ÚT 20. 5. 2008


13.45Konvikt / filmový sál
NESPATŘENÉ
Česká republika 1997 / režie Miroslav Janek
Výlet do světa těch, kteří jej nevidí očima, zato ho však chápou srdcem...
scénářDaniela Horníčková
kameraMiroslav Janek
střihTonička Janková
73 min

Jeho filmografii vnímám jako příklad pokory, jako terapii pro všechny ty, kdo si myslí, že jejich životní bolesti jsou nepřekonatelné.

Petr Bilík, Aktuality UPOL

Není pozorovatelem, ale spoluhráčem, který pomáhá nevidomým, Romům, opuštěným dětem, který usiluje o to, aby se vymanili ze společensky podmíněného sevření a našli sílu, jež jim umožní důstojně žít.

Renata Elhenická, Divadlo Archa

Miroslav Janek je dokumentárním tvůrcem, který nikdy nemá pocit, že realita před ním leží rozprostřená a on má nezadatelné právo manipulovat se skutečností na základě předpřipravené autorské vize. Snímané osoby nepojímá jako objekty vlastní výpovědi, nýbrž jako suverénní a samostatné subjekty, ponechává jim jejich důležitost a specifičnost. Vzhledem k faktu, že se zaměřuje na odříznuté sociální skupiny, k nimž většinová společnost zpravidla přistupuje s předsudkem či rovnou despektem, je pozoruhodné a vzácné, že nikdy neupadá do nástrah laciného nebo vyděračského sentimentu, ani na diváka nehrozí nazlobeným prstem a neobviňuje ho. Naopak nabízí možnost nahlédnout to, co běžně zůstává skryté a rozšířit si obzory o životní pravdy jiných lidí.
Pokora, s jakou k natáčeným subjektům přistupuje, přirozeně přechází i na diváka. Janek vyhledává a nachází jedince a skupiny v obtížné existenční situaci, ať už je to dáno sociálním zařazením, etnickým určením nebo fyzickým handicapem. Nechá je pak promlouvat o jejich příbězích, nadějích a pádech, přičemž sám zůstává „jen“ citlivým zprostředkovatelem.
Dokumentární snímek Nespatřené natáčel Janek mezi nevidomými dětmi z pražské školy Jaroslava Ježka. Ještě než do projektu nastoupil, pracovala zde fotografka a scenáristka filmu Daniela Horníčková, která s dětmi fotografovala a učila je s touto technologií zacházet tak, aby jim byla nástrojem sebevyjádření. Děti většinou pořizovaly obrázky objektů, s nimiž denně přicházejí do styku a znají je pouze po hmatu. Janek vytušil potenciál dané látky a přitažlivou paradoxnost procesu, v němž ti, kdo ve fyzickém slova smyslu nevidí, poskytují informace o svém vnitřním světě pomocí obrazů. Vznikl tak intimní a jímavý portrét nezničitelné lidské síly a odvahy — přítomné děti tančí, zpívají, hrají na hudební nástroje, fotografují, věnují se těm nejobyčejnějším dennodenním radostem. Navzdory svému postižení přijímají život s nadšením a na rozdíl od mnohých „zdravých“ lidí nemají pocit, že by měly nebo musely být a priori limitovány.
Život je výzva — zvláště tehdy, když se na obzoru objevují překážky. Zachycené slepé děti si váží každého svého dne a Miroslav Janek si za to váží jich…

Kateřina Surmanová

Miroslav Janek (*1954) začínal v oblasti amatérského filmu, kde zaujal pozoruhodně empatickou pracovní metodou.
V 80. letech spolu se svou ženou odešel do USA, kde se střihově a kameramansky podílel na mnoha významných filmech, především však na slavných dokumentech Geofreyho Reggia z tzv. Qatsi trilogie, které mapují současný stav světa s důrazem na rozdílnost industrializované západní společnosti a mýticky archetypálního východu.
V 90. letech se vrátil do vlasti a začal pracovat na vlastních dokumentárních snímcích o společensky nepohodlných nebo vyčleněných jedincích (Chačipe, Vierka, Hamsa, já jsem). Od roku 1998 vyučuje na pražské FAMU. (KS)