Yael Ronen: „Divadlo je terapeutická místnost pro 400 klientů“

Do Olomouce se v polovině května sjedou divadelníci z dvaceti zemí světa, aby uvedli svá díla na mezinárodním festivalu Divadelní Flora. Mezi nimi bude i Yael Ronen, režisérka původem z Jeruzaléma, představitelka postmigrantského divadla, jedna z nejzajímavějších uměleckých osobností své generace. Ve svých režiích s černým humorem nahlíží historické konflikty, čímž nabourává tabu i zažitá klišé. V Olomouci uvede 14. května inscenaci „The Situation“, Německojazyčnou hru roku 2016, která spadá do programového bloku Tekutá Evropa a svým tématem přispívá k aktuálním diskuzím o uprchlících.


foto © Esra Rotthoff

Vaše režijní tvorba je v německojazyčných zemích spjata s několika (historicky i společensko-kulturně) různorodými městy, což může ovlivňovat díla, která zde vytváříte. A stejně tak reakce diváků mohou být jiné v Grazu, Vídni, Mnichově anebo Berlíně. Jaká je vaše zkušenost s reakcemi diváků?  

V Německu například jsou lidé v šoku, když je divadlo vtipné. Jsou překvapení, když se na představení nenudí a chce se jim smát. To mě zaskočilo, protože pokud je představení nudné nebo není vyloženě vtipné, tak lidé v Izraeli z něj prostě odejdou. Rakušany humor zase trochu dráždí, ale rozumí mu.

V jednom interview jste uvedla, že multikulturní život v berlínském Kreuzköllnu, kde jste bydlela, je de facto forma „utopie v realitě“. Kulturní entity, které ve své vlasti nejsou schopny koexistovat – jako třeba na Blízkém Východě – zde spolu žijí, nakupují v obchodech a stravují se v restauracích provozovaných „znepřátelenými“ národy. Může se podle vás tento model „migrační laboratoře“ uplatnit i jinde ve světě?

Zastávám stanovisko, že konfliktům se člověk nemá vyhýbat, ale postavit se jim čelem a naslouchat jeden druhému, což je někdy ten nejsložitější úkol. Ale vyhýbat se konfliktům rozhodně ničemu nepomůže. Je potřeba být odvážný a jít si za svým. V tomto ohledu není Kreuzkölln až takovou utopií. Nechci tím ale zjednodušovat dnešní situaci. Možná budeme muset přijít s novou vizí budoucnosti. A to se mi na tom líbí.

Váš syn už je s Německem naopak spjatý – mluví plynule německy, chodí v Berlíně do školy a vyrůstá v evropském společenském kontextu. Jak dalece se proměňuje váš náhled na tento kontext, který ve své tvorbě intenzivně reflektujete, ale do kterého jste už přišla coby dospělý jedinec s určitým světonázorem a kulturním backgroundem?

Mému synovi se v Německu přestaly vlnit vlasy, to mi připadá opravdu zvláštní.

S herci pracujete kolektivní metodou tvorby. Jak konkrétně v procesu zkoušení probíhá výběr oněch kongeniálních dramaturgických strategií, kdy se z reálných osob s vlastními prožitky, myšlenkami, příběhem stávají silně autoreferenční a sebeironizující postavy-karikatury?

Velice často se stává, že v debatách po představení diváci říkají, že především německé postavy jsou na jevišti zobrazovány se spoustou klišé. Jak ale debata pokračuje, začnou diváci používat tytéž věty, jaké postavy pronášely na jevišti. Možná nejsme až tak složití, jak si myslíme…

Jednání postav a mluvčích rozvíjíte vždy spolu s herci, na začátku zkoušení například musejí vyjevit svůj vztah k danému tématu. Dochází přitom k názorovým konfrontacím, hádkám?

Celý proces zkoušení je opravdu hodně psychicky náročný. Inscenace, která je jeho výsledkem, je spíše vedlejší produkt terapeutického procesu. Pokud překročíme svoje zábrany, můžeme se hodně naučit, a celý proces pro nás může být ozdravným. Přesně to na divadle hledám. V nejlepším případě jsou i diváci součástí této terapie. V jistém smyslu pak může divadlo na hodinu a půl zastávat funkci tmavé terapeutické místnosti pro 400 klientů. Pokud k tomu dojde, jsem spokojená.

V inscenaci „The Situation“ je tematizován i váš osobní příběh, konkrétně u izraelsko-palestinského páru v rozvodovém řízení. Rozmělnily se vaše pocity a zkušenosti do celku díla, nebo jsou otisknuty jen do konkrétní postavy – zde zosobněné herečkou Orit Nahmias – jako vašeho alter ega?

Jsem opravdu poctěná, když někdo řekne, že Orit je moje alter ego. Je to skvělá herečka a je těžké u ní rozlišit, kdy na jevišti hraje a kdy ne. Hrozně ráda kombinuji fikci s realitou tak, že nakonec vůbec nikdo – ani sami členové ansámblu – neví, co je skutečnost a co fikce.

V projektu „Hakoah Wien“ jste se zase zabývala minulostí svého dědečka, rakouského Žida, jenž v roce 1936 emigroval do Palestiny, aby se podílel na formování nové demokratické společnosti. Co pro vás hledání kořenů znamenalo? Pozměnil se váš vztah k Rakousku jako zemi, s níž jste původem spjata?

Můj bratr hrál v tom představení sám sebe a pro mě bylo skutečně důležité dostat na jeviště rodinné mezigenerační otázky. Představení jsem vytvořila ještě předtím, než jsem do Německa odešla. Ale otázky, které na jevišti mezi mým bratrem a postavou dědečka padají, jsem si v té době sama kladla. Do Německa jsem se přestěhovala až poté.

Slučující dramaturgickou linií letošního festivalu je Tekutá Evropa. Kromě „The Situation“ se tu ze zahraničních inscenací představí „Balkan macht frei“ v režii Olivera Frljiće a mezinárodní projekt Dušana D. Pařízka „Kauza Schwejk“. Znáte tvorbu obou režisérů, kteří také svérázně zobrazují fluktuaci národů napříč Evropou?

Práce Olivera Frljiće, se kterou jsem se setkala poprvé v Grazu, se mi opravdu moc líbí. Jsem velkou fanynkou jeho tvorby a mám radost, že se brzy připojí k divadelní rodině Maxim Gorki Theater, protože uvedeme jeho inscenaci „Klątwa“, které režíroval ve Varšavě. A taky se těším, že už brzy poznám práci Dušana D. Pařízka.

Co vás v nejbližší době čeká? Jakým tématům se věnujete a na co se můžeme těšit?

V Maxim Gorki Theater právě měla premiéru inscenace „Winterreise“. Byla to úžasná práce, při které jsem měla příležitost poznat úžasné herce z Exil Ensemble, což pro mě mělo obrovský význam. Další projekt s názvem „Roma armyfaction“ bude mít premiéru v září. Už se opravdu velice těším na zkoušení se skvělým týmem herců ze všech koutů Evropy.

Za rozhovor děkuje Jitka Pavlišová

 

Yael Ronen (1976) je jako autorka a režisérka je řazena mezi nejzajímavější osobnosti své generace. Ve svých režiích provokativně a s černým humorem nahlíží historické konflikty, čímž nabourává tabu i zažitá klišé. Střídavě pobývá v Tel Avivu a v Berlíně.

Její inscenace Dritte Generation (Třetí generace, 2008: Berlin Schaubühne Theater) s izraelskými, palestinskými a německými herci se stala senzací a figurovala na mnoha mezinárodních festivalech. V grazském Schauspielhausu reflektovala historii vlastní rodiny ve hře Hakoah Wien, která byla v roce 2013 vyznamenána rakouskou divadelní cenou Nestroy.

Jako kmenová režisérka působí v Maxim Gorki Theater v Berlíně (MGT), kde je výrazným hlasem tzv. postmigrantského divadla. Debutovala zde hrou Olgy Grjasnové Der Russeisteiner, der Birkenliebt (Rus je ten, kdo miluje břízy, 2013). V roce 2014 v MGT vytvořila čtyři znamenité inscenace: v Erotic Crisis a Das Kohlhaas - Prinzip zkoumala konfliktní zónu sexuality a partnerství. Sonda do života druhé generace jugoslávských uprchlíků Common Ground byla pozvána na prestižní přehlídku Berliner Theatertreffen 2015 a na festivalu Mülheimer Theatertage získala Cenu publika. A konečně režie The Situation, kterou vytvořila spolu s šesticí herců s emigrantskou zkušeností, jí vynesla druhé pozvání na Theatertreffen a titul Inscenace roku 2016.

Jejím projektem o osobních a politických změnách s názvem Denial zahájilo MGT sezónu 2016/2017. V dubnu zde měla premiéru hra Winterreise, kterou nastudovala s novým souborem Exil Ensemble.