Respekt (ke) Starým mistrům

Dalším významným titulem, který XX. DF letos uvede, jsou Staří mistři v režii Dušana D. Pařízka. Přinášíme vám úryvek z článku Jana Vitvara (časopis Respekt), v němž vzpomíná na premiéru ve vídeňském Volkstheateru.

Jak byla Vídeň nadšená ze Starých mistrů podle Pařízka

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Kdo by snad čekal, že se zde potká s referátem o festivalu světla Signal, ten se s ním zde nepotká. O vzrušujících nocích, kdy Prahou o minulém víkendu korzovaly davy místních i dojíždějících fanoušků pohyblivých hlasitých obrázků, mohu jen říci, že nemám rád davy a v noci upřednostňuju ticho a tmu.

Pročež jsem raději odjel do Vídně. V neděli zde měli ve Volkstheateru premiéru Staří mistři Dušana D. Pařízka - a jak se následující dny v tisku ukázalo, přijetí měli Alte Meister excelentní nejen ten večer, ale i v redakcích. Rakušané pochopitelně mají tu nevýhodu, respektive výhodu, že neviděli Pařízkovy Staré mistry před deseti lety v Komedii. Takže byli nyní celí odvázaní z toho, z čeho jsme byli už my - totiž že režisér Bernhardův předposlední román přepsal z monologu v dialog mezi fatalistickým intelektuálem a smířlivým kustodem.

Ale odvázaní byli právem, koneckonců Kunsthistorické muzeum, ve kterém se děj odehrává, stojí jen kousek od divadla, takže věděli ještě líp, o čem se tu mluví. A hlavně v Rakousku nedávno proběhly regionální volby, kde dost zásadně posílili populisté ze Svobodné strany, a hra v duchu bernhardovských litanií pojednává hodně právě o náckovství, které – jak aspoň míní autor - z téhle země asi jen tak nevyprchá.

O Vídni se říká, že divadlem doslova dýchá. S čímž teď můžu jenom souhlasit, protože takovouhle premiéru jsem ještě neviděl. Všech 970 míst bylo až na výjimky obsazených a Lukasi Holzhausenovi s Rainerem Galkem viselo publikum na rtech. Nemůžu říct, že bych se svou němčinou onu hodinu a tři čtvrtě všemu rozuměl.

Co ale říci můžu, je to, že energii to mělo strhující, takže jsem všemu rozuměl, i když nerozuměl. Jestli je to tedy srozumitelné. Aplaus byl velký, bouřlivý a spontánní. Což přitom není samozřejmost, když se něco Vídeňákům nelíbí, premiérové představení klidně vybučí. V neděli místo toho nekonečně aplaudovali jak hercům, tak Pařízkovi s Kamilou Polívkovou, která k Mistrům dělala kostýmy.

Zajímavé je, jak ve Volkstheateru přistupují k divákům po premiéře. Herci je pozvou do Rudého baru (jaká taky jiná barva, když je to levicové divadlo), tady se jim spolu s celým inscenačním týmem pěkně představí a poděkují za účast. A pak si s nimi do noci povídají; odbory neodbory, divadlo se zavírá, až to všechny přestane bavit. Já si povídal mimo jiné s Ivanou Uhlířovou, která sem přijela tak jako pár dalších starých známých z bývalé Komedie. Zrovna se chystala na konkurz do mnichovského divadla Kammerspiele, protože už ji nebaví hrát v Česku, respektive se jí nechce kvůli obživě hrát v přiblblých divadlech a ještě přiblblejších seriálech. V konkurzu nakonec uspěla, k čemuž jí tímto gratuluji. Viel Glück in München!

(...)

Jan H. Vitvar, časopis Respekt, 23. 10. 2015
Celý článek si můžete přečíst zde.