Chybí nám brutální síla

Inscenácia Dílo pražského Studia Hrdinů núti k sebareflexii spôsobu života západnej civilizácie. Témy hry Elfriede Jelinek režisér Miroslav Bambušek zabalil do rozmanitého vizuálu plného fantastických obrazov, ktorý doplnil živou psychadelickou hudbou. Po festivalovom predstavení som sa rozprávala s celým inscenačným tímom.

 

Prečo ste sa rozhodli inscenovať práve hru Dílo od Elfriede Jelinek?

Miroslav Bambušek: V případě inscenace Dílo jde o spolupráci Studia Hrdinů s občanským sdružením  Mezery. Text jsem původně vybral, protože zapadal do konceptu mého projektu s názvem Písně o zemi, na kterém se sdružením pracuji. V tom čase jsem dostal pozvání režírovat v Studiu Hrdinů, a tak jsem Janovi Horákovi, dramaturgovi, nabídl tohle a on souhlasil.

Ako ste s hrou pracovali? Upravovali ste ju, vkladali ste do nej vlastné texty?

M. B.: Původně má hra asi 40 stran, je to poměrně hutný materiál. My jsme použili přibližně 20 stran, k tomu jsme přidali legendární Vergiliův text Zpěvy rolnické a ode mě je tam asi jeden odstavec. V původní hře totiž nejsou postavy, ty jsme museli vytvořit my. Fenomén čerta tam taky vůbec není, ten jsme si půjčili od Ch. D. Grabeho – z jeho hry Žert, satira, ironie a hlubší význam. Samozřejmě dost věcí vzniklo i na základě zkoušení.Je to naše kolektivní práce.

Do akej miery sa teda do procesu tvorby zapájali herci? Jako prebiehala vaša spolupráca?

Milan Stehlík: Přiznám se, mně trvalo dlouho, než jsem vůbec pochopil, o co jde. S Mirkem ale nedělám prvně, takže jsem pak tu jeho poetiku rozluštil a nakonec jsem byl rád, že mě do toho vzal.

Robert Mikluš: Zkoušení bylo perfektní. Mě na Díle baví to, že pokládá nezvyklé a někdy i nepříjemné otázky, které dokážou zatnout do živého. Pojednává o věcech, o kterých se moc nemluví – lítá to tam jak kostlivci ze skříní. Podává reflexi nám, jako západní civilizaci, ale nedojímá se. Je cynická, vysmívá se kýči a sebedojetí, kterým v dnešní době trpíme.

Tereza Hofová: Mě bavilo právě to, že ve hře nejsou postavy – tím se výpověď stává osobnější. Nevznikne z toho teze ve smyslu „ukažme na ty špatný a udělejme o nich divadlo“. Člověk si to může připustit a vypovídat i sám o sobě, co sice nemusí být vždy příjemné, ale proto to vlastně děláme. Míra je velkej srdcař, takže je to celé hodně upřímné.

Dora Bouzková: Já taky s Mirkem nespolupracuji poprvé, takže jeho postupy znám. Témata hry jsou hluboký, no zároveň ne jednoduše čitelný. Jenom když hrajeme všichni za sebe, má inscenace opravdovou sílu. Do procesu tvorby se musíme položit, prožít to, abychom pak na scéně nepůsobili falešně, jako loutky.

Jakub Gottwald: Mně to přijde jako očistný, upřímný a čistý dílo. Přímočarý, výpovědný a na současné scéně hodně důležitý.

T. H.: Hlavně je v tom zobrazená naše přítomnost. Ne ve znaku, symbolu, ale prostřednictvím událostí, které se na scéně dějí.

Obraz dnešného človeka je v inscenácii vykreslený dosť temne. Vedie povrchný konzumný život a nestará sa o nič iné okrem svojho pohodlia. Sme na tom naozaj až tak zle? 

M. B.: Samozřejmě, že když řešíme takové téma, musíme se obrátit k extrému. My jsme kultivovaní ve smyslu, že máme vzdělání, že se vzděláváme i nadále… Ale takových lidí není moc, je to možná tak 10 %, co by jsme si říkali... Když ale člověk vyndá paty ze svého světa, například uměleckého, a jede do Kaprunu na lyže, tak potká tohle – lidi z naší inscenace.

T. H.: Nebo je to naopak. To, že máš vzdělání, tě uzavře do ulity s těmi 10 procenty a zbytek nevnímáš. Zajímáš se o věci, ke všemu se vyjadřuješ, ale stále se pohybuješ jenom v tom, například, divadelním okruhu.

M. S.: Moc sice nemám přehled o tom, co se děje v současném divadle, ale když už něco vidím, většinou jsem zklamaný, protože je to povrchní nebo hodně načančané. Všechno jsou to nějaký exhibice. Nepamatuju, kdy jsem byl na představení, po kterém bych si řekl „ano, to je o našem světě“. Dílo mám rád, protože je jiné, ukazuje naši realitu.

Do hry ste pridali čerta, ktorý ostatné postavy prinúti k sebaspytovaniu. Aká sila by mohla ľudí podnietiť k sebareflexii v reálnom živote? 

M. B.: Může to být spisovatel, kněz, divadlo nebo film – určitě kultura všeobecně. A jestli je to v našem podání čert, temná bytost, tak proto, že právě taková brutální síla tu chybí. Naší zhýčkaný společnosti se po tom vnitřně stýská!

Takže to môžete byť aj vy?

(Veľký smiech a pritakávanie zo strany hercov.) M. B.: Já s touhle sluneční partou! … to trochu jsem. Můj projekt Písně o zemi je taky o práci. V inscenaci Prometheus se dělala kovařina, v inscenaci Země – rolnickej nářez se oralo. Tam už nejde jenom o divadlo, potkáváme se s živým materiálem, s hmotou, ať už je to voda, zem, kov, skála. V Díle skálu nahradily matrace a hadry, jakožto vzpomínky, paměti.

 

MIROSLAV BAMBUŠEK vystudoval filozofii a překladatelství francouzštiny a starořečtiny na Institutu základů vzdělanosti UK. Divadlo vnímá jako prostředek pro reflexi politických a sociálních témat, inscenace často zasazuje do industriálních prostor.