Nějak bylo a jak bude?!?

Když v roce 2013 opouštěl tvůrčí tým Štědroň - Viceníková - Mikulášek divadlo Reduta, široká divadelní veřejnost v Brně věděla, že o něco přichází. Po šesti významných sezónách se úspěšní tvůrci přesunuli do Divadla Na zábradlí, kde tým Petra Štědroně vyhrál výběrové řízení. Opouštěli budovu, kde po dlouhé době byl vytvořen tým, jenž mohl samostatně fungovat bez ohledu na zbytek Národního divadla.

S uměleckým týmem se do Prahy přesunula i většina redutovského repertoáru - některé inscenace v původním obsazení, většina částečně i přeobsazená. S tím nutně souvisel i odchod herců, kteří už v době působení v Redutě byli mnohdy na volné noze či menšinově patřili do souboru činohry Národního divadla. Takto odešla z NDB například vynikající Dita Kaplanová.

Jednoznačně Brno ztratilo jeden z mála důvodů, proč se do něj stahovali kritici z celé republiky. Navíc se takříkajíc „moderní“ scéna NDB ocitla bez vedení, repertoáru, smysluplné a promyšlené dramaturgie.

Inscenace převedené z Reduty a upravené pro prostor Divadla Na zábradlí rozhodně neztratily svoji hodnotu. Premiéry v novém působení pevně navazovaly na práci, principy a poetiku známou již z Brna - u Jana Mikuláška samozřejmě i z Ostravy. V poslední sezóně se bohužel zdá, že inspirace této poetiky není bezedná a konkrétní principy se začínají opakovat a významově vyčerpávat. Ne každému zvolenému tématu sluší jeden a týž princip. Umělecký tým Divadla Na zábradlí samozřejmě mimo výrazný rukopis režijních osobnosti staví i na silných hereckých individualitách. Většinou spíše mužských. Výrazná ženská osobnost z brněnského působení byla Tereza Vilišová, ze Špinarovy inscenace Anna Karenina, působící v současnosti v Národním divadle. Za současný ženský herecký objev Divadla Na zábradlí lze považovat Janu Plodkovou.

V loňském roce Divadlo Na zábradlí proměnilo většinu nominací v anketě časopisu SAD. Letošní sezóna nepůsobí dojmem jednoznačného úspěchu a výjimečně významných inscenací, jak tomu bylo doposud.

Inscenace Krásné psací stroje je víceméně přijímána rozpačitě a ani Hamleti, ani Posedlost nijak nevybočují nebo nepřevyšují Mikuláškovy dřívější práce. Principy se v nich opakují, nic nového nepřinášejí, úspěchem ověřené postupy se používají stále stejným způsobem. Obrazy a ironické komentáře současné společnosti stále fungují a mají svoji sdělnost a platnost. Otázkou zůstává, jak dlouho tato režijně dramaturgická metoda bude fungovat a jak dlouho bude provokativní a lákavá. Divadlo stále dle svého původního záměru klade otázky, snaží se diváky aktivizovat a vyvádět z jejich konformní zóny, nicméně mi přijde, že čím dál méně výrazně. Stále se snaží potutelně rozkládat emoce, kritizovat a ironizovat slabiny a bořit stereotypy - avšak méně angažovaně než dříve, i když stále aktuálně. Divadlo Na zábradlí je teď v pozici mírného záseku.

Přesto se stále jedná o svébytné autorské divadlo s nepravidelnou dramaturgií, výjimečnou prací s prostorem, simultánními obrazy, ironicky vystavěnými situacemi a výraznými komentáři k aktuálním, ale i nadčasovým tématům. Jen si moc přeji, aby jejich nasazení a energie zůstaly na stejné úrovni, jako když se v Brně stavěli do opozice k oficiální sešněrované činohře.

Kateřina Málková