ST 21. 5. 2008


18.00Konvikt / filmový sál
ÚDOLÍ VČEL
Československo 1967 / režie František Vláčil
Formálně vybroušené, uhrančivé podobenství o nutnosti milosrdenství, aktu odpuštění a touze po nalezení smyslu života.
scénářVladimír Körner, František Vláčil
kameraFrantišek Uldrich
střihMiroslav Hájek
hudbaZdeněk Liška
hrajíPetr Čepek (Ondřej), Jan Kačer (Armin), Věra Galatíková (Lenora), Miroslav Macháček (mnich), Zdeněk Kryzánek (pán z Vlkova) a další
97 min

I kdyby Vláčilovo Údolí včel nebylo snímáno v tak vybroušené a nádherné formě, chytlavý příběh a pečlivé herectví by z něj učinily hodnotný zážitek.

John Adams, Movie Habit

Vláčil kombinuje Bressonovu asketickou přesnost s Brueghelovým smyslem pro obraz. Své postavy vystavuje nemožným morálním dilematům a nutí je, aby volily mezi touhami a pravidly, jimiž svazují své chování a potlačují svou lidskost.

Filmjournal

Úmysl natočit Údolí včel původně vznikl jako výraz touhy využít rekvizit a kostýmů, které zůstaly po natáčení Markety Lazarové. Vláčil s Körnerem sepsali scénář v rekordně rychlém čase, a přestože se nedovedli shodnout na zastřešující koncepci, jakým směrem se má ubírat celková výstavba a vyznění, natáčení započalo. Během něj se vize obou mužů propojily a zrodily dílo mnohem jednodušší narativní posloupnosti, než s jakou přišla Marketa Lazarová, ale stejně hřímavé působivosti.
Ve středu dění se nachází zemanský syn Ondřej, kterého otec poslal vyrůstat do přísného křižáckého řádu, aby ulevil svědomí, že své dítě téměř připravil o život kvůli nevinnému vtípku, jehož se Ondřej dopustil na otcově nové manželce během svatby.
Dohledu nad spásou Ondřejovy duše se ujme rytíř Armin, člověk z hloubi duše zbožný a oddaný řádu. Tradiční křesťanské ctnosti tolerance, milosrdenství a odpuštění mu však zcela chybí. Přestože Armin ztělesňuje emblematicky zápornou postavu, ani Ondřejovo upnutí se na pudový a materiální svět nevykresluje Vláčil jako jásavě pozitivní schvalování hédonismu.
Vláčil původně zamýšlel, že obě postavy ztvární Jan Kačer, ale kvůli technické náročnosti do role Ondřeje obsadil temně zádumčivého Petra Čepka, čímž podpořil vzájemný kontrast mezi oběma postavami i fyzickou distinkcí. Kvůli tématu fanatické oddanosti ideologii a jejího bezmyšlenkového prosazování putoval film po začátku okupace do trezoru, neboť stranický aparát shledával nepříjemnou podobnost mezi věžemi kláštera, k němuž se Armin modlí a budovou moskevského Kremlu…
Po formální stránce Vláčil důsledně navázal na Marketu Lazarovou; podržel se působivých černobílých záběrů nehostinného kraje, znovu vsadil na burácivé chorály Zdeňka Lišky a upřednostnil pomalé vypravěčské tempo. V plamenné debatě, zda vrcholu kariéry dosáhl Vláčil Marketou Lazarovou nebo Údolím včel, tradičně vítězí zápletkami přehuštěná Lazarová. Když už v ničem jiném, pak ve schopnosti dosáhnout klimatu ponurého mysticismu jednoduchými a střízlivými prostředky Údolí Markétu předstihuje.

Kateřina Surmanová

František Vláčil (1924–1999) po studiu estetiky a dějin umění nastoupil do Studia populárně-vědeckých a naučných filmů, kde prošel celou hierarchií funkcí a osvojil si pravidla filmového řemesla.
Debutoval krátkometrážním experimentálním snímkem Skleněná oblaka. Po celovečerní Holubici, lyrické poémě o osamělém dítěti, zrežíroval sérii snímků, věnovaných historickým námětům, v nichž zvýraznil chmurnější aspekty dobové kultury: Ďáblova past, Marketa Lazarová, Údolí včel a Adelheid. Za normalizace pracoval ve ztížených podmínkách tvůrčí realizace a přijímal i vnucené náměty (Dým bramborové natě). Po převratu se mu dostalo odškodnění v podobě udělení prvního Českého lva za celoživotní dílo a karlovarské ceny za mimořádný přínos světové kinematografii. (KS)