Rozhovor s Janou Plodkovou

Po odehraných Hamletech Divadla Na zábradlí jsme se snažili odchytit jedinou ženu celé inscenace, Janu Plodkovou. Ze šatny nám proklouzla doslova mezi prsty, ale i přes tyto nesnáze se nám podařilo odpovědi získat. Odpověděla nám z pohodlí hotelového pokoje.

Jak jste se těšila opět do Olomouce? 

Těšila jsem se moc. Těšila jsem se na cestu vlakem, na zázemí v karavanech, které tu sice už nestojí, ale atmosféře to neubralo. Těším se na Standu Majera a jeho techno, o kterém furt mluví, ale nikdy nepustí. A těším se na diváky, kteří jsou natěšení, ale zároveň je neopijete rohlíkem.

Do jaké míry improvizujete během Hamletů přímo při představení? 

Minimálně... Ačkoliv inscenace vznikala z improvizace, snažíme se udržet její strukturu. To by byla už slušná divočina, kdybychom si nechávali tu volnost. 

Reflektujete pouze sami sebe, nebo vycházíte i třeba z příběhů vašich kolegů?

Je to sběrna všeho možného. Různé příběhy, situace, vykrádáme sebe i ostatní. A to vše je podpořeno neuvěřitelnou fantazií Honzy Mikuláška.

Mezi Hamlety jste jediná žena. Jaké to je být mezi šesti muži? 

Když jsem se to dozvěděla, byla jsem krapet nervózní. Ale musím říct, že jsem si to náramně užila. Jako by se nějak slil rozdíl v pohlaví. Hoši byli a jsou báječní. Ráda s nimi hraji. 

A jaké to je, když hrají karikatury hereček? Může se stát, že vás někdy napodobují? 

Hm, to mě nenapadlo. Možná mám dojem, že jsem nenapodobitelná :) To jim řeknu, ať to udělají... Pokud se o to už nepokouší.

Panuje někdy mezi vámi ponorka? 

Zatím ne. Hrajeme tak dvakrát do měsíce, občas zájezd… Zatím se víc těšíme, než ponorkujeme. (Pozn. autorky – jestli už se tak nestalo, tak Zábradlí by mělo poznat olomouckou Ponorku.)

Daří se vám vždy držet odstup od své role?

Ano. Zkoušení mi přináší prožitek, dejme tomu splynutí s postavou, ale neustálým omíláním se z ní stává můj produkt, se kterým si hraji. A to mě na tom baví. 

Přistihla jste se někdy, že se vaše role prolíná i do každodenního života?

Je zajímavé, že při intenzivním zkoušení se kolem mne začnou dít podobné situace. Především u natáčení. Z ničeho nic jsem obklopena „scénářem“. Anebo si prostě všímám jen toho, co se děje ve scénáři. 

Byla role, kterou jste opravdu nechtěla hrát? A existuje nějaká, po které ještě toužíte? 

Možná někdy nastala situace, kdy mě zrovna postava moc neoslovila. Ale pokaždé jsem na ni našla něco, co mě vyburcovalo. V divadle je pro mne nemyslitelné, odmítnout hrát nějakou postavu, při natáčení si ten komfort občas dopřeji. Ale je to opravdu jen v nouzi, kdy skutečně nepociťuju radost, například při čtení scénáře. Sním o všech možných postavách, nesmírně mě baví je objevovat… Ale jestli se ptáte, zdali sním o Ofélii, Julii či Desdemoně... Tak to už mám za sebou.

Kolik rolí se do vás vejde? 

Doufám, že nekonečně mnoho.

Po jak velkém zadostiučinění toužíte od diváků a od svých hereckých kolegů?

Toužím po jediném. Abychom si to ten večer všichni užili.

 

Za rozhovor děkuje Tereza Tylová

 

Jana Plodková – Jičínská rodačka vystudovala JAMU, ale zpěvu, tanci i herectví se věnuje od dětství. Diváci ji již mohli spatřit v divadle Polárka, Divadle na Fidlovačce,  HaDivadle a od roku 2014 účinkuje v Divadle Na zábradlí, kde momentálně hraje v inscenacích Posedlost, Hamleti, Ubu se baví a Požitkáři. Mimo to se také často objevuje ve filmech.