Rozhovor s Dušanem D. Pařízkem

S Dušanem Davidem Pařízkem, hostem letošní Flory, jsem se setkal ve foyer Moravského divadla, kde vrcholily technické přípravy na večerní uvedení Sebeobviňování. Bavili jsme se nejen o jeho rakouském působení, vyhlídkách ale i tvorbě jako takové.

Směšná temnota urazila od premiéry obrovskou cestu. Překvapilo vás, jak úspěšnou se inscenace stala?

Na to nemám odpověď. Zkoušení bylo těžké, snažil jsem se tenkrát pracovat v rámci daných možností. Burgtheater je finančně nejlépe vybavená činohra na světě, provozně je přesto - nebo právě proto - velmi svázaná a omezená. Limity nevznikají kvůli financím, se kterými bojuje většina srovnatelných scén na světě, ale proto jak se v divadle uvažuje, byrokraticky plánuje i rozděluje práce. Měl jsem tenkrát pocit, že se tam lidem spíš vědomě vytvářejí překážky, než aby byli podněcováni k co nejlepším výsledkům. Zbytečné debaty o scénografii, obsazení nebo některých inscenačních postupech, vnímám jako průvodní jevy celé tehdejší situace divadla. Můj děda Rudolf vždycky říkal: „Co sedlák nezná, to nežere.“ V Burgtheateru tenkrát chyběla bazální otevřenost, která podle mého názoru k fungujícímu divadlu patří. Vzhledem k tomu, jak jsem o některé věci musel bojovat - a jak tam ještě pár hodin před premiérou nikdo ve Směšnou temnotu nevěřil -, je dosavadní tažení inscenace velmi příjemné. A největší překvapení je, že jsme ji mohli hrát tady na Divadelní Floře: Petr Nerušil - vlastně celý tým festivalu - odvedl obrovskou práci. Jsem za to vděčný. 

 

Změnily všechny ceny za Směšnou temnotu přístup Burgtheateru k vám nebo inscenaci?

To šlo rychleji. Už v deset hodin večer v den premiéry mi najednou začali všichni říkat, že to věděli od začátku, že se takhle má, nebo dokonce "musí" dělat divadlo! Rakouská splachovací povaha někdy nemá zábrany. Výsledky v anketě magazínu Theater heute, Nestroyovy ceny nebo pozvání na festival Theatertreffen pak ještě zvýraznily způsob, jakým se někteří představitelé divadla vůči Temnotě projevují. Ještě týden před premiérou mi nemohli přijít na jméno - týden před premiérou mi bylo ale taky jasné, že když se těmhle lidem něco nelíbí nebo něčemu nerozumí, je to jenom dobře. Nekritické nadšení, které po premiéře vypuklo, je zajímavou zkušeností. Dalo mi nahlédnout do dění v jedné z největších a nejvýznamnějších kulturních institucí na světě.

 

Nedá mi se na to nezeptat. Měl jste pocit, že se v Česku zvedl zájem o vaši práci nejen v divadelních, ale také lifestylových médiích, ať už v souvislosti s cenami nebo inscenací Kauza Schwejk? 

Já moc tento druh zpráv, zvlášť o sobě, nesleduji. Mně tvrdila jedna vaše kolegyně, že to tady nikdo nezaznamenal. To mi řekněte spíš vy. 

 

No...

Vy a Vojtěch Varyš, kteří se o divadlo zajímáte, sami ho děláte a do cest investujete hodně času, přehled máte. O dalších novinářích příliš nevím.

 

Například rozhovor v Reportéru svědčí o něčem jiném...

Rozhovor v Reportéru byl, aspoň co já vím, iniciativou Vojtěcha Varyše. Pakli-že někdo jiný projevil zvýšený zájem, tak je to hezké. Škoda, že česká odborná veřejnost k naší práci  nepřistupovala tak, když jsme před lety začínali v Komedii.

 

Slyšel jsem, že vaše působení ve Volkstheateru vyvolalo lehkou kontroverzi. ​

Z Burgtheateru se neodchází. Odtud vás leda vynesou. Platí to samozřejmě hlavně pro herce. Ale to, že by někdo vyměnil tohle slavné divadlo za menší a méně známé, je velmi neobvyklé. Navíc to nebyl jenom můj rozmar, účastnila se toho i Steffi Reinsperger. Rozhodnutí odejít vedení Burgtheateru velmi překvapilo. Vaši kolegové v Rakousku to označovali za výborný tah nového vedení a dramaturgie Volkstheateru. 

 

Hannover, Hamburg, Curych nebo Vídeň. To je celkem široká paleta míst a to jsem ani neřekl další řadu z nich. Je ale nějaké místo v německojazyčném prostoru, kde byste chtěl pracovat?

Ano, a bohužel jsem v něm pouze hostoval s Komedií, ale osobně nikdy nepracoval - a už ani nebudu. Nejlepší divadlo posledních pětadvaceti let působí v Berlíně, teď právě tam připravují poslední sezonu současného vedení: režisér Frank Castorf se loučí s Volksbühne. Do toho divadla jsem dvě desetiletí chodil  jako do kostela. Doporučuji každému, aby tam během příští sezony navštívil představení, čtení, párty. Tamější energie je nezopakovatelná a já si nemyslím, že se něco podobného povede v německy mluvících zemích - nebo někde jinde v Evropě - během příštích let znovu vytvořit. Pro mě to byla obrovská škola a cokoliv jsem tam viděl, mě hluboce zasáhlo. 

 

V čem vás přitahuje destrukce scénografie? Objevilo se to v Marii Stuartovně i Spílání publiku.

Začínalo to všechno destrukcí kostýmů v Antiklimaxu a Kvartetu, pokračovalo scénografiemi na kolínské inscenace Emilie Galotti  a tamější projekt Nathan / Believer, v nejčistší podobě bylo asi provedeno v Procesu... Základní konflikty her nebo textů jsou tak zásadní a to co postavy zažívají na jevišti, je natolik extrémní, že je dobré, když se scénograficky na chvíli nastolí řád - systém, který alespoň dočasně zdánlivě funguje a který lze posléze zničit. Narušených povah, vztahů, kariér nebo celých referenčních systému - či "světů" - je v mých inscenacích víc než dost. Na začátku se proto snažím v divácích vzbudit dojem, že klec, která se vydala hledat (a věznit) ptáka - respektive hlavní postavu - je relativně komfortní. Věta Franze Kafky tento můj základní scénografický postup popisuje výstižně. Vy osobně jste např. viděl v hannoverské Marii Stuartovně přepychový a velmi oficiální prostor, ve kterém (a o který) se utkaly Marie a Alžběta. Prostor, v němž se tvořila a realizovala nejvyšší politika. Bitevní pole, na kterém zvíťezila během jejich velkého střetnutí Marie. Bitevní pole, ze kterého si tímto opovážlivým krokem vytvořila klec. A z této klece posléze vedla jediná cesta: Jim Morrison zpíval "Break on through (to the other side)", Leicester předal Marii sekyru a ta si sama prosekala cestu na "onen svět". Vždycky hledám okamžik, ve kterém je smysluplné scénografií nastolený řád narušit. Jak Sarah Franke coby Marie rozsekala scénu byl, myslím, čitelný emocionální ekvivalent pro smrt samozvané královny.

Herci, kteří vědí, že na takový moment dojde, nabízí většinou víc a víc možností, kde by scénu mohli "přestavět". Většinou to chtějí udělat co nejdřív - a já se to snažím oddálit. Je to i z hlediska dramaturgické a inscenační práce zajímavé: někoho nadchnete pro možnost, že si celý svět sám vytvoří a posléze zničí; a pak mu to rozmlouváte. Čelíte lidské destruktivitě a narůstající energii. Hráči se do toho nakonec vrhají s vervou a totálním nasazením. Někdy to bývá očistné a velké, jindy zase ubohé. Ideálního načasování jsme dosáhli například ve Spílání publiku, protože se čekalo až na děkovačku, což pomalu přešlo v neformální večírek. Diváci a hráči se postupně loučili s Komedií. Pochopil to každý, týkalo se to všech.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Martin Macháček

 

Dušan D. Pařízek je původem z Brna. Po studiích Srovnávací literatury a divadelní vědy v Mnichově se rozhodl absolvovat pražskou DAMU. Od roku 1997 putoval se svým Pražským komorním divadlem po různých pražských - posléze i zahraničních - scénách. První inscenaci, Prezidentky, takto režíroval a uvedl v Divadle Na zábradlí. Za nejvýznamnější působení v České republice lze považovat éru souboru Pražského komorního divadla na scéně Divadla Komedie, které Dušan David Pařízek vedl v letech 2002-2012. Od roku 2002 pracuje v zahraničí, od uzavření Komedie režíruje v České republice jen vyjímečně. Od této sezóny pracuje pravidelně ve vídeňském Volkstheateru.