překlad	Jaroslav Janovský
dramatizace	Milan Dvořák, Jaroslav Janovský
hudba	Jan Mikulášek
dramaturgie	Ilona Smejkalová
výprava	Marek Cpin
režie	Jan Mikulášek
premiéra	5. 10. 2007
Evžen Oněgin	Tomáš Dastlík
Vladimír Lenský	Lukáš Melník
Taťána	Tereza Vilišová
Olga	Sylvie Krupanská
Larina	Kateřina Krejčí
Zarjecký	Jan Vlas
Guillot	Tomáš Krejčí
Generál	Přemysl Bureš

Sukces měsíce
Inscenace Jana Mikuláška zazářila na letošním Ost-ra-varu. Úprava klasické předlohy se vyznačuje přísně stylizovaným tvarem, v němž přesnou a duchaplnou interpretací veršů nalézají herci prostor pro evokaci nudy, milostného vzplanutí i beznaděje z promarněných šancí. Kromě oduševnělých protagonistů přispívá k účinnosti režijní koncepce i jevištní výtvarník Marek Cpin.

Divadelní noviny 6 / 2008

Evžen Oněgin — slavný román ve verších
Kdy a jak vznikal
Jeden z nejslavnějších milostných příběhů všech dob vznikal od května 1823 do září 1830 (respektive do března 1833, kdy vyšel knižně). Skládá se z osmi hlav, uvedených jedním nebo několika motty z ruských či cizích autorů (Gribojedov, Petrarca, Byron, …) a úryvků z Oněginovy cesty po Rusku. Původně „Oněginovy cesty“ tvořily osmou hlavu, později byly vyřazeny a k dílu jen volně připojeny.
V roce 1830 spálil Puškin desátou hlavu, z níž se zachovaly jen šifrované útržky, o jejichž obsah se dodnes vedou spory. Prý v nich autor zachycoval politickou atmosféru v kruzích vojenské inteligence před děkabristickým povstáním.
Na rozdíl od většiny básníkových děl vznikal tento román opravdu neobvykle dlouho. Podle vlastního výpočtu prý Puškin pracoval na Evženu Oněginovi přesně 7 roků, 4 měsíce a 17 dní. Úvod začal psát 9. května 1823 v Kišiněvě jako čtyřiadvacetiletý mladík, ocitnuvší se na jihozápadním okraji Ruska sice z trestu, ovšem hýčkán jako největší básnická naděje nastupující generace, sdílející svobodomyslné nálady i iluze svých přátel, budoucích děkabristů.
Konec dokončil jako jednatřicetiletý muž, jenž měl už za sebou vyhnanství, otřes z porážky děkabristického povstání, trvalý policejní dohled, trapně ponižující pokusy o nalezení únosného soužití s carským režimem i počátky komplikovaného vztahu s Natálií Gončarovovou.
Oněgin u nás
Prvním českým překladatelem Evžena Oněgina byl Václav Čeněk Bendl, jenž toto dílo přeložil do češtiny v roce 1860. Bendl byl v té době ve čtvrtém ročníku bohosloví. Dalšími překladateli byli Alois Václav Jung (1892), Jindřich Najman (1935), Josef Hora (1937), Jaroslav Janovský (1955), Olga Mašková (1966), Milan Dvořák (1999).
V roce 1937 byl Evžen Oněgin poprvé uveden na české divadelní scéně. S použitím překladu P. Křičky a J. Hory vytvořil jeho jevištní podobu E. F. Burian. Kromě Burianovy scénické adaptace se nejčastěji uvádí i adaptace Jaroslava Janovského, z níž vychází také úprava DPB (doplněná o pasáže z nejnovějšího českého překladu Milana Dvořáka).

Lék na generální nudu
Jan Mikulášek se v Divadle Petra Bezruče chopil Puškinova Evžena Oněgina takřka autorsky ve vlastní dramatizaci, režii i hudebním doprovodu; akcentuje přitom básnický charakter předlohy. Scénograf Marek Cpin uzavřel hrací prostor do stísněného šlechtického pokoje, na jehož čistě bílém pozadí dobře vynikají výrazné kostýmy, zvláště extravagantní róby dam. Taťána v závěru inscenace v mohutné paruce a svůdně upnutých šatech evokuje secesní krásku od Gustava Klimta. Dojem výtvarně působivého obrazu podtrhuje i výrazné líčení a „nemístné“ rekvizity jako pingpongová pálka v rukou Oněgina.
Mikulášek text radikálně seškrtal a pro vyjádření obsáhlejších pasáží využil jevištní zkratku: Oněginův znuděný, monotónní společenský život v Petrohradě naznačil úsporně, ale účinně opakováním krátké sekvence, jejíž tempo se stále stupňuje a vrcholí dvouslovnou ústní přestřelkou mezi Oněginem a sluhou. Díky razantní úpravě textu se příběh bez zbytečných řečí velmi rychle posouvá vpřed a zároveň vzniká prostor pro zklidněné, poeticky zpomalené výstupy.
Režisér předlohu neaktualizuje, ale nechává jednoduše vyznít nadčasový milostný příběh. Takřka všechny postavy však vyhrocuje jako směšné karikatury (snad viděné očima Oněgina): potrhle rozcuchaný Lenský se neustále přihlouple směje na plné kolo, Olga je koncentrátem hlouposti a banality… Vedlejší zápletky jsou seškrtány, dokonce ani vztah Lenského s Olgou netvoří dostatečně silný pandán k hlavnímu milostnému tématu. Veškerá pozornost diváka se soustředí k ústřednímu páru a k nezadržitelně se blížícímu tragickému závěru.
Mezi nesnesitelnými a směšnými postavami se pohybuje Oněgin, zachvácený nepřekonatelnou všeobjímající nudou, ze které není úniku ani na venkově, ať už v hovorech s přítelem Lenským nebo v milostném flirtu. Odstrkovaná a melancholická Taťána se rodině sice vymyká, ale ve své horoucí zamilovanosti je nakonec také směšná: během jejího vyznání se v pozadí objeví kýčovité rudé srdce, přes nějž se sypou růžové plátky. Radikální zlom nastává zabitím Lenského. Jediný okamžik proměňuje nudou obrněného Oněgina v nešťastlivce litujícího svého činu, v melancholika a vyhnance. Zároveň si začíná cenit Taťániny odvahy a vyznání a probouzí se v něm touha. Setkání po letech zažehne v kdysi netečném Oněginovi nečekanou srdečnost a vášeň tak mohutně, že svým vyznáním popíše všechny plochy na scéně. Taťána však vyzrála, provždy se rozhodla zapouzdřit své city a tak jeho čmáranice nemilosrdně maže. Aby přežila, proměnila se idealizovaná Taťána v krásnou, elegantní, ale chladnou dámu. Oněgin konečně opustil svou nezaujatou polohu, ale jeho lidskost se probouzí příliš pozdě.
Tomáš Dastík v titulní roli už svým zevnějškem (totiž oholenou hlavou a na muže nezvykle výrazným líčením) a věčně nezaujatým, jakoby nepřítomným, i když kultivovaným hlasem, připomíná monstrum. Výraz jeho tváře se vždy vrací do neutrální, poněkud pohrdavé masky. Ve společnosti těká pohledem a dává tak znát, že je nesvůj. I Taťána (Tereza Vilišová) ve společnosti vyčnívá svou uzavřeností a plachými pohledy. Na rozdíl od hlučné sestry Olgy se ve vypjatých momentech vyjadřuje jen vzrušeným šepotem. Určitou dávkou infantilnosti podtrhuje v první části kostým a rekvizita létajícího draka. Jan Mikulášek vytvořil u Bezručů nepřehlédnutelnou, výrazně herecky i výtvarně stylizovanou inscenaci, která i přes osobitý přístup zůstává věrná původnímu příběhu.

Markéta Dolníčková, Divadelní noviny 18 / 2007

Prožitá hloubka nejčistšího z citů
(…) Tomáš Dastlík po odchodu Jana Hájka do pražského Národního divadla dává již poněkolikáté jasně najevo, že Hájkovu pozici herce, na kterého se v Ostravě cíleně chodí, zaujme právě on.
(…) Tereza Vilišová své výlučné postavení mezi místními mladými herečkami zcela s přehledem potvrzuje. Právě v její tváři se zračí každý záchvěv ženina nitra tak čistě, že by už nemusela používat slova. Na malém prostoru svého obličeje rozehrává velké divadlo vnitřního boje, který Taťána ve vztahu k Oněginovi zakouší.
(…) Divadlo Petra Bezruče otevírá svou Srdcervoucí sezónu ve velkém stylu. Jan Mikulášek v Evženovi Oněginovi dotáhl svůj rukopis téměř k dokonalosti a servíruje zážitek opravdu nevídaný. Oba představitelé hlavních rolí by si přinejmenším zasloužili nominaci za herecké výkony v každoročních divadelních anketách.

Patrik Hronek, Literární noviny 45 / 2007

Ilona Smejkalová společně s Janem Mikuláškem vyšli z dramatizace Jaroslava Janovského, kterou ovšem — jak je to u Bezručů v poslední době běžné — svérázně upravili. Jejich Oněgin (vynikající Tomáš Dastlík) sice zůstává oním dandym, jehož válcuje nuda všedního života a který se marně snaží nalézt pobavení, dokázali však příběh zbavit všech zaběhnutých klišé a nabízejí velkolepou, výtvarně stylizovanou podívanou. Puškinovy verše pak Mikulášek často nahrazuje poetickými, ryze divadelními obrazy. Pokud se diváci těší na známou pasáž: „Já píši vám, co mohu více!“, dočkají se rozhodně netradičního pojetí.

Pavla Bergmannová, Reflex 43 / 2007

Evžen Oněgin, nudící se a láskou zmítaný…
(…)
Začátek příběhu má spád. Vše se odehraje rychle. Znuděný Oněgin (Tomáš Dastlík) přijíždí z Petrohradu na venkov, kde mu dělá společnost jediný přítel, básník Lenský (Lukáš Melník). Díky záměrné grotesknosti v předvádění běžných činností, kterými se zde Oněgin snaží zabavit, např. v předvádění jízdy na koni nebo v hraní ping-pongu, má divák úsměv od ucha k uchu. Ale ve chvíli, kdy se Oněgin seznámí s krásnou a vznešenou Taťánou, kdy v ní vzbudí lásku, kterou zatím sám neopětuje, kdy zradí přítele Lenského a nešťastnou náhodou ho zabije v souboji, tento úsměv pomalu ztuhne. (…)
Zdá se, že Bezruči svou letošní „srdcervoucí“ sezonu začali opravdu na jedničku. Evžen Oněgin by mohl být snad i jedním z favoritů letošního ostravského divadelního festivalu, který je teprve před námi.

Michaela Celárková , www.nekultura.cz / 8. 1. 2008

Režisérovi Janu Mikuláškovi se jeho odvaha vyplatila a společně s herci se mu podařilo vyjevit lásku v té nejčistší podobě, i když vše kolem je navýsost stylizované. Každý tak má jedinečnou příležitost sledovat vývoj milostného vzplanutí hlavních hrdinů s jeho propady, se všemi záblesky naděje a také s onou bolestí, která ho může provázet. A právě v bolesti celý příběh končí a ta je zde zcela naplno prožitá. Všechny složky inscenace dohromady vytvářejí účinnou rozbušku, která vtáhne diváka plně do děje, nedá mu vydechnout a na konci mu dopřává nevídanou situaci — emocionální výbuch, kdy má společně s hlavními představiteli slzy v očích.

Patrik Hronek, www.tiscali.cz / 28. 1. 2008

Můj epitaf
Zde Puškin pohřben jest. Jak blázen ved si,
když slavil s láskami a s múzou námluvy,
dobrotu nedělal — a v hloubi duše přeci
byl dobrý člověk, pánbůh ví.

Alexandr Sergejevič Puškin, 1815