BOUŘE

PÁ 20. 5.

19:00 Moravské divadlo

William Shakespeare

BOUŘE

Moravské divadlo Olomouc

Pozdní shakespearovská romance, hra o-zázračné cestě do hlubin podvědomí a-snů v-režijním zpracování loučícího se uměleckého šéfa olomouckého činoherního souboru Michaela Taranta.

režie Michael Tarant

překlad Martin Hilský

dramaturgie Markéta Kočí Machačíková

scéna a kostýmy Tomáš Moravec

hudební dramaturgie Lubomíra Hellová

pohybová spolupráce Jiří Pokorný

premiéra 19. 2. 2016

osoby a obsazení

Alonso Jaroslav Krejčí
Sebastian Václav Bahník
Prospero Petr Kubes
Antonio Roman Vencl
Ferdinand Vojtěch Lipina
Miranda Vendula Fialová
Gonzalo Václav Legner, j. h.
Adrian Tomáš Krejčí
Kaliban Jiří Nebenführ, j. h. / Josef Vrána, j. h.
Trinkulo Radan Hlubinka / Josef Vrána, j. h.
Stefano Jan Ťoupalík
Kapitán a námořníci Neil E. Baker, Lukáš Pořízka, Petr Bukva
Ariel a duchové Anna Stropnická, Matěj Vaniš, j. h., Veronika Malá, j. h., Angelika Sbouli, j. h., Eliška Soukupová, j. h., Eva Sýkorová, j. h

Vrcholné dílo Shakespearovy tvorby bývá žánrově řazeno k romancím. Traduje se, že jde o obraz jeho života: tak jako všemocný dramatik řídí životy svých postav, tak i zatrpklý, pomstou zaslepený hrdina Prospero ovládá pomocí kouzel osudy zbloudilých trosečníků. Závěr hry přináší hrdinovo zmoudření, odpuštění a prozření, že láska je kouzlo největší. A jako se mág vzdává své moci i vědění, tak se i Shakespeare loučí s divadlem, v němž měl tu moc vytvářet nový svět, kouzelnou iluzi. Bouře je hra o konci a loučení, hra o divadle světa a jeho proměnách. Právě zde zaznívá proslulé „Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopen spánkem.“ Režisér Michael Tarant si nemohl vybrat symboličtější titul před svým odchodem z pozice šéfa olomoucké činohry.

Jevišti dominuje obrovská dřevěná konstrukce s lany, která se otočením mění z troskotajícího korábu na prostředí ostrova, kde nacházejí útočiště různé postavy. Zároveň je jakýmsi metaforickým kolem času, které se na točně otáčí a odměřuje naše bytí na tomto světě. Režisér také používá výrazně nápadité svícení scény, kdy se pomocí různých barevných filtrů snaží plasticky vrstvit prostor a současně vytvářet tajemnou atmosféru, ovšem místy ten jistě v dobrém úmyslu budovaný barokní šerosvit převládne nad viditelností a postavy se pak poněkud ztrácejí ve tmě.

Pavla Bergmannová, ČRo Vltava – Kritické panorama, 29. 2. 2016

Tarant vystavěl inscenaci podle sofistikovaných vývodů a závěrů Hilského. Přebírá jeho relativizující pohled na Prospera, který je vylíčen v první části inscenace jako despotický vládce a manipulátor sledující vlastní cíle, a to i ve vztahu k milované dceři. Soustředí se na cynický obraz neschopnosti, prospěchářství a intrikujícího politikaření „vládnoucí“ společnosti kolem neapolského krále Alonsa i na zdůraznění komediální funkce šaškovské dvojice Trinkulo a Stefano.

Tatjana Lazorčáková, Divadelní noviny, 15. 3. 2016

Michael Tarant (1953) vystudoval Státní konzervatoř v Praze, obor herectví/režie. Jako umělecký šéf následně působil ve Východočeském divadle v Pardubicích (1990–1992), v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (NDM, 1992–1994), v hradeckém Klicperově divadle (1994–1996) či v Městském divadle Kladno (1996–1999).

Na scéně Moravského divadla vytvořil významné inscenace, mj. drama Ten, který dostává políčky (1999, Andrejev), biblické podobenství…přijď království tvé (1999, Mašková) či Zeyerovu pohádku Radúz a Mahulena (1998). Na ně úspěšně navázal režiemi Na miskách vah (2010, Harwood), Markéta Lazarová (2011, Vančura), Stavitel Solness (2012, Ibsen), Hamlet (2014) či Amadeus (2015, Shaffer) ve svém pětiletém, právě končícím angažmá (2010–2016). Často zve ke spolupráci výrazné zjevy české kultury (Martin Hilský, Vladimír Franz), leckdy z nedivadelního prostředí (Laco Deczi, Michael Rittstein).

Dosud režíroval na 140 činoherních, baletních, ale také operních titulů na českých i zahraničních scénách (Německo, Španělsko, Švédsko, Polsko, Litva) – k diváckým hitům patřily mj. Mozartovy opery s librety přebásněnými Jarkem Nohavicou (2007: Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni, 2009: Figarova svatba, obě v NDM Ostrava). Za inscenaci Verdiho opery Attila v MDO obdržel hlavní cenu na festivalu Opera 2007.

One of the most significant pieces of Shakespeare's oeuvre is usually classified as romance. It is said to be the projection of Shakespeare's own life: just like the omnipotent playwright controls the lives of his characters, the bitter protagonist Prospero blinded with revenge decides the fate of the lost castaways with magic tricks. At the end of the play, the protagonist becomes more sensible, forgives, and opens his eyes to see that love is the most amazing magic of all. As the magician gives up his power and knowledge, Shakespeare says goodbye to theatre, where he had the chance to create a new world with the magic of illusion. The Tempest is a play about the end, saying goodbye, a play about the world of theatre and its transformations. It includes the famous words: “We are such stuff as dreams are made on; and our little life is rounded with a sleep.” Director Michael Tarant could not have chosen a more symbolic play to stage, before leaving the position of artistic director of the drama ensemble at the Moravian Theatre.

A huge construction with ropes, which transforms from a shipwreck to an island setting by turning itself around, dominates the whole stage. (…) At the same time it is a metaphor for a time wheel which keeps turning on the revolving stage and measures our time here in this world.

Pavla Bergmannová, ČRo Vltava – Kritické panorama, 29 February 2016

Tarant built the production based on sophisticated deductions and conclusions of the translator Martin Hilský. Tarant assumes his relativizing view of Prospero, who is portrayed as a despotic ruler and manipulator, following only his personal interests even in relation to his beloved daughter. He focuses on a cynical image of incompetence, opportunism, and intrigue of the “ruling society” around Alonso, the King of Naples, and highlights the comic function of the clownish duo Trinculo and Stephano.

Tatjana Lazorčáková, Divadelní noviny, 15 March 2016

Michael Tarant (b. 1953) studied acting and direction at the State Conservatoire in Prague. From 1990 to 1992, he worked as an artistic director at a theatre in Pardubice, then at the National Moravian-Silesian Theatre (from 1992 to 1994), at The Klicpera Theatre in Hradec Králové (from 1994 to 1996) and finally at the Kladno City Theatre (from 1996 to 1999).

On the stage of the Moravian Theatre he directed many important productions like He Who Gets Slapped (1999, Andreyev), a biblical parable…Thy Kingdom Come (1999, Mašková) and an adaptation of Zeyer's fairy tale with music of V. Franz Radúz and Mahulena (1998). He continued with his career successfully with a production Taking Sides (2010, Harwood), Markéta Lazarová (2011, Vančura), The Master Builder (2012, Ibsen), Hamlet (2014) and Amadeus (2015, Shaffer) in his five-year engagement which is currently ending (2010–2016). He has often invited important personalities of Czech culture (Martin Hilský, Vladimír Franz), sometimes even from the non-theatre field (Laco Deczi, Michael Rittstein).

So far he has directed around 140 drama, ballet and opera productions on stages in the Czech Republic and abroad (Germany, Spain, Sweden, Poland and Lithuania). Among the productions which became very popular with the audience were Mozart's operas with libretto recast by Jarek Nohavica (2007: The Rake Punished, or Don Giovanni, 2009: The Marriage of Figaro, both at the National Moravian-Silesian Theatre, Ostrava). He was awarded the main prize at the Opera Music Theatre Festival in 2007 for his production of Verdi's Attila (2006).