Kontury Evropy se rozvolňují...


DOMINIKA ŠIROKÁ

 


Pred rokmi sa Divadelní Flora vzdala ústredného festivalového motta, ktoré, podľa tvojich vlastných slov, okliešťovalo programový výber. Čo ťa tento rok viedlo k jeho návratu?

Už loni jsme uvažovali o uvedení jedné z nejvelkorysejších divadelních koprodukcí, které u nás po Listopadu vznikly – Pařízkovy Kauzy Schwejk Studia Hrdinů a Theater Bremen, premiérované v rámci prestižního festivalu Wiener Festwochen – ale nakonec jsme, z logistických i finančních důvodů, preferovali kompaktní blok složený výhradně z režisérových vídeňských představení. Když jsem pak v červenci v Mnichově, společně s tebou a Simonou Vičarovou, viděl Frljićovu politickou inscenaci Balkan macht frei s úžasným Franzem Pätzoldem a následně přemýšlel o uvedení berlínské The Situation, bylo jasné, že tahle německojazyčná linka obsahově spřízněných titulů si přímo říká o nějaké silné pojmenování. Vznikl tak nápad vrátit se po letech k údernému leitmotivu, s nímž by většina hostujících činoherních představení otevřeně komunikovala – včetně nejnovějších inscenací pražského Studia Hrdinů, jehož několikadenní profil jsme plánovali již na konci minulého ročníku Flory.

 

Čo pre teba osobne znamená „Tekutá Evropa“?

Spousta lidí v tom festivalovém mottu cítí přímý odkaz na migrační vlnu a fakt je, že zvuk příboje, který utne neuměle hranou českou hymnu ve festivalovém spotu, tenhle kontext dost silně vypichuje. Aktuální demografické proměny Evropy však zdaleka nebudou jediným tématem, které během Flory na jevištích, doufám, zarezonuje. Adjektivum „tekutá“ vyvolává jistě spoustu spojení. Ve mně osobně asociuje pocit permanentní, někdy pozvolné, jindy překotnější proměny, posunu, foneticky mi pak slovo „tekutá“ připomíná výraz „tektonická“. V současné Evropě na sebe naráží spousta názorových proudů a idejí, ale i čistě utilitárních zájmů. Tahle situace není úplně nová, pro většinu z nás je ovšem složité zorientovat se v ní. Flora chce tenhle nepřehledný terén uměleckým způsobem mapovat – naznačit, kde jsou v něm slepé cesty, kde už jsme v minulosti narazili na močál, kde je třeba půdu zušlechťovat, kde je třeba se oprávněně bát, kde se naopak můžeme pohybovat sebevědomě a beze strachu…

 

Ako sa bude tohtoročné motto odrážať v konkrétnych programových tituloch?

Většinu titulů spojuje silně autorský náhled na události, postoje a myšlení, jež v moderních dějinách formovaly, a dosud bezprostředně formují, tvář současné Evropy. Charakteristická je pro něj potřeba tyhle přelomové i méně exponované dějinné situace komentovat a zaznamenat jejich dopad na osudy konkrétních lidí. V The Situation Yael Ronen se tematizují ozvuky blízkovýchodního konfliktu v reáliích evropského velkoměsta, Dušan Pařízek ve Švejkovi akcentuje neschopnost komunikace v mnohonárodnostním celku, Oliver Frljić v Balkan macht frei obnažuje stigmata nedávné německé historie, Pitínský v Řeckých pašijích otevřeně poukazuje na naši intoleranci vůči lidem bez domova, Miloš Horanský se v Mundstockovi ohlíží za největší tragedií dvacátého století, Martina Schlegelová v Olze zkoumá integritu silné osobnosti ve víru společenských změn, Ivan Buraj v Náměsíčnících komentuje rozpad starého světového řádu, Kamila Polívková se Standou Majerem se zamýšlejí nad smyslem národní identity, Jirka Havelka zkoumá v Elitách estébáckou minulost lidí, kteří dnes fakticky ovládají obě země bývalého Československa a jeho inscenace bude jistě, s ohledem na momentální politické dění, dost výbušnou výpovědí. O odrazu festivalového motta v konkrétních inscenacích bychom se mohli bavit dlouho, ale nechal bych spíš na divákovi, jaká témata ho zaujmou a jak intenzivně je bude vnímat. Je skvělé, že s letošním leitmotivem implicitně komunikuje i velmi reprezentativní taneční sekce Pestré Nizozemsko. Půjde o historicky největší přehlídku tamního současného tance a performing arts v České republice, přitom ani pod jedním z těch mnoha exkluzivních představení, které Honza Žůrek letos do programu vybral, není podepsán holandský tvůrce…

 

Bude tohtoročná Divadelní Flora výsostne politickým festivalom?

Určitě ne. Takovou ambici jsme nikdy neměli. V Čechách ostatně nevzniká dost kvalitních inscenací s univerzálnějším přesahem, které by tenhle parametr naplnily. Navíc si myslím, že by nás čekalo deset poměrně úmorných a depresivních dnů. Chceme jen poukázat na elementární fakt, že jsme všichni aktivními obyvateli prostoru, jehož tvář se v poslední době rychle mění. Kontury jeho starých hranic se rozvolňují a jeho mentální pilíře rezivějí. Evropa zkrátka nutně potřebuje redefinovat své hodnotové priority a je jen a jen na nás, zda náš kontinent bude v budoucnu vstřícným místem pro lidsky slušný, důstojný život, anebo smetištěm intolerance, za něž se budeme stydět. Myslím, že mezinárodní festival, na nějž dorazí divadelníci z dvaceti zemí, a který navštíví několik tisícovek diváků, je ideální platformou pro hlubší reflexi světa kolem nás i neodvratných změn, jejichž další směřování máme, více než kdykoli jindy, ve svých rukou.