanovců a posléze, ve dvacátých letech, bylo hráno i u nás v Plzni a v pražském Národním divadle (v titulní roli s Eduardem Vojanem). Historicky věrné a psychologicky přesné vylíčení groteskně přízračné atmosféry despocie a její krutosti v kontrastu s křehkostí člověka učinily z Merežkovského hry jeden z nejsugestivnějších obrazů ruských dějin. Na půdorysu společenské tragédie se rozvíjí i tragédie rodinná, v závěru nabývající mohutnosti antických tragédií.

Nadčasový pohled do krutého zákulisí moci
S využitím mimořádně sugestivní, monumentalizující instrumentální i vokální partitury Vladimíra Franze režisérka v Merežkovského intencích obratně střídá scény ansámblové (úvodní drilová vojenská přehlídka, kuriózní dvorský ples, noční opilecká porada vzbouřenců, překotná závěrečná korunovace) s výjevy intimními. V obou těchto rovinách se názorně projeví ambivalentnost psychopatické titulní postavy. Dosud převážně komediálně obsazovaný Erik Pardus nedlouho po vynikající dvojroli divadelníka Kirsche a Tyroláka Höllrigla opět prokázal, že umí být také plastickým ztělesnitelem rozporuplně složitých charakterů — v tomto případě zákeřně nevyzpytatelného paranoidního tyrana, provokujícího šaška i citlivého zranitelného snílka, upřímně milujícího dvorní dámu, kněžnu Annu (Evelína Jirková). K pozoruhodným kreacím zdařilého, dramaturgicky objevného nastudování řadí se ještě např. cynicky pragmatický, hrou na obě strany krk riskující, ale v rozhodujících chvílích chladnokrevný spiritus agens puče gubernátor Pahlen Igora Ondříčka, pochybnostmi zmítaný, váhavý, ale čestný a dobrodušný carevič Alexandr Petra Štěpána nebo jeho morálně silnější půvabná choť Alžběta Pavly Ptáčkové.

Vít Závodský

Balada o smrti cara gosudara Pavla Prvního
Kdo znáte jméno Dmitrij Merežkovskij? Ani donedávna povinní maturanti z ruštiny ne. Však jeho Smrt Pavla I. se v Československu poprvé a naposledy hrála ve 20. letech. Až ji objevil dramaturg Štepán Otčenášek. Pro režisérku Hanu Burešovou, ale hlavně pro nás. Burešová jako by v MdB realizovala velká plátna, na která s výjimkou potopou v roce 2002 zničených Obrazů z francouzské revoluce nemá prostor v Divadle v Dlouhé. Připomínám obraznost a sílu Prostopášníka, Znamení kříže, Amfitryona. Smrt Pavla I. je napínavý příběh: trochu detektivka, trochu zamyšlení nad rozporuplnou érou samoděržaví. Pravoslavně liturgickými harmoniemi, ale i temnými, až hororovými tóny vybavil inscenaci mistr Vladimír Franz. Průhledné variabilní plochy a látková stěna scénografa Tomáše Rusína, otevírající a uzavírající příběh. Impresivní kostýmy Zuzany Štefunkové vystihují konec 18. století — od aristokratismu až po bědnost caraštvance. Ukázněný, přesný, strhující herecký výkon Erika Parduse v hlavní roli. V polohách od vojensky zupáckého krutovládce, sebevědomého, ale stárnoucího manžela a milence až k nebožákovi štvanému spiklenci, směšně nakaženými — řekněme evropským jakobínstvím. A plejáda dalších postav ztvárněných znamenitě Igorem Ondříčkem (vlastenec hrabě Pahlen), Petrem Štěpánem (následník Alexandr), Pavlou Ptáčkovou (jeho žena Alžběta), Viktorem Skálou (plukovník kníže Tatarinov), Irenou Konvalinovou (carevna Marie Fjodorovna), Evelínou Jirkovou (Pavlova milenka Anna Gagarinová)… Jenom mi provokativně napadá: Kdy takové velkolepé, vynikající umělecké divadlo nastudují v „nekomerčním“ Národním divadle? Ještě dlouho ne.

Jiří P. Kříž

Dvojí stránka diktátorské mentality
Erik Pardus dostal zřejmě v titulní roli svou životní příležitost a zvládl ji fascinujícím způsobem. Náhlými a nelogickými, nečekanými, a přece všelijak motivovanými proměnami nálad, sahajícími od bezohledné agresivity ke zjihlému sebedojímání, rozšklebenou a hned zase strnulou mimikou, potrhlými pohyby a gesty, které se do něžnosti zklidní jen v náručí milenčině — vyvolává ambivalentní pocit, že jde zároveň o krutého a nebezpečného šílence, ale i o hluboce zranitelného senzitiva. Rozpornost postavy Pavla I. jasnozřivě postihuje dvojí stránku diktátorské mentality, v níž se zvířecí krutost může překvapivě snoubit se (zdánlivým) humanismem utopických snah. Odráží se zde i legendární ruský mesianismus, pokoušející se vlastními silami řešit světové problémy a stát se tak spasitelem všehomíra. Pavlův způsob vládnutí může připomínat nejen bizarní manýry různých soudobých tyranů a tyránků, ale též politické a diplomatické praktiky totalitních režimů. Stará hra, v níž můžeme hledat podobnosti stejně se Shakespearem jako s Dürrenmattem, působí v dnešní tvořivé interpretaci jako hra na výsost aktuální.

Zdeněk Hořínek

Další hit režisérky Burešové
V divadle se objevil dramaturgicky zajímavý, režijně působivý a divácky náročný kus. I přes bezmála povinné poukazy divadelníků na nadčasovost textu však diváka čeká zejména efektní historický obrázek. Poutavé špiclování v zákulisí mocných, zpečetěné neodvratným mordem, je divácky třaskavější než avizované podobenství o hroutících se krutovládách. Tandem Burešová-Otčenášek už dříve stvrdil v Brně pověst vynalézavých divadelních „archeologů“: přišel s rokokovou komickou operou, mysticky zaníceným barokním dramatem i klasicistní tragikomedií inspirovanou antickým mýtem.
Urození lidé pitvorně mění pořádky hubou zkřivenou flaškou vodky. Přízračnou atmosféru tříhodinového večera dotváří rozvleklé, ale funkční přestavby. Geometrizující scénu Tomáše Rusína funkčně krájejí bílé zástěny a panely, za nimiž tu probleskávají svíce, tu se míhají stíny. Ale náladu inscenace nejvíc posiluje všudypřítomná hudba Vladimíra Franze, který využil třeba spinet nebo citace pravoslavných zpěvů. Burešová v Brně vzkřísila další zajímavý text. Vytvořila vcelku uměřenou, sugestivní, ale ne křiklavou inscenaci o zajímavé historické postavě, která byla stejně nevyzpytatelná jako zákruty moci.

Luboš Mareček

Smrt Pavla I.
Režisérku Hanu Burešovou lákalo nejen nadčasové podobenství o výměně diktátorů, ale i složitá a rozporuplná titulní postava. Pavel I. v dramatu vystupuje jako nemilosrdný tyran, který nechává vojáky bičovat třeba kvůli krátkému copu na paruce, ale také jako dětsky bezbranný milenec, jenž se bázlivě choulí v ženském klíně. Režie inscenuje Smrt Pavla I. jako velké výpravné plátno, jehož hlavním tématem je strach. Strach z panovníka i panovníkův strach. Stísněnou atmosféru pomáhá dokreslovat sterilní scéna Tomáše Rusína, který navrhl dekorace v podobě průsvitných závěsných obdélníků s dominantní bílou a červenou barvou. Skvělá hudba Vladimíra Franze je hrozivě monumentální, v některých pasážích, zvláště při přestavbách, připomíná působivé filmové melodie.
Smrt Pavla I. patří mezi dramaturgické objevy, které na jevišti Městského divadla v Brně mají již své stálé místo.

David Kroča

zdůvodnění některých kritiků, kteří v anketě Divadelních novin ohodnotili Smrt Pavla I. jako nejvýraznější českou inscenaci roku 2007

Strhující vize s časovými a nadčasovými přesahy.

Zdeněk Hořínek

Hned několikerý objev: dramaturgický (tematický!), herecký, hudební i scénografický.

Vladimír Just

(...) Také kvůli jedinečnému hereckému výkonu Erika Parduse.

Jiří P. Kříž

Pro režijní pojetí a pro excelentní výkon Erika Parduse v roli Pavla I.

Alena Morávková