ST 21. 5. 2008


10.00Konvikt / filmový sál
CLÉO OD 5 DO 7
Francie 1961 / režie Agnes Varda
Dokumentárně laděná esej o relativní struktuře času.
Cléo de 5 a 7
scénářAgnes Varda
kameraPaul Bonis, Alain Levant, Jean Rabier
střihPascale Laverriére, Jeanne Verneau
hudbaMichel Legrand
hrajíCorrine Marchand (Cléo), Antoine Bourseiller (Antoine), Dominique Davray (Angéle), Dorothée Blank (Dorothée) a další
90 min

V této vyzrálé odpovědi na U konce s dechem proměňuje Varda typickou postavu francouzského filmu, svůdnou uličnici, v komplexní tragickou figuru: v dívku, která je příliš dobrá, aby zůstávala hračkou a která musí nahlédnout falešné pozlátko mládí.

Ed Halter, Village Voice

Jedná se o tragédii, přivedenou z nečekaného kousku světa. Cléo dokládá schopnost režisérky dostat se na místa běžně neznámá, nepochopená nebo ignorovaná.

Keith Phipps, A.V.Club

Zhýčkaná a rozmazlená šantánová zpěvačka Cléo, uvyklá na mondénní pařížské prostředí a na nasládle povrchní mezilidské vztahy, je přinucena přijmout vědomí o své smrtelnosti a pomíjivosti právě v okamžiku, kdy samospasitelnosti svého mládí a fyzické krásy věří nejvíce. Ztráta hezkého obličeje a přitažlivé postavy pro ni znamenají totéž co smrt. Jen to, co je krásné, může být podle ní živé. V konfrontaci s podezřením na zhoubný rakovinový nález postupně odhaluje, jak plytkými parametry si svoji existenci vyměřovala. Varda sleduje hrdinku během dvou hodin, kdy čeká na výsledky vyšetření. V tomto čase Cléo bloumá pařížskými ulicemi a zjitřenými smysly si všímá detailů, které jí běžně unikaly. Tu a tam zaslechne střípek cizího rozhovoru, postojí u obskurní performance pojídání živých žab, všímá si lidských tváří. Ze zdánlivě náhodných výjevů všedního pařížského koloběhu (které samozřejmě diriguje pevná režijní vize) krystalizuje momentka dobového ducha francouzské metropole; vidíme, co Pařížany tížilo, co je zaměstnávalo, co jim připadalo důležité. Ozvou se narážky na válku v Alžírsku, na napjaté sovětsko-americké vztahy, zazní i názory na filozofii a umění, což je ostatně poznávací znamení filmů francouzské nové vlny. Agnes Vardová bývá nazývána babičkou tohoto filmového hnutí, do jehož takřka výlučně mužského intelektualismu a cinefilství vnáší ženskou perspektivu. Její hrdinka Cléo vykazuje znaky feminity, které s klidným svědomím můžeme titulovat stereotypními. (Žena musí dbát na svůj zevnějšek a starosti z budoucnosti řeší za asistence kartářky — tedy z pudu intuitivní pověrčivosti.) Režisérka ženskost neodsuzuje, ani se jí otevřeně nevysmívá, spíše poukazuje na to, jak někdy podléháme vnějším očekáváním a vzorcům předpokládaného chování. Varda svoji vášeň pro dokumentární film nezapře ani tehdy, když natáčí film hraný. To se projevuje nejnápadněji v rovině snímací techniky a práce se zvukovou stopou. Kamera prozkoumává ulice spolu s Cléo, často rovnou přejímá její perspektivu a přitahuje k sobě pohledy zvědavých kolemjdoucích. Nad klasickým střihem dominuje vnitrozáběrová montáž, důraz na dlouhé, kontinuální jízdy kamery. Jízdy mají kromě prostorové semknutosti za následek i iluzi splynutí reálného a fikčního času. Tento dojem Varda navíc podporuje zavedením titulků s přesnými časovými údaji, jimiž zvýrazňuje i nemilosrdně odtikávající fatalitu příběhu. Jen poslední půlhodina z avizovaného úseku od pěti do sedmi chybí a chybí zcela záměrně; Vardová ponechává vyprávění neukončené. Vyzývá diváka, aby se sám rozhodl, jakým způsobem výjev ze života pařížské bohémky završí. Zvláštní bonus pro milovníky francouzské nové vlny se objevuje v podobě vložené grotesky, v níž se hlavní role zhostil vlajkový muž celého hnutí, Jean-Luc Godard. Pro doplnění souvislostí je zajímavé, že Cléo bývá mnohdy prohlašována ženským protějškem Godardova bezpříčinného rebelanta Michela Poiccarda z U konce s dechem.

Kateřina Surmanová

Agnes Varda (*1928) je nejznámější představitelkou francouzské nové vlny, v níž náležela k tzv. levému břehu, tedy tvůrcům, kteří nevyznávali pravidla hnutí zcela dogmaticky (jako tzv. pravý břeh). I v jejích snímcích ale rysy hnutí nalezneme: střihové skoky, dlouhé záběry, hold kinematografii jako takové, intelektuální dialogy. Proslavila se hlavně jako dokumentaristka, s několikaletým zpožděním byla v české distribuci uvedena její filmová esej o shromažďování a paběrkování Všichni možní sběrači a já. (KS)