partneři   kontakty
Získat aplikaci Adobe Flash Player  

Navigation




pořadatelé
 

hlavní partner

za finanční podpory







Předprodej vstupenek
na pokladně Moravského divadla,
Horní nám. 22.

„Nebudeme skanzen“

Herec Divadla Komedie Martin Finger byl přepaden skupinou redaktorů Spílání na slunečném parkánu Konviktu...

Plánujete ještě nějaké další inscenace pro festivaly na příští rok, jako tomu bylo letos na Floře?

 

Příští rok ne. Do července máme ale hodně zájezdů. Tím to tak nějak uzavíráme. Mluvilo se o tom, že by se některé inscenace přetahovaly, hrály se pod něčí patronací někde jinde. Proč ne? Ale mám strach, že kdyby se inscenace hrály jenom jednou za dva tři měsíce neznámo kde, tak by jim to mohlo spíš uškodit. Jen to, že bychom to hráli a potkávali se, by bylo na jejich úkor. Toho se bojím, takže nevím, jestli budeme někde něco hrát. Musela by v těch věcech být velká péče a pravidelnost. Jinak by to byl tak trošku snanzen.

 

Bude se ještě něco dít?

Komedie se rozprchne.

 

Vy někam nastupujete do angažmá?

Do Činoherního klubu.

 

Působíte jako kompaktní a koncentrovaně sehraná parta...

To ano. Vždycky jsem divadlo takhle dělal. Když jsem odešel z DAMU a šel jsem do Národního divadla, tak jsem po půl roce s Romanem Zachem odešel do Činoherního studia v Ústí, protože jsme viděli, že to pro nás není. V Činoherním studiu jsem zažil právě tuhle kolektivní energii a v Komedii znovu, o mnoho levelů výš. Proto jsem třeba teď nešel do Národního divadla znovu, protože doufám, že v tom malém divadle, jako je Činoherní klub, se dá něco takového znovu nastavit.

 

Měl jste v Komedii nějakou zásadní inscenaci?

To jsou různé úhly pohledu. Já to vždycky vnímám přes tu aktuální, právě zkoušenou věc. Ta je pro mě nejzásadnější.

 

Jaký máte vztah k Podzemnímu blues?

Pro mě bylo Podzemní blues krásný v tom, že všechno bylo narychlo a vypadalo to, že snad ani není možný všechno zvládnout, a ono se to všechno prostě zvládlo. Když se řeklo necelý měsíc před premiérou, že to budeme dělat od opravy textu přes zkoušení s Bolkem Polívkou atd., tak to všechno bylo opravdu hektické. Dovedli jsme to do tohohle tvaru. Kdybychom to zkoušeli dva měsíce, tvar bude vypadat jinak. Měli jsme na to tři týdny a udělali jsme maximum. To pro mě bylo zásadní a důležité.

 

Jaké máte zážitky ze Spílání, když publikum reaguje a verbálně se projeví?

Máme spoustu zážitků. To, že reagujou, je správně. My je pořád vybízíme, aby si z toho něco odnesli. Když někdo chce promluvit, tak ať klidně promluví. Já osobně nemám rád, když diváci vyloženě exhibují. Na představení Spílání byly dvě divačky, které přišly podle všeho podruhé. Vzaly si deštníky, abychom na ně neprskali, když nad nimi mluvíme. V jedné scéně, když přicházíme zezadu od diváků, tak za mnou šla, ale takovým způsobem, že na sebe strašně upozorňovala. Na konci, když spíláme, tak řekla: „To je všechno?!“ Buď to ignoruju, nebo mě to vytočí. Tenkrát jsem neměl vůbec chuť si s ní povídat, tak jsem jen řekl: „To je všechno.“ Ale když to za to stojí, tak si s divákem rád popovídám.

 

Za rozhovor děkují Dominika Široká, Martin Macháček a Vojtěch Varyš.