Svět – jedna velká divočina

Inscenaci jako Směšná temnota Moravské divadlo Olomouc snad ještě nikdy nehostilo. Nejenže velmi prostým opisným vyprávěním, svižnými dialogy a zvukomalbou naprosto překračuje běžné české konvence, ale během přestávky zlikviduje výraznou část scénografie.

Dušan David Pařízek ve své inscenaci nahazuje témata, motivy, které pojí vyprávění somálských pirátů, vojáků v Afghánistánu a domorodců. V příbězích, které nepostrádají ironii, ale i hořkou syrovost, nechybí odkazy na závažná společenská témata. Ta doplňují problémy individuální, základní, ve srovnání s celosvětovými problémy minimální. V osobním vyprávění všechny postavy – muži – připomínají globální tragédie, války, kolonialismus, ale také ty intimní, jako jsou osamělost, láska, přátelství.

V inscenaci vídeňského Burgtheateru jsou ovšem obsazeny bez výjimky ženy. Tato skutečnost podporuje ironický nadhled vůči předestíraným tématům. Všechny čtyři herečky s naprosto precizní intonací, dikcí podporují výraznou zvukovost Směšné temnoty. V situaci jednají emotivně, ale komplexní dění zcizeně komentují. Střídají několik poloh, které umocňuje lightdesign a interakce s velkou dřevěnou laťkovou stěnou umístěnou na konci dřevěného pódia uprostřed celého jeviště. Některé konfrontace popisu a jednání se vzájemně doplňují, někdy se dublují, občas nutí herečky vystavět situaci do krajností, extrému. Reálně ale k žádným násilným nebo vyhroceným scénám nedochází. Veškerou hraniční syrovost doplňují metafory společně s budováním napětí, vyhrocenou atmosférou, podpořenou neopominutelnou audio složkou.

Velký důraz se ve Směšné temnotě klade právě na práci se slyšitelným. Herečky vytvářejí veškerou atmosféru vyluzováním zvuků buď ústy, nebo jednoduchými předměty, které mají nachystané na stolku u mikrofonů. Proces vzniku této složky je tedy bezprostředně spjat s momentem, ke kterému patří, a jako živý zdroj jej lze pohodlně pozorovat a kochat se možnostmi lidských úst. I tato skutečnost vytváří nenahraditelný vztah a napětí mezi aktuální hereckou akcí a zvukovým doprovodem evokujícím nejen divočinu.

Divoká, neuspořádaná se na první pohled jeví i scéna. Avšak právě tato její neuklizenost podporuje postupnou dekonstrukci, kterou nejen postavy, ale i scéna absolvují. S tím se pojí i atypická práce s meotarem, který slouží jak ke standardním projekcím textu, fotografií, tak k bodovému osvětlování. Výtvarně dotváří jednotlivé popisované obrazy tak, že se stávají hrůzně imaginativními.

Inscenace Dušana D. Pařízka neposkytuje nějaký kauzální příběh. Nabízí témata, myšlenky, které dále můžeme, ale nemusíme rozvíjet, a tím sympaticky provokuje.

Kateřina Málková