Menu

15/5/2019

Petr Nerušil: „Vždycky jsme za málo peněz dělali hodně muziky“

ROZHOVOR 

Mohlo by sa zdať, že 23 rokov ešte nie je ten správny čas na veľké bilancovanie. Zašepkať si však o minulosti i budúcnosti festivalu Divadelní Flora sa dá hocikedy, tak prečo nie teraz – na úvod 23. ročníka, ktorý opäť prináša balans reprezentatívnej nemeckej línie, kórejského performatívneho výberu až po české delikatesy.

 

 

Rozhovor s ředitelem festivalu Petrem Nerušilem do prvního vydání festivalového zpravodaje připravila šéfredaktorka Katarína Cvečková. 
 
Tohtoročná Divadelní Flora je o pár dní dlhšia ako zvyčajne. A zrejme nebude náhoda, že začiatok a koniec festivalu lemujú dve veľké nemecké produkcie…

Pro Staatsschauspiel Dresden a Berliner Ensemble byly reálné pouze dva termíny, takže nakonec startujeme o den dřív, než jsme původně zamýšleli. Hostování obou renomovaných divadel samozřejmě vytváří velmi reprezentativní rámec letošního programu.
 
Okrem divadiel Staatsschauspiel z Drážďan a Berliner Ensemble, ktoré sa v Olomouci predstavia vôbec po prvýkrát, sa na festival vracajú aj hviezdy z mníchovského Residenztheateru a to hneď s dvomi produkciami. Ako vznikala dramaturgická línia Schreie und Flüstern?

Herec Franz Pätzold zazářil na Floře 2017 ve Frljićově inscenaci Balkan macht frei a do festivalu se zamiloval. Zůstali jsme v kontaktu a od té doby jsme se mnohokrát potkali a bavili o tom, že by se v Olomouci rád představil v nějakém osobnějším, komorním projektu. Seznámil nás s přáteli z mnichovské nezávislé scény a s nimi jsme naplánovali uvedení Šepotů a výkřiků. Když jeho dlouholetý herecký parťák Aurel Manthei kývl na roli Trumpa ve scénické adaptaci knížky The Art of the Deal, byl jsem upřímně nadšen. Tvůrce, kteří momentálně finišují s přípravami obou premiér, propojuje náš kamarád, dramaturg a režisér Roland Bersch. Franz teď nastupuje do angažmá ve vídeňském Burgtheateru a Aurel hrál Baala, Švejka nebo také Dona Juana v mnichovských inscenacích Franka Castorfa. Z toho, že se u nás tyhle herecké hvězdy dva dny po sobě exkluzivně objeví ve dvou premiérách, mám obrovskou radost – v kontextu českého divadla jde o naprosto výjimečnou, stěží opakovatelnou událost. Když ještě přihlédnu k vystoupení Nica Holonicse v Plechovém bubínku hned následující den, pak velmi rád ve všech rozhovorech pořád dokola opakuji, že finále letošní Divadelní Flory má bez nadsázky světové parametry.
 
Prítomnosť nemeckých inscenácií v programe nie je novinkou. Celú jednu dramaturgickú líniu už posledné roky profilujete ako prezentáciu nemeckojazyčného divadla. Z čoho tento záujem pramení a ako ho plánujete rozvíjať v budúcnosti?

Navzdory enormním finančním, technickým i logistickým nárokům jsme se rozhodli fenomén takzvaného německého divadla programově reflektovat. Pro mne osobně je nereálné systematicky sledovat a koncepčně pokrývat celoevropskou činoherní produkci. Neumím si zkrátka představit tým, který by tohle zodpovědně a profesně na úrovni zvládal, a ani potřebné náklady. Navíc mě trochu irituje, nakolik se spousta jmen a titulů ve výběru středoevropských festivalů opakuje a s jak velkým zpožděním – poté, co už zabodovaly na těch nejprestižnějších přehlídkách, některé inscenace teprve dorazí do Čech. Ve spoustě německých divadel či ve Vídni pracují nejzajímavější činoherní režiséři z celého světa. Tamní divadelní mapa je mimořádně pestrá, divadlo tam má výsostné společenské postavení, erudovanou reflexi, silné zázemí a tradici, s oběma zeměmi jsme kulturně i historicky propojeni. Musím říct, že čím častěji se s německojazyčnou tvorbou setkávám, tím víc mne fascinuje. To platí pro naprostou většinu divadelníků, kteří mají ambici na německojazyčných scénách pracovat, nebo se jejich počiny minimálně inspirovat.
 
Je skvělé, že Dominika Široká, která je na výběru německých produkcí nejvíc zainteresována, teď začala fungovat jako asistentka dramaturgie v Schauspiel Köln a je možné, nechci to zakřiknout, že ji během příští sezony čeká spolupráce s jednou z největších osobností evropského divadla posledních dvou dekád. Jitka Pavlišová má k německému divadlu taky velmi blízko…
 
Sám však zároveň hovoríš o „enormných finančných a technických nárokoch“. Je teda vôbec reálne pravidelne voziť špičkové nemecké a rakúské inscenácie do Olomouca?

Kdybych nevěřil, že je to možné, tak tenhle záměr oficiálně nedeklaruji. Možná jsem trochu megaloman, ale nejsem hochštapler. Samozřejmě, že je nutné pracovat s úplně jinými penězi. Když jsme třeba jednali s produkcí jedné inscenace Thomase Ostermeiera v Schaubühne, která, což je třeba zdůraznit, měla relativně malé obsazení a střídmou výpravu, řekli nám, že bychom za ni dali polovinu celého festivalového rozpočtu. Zároveň se ale k našemu záměru stavěli vstřícně – ostatně jako všechna ostatní velká divadla, s nimiž jednáme. Musím říct, že jak lidé z Drážďan, tak Oliver Reese a jeho produkční mají velké pochopení pro naše omezené možnosti – a ty se netýkají jen financí, ale i infrastruktury a technických dispozic. Avšak tohle platí pro všechny potenciální hosty, s nimiž v posledních letech komunikujeme. Často na nich vidím, že jsou lehce pobaveni tím, co můžeme nabídnout, zároveň ale obdivují, s jakým zázemím jsme schopni stavět program, o kterém vždy mluví s velkým respektem. Snaha dojednat únosné ceny, razantně ustoupit z původních nároků a stran nákladů efektivně improvizovat je opravdu velká, ale má pochopitelně své hranice.
 
Dost jsem třeba stál o to přivézt na Floru hamburskou adaptaci Houellebecqova Podvolení s Edgarem Selgem. Jenže motivovat Deutsches Schauspielhaus, který za tuhle permanentně vyprodanou produkci na vlastní scéně pravidelně inkasuje šedesát tisíc euro, k tomu, aby v rámci zájezdu se dvěma obřími kamiony akceptoval čtvrtinovou nabídku, prostě není reálné. Na druhou stranu jsme si v listopadu plácli s nestorem německého divadla Johanem Simonsem a díky jeho maximální vstřícnosti a ochotě dojednali olomoucké hostování Sandry Hüller (evropská filmová herečka roku – pozn. red.) a Jense Harzera v bochumské inscenaci Kleistovy Penthesiley. Nakonec z toho, k oboustrannému zklamání, sešlo kvůli omezeným termínovým možnostem. Každopádně o nás v Německu vědí a věřím, že jsme na dobré cestě – letošní nasazení čtyř německých titulů, dvou z nich dokonce ve světové premiéře, nadto zaštítěné jmény jako Kienemann, Pätzold, Manthei, Holonics nebo Reese o tom snad dostatečně vypovídá…
 
Aký by si si – z hľadiska deklarovaných ambícií – predstavoval rozpočet? A aký je v skutočnosti ten tohtoročný?

Relativně komfortní by byl budget ve výši zhruba tři čtvrtě milionu euro, únosný kolem půl milionu. Letos utratíme zhruba tři sta tisíc. Ovšem nestěžuji si, festivalové příjmy se v posledních letech daří kontinuálně navyšovat, pracujeme zkrátka s tím, co máme. Většina festivalů je na tom hůř než my. Vždycky jsme za málo peněz dělali hodně muziky, Flora má tohle takříkajíc v genech, navíc rozpočtový progres je opravdu evidentní a doufám, že z programu je to znát, vždyť kromě německých produkcí v něm nabídneme taky čtyři korejské taneční inscenace.
 
Čo sa týka prezentácie nemeckojazyčného divadla, takto ladeným podujatím je už niekoľko rokov aj Pražský divadelní festival německého jazyka. Divadelní svět Brno zasa tento rok ponúka veľmi podobný dramaturgický model ako Flora: zahraničný program + český výber + tanečno-pohybové produkcie. Vnímate sa navzájom ako konkurenčné podujatia?

Každá z těch akcí má svou tradici, tvář, osobitou dramaturgii i diváky. Pražský festival mám moc rád, dlouhodobě formuje můj divadelní vkus a názor. Petr Štědroň je dobrý kamarád, na jehož výběr se pokaždé těším. Navíc jsme v intenzivním kontaktu a máme vzájemný přehled o tom, co nás i oba festivaly zajímá. Momentálně to vypadá, že s Jitkou Jílkovou přivezou do Prahy právě zmíněnou Penthesileu a já budu rád, když český divák nakonec tuhle pozoruhodnou inscenaci uvidí. Brněnský program je rok od roku vyprofilovanější, ovšem Divadelní svět má oproti Floře diametrálně odlišné finanční proporce. Při stejné ministerské dotaci mají Brňáci městskou podporu ve výši sedmi a půl milionu korun, což je fakticky náš celkový rozpočet. Podobné akci prostě můžeme konkurovat jedině vycizelovanou dramaturgií, precizní organizací, silným diváckým zájmem a výjimečnou atmosférou, k níž tradičně přispívá osobní účast drtivé většiny inscenátorů.
 
Dramaturgiu domácej tvorby si istý čas skladal na princípe profilov konkrétnych divadiel. Tento rok mám dojem, že je to taká „všehochuť“. Podľa akých parametrov si výber českých inscenácií kreoval?

Chtěl jsem na festival pozvat žánrově různorodé tituly, které by na mnoho způsobů komunikovaly s festivalovým mottem „Šepoty a výkřiky“ a taky se opíraly o výrazné interprety. Myslím, že dramaturgie je v rámci daného leitmotivu kompaktní, a musím říct, že tak dobrý pocit z finální podoby českého činoherního programu jsem měl naposledy před sedmi lety, kdy jsme na Floře uvedli profilovou sekci věnovanou režisérovi Janu Mikuláškovi a retrospektivu Komedie.
 
V programe sú dve české inscenácie výrazne inšpirované Bergmanovou tvorbou – Persony a Soukromé rozhovory. Na Slovensku sa za posledné sezóny uviedli tiež tri inscenácie podľa jeho filmov. Čo tvorcov na Bergmanovi tak priťahuje? A čo ty a Bergman?

Je jasné, že jsme vzhledem k leitmotivu chtěli do programu zařadit povedené bergmanovské adaptace. Jednali jsme i o uvedení Persony Anny Bergmann, která měla v berlínském Deutsches Theater premiéru na konci roku, jenže jde o docela složitou koprodukci s divadlem v Malmö a už jsme to nestihli dotáhnout. Bergmanova literární i filmová tvorba je pro divadelníky dlouhodobě inspirativní, samozřejmě se loni zintenzivnila s ohledem na bergmanovské výročí. Já mám jeho filmy i prózy nesmírně rád, pro mě je mezi evropskými režiséry jasnou jedničkou. Když jsem dával dohromady jeho retrospektivu, neohlížel jsem se jen na motto Flory, ale chtěl jsem ji složit z filmů, které mají intimnější obsazení a stojí na mimořádných hereckých výkonech – obdobně jako většina divadelních představení. Těší mě, že projekce na Konviktu proloží svou přednáškou Stanislava Přádná, která mě v podstatě k Bergmanovi přivedla, a já budu mít možnost se s ní po letech opět potkat.
 
Ako festivalovú tvár si si tentokrát vybral tvorkyňu a herečku Luciu Trmíkovú. Keď si spomenieme na predošlé tváre, predpokladám, že dôvodom nebolo len to, že sa Lucia Trmíková objaví v programe s dvoma titulmi.

Hereckou řadu „festivalových tváří“ odstartovala Stefanie Reinsperger, a protože po Standovi Majerovi a Mílovi Königovi prostě musela přijít na řadu žena, Lucie byla jasnou volbou. Je to mimořádně charismatická a skvělá herečka, plus nesmírně originální autorka. Těším se, až jí v Olomouci předám Bernanosův román Pod sluncem satanovým v Reynkově překladu z roku 1928, který jí v žádné pražské knihovně nechtějí půjčit, a hlavně na to, jak s touhle literární předlohou divadelně naloží! Je fajn, že u nás stráví deset dnů a na festivalu odehraje pět představení. Mimo jiné chce taky jít na všechny Bergmanovy filmy, akorát si nejsem jist, zda to bude stíhat…
 
Festival má napokon za sebou už značnú tradíciu. Ako sa spätne pozeráš na jeho vývoj a v akých smeroch a parametroch vidíš jeho budúci progres?

Já jsem typ člověka, co má při zpětném pohledu tendenci vždycky vidět spíš chyby než úspěchy, ale pochopitelně vnímám, že máme za sebou pár slušných ročníků. Byl bych moc rád, pokud by se nám do Olomouce v brzké době povedlo přivézt nějaké inscenace Franka Castorfa, Reného Pollesche, Susanne Kennedy, Herberta Fritsche, Johana Simonse, Thomase Ostermeiera, Michaela Thalheimera, Christophera Rüpinga nebo Ersana Mondtaga a – až se ji podaří zkompletovat – během jediného dne uvést Pařízkovu švejkovskou trilogii. V horizontu pěti až šesti let by se mi docela líbilo vymezit hlavní program Flory leitmotivem „Babylon Berlin“ a na festivalovém plakátu mít obrovskou hvězdu, jejíž cípy by tvořily nápisy: Berliner Ensemble – Deutsches Theater – Maxim Gorki Theater – Schaubühne – Volksbühne… Pak bych mohl s klidným svědomím předat ředitelování Simoně Vičarové a odejít do předčasného důchodu.