DIVADELNÍ FLORA OLOMOUC 2012 10.–20. 5. 2012

Je to pro nás meditativní záležitost

Hned po představení Kolik váží vaše touha? jsme si řekli o rozhovor s kapelou Zrní, která VerTeDance živě hudebně doprovází. Od balení nástrojů se nám podařilo získat zpěváka a flétnistu Jana Ungera a houslistu Jana Fišera. V obou ještě doznívala euforie.

Jak se Zrní a VerTeDance potkali?

Jan Fišer: Holky nás slyšely v rádiu a protože plánovaly hudebně založené představení, obrátily se na nás. Pro Zrní to byla výzva a nová zkušenost, která nás teď hodně baví. Už takhle hrajeme půl roku. Teď jsme ale na prvním výjezdu z domovské scény, která je v divadle Ponec. Po Olomouci je na plánu ještě divadelní festival v Pardubicích a na Slovensku.

Jak se vám hrálo v cizím prostředí?

Jan Unger: Oproti divadlu Ponec je tu mnohem menší prostor, takže pár technických komplikací vzniklo. Z hlediska energie to ale fungovalo jako vždycky. Máme z toho radost.

Tradičně se hudba spíše přizpůsobuje pohybu na jevišti, v tomto případě to ale působilo jako dialog hudby a pohybu. Jak vznikalo představení?

JF: Vše vznikalo souběžně. Setkávali jsme se a bavili se o hlavním tématu, holky nadhazovaly klíčová slova a klíčové scény, my z toho pak vycházeli při hudbě. Když začaly pracovat na pohybu, udělali jsme soustředění spolu holky a spolu kluci.

JU: Pak už jsme si posílali navzájem ukázky a nahrávky, holky videa a my muziku. V závislosti na tom jsme pak pracovali. Vznikalo to tedy na dálku, ale společně. Hlavně to bylo celé hodně „free“, ani jedna strana nijak neomezovala tu druhou.

Přitom ale vše působilo dokonale nazkoušené. Plánujete vydání hudebního nebo filmového záznamu představení?

JF: Za kapelu teď plánujeme nahrát a vydat hudební nahrávku jako soundtrack, který budeme prodávat po představení.

JU: Holky ale vlastně připravují během několika měsíců vydat i DVD.

Běžně vás řadí do škatulek jako folkrock nebo alternativa, silná hudební abstrakce mi dnes ale neustále připomínala spíše atmosféru a zvuk islandských Sigur Rós. Kdo hudbu skládal?

JF: Vznikala kolektivně. Vyloženě jsme vše vyjamovali. Dvě věci hrajeme i běžně na koncertech, ale jinak je to úplně volná záležitost.

Přes jedenáct let hrajete pro lidi, které vidíte před sebou, najednou jste v roli doprovodné kapely, která je za černým závěsem a jen občas se přizná světlem. Jak vnímáte rozdíl mezi klasickým koncertním vystoupením a takovýmto hudebním doprovodem k divadlu?

JF: Je to rozhodně skvělá zkušenost. Přijde mi totiž, že se člověk může mnohem víc soustředit na muziku.

JU: Normálně máš zodpovědnost za to, co se děje na podiu. Neříkám, že se stylizuješ, ale přece jen přítomnost lidí vnímáš. Takhle jen zavřeš oči a soustředíš se na hudbu. Celé je to až meditativní záležitost. I proto nás to tak baví, má to úplně jiné kouzlo.

JF: Mně taky vyhovuje nebýt viděný.

Máte i jiné divadelní projekty? Plánujete něco podobného?

JU: Tohle představení je zatím naše jediná věc tohoto druhu. Snad se do budoucna zase něco podobného sejde.

Jaký máte vztah k divadlu, chodíte do něj rádi?

JU: Rádi ho máme, ale nemáme vůbec čas do něj zajít. A když se náhodou chvilka najde, tak jde člověk do lesa nebo rád zůstane doma se ženou. Takže jsme takoví kulturní barbaři.

JF: No a taky dost lenivci. Musíme se polepšit.

V tomto případě jde ale o doprovod k tanečnímu divadlu. Tančíte rádi?

JU: Na táborech jsem se vždycky styděl, když jsem musel jít tančit ploužák. Už jsem tomu ale přišel na chuť.

JF: Já tančím hrozně rád. Hlavně na večírcích.

V inscenaci se pracovalo s tezí, že je žena vnímána jako sexuální objekt. Jak berete ženy vy?

JU: Žena je krásné stvoření. Zajímavé je, že se s ní snažíme trávit čas i přesto, že vlastně uvažuje úplně jinak. Postupně se ale člověk naučí v partnerském soužití fungovat a užívá si to.

JF: Všichni je máme rádi.

Za rozhovor děkují Katarína Cvečková a René Vlasák.