scénář	Ivan Kříž
kamera	Jiří Šámal
střih	Josef Dobřichovský, Miroslav Hájek
hudba	Svatopluk Havelka
hrají	Július Pántik (Arnošt), Vojtěch Ron (Kvasil), Ida Rapaičová (Saša), Hana Slivková (Kvasilová) a další
	101 min

Pozoruhodné také je, že Helge přes „vnějškovost“ své civilistní režie dokázal poodhalit psychický stav protagonistů. Jeho zájem jakoby osciloval mezi dvěma póly: snahou reportážně zachytit aktuální stav venkova a zároveň se dobrat k intimitě jednotlivců.

Petr Slinták

Neokázalý způsob vyprávění a zajímavé téma udělaly ze Studu dílo, které zaujme i dnes. Svou sžíravostí má blízko k politickému pamfletu.

Tomáš Hála

Tématu politiky a funkcionářství se drtivá většina filmů natočených po únorovém převratu a posléze v éře normalizace obloukem vyhýbala. Přesto se našli tvůrci, kteří se mapování společenského stavu země nevyhýbali, případně jej nezobrazovali pod maskou jinotajů a symbolů. Ladislav Helge se ve své nedlouhé filmařské kariéře těmto otázkám systematicky a otevřeně věnoval. Častou postavou jeho filmů je funkcionář, člověk politicky angažovaný, který se dostává do střetu se svými zásadami nebo se statem quo, který si dlouho utvářel.
Své téma i režijní rukopis jasně nastavil již od počátku samostatné režijní kariéry, Stud je pak jejím vyvrcholením a důstojným zakončením. Helge v něm navázal na Velkou samotu (1959), jejíž motivy a problémy tu rozšířil o výrazně psychologizační aspekt.
V obou filmech si Helge všímá dosídleného československého pohraničí, představujícího svébytný ušmudlaný mikrokosmos, jehož neduhy lze nahlížet jako symptomy „onemocnění“ celé země. Bez potřeby exhibovat a „být vidět“ nechává Helge promlouvat příběh a syrovou obrazovou skutečnost.
Jeho venkov není místem folklórní malebnosti a romantizujícího kýče, ani skladištěm rázovitých a bodrých postaviček, zakotvených v koloběhu přírody a vyloučených mimo konkrétní časoprostorové politikum. Helgeho venkov mžourá pod nánosy špíny a zanedbanosti, je z něj cítit kulturní nevyvinutost a nesemknutost.
Ani při zobrazování stranických příslušníků a funkcionářů se nepracuje s tradičními stereotypy a klišé, ať už by tím byla zlověstná karikatura moci nebo uvědomělý svazák. Hlavní postava Studu, městský tajemník Arnošt Pánek, vstupuje do příběhu jako samolibý kariérista, přesvědčený o svých kvalitách a zásluhách a trvající na tom, aby byl za své zásluhy patřičně ohodnocen. Neblahou náhodou, při níž je odhaleno delikventní chování jeho chráněnce, je nucen přehodnotit vlastní postavení a položit si otázku, zda svou práci vykonával vždy tak dobře, jak se domníval. Dohnán okolnostmi k sebezpytné trýzni v sobě pocítí hanbu a sražen z piedestalu moci se opět stává člověkem…
Helge nechal převážit téma nad vizuální manýrou a celkové ladění snímku vyznívá civilně a neotřele, fakta se předkládají nenuceně. Režisér neanalyzuje a nepitvá, jenom obrací pohled na práchnivějící venkov a po divákovi žádá, aby se díval spolu s ním.

Kateřina Surmanová

Ladislav Helge (*1927) začínal jako asistent u Jiřího Krejčíka a Bořivoje Zemana. Na cestu vlastní tvůrčí kariéry vstoupil roku 1957 snímkem Škola otců, v němž se začal věnovat otázkám střetu jedince a jeho víry či hodnot s laxností společnosti.
Svými uměleckými názory znervózňoval vedení Státního filmu, a tak byl na čas nucen věnovat se konformním a umělecky podružným filmům, jako byla například Bílá oblaka. Až v závěru kariéry se vrátil ke společensko-apelativní látce — rozboru fungování mocenských struktur — ve filmu Stud.
Nastupující normalizátoři jej ovšem v 70. letech označili za nežádoucího a jeho režijní kariéru zastavili. Po roce 1989 se vrátil na pole audiovize jako předseda filmového a televizního svazu FITES a věnoval se divadelní režii v Laterně Magice. (KS)