aktuality

Až se divím, jak to všechno do sebe zapadá

Momentálně asi není v Čechách úspěšnějšího a známějšího divadelního režiséra mladé generace. Vloni Vaše inscenace získaly snad všechny Ceny Divadelních novin, také v Cenách divadelní kritiky si nevedly špatně, vedle toho jste k absolutoriu přivedl výrazný ročník nových divadelníků, k tomu jste se jako herec objevil ve dvou televizních seriálech, jako moderátor v několika televizních pořadech a taky v jedné reklamě. Šťastný rok? Kde na to všechno berete energii, čas, invenci?

Štěstí určitě negarantuje množství projektů nebo jejich úspěšnost v očích kritiky. Takže těžko říct, jestli to byl šťastný rok... Já nějak moc nebilancuju nikdy. Radši pořád něco dělám. A snažím se, aby to co dělám, mě bavilo. Protože pak mi to energii dodává a nikoli bere.

Kudy vlastně vedla Vaše cesta k divadlu? Co Vás na samotném začátku ovlivnilo a kdy padlo rozhodnutí, že budete studovat obor režie?

To je celkem jednoduché – stěžejní bylo založení ochotnického středoškolského souboru Hobit pod vedením profesora Krásenského. Tam přišla první role Bilba Pytlíka a pak už to jelo. A na režii jsem šel, protože ty naše gymplácké pokusy byly vždycky dělané hodně kolektivně a mě bavilo do toho kecat. A taky proto, že jsem měl dost strašný sykavky, takže na herectví bych se styděl vůbec podat přihlášku.

Chodíte ještě do divadla, když jste jím soustavně obklopen? Do kterého? Čí režijní práce Vás oslovuje?

No já jsem hodně saturován divadlem u nás na katedře. Snažím se sledovat co nejvíc produkce našich studentů, a to i po jejich odchodu ze školy. Takže do jisté míry jsem v divadle pořád. A když už si vyrazím do kamenného divadla, tak spíš na kamarády – takže určitě Zábradlí, Dejvice... Ale vyloženě kvůli zážitku spíš sleduju taneční scénu a často jsou zajímavý věci v těch nezávislých prostorech, kterých je v Praze relativně dost – Alta, Alfréd, NoD, Jatka i Archa.

Působíte jako pedagog a vedoucí KALD na DAMU. Máte vliv na utváření nových divadelníků. Podle čeho si vybíráte studenty? Co je podle Vás pro dobrého budoucího divadelníka nejdůležitější dispozicí?

Teď jsme zrovna měli přijímačky, kde ročník vybíral Honza Mikulášek s Dorou Viceníkovou a znovu jsem si vlastně říkal, jak je to na jednu stranu celé riskantní, protože máte strašně málo času na to, všechny ty uchazeče poznat, a odbourat tak jejich stres a nervozitu, na druhou stranu je to vlastně velmi očividné, kdo s sebou přináší osobnost, příběh, kdo je nějakým způsobem jevištně zajímavý. Jinak by nebylo možné se tak téměř jednoznačně shodnout. Takže já bych řekl, že nejdůležitější je to nutkání k tvorbě, chuť vyprávět a sdílet osobní příběh, prostě ten oheň pod kotlem...

Jsou dnešní studenti režie a herectví jiní než za časů Vašeho studia? Co nebo kdo měl vliv na Vás?

Myslím, že jsou jiní. Nás ještě pořád formoval dost komunismus. V jisté uťáplosti, neprůbojnosti, stydlivosti... Dnešní studenti tyhle zábrany nemají, mají ale zase jiné. Třeba soustředit se plně na studium je dnes těžší.

Váš první ročník, který jste na KALD vedl, absolvoval teprve vloni, ale už je o nich hodně slyšet, dostávají nabídky na výrazné filmové a televizní role, založili soubor 11:55. Je to spíše výjimka, neboť se většina absolventů obvykle rozprchne po oblastech. Jak se Vám je podařilo tak stmelit? Zvlášť když končili představením Regulace intimity, to je muselo úplně rozsekat, ne?

Nevím. Oni nejsou typická jednolitá partička, a možná právě proto fungují ještě pořád dohromady, i když taky ne celý ročník. Pro mě je to učení ještě snad větší pochybovací a pátrací proces než režie. Vím hrozně málo a vše objevuji za běhu, ve spolupráci, ve vzájemném ovlivňování. To je jak s těma přijímačkama. Osobnost je nějakým způsobem zásadní. Autorský přístup. Individuální téma. V tomhle smyslu byla Regulace takovým hraničním momentem. Pro mě je tam dosud spousta otázek týkajících se hranic divadla a života, nebo spíš hry a nehry, hranice profesního a osobního propojení, přátelství a disciplíny, a také otázka přínosu, komunikace, etiky, ega... Rozhodně mě hodně zajímá, jak se bude vyvíjet příběh tohoto generačního souboru.

Vaše tvorba by se – v dobrém slova smyslu – dala označit jako eklektická. Co určuje to, kterým směrem se právě vydáte? Nabídky divadel? Vaše momentální rozpoložení? Potřeba vydávat se neprobádanými cestami?

Já sám nevím. Nenaplňuju žádná předsevzetí, žádné plány, vize.  Nabídky přichází a odchází, zájem se děje ve vlnách, pro mě je asi zásadní, že se neopakuju, že nevyužívám osvědčené nápady, že se snažím nejít nejjednodušší cestou... A proto rád brouzdám do nových oblastí, abych se pořád nějak udržoval při životě. Ale pravda je, že jsem Blíženec, a Blíženci mají sklony k eklekticismu, těžko se rozhodují a nejraději by dělali úplně všechno. Nebo ještě víc. A pak v propadech vůbec nic.

Vedle režie činohry už jste zabrousil i do tanečního (Korekce s Vertedance) a loutkového divadla (Poslední trik Georgese Mélièse v Draku). Režíroval jste ale někdy klasickou divadelní hru? A je nějaká taková, na kterou „si myslíte“? Vypadá to, že holdujete spíše inscenování témat v různých žánrech, nikoli tradičním interpretacím divadelních her, že na to jdete alternativně…

No jít na to alternativně není záměr. Záměr je dělat živé divadlo, divadlo, které nenechá diváka pasivním. A v jaké se nachází kategorii či žánru už je vedlejší. Každé kategorizování je nutné a přirozené, kvůli orientaci ve světe, abychom ho vůbec mohli nějak uchopit, zároveň ale každé nálepkování vyrábí okamžitě klišé a předsudky. A obojího se chci vyvarovat. Nemám rád dělení na komerci a alternativu, mainstream a underground, loutkový a taneční, vždycky jde především o osobní zodpovědnost, o tvůrčí autorský přístup. A ten je možné uplatnit kdekoli.  Než něco odsoudím, chci si to vyzkoušet.

Jste jednou z tváří Divadla Vosto5, které se zabývá totální improvizací. Také jako režisér pracujete metodou kolektivní improvizace. Můžete prosím poodhalit, jak to u Vás „na zkouškách“ vypadá? Jak se doberete konečného tvaru, který pak fixujete? Kdy si řeknete, konec, líp už to nejde? Nabízí se, že asi vlastně nemáte předem jasnou představu výsledného tvaru inscenace, že?

Jak kdy. U totální improvizace jde skutečně jen o tu jízdu samotnou, o překvapení a zážitek mezi námi a diváky i mezi námi samotnými a možná i mezi diváky samotnými. Pak vznikají ve Vosto5 autorské hry čistě na základě tématu a vše se tvoří až při zkouškách, anebo taky někdo, já nebo Ondřej Cihlář, přinese nějaký text, a na něm se pak staví, opět samozřejmě kolektivně a do značné míry improvizačně. Jsou to různé vstupy, které pak mají různé výstupy, od poměrně přesně zafixovaných tvarů až k velmi rozvolněným. 

Vosto5ka v poslední době tíhne od improvizace k pevnějším divadelním tvarům. Tady bychom měli zmínit Váš velmi oceňovaný projekt Dechovka, pojednávající o skutečných a tragických událostech spojených s odsunem Němců v Dobrodíně. Co Vás a Vaše kolegy vedlo k takovému posunu v tvorbě, který s sebou přináší kromě změny formy i výrazně vážnější témata?

Z mého pohledu to byla opět ona touha neopakovat se, nestát na jednom místě, nezamrznout... Došli jsme k tomu, že model našeho sebebavičství dosáhl v jistém ohledu vrcholu a bude dobré to trochu rozbít novými spolupracovníky i tématy. Ale Dechovku jsem nosil v hlavě dlouhou dobu. Což se mi děje většinou. Dlouho o tom přemýšlím a čekám, kdy přijde ten správný moment na realizaci. A když přijde, tak se až divím, jak to všechno samo zapadá.

Právě Vosto5 a s ní i Vy jste každoročním hostem festivalu Divadelní Flora už několik let. Letos to bude už 19. ročník, i když bez Vosto5tky. Co jste tu jako divák zajímavého viděl? V čem je Flora podle Vás jiná/stejná než ostatní divadelní festivaly a přehlídky?

Flora má několik jedinečností – dramaturgickou profilaci, nádherný prostory a Vertigo.

Na Divadelní Floru letos nepřijedete. Údajně se budete účastnit nějakého zajímavého projektu v zahraničí. Můžete prozradit něco více?

My sami o tom zatím pořád víme dost málo. Je to taková simulace pobytu na Marsu. Jediná jistota je, že budeme tři týdny zavřeni v šesti lidech v malé kulaté chatce uprostřed pouště v Utahu a ven budeme moct jít jen ve skafandrech.

A co chystáte v nejbližší době na českých scénách?

Dal jsem si rok pauzu od divadelních režií. Čeká mě tedy hlavně Vosto5 – na podzim chceme nějak divadelně zužitkovat právě zážitky z této operace MARS.

 

Za rozhovor děkují a šťastný „let“ přejí Martina Foretová Pavlunová a Pavla Bergmannová


všechny aktuality | home


  Divadlo Konvikt     Statutární město Olomouc     Ministerstvo kultury     Moravské divadlo OlomoucOlomoucký kraj     Česká televize