Jan Horák: „Museli jsme se vyrovnat s vlastní ješitností“


Studio Hrdinů sídlí v atypickém nedivadelním podzemním prostoru bývalého kina ve Veletržním paláci. Jak jste se k takovému místu dostali?
Ještě v době, kdy jsem vedl divadlo MeetFactory, jsem dostal nabídku v tomto prostoru připravit nějakou inscenaci k jakési výstavě. Tenkrát jsem to z důvodu velkého vytížení odmítl. Když jsem z MeetFactory odešel, na tento prostor jsem si vzpomněl a už s vypracovaným projektem Studia Hrdinů jsem o něj zažádal a šlo to překvapivě snadno a rychle.

Za pět let své existence se Studio Hrdinů dramaturgicky vyhranilo a etablovalo v kritiky oceňovanou a diváky vyhledávanou scénu, hovoří se dokonce o divácké módní vlně. Jak se vyrovnáváte s nálepkou „následovníka Divadla Komedie Pařízkovy éry“, kterou vám stále dávají?
Režisérka Kamila Polívková je v uměleckém týmu Studia Hrdinů, Dušan Pařízek s námi realizoval svou Kauzu Schwejk… Paralely tu jsou. Divadlo Komedie bylo pro mě důležitou scénou a Pařízkova éra byla rozhodně zásadní. Takže je to čest, ale necítím se být tímto přirovnáním pod nějakým tlakem.

Někdejší herec Divadla Komedie Stanislav Majer nyní exceluje v kontroverzní hře Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, kterou na objednávku Studia Hrdinů napsal David Zábranský. Očekávali jste, jaký rozruch a reakce inscenace vyvolá? Mnozí vás obvinili z kalkulu…
Hra vznikla na objednávku divadla, konkrétně Kamily Polívkové, ale Davida jsme ničím nelimitovali. Výsledný tvar se nám velmi líbil a samozřejmě jsme si uvědomovali kontroverzi, kterou text může způsobit. Sami jsme se museli vyrovnat s vlastní ješitností, protože jsme se stali postavami hry v často nelichotivé podobě. Žádný kalkul z naší strany zatím ale nebyl. Největší mediální rozruch vyvolával svými radikálními a často záměrně lehce matoucími prohlášeními sám autor – divadlo například inscenaci nikdy neprezentovalo jako hru o Miloši Zemanovi.

Jak se vůbec daří financovat divadlo tíhnoucí k experimentu a progresivním výrazovým formám pomocí nestálé grantové politiky?
Snáz, když se o nás píše, že jsme následovníky Divadla Komedie. Realita je taková, že s kolegy píšeme neustále nějaké granty, vyúčtováváme je, píšeme průběžné a závěrečné zprávy atd. Rozhodně si nechci stěžovat, jsme za dotace z grantů rádi a uvědomujeme si, že kdekoli jinde než v Praze by to bylo nesrovnatelně těžší. 

Působíte jako dramaturg i režisér, ale máte blízko i k výtvarnému umění. Jak se vám spolupracuje v tandemu s výtvarníkem Michalem Pěchoučkem?
S Michalem pracuji jako režisér od samého začátku našeho režírování, v podstatě jsem ho nezáměrně přetáhl ze světa výtvarného umění k divadlu. Oba se shodneme, že nás práce solitérního režiséra nezajímá. Vedeme spolu nad inscenacemi tvůrčí dialog a málokdy se nad něčím zásadnějším neshodneme.

Nejčerstvěji jste spolu v HaDivadle nastudovali Bernhardovu Sílu zvyku. Proč jste si vybrali tento text?
Pro Sílu zvyku jsme se nakonec rozhodli na základě dialogu s HaDivadlem, které přišlo s nabídkou Bernharda a Ibsena.Na začátku byl sice jiný titul, ale došli jsme k společné shodě. Hru jsme zvolili, protože zpracovává jeden s ústředních bernhardovských témat, který je nám velmi blízký– téma umělce, tvorby, touze po dokonalosti a nemožnosti jejího dosažení.

Za rozhovor děkuje Martina Foretová Pavlunová