O ruské klasice, fíglech a čertech
aneb Krátké povídání s Ivanem Trojanem, členem Dejvického divadla,
starým Karamazovem a Čertem.

Jak se cítíte bezprostředně po představení?
Velmi příjemně, i když únava samozřejmě je. Musím poděkovat olomouckému publiku, které bylo skutečně skvělé.
V poslední době velmi často ztvárňujete postavy z dramatizací děl ruských autorů. Jaký je Váš vztak k ruské klasice?
Já jsem studoval sportovní gymnázium, takže tam to nebylo s literaturou nic moc, spíš jsem se věnoval sportu. Až později na DAMU jsem začal objevovat, že jsou i jiné věci. Děláme tu ruskou klasiku, protože je tam spousta věcí o kterých de dá něco vypovědět. Samozřejmě nás to velmi oslovuje a děláme to s režiséry jako je Lukáš Hlavica nebo Mirek Krobot, kteří mají „čuch“ a vytáhnout z toho ty věci, který pořád platěj a který jsou schopný oslovit. A zbavovat to balastů tradičních interpretací. Navíc se tam vždycky snaží objevit humor, protože to k životu patří a vlastně i dnes na bratrech Karamazových se lidi smáli a bavili, a to si myslím, že je moc dobře, že i na Dostojevským to tak může být.
Pravidelně jste obsazován proti svému typu. Jak si to užíváte?
To je pro herce to nejlepší, co může být. Když musí všechno objevovat v sobě a inspirovat se lidmi a vším možným. Aby potom mohl zahrát postavy nebo situace, které jsou vyhrocené a pro něj ne zrovna samozřejmé.
Zajímal by nás ten dnešní trik s cigaretou. Jak to děláte? Máte jí celou dobu v ústech?
Mám, to je takovej jednoduchej fígl (velmi dlouhý smích Trojanův, Klarinův i Katky, která otázku pokládala).
Jaký je Váš vztah k čertům, věříte na ně?
Na jasně, já věřim na čerty a čerti to jsou....Užasný lidi!!! (další dlouhý smích všech zůčastněných)
Otázky a smích Klarin a Katka

Patronka nešťastných manželství:
OFIARA WILGEFORTIS
Páteční večer nabízí mysteriózní podívanou, kterou přivážejí divadelní souputníci z blízké ciziny – polského Teatr Lalek Banialuka. V režii Piotra Tomaszuka se na prknech olomouckého divadla odehraje tragická legenda o dceři pohanského krále. Wilgefortis, ve snaze dodržet slib čistoty daný Bohu, byla na rozkaz vlastního otce přibita na kříž. Citlivé otázky víry, křesťanství a duchovního života vůbec se prolínají podle vzoru středověkého miráklu celým představením. V hlavních rolích nejen výborní polští herci, ale i velké dřevěné marionety.
Představení uváděno ve spolupráci s Polským institutem v Praze.
Inscenace reprezentovala Polsko na výstavě Expo 2000 v Hannoveru.
Martina Šmídová

Dokud vás sny nerozdělí
Continuo je nezávislá profesionální divadelní skupina vedená režisérem a uměleckým šéfem Pavlem Šťouračem. Zárodečné jádro souboru se vytvořilo v roce 1992 na pražské DAMU. Na podzim roku 1992 se skupina stěhuje z Prahy do Českých Budějovic. O rok později se skupina profesionalizuje a dává si jméno Continuo. Léta páně 1995 divadelníci osidlují bývalou zemědělskou usedlost s poetickým názvem Švestkový dvůr ve vesnici Malovice.
V „continuáckých“ inscenacích si podávají ruce principy jarmarečního divadla, pouličního cirkusu či loutkového představení. Fyzické divadlo, akrobatické techniky a rozmanité loutky jsou výchozími body jejich specifické poetiky. Členové souboru většinou kromě hraní zastanou i další funkce. Sami si vyrábějí výpravu, kostýmy i loutky, jsou autory textu i skladateli hudby. Jejich inscenace se rodí ze společné intenzivní práce všech zúčastněných. 3.5.2002 v 21:30 bude v rámci Divadelní Flory hostit Continuo olomoucké Horní náměstí. Vážení diváci zde zhlédnou představení Dokud vás sny nerozdělí. Montáž svatebních obrazů, snů, vzpomínek, nočních můr a opileckých vizí je údajně (podle tvrzení autorů) inspirováno svatebními obřady přírodních národů, namlouvacími rituály zvířat, rytířskými turnaji, sportovními zápasy a sportovními turnaji, jakožto i vzpomínkami na svatby a rozvody učinkujících. Přijdte a nechte se v jarní noci ovládnout magií Continua. Na chvíli se rozdělte a zkuste ve snu bdít. Je to zadarmo a bude se vám po tom dobře spát. Krásný zážitek
Klarin

Najděte v sobě svého Karamazova...
„Ale já chci hledat...“ říká Aljoša a jde směrem k hledišti, ale ztratí se za jevištní oponou, za kterou se dnes večer i vraždilo. Sál potemní a širými prostory divadla se rozezní mohutný potlesk, který nebere konce. Herci Dejvického divadla znovu a znovu vycházejí se uklánět a přijímat tak dík festivalového publika za dobře odvedenou práci. Schormova dramatizace Dostojevského se líbila, otcovražedný příběh Karamazových, složených z protikladných archetypálních figur, zapůsobil a sklízí zasloužený úspěch. Všichni tleskají dlouze a upřímě, jen postarší pár na sedadlech přede mnou volí úspornou taktiku přerušovaného tleskání, jen jsou-li herci na jevišti. Že by se jim hra plná principiálních otazníků a protichůdných ideí nelíbila? Že by je už primární metafyzické i etické otázky, kterými je drama Karamazových prodchnuto, nezajímaly? Jejich bílé vlasy svědčí o vysokém věku, je možné, že něco podobného viděli již mnohokrát. Ale možná že je jen nebaví tleskat v kuse a tak přenechávají mladším, aby vyvolali herce k děkovačce. Snad i je ještě dokázala oslovit hra náročná na přemýšlení, drama vášní a pokory, Božích zákonů i osvobozené, anarchizující lidské vůle, odpuštění i trestu.
Inscenace Schormovy dramatizace v režii Lukáše Hlavici stojí na vyrovnaných hereckých výkonech všech představitelů, které jsou drženy v rovině psychologické hodnověrnosti s občasnými odskoky k postmodernímu nadhledu nad rolí i tématem. Ivan Trojan v roli starého Karamazova občas šaškuje, obscénně obcuje s Aljošou i Smerďakovem, odlehčuje divácky vděčnými vtipy („Ještě jednu skleničku.“). Vytváří tak rozporuplný charaktér otce tyrana, kašpara i ubožáka zároveň, získává si i sympatie diváků, narozdíl od postav dramatu. Jeho starý, slušný čert, který dávno ztratil přehled o boží existenci, je velmi civilní a groteskní. Jeho děsivost tkví v „dvojenectví“ s Ivanem, Igorem Chmelou, se kterým je zrcadlově ztotožněn pohyby i replikami, jako ďábel, či snad halucinace chorého mozku, jako projekce, stín černého svědomí. Vzdělaný schopenhauerovský skeptik Ivan většinou mlčí, ale za jeho mlčením se skrývá pustý a krutý karamazovský charakter. Ivan svým racionálním ateismem a odmítáním jakýchkoli zákonů tvoří protipól nejmladšího Aljoši. Ten je, v podání Martina Myšičky, silně věřící, pokorný. V jeho víře leží síla této postavy, její čistá duše, ke které se obracejí s absolutní důvěrou všechny ostatní postavy, zmítané destruktivními vášněmi. Dmitrij Davida Novotného jako archetyp čestného hajzla. Prostopášníka, rváče a alkoholika. Grušenka Lenky Krobotové jako jeho ženská variace, padlá, v duchu naturalismu prostředím zkažená, ale přesto uvnitř čistá prostitutka. Obě archetypální figury, hrané s důrazem na jejich rozporuplnost vnějšího chování a vnitřního cítění, jsou spojeny čistou láskou. Nesou v sobě hloubku i tragiku jim podobných, jejich láska vyplyne napovrch příliš pozdě, než aby mohla cokoli změnit. K Aljošovi vzhlížejí další dvě ženské figury, ctnostná Kateřina (Zdeňka Volencová), fascinovaná Dmitrijovým úpadkem, který chce vymýtit pomocí své bezmezné lásky, i chromá Smerďakovova matka Líza, zatrpklá a posedlá chtíčem po destrukci a páchání zla. Všichni mají rádi Aljošu, protože i on je miluje, i přes jejich hříchy. Jediný, kdo k Aljošovi nemá žádný vztah, je ponižovaný, inteligentní levoboček Smerďakov v podání Radka Holuba. Holub hraje Smerďakova v mírných gestech jako voyera i občasného glosátora dění, slizkého muže v pozadí. Jednoduchá scéna ze tří stěn v barvě dřeva, vymezuje jeviště, ale nechává volný prostor protagonistům. Stůl, židle, plechové umyvadlo a svatá ikona slouží jako rekvizity, proměňující prostorové vztahy i významy. Drama je statické, s občasnými výbuchy vášní a běsů postav, či jejich omdlévání. Výraznou úlohu zde hraje i dialogová pausa, ticho, které v kontextu situace je silnější než hřmění. Jedinou hudbou jsou zde teskné housle, které občas podbarví scénu.
Schormovo drama Dostojevského archetypů a psychopatologických figur, drama o principiálních a protichůdných filosofických názorech je umně zrežírováno, s občasnými výstupy nad téma - např. v expozici postav, či epileptického záchvatu - přesto však v důsledku rezonuje v publiku. I bělohlavý pár vydrží do konce potlesku a odchází až s ostatními, snad zadumaný nad etickými otázkami, které hra nadhodila a které možná proberou někde nad dvojkou červeného.
Michal Petrovič B.

Boj o duši
Dalším představením, zabývajícím se lidským nitrem, byli včera uvedení Bratři Karamazovi F. M. Dostojevského. Inscenace pražského Dejvického divadla vycházející z dramatizace Evalda Schorma, je v kontextu s mottem festivalu výjimečná v tom, že se o duši nejen hovoří, ale také o ni jde, neboť hrozba jejího propadnutí peklu visí nad všemi jako Damoklův meč.
Ale nejen peklo, nýbrž i láska a nenávist svádějí boj o duše hlavních hrdinů.
Svůj mentálně-morální profil se aktéři snaží vylepšit zachováním cti, počestnosti a upřímnosti, málokdy se jim to však daří.
Nakonec vše skončí u otázky viny a trestu, která modeluje osobní transcendentno každého jedince do podoby u něj dříve nebývalé.
Zavražděný Karamazov obživne hned na začátku představení, aby nám mohl v následujících chvílích podat osobní svědectví o svém předsmrtném vztahu ke svým čtyřem synům, dvěma ženám a jedné rádoby milence. V podání Ivana Trojana dokáže obdivuhodně vyjádřit své proměnlivé postoje k potomkům, v rámci těchto modifikací je však vždy znatelná výchozí emoce, s níž k tomu či onomu synu přistupuje.
V případě Dmitrije jde o strach kombinovaný se záští, že Grušenka, ona mladá dívka, v níž našel Karamazov starší zalíbení, pokud vůbec někomu patří, pak více Dmitriji než jemu. K Ivanovi přistupuje s nedůvěrou, k Aljošovi naopak důvěřivě, k Smerďakovovi s odporem. Trojanův Karamazov dokáže nebývale umě oscilovat mezi všemi těmito póly otcovské přízně, aby se ve druhém dějství probudil k životu, tentokrát v roli čerta, jenž dohání svou pozorností k šílenství tentokrát pouze jediného syna, a to Ivana.
Dmitrij Davida Novotného projde vývojem od prudkého a poživačného cholerika v jedince ochotného nést odpovědnost za své činy, mezi něž však otcovražda, z níž je obžalován, nepatří. Martinu Myšičkovi se v postavě Aljošky podařilo ztělesnit člověka silně nábožensky založeného, plného ideálů o lepším světě, v němž bude panovat láska k bližnímu. Své ideje pak pohřbí společně se světcem Zosimem, který místo zmrtvýchvstání pouze zapáchá. Ivan pak jde vstříc životu, v němž neví, co jej čeká, je přece taky Karamazov...
Stejného příjmení je i Ivan Igora Chmely. Ten se z introvertního inteligenta stane extrovertním šílencem, neboť na něj Smerďakov svalí tíhu zodpovědnosti za otcovu vraždu. Pravým pachatelem je Smerďakov v podání Radka Holuba j.h. Tento na první pohled idiot s padoucnicí svým činem dokáže, že je schopen složitějších myšlenkových pochodů, než by kdo čekal, jako například zosnování vraždy ve jménu revolty proti bohu i svým „pánům“. Grušenka Lenky Krobotové j.h. je emocionálně rozháraná osoba, zpravidla nespoutaná a vypočítavá. V závěru je její „obrácení“ narušeno odsouzením Dmitrije, a tak zůstává zdrcená, osamocena.
Kateřina se svým samaritánským syndromem, ztělesněná Zdeňkou Volencovou, dokáže vždy věrohodně vyložit pohnutky, které ji vedou k jejímu postoji. Totéž umí i Líza Jany Holcové, v jejím případě se však nejedná o sklony spasitelské, ale destruktivní.
Režie Lukáše Hlavici dokázala textu i přes jeho patrnou „vyprávěcí“ strukturu odkazující k románové předloze, vtisknout osobitý jevištní výraz s příznakem dynamičnosti, hravost, zvláště ve druhém jednání pak osudové fatálnosti.
Kdo ve hře hledal duši, našel ji - stejně jako ten, kdo nehledal - už proto, že ji pár postav v průběhu představení ztratilo.
Eva Kuchařová

Vysněný svět dona Quijota
Slunce již dávno zapadlo, město zahalila tma májového večera a na nádvoří Tereziánské zbrojnice se rozehrál příběh dona Quijota de la Manchy, rytíře smutné postavy. Tvůrci inscenace si snad pro svůj divadelní počin ani nemohli přát lepší prostor. Zdálo se, jako by nádvoří univerzitní knihovny bylo šité na míru. Stěny si předávaly vyřčená slova a dodávaly jim na síle a významu.
Studenti čtvrtého ročníku katedry činohry DAMU se včera večer představili s dramatizací dobře známého románu Miguela de Cervantese Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Autory nejnovějšího přepisu, který nabízí nejen pohled na strastiplnou cestu idealisty skrz reálný svět, ale i příjemné pobavení, jsou Štěpán Chaloupka (student režie) a Klára Petrová (studentka dramaturgie). Don Quijote a jeho věrný sluha Sancho Panza putují sevillskou krajinou a jsou lidem jen pro smích. Hlavní hrdina totiž zcela zřetelně vidí v hospodské kadibudce kapli, lazebnická miska pro něj jednoznačně představuje zlatou helmu a Tolosa, děvče z hospody, je Dulcineou, paní jeho srdce a nejkrásnější ženou světa. Sancho Panza se chvílemi podivuje nad bláznovstvím svého pána a naprosto odhodlán odchází z jeho služeb, poté však nad ním vítězí radost ze hry a dobrodružství a s láskou donu Quijotovi sekunduje. Jak dlouho však může trvat jejich podivuhodná cesta? Zvítězí nad reálným světem, nebo budou ryzí ideály poraženy? Největším nepřítelem se Quijotovi stává bakalář Samson Carrasco, jenž mu neustále připomíná, jak vypadá skutečnost. Zdá se již, že má nad rytířem nadvládu, ostatní postavy se však za Quijota postaví, a fikce je tak spasena.
Ve všech složkách inscenace je zřetelně znát ruka režiséra (Štěpán Chaloupka). Přesně sehraná akce, gesta a mimika, nic se nevymyká předem stanovené koncepci a záměru. Na mnoha místech je však divák za toto precizní nacvičení vděčný – výkony herců nejednou hraničí s akrobacií a chybný krok by mohl způsobit nemilé překvapení.
Jednoduše řešená scéna (Renata Valčík) je do posledního místa dynamicky využívána. Jedinou dekoraci vlastně tvoří poměrně dlouhé prkno, které je na první pohled houpačkou, později se však stává například koněm či obětním kůlem. Tvůrci rovněž využili příležitosti a zapojili do svého představení nabízený prostor.
Sevillské prostředí je trefně dokresleno hudbou Vladimíra Merty. Španělské motivy, zvuk kastanět a kytary oddělují jednotlivá jednání, a navozují tak atmosféru horkého jihu. Velmi šťastný byl rovněž výběr protagonistů. V roli dona Quijota se představil David Švehlík. Jeho rytíř (i po fyzické stránce nemálo podobný známé ilustraci) je skutečně plný ideálů. Má nadšený výraz v tváři a je odhodlán jít bojovat a vidět svět lepší, než skutečně je. Sancho Panza v podání Víta Karase je přesvědčivým věrným sluhou. Jeho postava, zpočátku mírně svázaná, se v průběhu představení stala velmi plastickou a byla nejčastějším zdrojem pobavení diváků.
Přestože nebyly prostory Zbrojnice zaplněné jako při představení Radošinského naivného divadla, podařilo se studentům pražské DAMU vytvořit nevšední zážitek kombinace humoru a zamyšlení.
Iva Mítková

S Donem Quijotem
Rozhovor s Davidem Švehlíkem alias Rytířem smutné postavy, studentem režie na DAMU

Ty jsi na DAMU jako budoucí režisér. Přesto hraješ hlavní roli v absoloventským představení Štěpána Chaloupky. Co pro tebe znamená herectví a jak vlastně došlo k tomu, že hraješ Dona Quijota?
My jsme se od prvního ročníku účastnili hereckých seminářů a vlastně všichni režiséři, jsme tři kluci a jedna holka, nicméně ta je z Koreje, hrajeme ve svých absolventských představeních v Disku, pro mě to je úžasná zkušenost na základě který můžu zjistit, co vyžaduje režisér od herce a zároveň herec od režiséra.
A počítáš do budoucna s režií, nebo si to jen tak zkoušíš v Disku?
Mám z toho občas strach, protože mám pocit, že mi to moc nejde, takže uvidíme. Možná jen potřebuju najít trošku odvahy.
Ztotožňuješ se s postavou Dona Quijota. Pociťuješ něco z donquichotství ve svým životě?
Spíš mám pocit, že to je velkej příklad a výzva, protože já si na tý postavě cením jedný věci, a to je to obrovský nasazení se pro nějakej ideál, vzedmutí se. V případě Dona Quijota jde o velký myšlenky, byť prosazovaný způsobem, který je velmi diskutabilní. V tomhle si myslim, že je mi Quijot osobním vzorem a příkladem.
Tak jo, děkujeme moc (a opět někam valíme...tentokrát do hospůdky s Damáky)
Katka a Klarin

S lazebníkem
Viktor Dvořák - nová posila Moravské divadlo Olomouc (MDO)

V roli lazebníka se v Donu Quijotovi objevila i nová persona hereckého souboru MDO Viktor Dvořák. Viktore, proč sis vybral zrovna Olomouc?
Podle pocitu, intuice asi. Měl jsem možnost jít i do jiných divadel, je jedno kterých, ale měl jsem pocit, že Olomouc je to, co chci. Proto jsem dal MDO přednost.
Jakou rolí zahájíš své působení na půdě MDO?
Jako první roli teď zkouším mladého Lintona Heatckliffa v dramatizaci románu Na větrné hůrce čili Bouřlivé výšiny.
Jak se cítíš v prostředí a kolektivu MDO?
Zatím spokojenost panuje, práce tady je moc příjemná.
Dnešní představení bylo vlastně Tvým prvním setkáním s olomouckým publikem. Jak na Tebe zapůsobilo?
Velmi pozitivně. Myslím, že lidi nás přijali velmi dobře.
Viktora Dvořáka zpovídal Klarin

Kenkä: beze slov
Vážení diváci, konečně se stalo to, na co každý z nás po celou dobu trvání festivalu čekal, slova se vyčerpala. Jednak o tomto záhadném projektu nevíme téměř nic, a ani věk internetových a jiných mediálních sítí nás neuchránil před neinformovaností, jednak půjde o představení velkolepě a halasně mlčenlivé.
„Kenkä bird y lätsjev sjösgund, mag und mystöriev…“ říká o tomto pozoruhodném projektu Linnea Happonen z Finska. Představení vzniklo za minulého léta, vypráví o klaunech a jejich „osudech“… Vypráví? Beze slov? Beze slov se mnohdy vypráví lépe, beze slov se vypráví lépe o duši i samotě, melancholii, nostalgii. Petr Lorenc a Linnea Happonen nám na Horním náměstí za doprovodu harmoniky dají nahlédnout do další duše, kterou může mít divadlo. Do duše „neoficiální“, netradiční, méně zkostnatělé, duše, která v noci na kamenné dlažbě rozehrává němé příběhy. Přijďte se podívat, jak se zdánlivě všední předměty promění v symboly, které budou i beze slov promlouvat.
„…On tunnettu totuus, että jos jalat voivat hyvin, on olo muutenkin hyvä. Fjällräven-kengillä annat jaloillesi parhaan mahdollisen kohtelun. Olitpa kaupungissa, maastossa, töissä tai koulussa. Ne tukevat ja saavat jaksamaan. Kun löydät itsestäsi kulkijan, huomaat heti myös parhaat kengät. Fjällrävenit…“ píše ve své recenzi finský divadelní estetik Lars Vaelluskenkä.
Myslím, že můžeme s jeho slovy plně souhlasit.
Blanka Fišerová

Pro království, ne však pro život věčný
Epos o Gilgamešovi je právem stavěn mezi největší básnická zjevení předhomérské doby a je řazen k perlám světové literatury. Je písní, jež opěvuje přátelství a dobrodružství dvou hrdinů, je tragédií lidského života, nad nímž se vznáší stín smrti. Ve srovnání s ostatní literaturou orientálních národů se vyznačuje Epos o Gilgamešovi svéráznou živelností. Epos pronik daleko za hranice Mezopotámie již ve starověku. Je známo, že určité epizody eposu, jako je popis stvoření člověka nebo potopa, byly použity autory Bible.
-kaz-

Divadlo Buchty a loutky, Praha: Gilgameš / Koncept, hudba:Tomáš Procházka / Výprava: Renata Pavlíčková / Hrají: Radek Beran, Marek Bečka, Vít Brukner, Tomáš Procházka

Putování sumerského krále z města Uruku za tajemstvím věčného života. Hon za slávou, dobrodružstvím a marná snaha vyrovnat se bohům. Smrt přítele a cesta do neznáma.
Epos z 2. tisíciletí př.n.l., sehraný malými marionetami na drátě v rákosové scéně, která evokuje starobabylónské venkovské domy. Erotika. Rákosí. Pimprláčtina. Živé květy a pravý chleba na scéně. Psychedelická hudba. Pokrevní bratrství. Nestvůrný nebeský býk. Krev. Oheň. Stíny. Pravý prach a opravdový dým. Minimalismus, groteska, sen...
Trocha dryjáku a rakvičkového loutkářství, trocha divadelní antropologie a něco málo prostoru pro meditaci. Starý příběh vyprávěný starožitným jazykem podbarvený fungl novou hudbou. Taktéž roztomilá zvířátka a další lákadla.
www.divadlo.cz/buchty

FILmového fajnšmekra
Tak co, filmový fajnšmekře. Co za bombu Ti ještě nabídnout po Coppolově Apokalypse. Jasně, Pietra Paola Pasoliniho a Evangelium sv. Matouše.
Jedná se o snímek, který vznikl v roce 1964 jako sedmý hraný film italského rebela. Pasolini chtěl film točit původně v Palestině, dokonce tam odjel i na obhlídky. Jediné, co z této cesty vzešlo, je dokument Obhlídka exteriérů v Palestině, který byl uveden před premiérou Evangelia. Protože se Pasolinimu palestinští obyvatelé zdáli příliš arabští, snímek nakonec vznikl v Itálii. Na biblickém materiálu (jsou použity doslovné citace z Matoušova evangelia) nechtěl režisér demonstrovat své křesťanské ideály, ale prezentovat svou marxistickou ideologii. Nejde jen o postihnutí historické skutečnosti, ale hlavně o prezentaci Krista jako mladého revolucionáře, se kterým se mohli mladí Italové identifikovat.
K dosažení syrovosti a autenticity použil postupů cinéma – vérité (ruční kamera, dokumentárnost, použití neherců, např. roli stárnoucí Marie ztvárnila Pasoliniho matka), které kombinuje s výtvarnými kompozicemi inspirovanými Giottem, Donatelem, Ducciem.
Kateřina Švecová

Pier Paolo Pasolini