Koncert pro zvuky vlaku, železné bicí nástroje, projektované fotografie nasbírané na nádražích a kolem nich a pár postávajících performerů. Skřípavý hlas starého, mastného a nemoderního světa.

S námi se svezete nehmotným vlakem, který za jízdy změní tvar, barvu i skupenství. Od začátku nás provázela fascinace prostředím dráhy — jako něčeho, co nás spojuje snad přímo s industriální revolucí, s důvěrou ve vědu a techniku — jako v něco, co bude znamenat něco nového pro všechny. Je lehké se cítit takto inspirován, při pohledu na několik desetiletí staré lokomotivy, které táhnou jen o málo let mladší vagóny. Hle, nechtěný obraz permakultury!

Původně to celé měl být jen koncert. Na laptop a k tomu projekce jedoucího vlaku. Miniatura pro jednoho účinkujícího. Od léta roku 2006 jsme nashromáždili velmi mnoho fotografií, možná tak kolem 8000, začali jsme přidávat i další nápady a náměty, z jednoho člověka byli dva, pak tři, potom čtyři. Jedna projekce už nestačila, přidali jsme další dvě. Stále se snažíme balancovat na hraně žánru, stále může někdo říct, že je to jen koncert a někdo další zas, že to přece není koncert, ale divadlo nebo kino. Studie neokázalosti, úžasu nad jednoduchou krásou starých a stále funkčních strojů. Rezavého železa, které stojí na stále stejném místě už velmi dlouho. Déle než trvají samotné naše životy. Zajímala nás paměť míst, předmětů a zákoutí okolo dráhy, trati, nádraží. Země nikoho, tak hustě obydlená a užívaná lidmi. Z toho všeho hněteme impresi, abstraktní tvar spletený ze zvuků a obrazů, který má zrcadlit naše okouzlení těžkými, rezavějícími a oprýskanými věcmi...

Hudbu jsme se rozhodli vytvářet pouze ze zvuků vlaku a nádražních hal, drážního rozhlasu a dalších zvuků a hluků, které se okolo železnice dají zaslechnout. Všechny jsme je nacpali do sampleru a vytváříme z nich železniční noisový koktejl. K tomu přidáváme něco home made nástrojů, vyrobených ze starého rezavého železa a nalezené železné předměty. Jediný nástroj našeho instrumentáře v pravém slova smyslu je buben. Vzniká hypnotický tok zvuku, podporovaný trochu kostrbatým rytmem obrazu. Opět zdravá porce minimalismu, salonního industriálu a psychedelických zvuků.

Handa Gote

HANDA GOTE je projekt pro výzkum a vývoj tanečního a pohybového divadla, výtvarného divadla, hudby a zvukového designu a integraci vědy a technologie v umění.
Skupina byla založena začátkem roku 2005, jako nová platforma pro projekty, které od roku 2000 vytvářeli společně Tomáš Procházka (hudebník, zvukový designér) a Veronika Švábová (choreografka a tanečnice) a kteří ke spolupráci později přizvali Roberta Smolíka (scénografa a výtvarníka) a Jakuba Hyblera (specialistu na video, technologie, počítače a světelný design).
Slovo Handa Gote znamená v japonštině pájka. Tento název si skupina zvolila proto, že ráda pracuje s nalezeným a recyklovaným materiálem a užívá staré, opotřebované nebo rozbité věci a také proto, že všichni její členové jsou obdivovateli japonské kultury.
Umělci ve svých projektech používají prvky fyzického divadla a vizuálního umění, využívají živou hudbu a sound art a pracují s technologií. Mají rádi low-tech, ale je pro ně zajímavé kombinovat ho s high-techem (když mají dost peněz na nové věci).

představení skupiny Handa Gote
Trilogie Body & Technology
Noise (2005) — v témž roce uvedeno v rámci DF
Red Green Blue (2005)
Silence (2006) — uvedeno v rámci DF 2007

Volná trilogie Paměť, v níž se skupina zabývá veřejnou pamětí, pamětí lidí, přístrojů a míst
Computer Muzic (2005)
Ekran (2006)
Trains (2007)