Jednoduché věci jsou vždycky ty nejsložitější

MARTIN MACHÁČEK


Rozhovor s herečkou Ivanou Uhlířovou jsem na Floře podnikl už kdysi – tehdy s velmi burácejícími emocemi po inscenaci Víra, láska, naděje. Rozhovor se odehrával v duchu svěžím (stejně jako nyní) a součástí byla otázka, zda si spolu tykáme nebo ne. Stejně jako v květnu 2012 to dám na vykačku. Spontánně se nořila témata i respondenti.

 

Vaše přítomnost tady na Floře je možná součástí její moderní tradice, třeba z dob, kdy tady hostovalo Pražské komorní divadlo. Dokázala byste několika slovy shrnout, co všechno se od té doby odehrálo?

Nedokázala. Pořád se něco děje.

 

Zajímá mě vaše německá kariéra.

Hraji v Münchner Kammerspiele, konkrétně v inscenaci Der Spieler Chistophera Rüpinga

 

A jak ta spolupráce vznikla? Nepřijde mi, že je něco takového u nás úplně obvyklé.

Úplná filmová story. Všechno to začalo před třemi lety, když Kamila Polívková připravovala v Curychu jeden projekt na letní scénu a já jsem tam hrála jako host. Měla jsem za to, že půjde o dvě věty a nakonec z toho byl monolog přes tři stránky. Nejdřív jsem oponovala, že se všichni zbláznili a nakonec se mi to zpětně propojilo s mou babičkou, pro mě velmi důležitou osobou. Byla Němka a já jsem jí ze všech dvaceti sedmi vnoučat nejvíc podobná. Němčina je pro mě nosný jazyk, daleko divadelnější než třeba angličtina.

Spolupracovala jsem s Kai Ohremem a jistou roli v tom hrála práce na Kauze Schwejk s Dušanem Pařízkem ve Vídni. Neustále se tam měnily texty a on si všiml, že nemám problém se změny rychle naučit. Texty přibývaly. Chvíli to vypadalo, že půjdu do Brém, ale i když  mi to nakonec časově nevyšlo, potkala jsem se tam s šéf dramaturgem. Ten odcházel do mnichovského Kammerspiele – volal mi o týden později, abych se sešla v úterý o půl jedné v berlínském Deutsches Theater s jedním režisérem. Řešili jsme mimo jiné, že je nesmysl, aby cizinci hráli divadlo v cizím jazyce. Ale když se mě zeptal, proč bych měla já – spontánně ze mě vypadlo – „protože můžu“.

 

Svítá vám na nějakou další spolupráci?

Jo, něco se rýsuje. Christopher se mezi tím stal haus režisérem a o něčem jsme se spolu mluvili. Ale jestli to bude v lednu nebo kdy, to jasné není.

 

A nepřemýšlela jste, že byste se tam definitivně přestěhovala?

Ano. Akorát bych tam byla jako host, takže bych si musela najít další práci a kaváren mám už plné zuby. V současnosti spolupracuji s Vojtou Maškem – jsme taková tvůrčí dvojjediná, dvojmyslící bytost.

 

Cítíte nějaké napětí mezi tím pracovat jako režisérka a zároveň herečka?

Jednoduché, minimalistické věci jsou ty nejsložitější a nejkomplexnější. Na druhou stranu jsem měla v inscenaci Mimo zápis obrovskou radost z volby celého našeho týmu, protože se na každého mohu spolehnout. Souvisí s tím, že jsem nemusela např. kontrolovat Michala Kerna jako spoluhráče, protože jsem mu mohla plně důvěřovat a věděla, že nedělá blbosti.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

IVANA UHLÍŘOVÁ

Absolvovala konzervatoř v Ostravě a poté dvě sezony působila v Divadle Petra Bezruče. Její jméno je spojenou s řadou výrazných českých scén – asi nejvýrazněji s Pražským komorním divadlem. V současnosti působí ve Studiu Hrdinů i jiných scénách. Diváci ji mohou vidět i na jevišti v Mnichově.