CIZINEC

režie Jan Mikulášek
překlad Miloslav Žilina
dramaturgie Dora Viceníková
scéna a kostýmy Marek Cpin
výběr hudby Jan Mikulášek

česká premiéra 12. a 13. 6. 2014

osoby a obsazení
maminka Marie Spurná
Marie Anežka Kubátová
Meursault Honza Hájek
Meursault Jiří Vyorálek
Meursault Stanislav Majer
Meursault Miloslav König
Meursault Ivan Lupták

Divadelní adaptace jednoho z nejproslulejších děl 20. století v úpravě Jana Mikuláška a Dory Viceníkové nabízí originální a sugestivní pohled na zásadní otázky lidské existence. Tvůrcům se klíčového dílo literárního existencialismu podařilo na jeviště převést pomocí výstižných divadelních prostředků. Univerzální bílá scéna Marka Cpina je márnicí, mládeneckým bytem i celou, ve které úředník Mersault – ztvárněný hned pěticí herců – čeká na popravu. S využitím zadních projekcí i bezprostředního snímání herců kamerou pak tvůrci modelují odcizený svět, v němž se hrdina odsouzeným k smrti nechce přizpůsobit společenským stereotypům. Jeho okázalá netečnost k okolí i k vlastnímu osudu je demonstrací individuálního protestu a přesvědčením o absurditě vlastního života.

Autoři dramatizace z monologického textu vytěžili maximum. Do Meursaultovy kůže oblékli hned pět herců a tato na první pohled nesourodá skupina se s úkolem vykreslit jakoby neexistující lidský charakter vypořádala více než na úrovni. Téměř holá scéna doplněná tu fotografiemi, tu promítanými fotosekvencemi rámuje příběh, jenž z podstaty věci nemůže dopadnout dobře. Všichni to vědí, a přesto se až do poslední chvíle snaží nemyslet na nevyhnutelný konec.
Kateřina Svátková, Kulturissimo.cz, 16. 6. 2014

Tentokrát jsme byli svědky původní dramatizace formou často velice důmyslného, spádného a divadelně vynalézavého scénického čtení. Toto zdánlivé „méně“ přineslo nakonec více, neboť v klasickém přepsání do jednotlivých postav by inscenace možná získala na dějové názornosti, ale něco podstatného by jí pak patrně scházelo při zjevování smyslu Camusova románového podobenství, o něž šlo především. (…) Na Zábradlí podařilo nevšedním způsobem nasvítit a rozsvítit poselství Camusovy velké malé knihy napsané před více než sedmdesáti lety.
Josef Mlejnek, Divadelní noviny, 25. 6. 2014

Jednoduché zpracování scény Marka Cpina, která slouží jako velké promítací plátno, na něž jsou promítány odporné bzučící mouchy, motivy z běžného Mersaultova života či záběry ze zákulisí, sceluje inscenaci v prostorovém uspořádání. (…) Díky práci s kamerou a záběry do zákulisí i do hlediště se inscenačnímu týmu podařilo naznačit, že se nejedná jen o divadelní iluzi, ale že cizincův cynismus se může týkat každého z nás.
Hana Švarcová, Topzine.cz, 29. 6. 2014

Jan Mikulášek (1978)
Po nedokončených studiích režie na JAMU se stal uměleckým šéfem divadla Polárka Brno, následně i Divadla Petra Bezruče Ostrava (2005–2007), kde realizoval řadu výjimečných titulů, např. Tři sestry, Zběsilosti v srdci nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku. V roce 2007 začíná působit na volné noze, u Bezručů ale nadále hostuje (Evžen Oněgin, 1984, Divoká kachna, Na větrné hůrce...). Dále spolupracoval s Národním divadlem moravskoslezským Ostrava, s Městským divadlem Zlín, Divadlem Husa na provázku Brno či Divadlem v Dlouhé Praha. Velkou pozornost zaujaly jeho inscenace v brněnské Redutě Elementární částice, Korespondence V+W, Europeana, Nenápadný půvab buržoazie či Zlatá šedesátá. V roce 2013 uspěl společně s Petrem Štědroněm a Dorou Viceníkovou ve výběrovém řízení na nové umělecké vedení pražského Divadla Na zábradlí, jehož se stal kmenovým režisérem. Jeho režie jsou vysoce ceněny díky stylizovanému herectví, groteskní nadsázce a skvělé práci s výtvarnou i hudební složkou.
Tvorba Jana Mikuláška je na festivalu Divadelní Flora celkem systematicky reflektována, v roce 2012 byl do programu přehlídky zařazen tematický blok pěti jeho inscenací.

Divadlo Na zábradlí Praha zahájilo svou činnost v roce 1958. V roce 1959 se k souboru připojil mim Ladislav Fialka a činohra s pantomimou vedle sebe existovaly až do jeho smrti v roce 1991.
V 60. letech – během působení režiséra Jana Grossmana a dramatika Václava Havla – patřil soubor k jedné z líhní českého absurdního divadla (Havel: Zahradní slavnost, Vyrozumění; Jarry: Král Ubu; Kafka: Proces). Zlatá éra skončila rokem 1968, kdy oba tvůrci byli nuceni z divadla odejít.
V 70. a 80. letech zde našli azyl i režiséři české nové vlny, kterým byla za normalizace znemožněna filmová práce (např. Jiří Menzel, Jaromil Jireš a zejména Evald Schorm se svými kultovními inscenacemi – např. Shakespeare: Hamlet, Macbeth; Dostojevskij: Bratři Karamazovi…).
V roce 1989 se do divadla vrátil Jan Grossman, po jehož smrti v roce 1993 se stal uměleckým šéfem talentovaný režisér Petr Lébl (např. Stroupežnický: Naši naši furianti, Čechov: Racek, Ivanov, Strýček Váňa, Gogol: Revizor, Wyspiański: Wesele…). Po jeho tragické smrti v roce 1999 se následující rok stal uměleckým šéfem David Czesany, kterého v roce 2003 vystřídal dramatik a režisér Jiří Pokorný.
Od sezony 2013/2014 se vedení divadla nově ujímá bývalý umělecký šéf brněnské Reduty Petr Štědroň, spolu s ním přichází dramaturgyně Dora Viceníková a režisér Jan Mikulášek. Ti do repertoáru přenesli obnovené premiéry brněnských inscenací a v nových projektech kladou důraz na nepravidelnou dramaturgii a autorské divadlo osobitého režijního rukopisu.
Divadlu se vždy dostávalo značného uznání doma i v zahraničí. Nedávno triumfovalo v hodnocení Cen divadelní kritiky za rok 2014, kdy získalo ocenění ve všech osmi kategoriích, včetně titulu Divadlo roku.

Cizinec