SO 17. 5. 2008


16.00Divadlo hudby
Henrik Ibsen
HEDA GABLEROVÁ
Malá scéna VŠMU Bratislava / SK
> www.vsmu.sk

Inscenace výsostného psychologického dramatu
— poslední Ibsenovy „velké ženské hry“ —
ve svébytném zpracování mladých bratislavských studentů.
překladLadislav Obuch
úpravaAlena Lelková
scéna a kostýmyErik Ivančík
dramaturgieLenka Dubníčková
režieAnna Petrželková
premiéra12. 12. 2006
Heda GablerováZuzana Konečná
Jorgen TesmanMartin Križan
Tea ElvstedováZuzana Porubjaková
Lenka Jakubíková
Dr. BrackRadoslav Gažo
Eilert LovborgJakub Rybárik

„Vlevo v popředí, trochu od zdi, pohovka.“

H. Ibsen, Heda Gablerová

... aneb Proč musí být v Hedě Gablerové gauč?
(...)
Gauč.
Prochází s námi dějinami užitého umění a jeho design zaznamenává ducha doby. Obývací nábytek, který se mění podle našeho momentálního vkusu.
Na takovém gauči pak sedáváme s rodinkou pěkně všichni pohromadě. A je nám teplo a je nám dobře.
Hedušce však na gauči není ani teplo ani dobře. Gauč se k rodině Hedy Gablerové jaksi nehodí. Nesplňuje tu svůj účel. Neustále připomíná, co by mělo být, ale není. Znervózňuje.
(...)
„Nefunkčnost“ Tesmanovic pohovky napomáhá atmosféře dramatického textu
a gauč se tak stává nejpřesnějším ztvárněním jeho ducha.

Anna Petrželková

Konečná, konečně!
(…) Zuzana Konečná se potkala s velkou titulní rolí v inscenaci Ibsenovy Hedy Gablerové. (…) Dvaadvacetiletá, plachá studentka činohry VŠMU mi připomíná Lenku Vlasákovou — dokázala vypouštět ze své postavy přesně dávkovaný chlad až do samého konce. Je nesmírně vyčerpaná. Vyčerpaní jsme i my. Hluboko po půlnoci se shodneme na tom, že si pro svoji začínající hereckou kariéru vytvořila velice kvalitní startovní blok. Když se jí těsně před závěrečným ceremoniálem zeptám, co by — hypoteticky — udělala s výhrou šedesát tisíc korun, ujišťuje mě, že by je darovala škole. Rozmlouvám jí to…

Reflex, reference z festivalu vysokých uměleckých škol Zlomvaz 2007, na němž Zuzana Konečná získala za ztvárnění role Hedy Gablerové cenu pro nejlepší herečku

Ako sa škrtá Ibsen?
1. Nutne.
Kto pozná Anču, vie, že 10 strán textu je minimálne hodina inscenácie. V prípade 80-ti stranovej Hedy z toho logicky hrozí 8 hodín. Škrtanie Ibsena je tak vlastne bohumilá činnosť s naplnením božieho prikázania „Miluj blížneho svojho ako seba samého“. Zo škrtania sa stáva poslanie. (…)
2. Smelo.
Ak vás z radostného záchvatu škrtania preberie výstražne blikajúca svätožiara nad vašou hlavou a vy zistíte, že z 26 strán 1. dejstva vám po škrtoch zostalo slabých 8, nepodliehajte — ako ja — panike a vráťte sa k logike l. pravidla. Jedno dejstvo rovná sa 8 strán, čakajú vás ešte tri dejstvá, suma sumárum 32 strán, čo je v Ančinom pripade poctivý troj a pol hodinový Ibsen. Minimálne. (…)
3. Zľava doprava.
Skončili ste. Vaše zdvihnuté obočie zodpovedá práve nadobudnutému poznaniu, že máte 25 strán, žiadne ďalšie dejstvo pred sebou, ani medzihru, bože — ani satyrskú, ani nič... Tretie a štvrté dejstvo boli takmer o polovicu kratšie! Zrada! Logika 2. pravidla nefunguje a je tu len holý hriech, že ste vyškrtli 66 % textu. Polovica by bola ešte v pohode, ale dve tretiny... „Ibsen náš, ktorý si na nebesiach“ — nepomáha!
Len pokoj. Čítali ste hru pozorne? Čítali. Zľava doprava ako poctiví katolíci? Potom ste aj škrtali v rovnakom smere a očami vám zmysluplne prešlo všetko, čo ste dali von. To, čo bolo naozaj dôležité, Ibsen prezieravo napísal trikrát a jedno z toho ste, preboha, určite nechali. No tak? Viem, dve tretiny... Tak tam dajte pre pokoj hriešnej dramaturgickej duše — ako ja — riadkovanie 1 a pol. S číslom 33 vpravo dole sa pokúste uchlácholiť pravidlami 1 a 2, no pre istotu buďte pripra-vení pykať za viny. Svoje.

Alena Lelková

Henrik Ibsen (1828–1906)
otec Knud Ibsen (po finančním krachu depresivní)
matka Marichen Altenburgová (po finančním krachu upnutá k Bohu)
čtyři sourozenci
Henrikův nemanželský původ…?
malířské ambice
kmenový autor Norského divadla v Bergenu — vyřešení finanční situace, ale v tvorbě žádné výrazné úspěchy
sňatek se Suzannah Thoresenovou
stipendijní pobyt v Římě — podrážděný politickou situací a odmítáním svých her volí (na 27 let) dobrovolný exil (Řím, Mnichov, Drážďany)
domů se vrací jako uznávaný, ale kontroverzní dramatik
mrtvice — posledních 6 let života neschopen duševně pracovat
umírá v roce 1906 — jeho poslední slovo prý znělo „Naopak!“