překlad | Jaroslav Janovský |
dramatizace | Milan Dvořák, Jaroslav Janovský |
hudba | Jan Mikulášek |
dramaturgie | Ilona Smejkalová |
výprava | Marek Cpin |
režie | Jan Mikulášek |
premiéra | |
Evžen Oněgin | Tomáš Dastlík |
Vladimír Lenský | Lukáš Melník |
Taťána | Tereza Vilišová |
Olga | Sylvie Krupanská |
Larina | Kateřina Krejčí |
Zarjecký | Jan Vlas |
Guillot | Tomáš Krejčí |
Generál | Přemysl Bureš |
Sukces měsíce
Inscenace Jana Mikuláška zazářila na letošním Ost-ra-varu. Úprava klasické předlohy se vyznačuje přísně stylizovaným tvarem, v němž přesnou a duchaplnou interpretací veršů nalézají herci prostor pro evokaci nudy, milostného vzplanutí i beznaděje z promarněných šancí. Kromě oduševnělých protagonistů přispívá k účinnosti režijní koncepce i jevištní výtvarník Marek Cpin.
Divadelní noviny 6 / 2008
Evžen Oněgin — slavný román ve verších
Kdy a jak vznikal
Jeden z nejslavnějších milostných příběhů všech dob vznikal od května 1823 do září 1830 (respektive do března 1833, kdy vyšel knižně). Skládá se z osmi hlav, uvedených jedním nebo několika motty z ruských či cizích autorů (Gribojedov, Petrarca, Byron, …) a úryvků z Oněginovy cesty po Rusku. Původně „Oněginovy cesty“ tvořily osmou hlavu, později byly vyřazeny a k dílu jen volně připojeny.
V roce 1830 spálil Puškin desátou hlavu, z níž se zachovaly jen šifrované útržky,
o jejichž obsah se dodnes vedou spory. Prý v nich autor zachycoval politickou atmosféru v kruzích vojenské inteligence před děkabristickým povstáním.
Na rozdíl od většiny básníkových děl vznikal tento román opravdu neobvykle dlouho. Podle vlastního výpočtu prý Puškin pracoval na Evženu Oněginovi přesně 7 roků, 4 měsíce a 17 dní. Úvod začal psát 9. května 1823 v Kišiněvě jako čtyřiadvacetiletý mladík, ocitnuvší se na jihozápadním okraji Ruska sice z trestu, ovšem hýčkán jako největší básnická naděje nastupující generace, sdílející svobodomyslné nálady i iluze svých přátel, budoucích děkabristů.
Konec dokončil jako jednatřicetiletý muž, jenž měl už za sebou vyhnanství, otřes z porážky děkabristického povstání, trvalý policejní dohled, trapně ponižující pokusy o nalezení únosného soužití s carským režimem i počátky komplikovaného vztahu s Natálií Gončarovovou.
Oněgin u nás
Prvním českým překladatelem Evžena Oněgina byl Václav Čeněk Bendl, jenž toto dílo přeložil do češtiny v roce 1860. Bendl byl v té době ve čtvrtém ročníku bohosloví. Dalšími překladateli byli Alois Václav Jung (1892), Jindřich Najman (1935), Josef Hora (1937), Jaroslav Janovský (1955), Olga Mašková (1966), Milan Dvořák (1999).
V roce 1937 byl Evžen Oněgin poprvé uveden na české divadelní scéně. S použitím překladu P. Křičky a J. Hory vytvořil jeho jevištní podobu E. F. Burian. Kromě Burianovy scénické adaptace se nejčastěji uvádí i adaptace Jaroslava Janovského, z níž vychází také úprava DPB (doplněná o pasáže z nejnovějšího českého překladu Milana Dvořáka).
Lék na generální nudu
Jan Mikulášek se v Divadle Petra Bezruče chopil Puškinova Evžena Oněgina takřka autorsky ve vlastní dramatizaci, režii i hudebním doprovodu; akcentuje přitom básnický charakter předlohy. Scénograf Marek Cpin uzavřel hrací prostor do stísněného šlechtického pokoje, na jehož čistě bílém pozadí dobře vynikají výrazné kostýmy, zvláště extravagantní róby dam. Taťána v závěru inscenace
v mohutné paruce a svůdně upnutých šatech evokuje secesní krásku od Gustava Klimta. Dojem výtvarně působivého obrazu podtrhuje i výrazné líčení a „nemístné“ rekvizity jako pingpongová pálka v rukou Oněgina.
Mikulášek text radikálně seškrtal a pro vyjádření obsáhlejších pasáží využil jevištní zkratku: Oněginův znuděný, monotónní společenský život v Petrohradě naznačil úsporně, ale účinně opakováním krátké sekvence, jejíž tempo se stále stupňuje a vrcholí dvouslovnou ústní přestřelkou mezi Oněginem a sluhou. Díky razantní úpravě textu se příběh bez zbytečných řečí velmi rychle posouvá vpřed a zároveň vzniká prostor pro zklidněné, poeticky zpomalené výstupy.
Režisér předlohu neaktualizuje, ale nechává jednoduše vyznít nadčasový milostný příběh. Takřka všechny postavy však vyhrocuje jako směšné karikatury (snad viděné očima Oněgina): potrhle rozcuchaný Lenský se neustále přihlouple směje na plné kolo, Olga je koncentrátem hlouposti a banality… Vedlejší zápletky jsou seškrtány, dokonce ani vztah Lenského s Olgou netvoří dostatečně silný pandán k hlavnímu milostnému tématu. Veškerá pozornost diváka se soustředí k ústřednímu páru a k nezadržitelně se blížícímu tragickému závěru.
Mezi nesnesitelnými a směšnými postavami se pohybuje Oněgin, zachvácený nepřekonatelnou všeobjímající nudou, ze které není úniku ani na venkově, ať už v hovorech s přítelem Lenským nebo v milostném flirtu. Odstrkovaná a melancholická Taťána se rodině sice vymyká, ale ve své horoucí zamilovanosti je nakonec také směšná: během jejího vyznání se v pozadí objeví kýčovité rudé srdce, přes nějž se sypou růžové plátky. Radikální zlom nastává zabitím Lenského. Jediný okamžik proměňuje nudou obrněného Oněgina v nešťastlivce litujícího svého činu, v melancholika a vyhnance. Zároveň si začíná cenit Taťániny odvahy a vyznání a probouzí se v něm touha. Setkání po letech zažehne v kdysi netečném Oněginovi nečekanou srdečnost a vášeň tak mohutně, že svým vyznáním popíše všechny plochy na scéně. Taťána však vyzrála, provždy se rozhodla zapouzdřit své city a tak jeho čmáranice nemilosrdně maže. Aby přežila, proměnila se idealizovaná Taťána v krásnou, elegantní, ale chladnou dámu. Oněgin konečně opustil svou nezaujatou polohu, ale jeho lidskost se probouzí příliš pozdě.
Tomáš Dastík v titulní roli už svým zevnějškem (totiž oholenou hlavou a na muže nezvykle výrazným líčením) a věčně nezaujatým, jakoby nepřítomným, i když kultivovaným hlasem, připomíná monstrum. Výraz jeho tváře se vždy vrací do neutrální, poněkud pohrdavé masky. Ve společnosti těká pohledem a dává tak znát, že je nesvůj. I Taťána (Tereza Vilišová) ve společnosti vyčnívá svou uzavřeností a plachými pohledy. Na rozdíl od hlučné sestry Olgy se ve vypjatých momentech vyjadřuje jen vzrušeným šepotem. Určitou dávkou infantilnosti podtrhuje v první části kostým a rekvizita létajícího draka.
Jan Mikulášek vytvořil u Bezručů nepřehlédnutelnou, výrazně herecky i výtvarně stylizovanou inscenaci, která i přes osobitý přístup zůstává věrná původnímu příběhu.
Markéta Dolníčková, Divadelní noviny 18 / 2007
Prožitá hloubka nejčistšího z citů
(…) Tomáš Dastlík po odchodu Jana Hájka do pražského Národního divadla dává již poněkolikáté jasně najevo, že Hájkovu pozici herce, na kterého se
v Ostravě cíleně chodí, zaujme právě on.
(…) Tereza Vilišová své výlučné postavení mezi místními mladými herečkami zcela s přehledem potvrzuje. Právě v její tváři se zračí každý záchvěv ženina nitra tak čistě, že by už nemusela používat slova. Na malém prostoru svého obličeje rozehrává velké divadlo vnitřního boje, který Taťána ve vztahu k Oněginovi zakouší.
(…) Divadlo Petra Bezruče otevírá svou Srdcervoucí sezónu ve velkém stylu. Jan Mikulášek v Evženovi Oněginovi dotáhl svůj rukopis téměř k dokonalosti a servíruje zážitek opravdu nevídaný. Oba představitelé hlavních rolí by si přinejmenším zasloužili nominaci za herecké výkony v každoročních divadelních anketách.
Patrik Hronek, Literární noviny 45 / 2007
Ilona Smejkalová společně s Janem Mikuláškem vyšli z dramatizace Jaroslava Janovského, kterou ovšem — jak je to u Bezručů v poslední době běžné — svérázně upravili. Jejich Oněgin (vynikající Tomáš Dastlík) sice zůstává oním dandym, jehož válcuje nuda všedního života a který se marně snaží nalézt pobavení, dokázali však příběh zbavit všech zaběhnutých klišé a nabízejí velkolepou, výtvarně stylizovanou podívanou. Puškinovy verše pak Mikulášek často nahrazuje poetickými, ryze divadelními obrazy. Pokud se diváci těší na známou pasáž: „Já píši vám, co mohu více!“, dočkají se rozhodně netradičního pojetí.
Pavla Bergmannová, Reflex 43 / 2007
Evžen Oněgin, nudící se a láskou zmítaný…
(…)
Začátek příběhu má spád. Vše se odehraje rychle. Znuděný Oněgin (Tomáš Dastlík) přijíždí z Petrohradu na venkov, kde mu dělá společnost jediný přítel, básník Lenský (Lukáš Melník). Díky záměrné grotesknosti v předvádění běžných činností, kterými se zde Oněgin snaží zabavit, např. v předvádění jízdy na koni nebo v hraní ping-pongu, má divák úsměv od ucha k uchu. Ale ve chvíli, kdy se Oněgin seznámí s krásnou a vznešenou Taťánou, kdy v ní vzbudí lásku, kterou zatím sám neopětuje, kdy zradí přítele Lenského a nešťastnou náhodou ho zabije v souboji, tento úsměv pomalu ztuhne. (…)
Zdá se, že Bezruči svou letošní „srdcervoucí“ sezonu začali opravdu na jedničku. Evžen Oněgin by mohl být snad i jedním z favoritů letošního ostravského divadelního festivalu, který je teprve před námi.
Michaela Celárková , www.nekultura.cz / 8. 1. 2008
Režisérovi Janu Mikuláškovi se jeho odvaha vyplatila a společně s herci se mu podařilo vyjevit lásku v té nejčistší podobě, i když vše kolem je navýsost stylizované. Každý tak má jedinečnou příležitost sledovat vývoj milostného vzplanutí hlavních hrdinů s jeho propady, se všemi záblesky naděje a také s onou bolestí, která ho může provázet. A právě v bolesti celý příběh končí a ta je zde zcela naplno prožitá. Všechny složky inscenace dohromady vytvářejí účinnou rozbušku, která vtáhne diváka plně do děje, nedá mu vydechnout a na konci mu dopřává nevídanou situaci — emocionální výbuch, kdy má společně s hlavními představiteli slzy v očích.
Patrik Hronek, www.tiscali.cz / 28. 1. 2008
Můj epitaf
Zde Puškin pohřben jest. Jak blázen ved si,
když slavil s láskami a s múzou námluvy,
dobrotu nedělal — a v hloubi duše přeci
byl dobrý člověk, pánbůh ví.
Alexandr Sergejevič Puškin, 1815