Když se vám něco nelíbí, přepnete na jiný kanál


BARBORA CHOVANCOVÁ

 

S režisérem Janem Mockem jsme po betonovém zážitku Zářícího města diskutovali na potemnělé chodbě zaměnitelného olomouckého paneláku – někde mezi kilometry kabelů a správným kanálem na sluchátkách, od silent disco po to, že každý divák je svým vlastním režisérem této události.

 

Jak vznikl koncept Zářícího města?

Už jsem dělal spoustu věcí se sluchátky. A pak nás oslovila Plechárna, tedy Praha 14 kulturní, která působí na sídlišti Černý most – jednom z největších sídlišť v Čechách. Oslovili nás s tím, že by chtěli udělat něco do paneláku. A tak jsme náš nápad se sluchátky přenesli právě tam. Z toho se vlastně vynořil hrubý koncept. To znamená, že troje sluchátka jsou tři králové. Všechno se vydělilo třemi a mezi tím se začaly stavět různé vztahy. Nápad se sluchátky mám ze silent disco, jde vlastně o stejný princip přenesený do divadla.

 

Nakolik pracujete s principem náhody, potažmo s improvizací?

V Zářícím městě jsou v podstatě dvě roviny. Tedy definované tematické a motivické celky, mezi nimiž jsou určité vztahy. Je nějakých šest základních situací, které se jistým způsobem komentují a vztahují k sobě. Někdy stojí v kontrastu, někdy ti lidé mluví o tom samém… To je ta první rovina, ta připravená. Co se týče té druhé – herci mají samozřejmě definovaná témata, o kterých mají mluvit, definované situace, ale jak to řeknou, jak se k tomu dostanou, to už je na nich. Diváci mají stejnou možnost vytvářet vlastní významy tím, že si přepínají kanály na sluchátkách. Vznikají náhodná spojení a náhodné situace. Každý divák má příběh úplně jiný. Když se vám něco nelíbí, přepnete na jiný kanál. Máte možnost volby.

 

Jaký byl přesun Zářícího města z Černého mostu do Olomouce?

Překvapivě to ani nebylo moc náročné, tento panelák je dobrý. Má dobrou chodbu – vždycky potřebujete chodbu, kde se to dá hrát. My bychom samozřejmě rádi hráli v bytech, ale to je prostě nemyslitelné. Původně jsme chtěli pracovat i s lidmi, kteří tu žijí, ale nepodařilo se to. Jen je škoda ten rozdíl – pražská a ta větší sídliště jsou opravdu masová. Žije tam 30 000 lidí najednou, to je pak opravdu betonový zážitek. Tady jsou jenom tři baráky… V Praze k tomu ještě přidáváme procházku s antropologem sídlišť, takže jde nakonec o kompletní celek. I když z něj slyšíte jen třetinu.

 

 

JAN MOCEK

Je jedním z tvůrců konceptu Zářícího města (spolu s Táňou Švehlovou). Výrazně se zapsal inscenací Wir tanzen in Quadrat se skupinou FKK, které na festivalu …příští vlna/next wave… získalo ocenění Projekt roku. S Táňou Švehlovou pak spolupracovali na videowalku Play Undergroud v garážích Národního divadla, který byl uveden mj. na pražském Quadriennale či na festivalu Divadlo v Plzni.