Rozhovor s tváří festivalu

Stanislav Majer (1978)
patří momentálně k nejrespektovanějším a neobsazovanějším českým divadelním, filmovým a televizním hercům, ač bez hereckého vzdělání. Vyučený truhlář byl členem ústeckého Činoherního studia, Pražského komorního divadla (Divadla Komedie) či Divadla Na zábradlí.
Před kamerou na sebe výrazně upozornil ve filmovém zpracování inscenace Dušana Pařízka Odpad město smrt v režii Jana Hřebejka, který ho následně obsadil např. do role kpt. Pavla Mráze, vyšetřovatele v detektivním cyklu z olomouckého prostředí Detektivové od Nejsvětější Trojice podle románů Michala Sýkory. Na letošní Divadelní Floře se představí nejen v kontroverzním monodramatu Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny spisovatele Davida Zábranského a režisérky Kamily Polívkové, bude navíc také tváří festivalu.


V květnu strávíte v Olomouci takřka dva týdny. Stihnete během Divadelní Flory vidět/zažít i něco nedivadelního?
Práce mi bohužel nedovolí strávit v Olomouci celých deset dní, ale volné dny budu velmi rád trávit na Floře. Ano, nedivadelně se jistě dá prožít celý festival, známe to. Ale vzhledem k tomu, že letos zde bude přehlídka Studia Hrdinů a budu potkávat spoustu svých oblíbených kolegů, obávám se, že to celé bude VELMI divadelní, a to i v případě že budeme zažívat i něco nedivadelního. Protože herci jsou afektovaný děvky.

V Olomouci se pohybujete pravidelně – natáčel jste zde mj. sérii detektivek (Případ pro exorcistu, Modré stíny a Pět mrtvých psů). Když už najdete chvilku volného času, co vás nejvíc přitahuje – jiná kultura a pamětihodnosti nebo gastro-lákadla a odpočinek?
Olomouc je naprosto ideální k tomu toulat se po městě a nechat se lákat. Čímkoli. Vlastně mám v Olomouci vždy pocit, že nejsem v Česku… Hlavně k večeru a v noci mi olomoucká zákoutí připomínají různá evropská města. Záleží na náladě a rozpoložení. A když už zmiňujete olomoucká gastro-lákadla, nemohu nezmínit restaurant Entree a jeho šéfkuchaře Přemka Forejta. To, co tam on a jeho tým předvádí, je naprosto výjimečný. Doporučuju obzvláště obědové menu.

Na Floře jste si poprvé zahrál před deseti lety – v Pařízkově adaptaci Bernhardova Světanápravce. Od té doby se s vámi publikum setkalo mnohokrát – ať v inscenacích Divadla Na zábradlí (Cizinec, Posedlost), či s legendárním Divadlem Komedie (Proces, Spílání publiku, Srdce temnoty, Víra, láska, naděje, Weissenstein, Legenda o svatém pijanovi). Jaké se vám při vzpomínce na Komedii, která před pěti lety ukončila svou úspěšnou éru, vybaví vzpomínky – spíše melancholické, či nesentimentální, veselé?
Vzhledem k tomu, že jsem založením spíše melancholik, raději bych se tomu vzpomínání, jaké to bylo, vyhnul. Ale bylo to stručně řečeno prostě krásný a nikdy na to nezapomenu. Musím říct, že se mi po celém Divadlu Komedie a po jeho přístupu k práci stýská čím dál tím víc. A je to tady: MELANCHOLIE.

Na divadle jste se profesně setkal s tuzemskou režisérskou špičkou, mj. Dušanem Pařízkem, Davidem Jařabem, Kamilou Polívkovou nebo Janem Mikuláškem. Existuje v Čechách vedle nich režisér, s nímž byste enormně rád spolupracoval? 
V této čtveřici ještě chybí Miroslav a Tomáš Bambuškovi a Viktorie Čermáková. Každý z výše jmenovaných měl a má na mé působení zásadní vliv a já jsem velmi vděčný, že jsem je potkal a měl příležitost s nimi spolupracovat.

Diváci Divadelní Flory vás znají nejen z jeviště či od dýdžejského pultu v šapitó, ale i z hlediště – na řadu představení jste si zašel také jako divák. Které z nich vám nejvíc utkvělo v paměti?
Minulý rok mi v paměti silně utkvělo Pařízkovo Sebeobviňování. Stefanie Reinsperger a její strhující zpověď ve mně rezonovala ještě několik dní. A vlastně dodnes rezonuje. Přál bych si, aby její totální nasazení a odevzdání se bylo inspirací pro všechny, kdo se v Česku divadlem zabývají.

Právě po loňské začerněné tváři rakouské hvězdy Stefanie Reinsperger letos shlížíte z festivalových plakátů vy. Jaký je vlastně váš osobní vztah k olomoucké přehlídce?
Už několik let si v době festivalu beru volno a snažím se tu být co nejvíc času. Baví mě, jak to tady ožije. Město Olomouc může být na Divadelní Floru hrdé! Petr Nerušil a jeho dramaturgie dává tomuto festivalu světovou úroveň, diváci zde mají možnost vidět špičkové německojazyčné inscenace. A Německo je z mého hlediska nezpochybnitelným králem současného divadla.

Ústřední leitmotiv letošní Divadelní Flory zní Tekutá Evropa. V inscenaci Davida Zábranského a Kamily Polívkové reflektujete českou národní povahu, komentujete její typické rysy a klišé, jež jsou s ní spojována. Věříte v tento fenomén, anebo si myslíte, že otázka národní povahy už není v dnešní době aktuální?
No, pokud bych se v rámci toho zjednodušeného rozlišení ze Zábranského textu měl přiřadit k jedné z těch dvou skupin, které tam Zábranský staví proti sobě, patřím a asi už navždy budu patřit ke skupině lidí, kteří nemají rádi slova „národ“ a „vlast“. Vyhovuje mi svět bez hranic, nebo spíš – svět s lehce prostupnými hranicemi. Nechci se tady zabarikádovat, v žádném národě, krvi, jazyce… Jiná věc ale je, a o tom také mluví Zábranského text, že tahle víra v možnost hranice neustále odstraňovat, strhávat, posunovat v současnosti podstupuje velkou zátěžovou zkoušku. Možná nakonec zjistíme, že jsme národ, že máme „národní“ povahu… A obestavíme ji plotem. Ale doufám, že k tomu nedojde. Je to na nás! Nebo už ne? Já nevím…

Na jakých projektech aktuálně pracujete? V čem a kde vás v blízké době uvidíme?
V současné době stále žiju právě tímto textem. Jsem vděčný Kamile Polívkové a Davidu Zábranskému, že mi umožnili účastnit se inscenování tohoto, dle mého názoru výjimečného textu. Všechna pražská představení jsou stále vyprodána. Máme z toho radost! Jinak připravuji s Janem Hřebejkem seriál Až po uši pro HBO a pro Českou televizi pokračování seriálu První republika. V jednání je také celovečerní film Hadí plyn – scénář a režie David Jařab. Téma nebudu prozrazovat, ale byl by to splněný sen. Držte nám prosím palce!


Za rozhovor děkuje Radka Piskačová
(rozhovor vyšel v upravené verzi v magazínu OL4YOU, 3–4/2017)