ST 14. 5. 2008


22.00Tereziánská zbrojnice / šapitó
Artur Pałyga
NIC LIDSKÉHO...
Scena Prapremier InVitro Lublin / PL
> www.ck.lublin.pl
Kde leží hranice svědomí? Jak se usíná katovi? O kom se zdá oběti?
Zneklidňující koláž tří režisérů (Paweł Passini, Piotr Ratajczak,
Łukasz Witt-Michałowski), která letos v lednu odstartovala
činnost nové autorské divadelní scény.
režiePaweł Passini
Piotr Ratajczak
Łukasz Witt-Michałowski
hudbaPaweł Passini
  
premiéra11. 1. 2008
  
hrajíJoanna Król
Julia Krynke
Paweł Pabisiak
Szymon Sędrowski
Robert Zawadzki

In vitro (lat. „ve skle“) je termín, který se obyčejně používá ve spojitosti s vědeckým bádáním a odkazuje k procesům, jež se odehrávají vně živého organismu. Výraz označuje manipulaci s živými buňkami, jež byly odděleny od svého mateřského organismu.
Ústřední myšlenkou Sceny Prapremier InVitro (Scéna světových premiér InVitro) je pokus o fungování scény mimo organismus kamenného divadla a současně vytvoření alternativní divadelní nabídky, jež by byla schopna konkurovat zaběhlým divadelním institucím. Koncept InVitro si hodlá vybudovat pozici alternativní scény se stálým repertoárem zaměřeným na mladé lidi hledající své vlastní cesty.
Scena Prapremier InVitro má pohostinský charakter. Její existence má v budoucnu do Lublinu přilákat mezinárodně proslulé režiséry, dramatiky a herce, kteří zde budou pracovat při ztvárnění textů, jež v Polsku nebyly doposud uvedeny. Jedná se o novátorský a dodnes zcela ojedinělý projekt, jehož účelem je vytvoření výměnné sítě mezi tvůrčími osobnostmi z partnerských divadel v celém Polsku, jež si budou vzájemně vyměňovat repertoárové tituly. Duchovním otcem a současně ředitelem SP InVitro je divadelní režisér Łukasz Witt-Michałowski. Jeho debutem v oblasti režie se stala inscenace Tangen na motivy tvorby Knuta Hamsuna. Režíroval mj. Pustou zem Tankreda Dorsta v Polském divadle (Teatr Polski) ve Vratislavi, je nositelem Velké ceny z festivalu Kontrapunkt 2007 ve Štětíně a rovněž autorem a režisérem známého projektu Divadlo v cele (Teatr pod celą) v Lublinu.
Scena Prapremier InVitro funguje od prosince 2007 při lublinském Kulturním středisku. V budoucnu chce své aktivity rozšířit na další scény ve městě a věnovat se spolupráci s divadly v celém Polsku.

Paweł Passini — stipendista Ministerstva kultury a národního dědictví Polské republiky, držitel Zlaté masky za nejlepší inscenaci sezony 2005/2006 za režii Ifigenie v Aulidě a nositel Hlavní ceny 29. ročníku festivalu Konfrontace divadelní klasiky v Opolí za režijní ztvárnění Kletby (Klątwa) Stanisława Wyspiańského.

Piotr Ratajczak — absolvent katedry divadelní režie krakovské Státní divadelní akademie (PWST), v současnosti působí ve stálém angažmá jako režisér a dramaturg Moderního divadla (Teatr Współczesny) ve Štětíně. Jeho debutovou režií se stala inscenizace Křivdy (Skaza) podle prózy Witolda Gombrowicze, kterou zrealizoval ve štětínském divadle Krypta.

Inscenace Nic lidského… je inspirována motivy z díla literatury faktu Strach autora Jana Tomasze Grosse, s nímž se tvůrci inscenace setkali během workshopu Dramatické laboratoře v Nasutově nedaleko Lublina. Pod dojmem četby Grossovy knihy, jeho předchozích titulů a dalších tematických děl se trojlístek mladých režisérů rozhodl přispět svým hlasem k diskuzi o značně kontroverzním tématu polského antisemitismu. Autorská inscenace Nic lidského… se skládá ze tří částí, vyprávěných postupně z perspektivy oběti, svědka a kata a vzájemně propojených společným tématem. Každá ze tří povídek je dílem režijního ztvárnění jednoho z tvůrců.

Paweł Passini vypráví příběh mladé dívky, známé mediální osobnosti, v jejímž okolí začíná kolovat fáma, že je Židovka. Její známí jí tuto informaci sdělují jako něco absurdního a bezmála tak neuvěřitelného, jako kdyby její babička byla bulharská nebo egyptská princezna. Okolí se hrdinku snaží utěšit, prokázat jí soucit a projevit podporu v „těžké situaci“.
V povídce Piotra Ratajczaka, která je líčena z pozice svědka zločinu, se setkáváme s účastníky pogromů, s pozorovateli, kteří přihlížejí tu s šokujícím zaskočením, tu až s chorobným zájmem. Vyslechneme vzpomínky a zážitky různých lidí i reflexi toho, jak se s nimi tito svědkové vyrovnávají. Jak bychom se zachovali v podobné situaci? Kdy přestáváme být pouhými svědky a kdy už se stáváme přímými účastníky událostí? Dokážeme na tyto otázky nalézt odpověď?

Jak se usíná katovi? Jaký sen se mu každou noc vkrádá do spánku? Povídka Łukasze Witt-Michałowského o poválečném setkání vězeňkyně a sadistické dozorkyně SS z tábora v Osvětimi přináší otázku, kdy se z oběti stává kat. Je možné, aby se tyto dvě polohy prolínaly v jediném člověku? Ukrývá snad každý z nás ve svém nitru něco z jedné i druhé postavy? A pokud ano, co potom ovlivňuje naši volbu? Existují polehčující okolnosti?

Nic lidského… je jako políček do obličeje
Kdo zná tvorbu studentských divadelních souborů působících v 70. letech, jež jsou občas označovány přívlastkem alternativní, prožije během inscenace Nic lidského… — představení, kterým zahájila svou činnost Scena Prapremier InVitro — něco jako déja vu.
Stejná naléhavost v přístupu k námětu, naprostá upřímnost při zpracování tabuizovaných témat. A navíc příbuzná forma kolektivní tvorby spolu se střídmými prostředky divadelního výrazu omezenými na sugestivní herecký projev a symbolické rekvizity, jež jsou známé z inscenací poznaňského Divadla osmého dne nebo lublinského souboru Provisorium.
(…) Ztvárnění jednotlivých rolí herci Pawłem Pabisiakem, Szymonem Sędrowským a Robertem Zawadzkým se v závěrečné části trilogie vyznačuje plynulým a proměnlivým, přesto však výrazně profesionálním výrazem, v čemž dnešní představitelé převyšují své alternativní předchůdce.
Celá pětice hereckých představitelů funguje jako pomyslná spojnice mezi jednotlivými částmi trilogie, nicméně fakt, že dramatik Artur Pałyga čerpal při textových úpravách z herecké improvizace způsobil, že repliky si zachovávají charakter mluveného jazyka, jeho obecnou rovinu a díky tomu i osobitý, přirozený kolorit. Divák tak naslouchá se zatajeným dechem a podléhá hloubce pravdy obsažené v jednotlivých monolozích a dialozích.

Andrzej Molik, Kurier Lubelski / 14. 1. 2008

Prostřednictvím Grosse promlouvá již třetí generace
(…) Passini zvolil na úvod snovou pasáž. Herečka se zvolna pohybuje na pozadí tvořeném videoprojekcí, která připomíná výjev z tarotového listu, písmeno hebrejské abecedy. Hromady židlí nakupených na sebe na scéně podněcují představivost a vzbuzují asociace země spálené po bitvě, navozují představu ztvárněnou vitrínami naplněnými až po okraj botami, brýlemi a vlasy. Režisér však postupně rozehrává mystickou atmosféru a jeho výraz je čím dál palčivější. Setkání hlavní hrdinky s přáteli se mění ve frašku podbarvenou vzájemnou frustrací, do vztahů s blízkými se vkrádá pocit vykořeněnosti.
(…) V Ratajczakově povídce Svědek jsou herci roztroušeni mezi diváky v hledišti a stávají se postavami z Grossovy knihy Strach — přímými účastníky poválečného pogromu v polských Kielcích (1946), kteří buďto přímo napomáhali vraždění svých známých, anebo byli příliš šokováni na to, aby se postavili na jejich obranu. (…) Během jejich výpovědí kamera neustále sleduje divácké reakce a činí z obecenstva opětovné svědky událostí z minulosti. Svědecké výpovědi však nesetrvají v klidné a věcné rovině — v samotném finále se proměňují v explozi. Herečtí představitelé se vrhnou z přítmí sálu na jeviště, kde se rozdělí na skupinu obětí a katů, podobně jako v Hellingerově terapeutické metodě.
Erupce emocí nás čeká také v části režiséra Witta-Michałowského nazvané Kat, která čerpá ze vzpomínek osvětimské vězeňkyně. Během svého návratu z lágru vydala tato oběť esesmanku ruským vojákům. Byl její čin dobrý či zavrženíhodný?
(…) Nic lidského… je inscenace vyrovnávající se se skličujícím emocionálním a morálním odkazem.

Joanna Derkaczew, Gazeta Wyborcza / 16. 1. 2008

Hlas do diskuze o antisemitismu
Tvůrci inscenace Nic lidského… využili celé spektrum moderních výrazových prostředků, jež jsou v současném divadle pohříchu mnohem častěji na škodu, než aby sloužily k obohacení inscenovaného textu. Videoprojekce, taneční vsuvky s využitím hry světel, mluvený jazyk nebránící se vulgarismům, zvukové nahrávky, které slouží jednou jako doprovod ke zobrazovaným výjevům a jindy zase hrají roli ústřední vyprávěcí linie — to vše inscenátoři použili natolik rozvážně, že se tyto prvky nestaly samoúčelnou dominantou celého představení, ale spíše rozšířily sféru odkazů a asociativních spojení a vytvořily tak svébytnou nadřazenou sémantickou vrstvu inscenace.
Úkol, jenž si tvůrci vytkli, byl splněn. Na ploše celé inscenace Nic lidského… je ponechán prostor pro volně kroužící myšlení diváka, jenž tak může zcela sám dospět do bodu reflexe. Do bodu, kdy je člověk přinucen zachovat ticho a klid. A to je právě ten moment, který svědčí o hodnotě představení.

Marta Zgierska, Nowa Siła Krytyczna / 16. 1. 2008

Polská špína
Ve skvělé inscenaci Nic lidského… lublinské scény InVitro hraje mnohem podstatnější roli než zaobírání se polsko-židovskými vztahy znovudosažení někdejší rovnováhy mezi strachem oběti a obavami zločince.
(…) Inscenace líčí antisemitismus v malém i v tom větším měřítku. Ukazuje antisemitismus, jenž vrcholí zločinem, i takový, který začíná neochotou o „podobných problémech“ vůbec hovořit.
Celkem tři etudy nás zdánlivě zavedou do tří různých směrů. Neboť co má společného Passiniho povídka o mladičké herečce, která se seznamuje se svými židovskými kořeny a výpovědi očitých svědků i strůjců poválečných zločinných protižidovských pogromů v podání Ratajczaka? A jakou roli v této emocionálně vypjaté mozaice hraje závěrečná část triptychu, jež je dílem Witta-Michałowského a která vypráví o ceně, již platíme za přiměřenou mstu a spravedlnost?
Úvodní část, jejímž autorem je Passini, se vyznačuje bolestně humornou atmosférou. (…)
Ratajczak zase diváky usazené v hledišti nutí k rozpravě nad úryvky Grossových textů. Vydírá nás typicky polskými zhůvěřilostmi a vzbuzuje v nás pocit naprosté beznaděje tváří v tvář zlu. Přikládá nám ke spánku revolver. Jak totiž lze z dnešního pohledu ztvárnit příběh mladíka, který společně s milicionářem a náhodným šoférem odveze Židovku z Kielců do lesa a tam ji zavraždí? A jakou odpověď dáme stařence, která za okupace zachránila pět židovských dětí navzdory varování faráře a celé vesnice a přitom dnes neví, jestli se zachovala správně? Zde není důvod si na něco hrát, ani se pídit po jakémkoli divadelním tvaru. Zbývá jen schoulit se a přestát, až se bouře přežene. Někdy však ani to nestačí.
V povídce Witta-Michałowského se ocitáme ve snu bývalé vězeňkyně koncentráku, jíž se dodnes v živých barvách vrací náhodné setkání s neobyčejně krutou dozorkyní z lágru. Oběť začne svou mučitelku bít, svůj čin však nedovede do hořkého konce a namísto toho vydá bývalou dozorkyni vojenské hlídce. Sovětští vojáci ovšem dívku surově znásilní, takže si jejich ubohá oběť dodnes nevybaví, jestli nakonec gestapačku pověsili nebo ne…
Passiniho reportážní líčení, Ratajczakovo docudrama a laboratoř zkoumání metafor v podání Witta-Michałowského se setkávají v průsečíku os Žid — Polák a válka — přítomnost. Inscenace přitom nezkoumá něčí konkrétní vinu či nevinu, stává se spíše meditací o trestu. (…) Ani trest však nedokáže přinést nápravu napáchaného zla, dokáže na něj jen poukázat. Navrací tak ztracenou rovnováhu mezi strachem oběti a obavami zločince. A to i potenciální oběti a možného zločince.

Łukasz Drewniak, Dziennik (příloha Kultura) / 29. 2. 2008