Mnozí se pozastavíme – jdouce po ulici – nad bezdomovcem, který po nás chce kus chleba nebo drobný peníz.

Možná nás odpuzuje svým zjevem, vystupováním či slovníkem. Jen někteří z nás si však dokážeme představit, že i tato bytost má možná za sebou šťastné a sluncem prozářené dětství, krásné mládí... i tento člověk má svůj osud. A najednou se potýká s těžkým a složitým údělem...

Zůstali sami. Osamělí. Neztratili však všechno. To nejcennější jim zůstalo – duše. Neopakovatelná lidskost. Citlivé a hluboké nitro. V něm skrývají plachost života klaunů, vlastní vzpomínky a touhy, ale i utržené rány osudu. Vzpomínky na dávno prožitá léta se mění na staré zažloutlé fotografie. Jejich prostřednictvím si připomínají hrdinskou, ale i tragicko-směšnou dobu. Dobu nedávno minulou. Poznáváme jejich sny a nenaplněné představy.

Slzy a smích. Úsměvy i trpkost. Bolest i radost. To vše se střídá ve vodopádech jejich slovních soubojů, her, škádlení a milých vyznání. Takhle – dramaticky i banálně – prožívají den za dnem. Náhodně se potkají a přitom nacházejí nový, vlastní smysl života: To opravdu podstatné se zjevuje v maličkostech. A především těm, kteří dokážou překonat samotu.

Byla ona a byl on. A teď jsou oni. Dva. Našli neopakovatelný lidský smysl vlastní existence. Našli ho na jednom obyčejném NÁMĚSTÍ.

Zbytoční ľudia z Námestia
Nitriansky divák je možno zaskočený uvedením hry ruskej autorky Ľudmily Razumovskej Námestie (premiéra 25. mája 2002). Nie preto, že ju napísala ruská autorka, ale že ide o hru s realistickým zpôsobom zobrazovania, čo veľmi kontrastne pôsobí po šnúre veľkolepých muzikálov a divadelných experimentov. Divák si od realizmu proste odvykol. Odvykol si od toho, aby ulica pokračovala v divadelnej sále špinavými kontajnermi a žobrajúcim bezdomovcom, aby mu ktosi pripomínal, že život nie je „peříčko“, že treba vnímať aj problémy iných ľudí, že život plynie rýchlejšie, ako sa nazdávame, že ľudí by sme nemali vyhadzovať ako bezcenné veci. Lebo takými zbytočnými, nepotrebnými sú dvaja protagonisti v hre Námestie. Napriek tomu ešte žijú, ich ľudské vnútro neodumrelo, iba čaká na oživenie. A k tomuto v hre dochádza. Ak groteskné postavy bezdomovcov pripomínajú ruskú dramatickú klasiku, nejde o náhodu. Najprv Čechov, Ostrovskij, potom Gorkij a ďalší sa vracali k opusteným starcom a mapovali ich vypálené duše, outsiderstvo, bezmocnosť i neschopnosť čokoľvek na svojom stave zmeniť. A súčasnosť k tomuto problému prispela iba novým pomenovaním – bezdomovci.
Razumovskej ľudský, humanizačný spôsob zobrazenia ľudského poníženia, generačnej diskrepancie a vzápätí nového vzopnutia lásky ako životodarného zdroja dokazuje nesmrteľnosť človeka, tak veľmi pripomínajúcu biblickú krížovú cestu. Mladý divák si môže poťažkať, že ide o jednostranné hodnotenie. Výhrady k naturalistickému zobrazeniu môžu mať aj starší ľudia. Ale skutočné umenie býva neúprosné, pravdivé a nenárokuje si miesto arbitra. Stačí, ak vyburcuje ľudí z letargie, upozorní na problém, alebo hoci na takú zdanlivú banalitu, že život nám uniká medzi prstami práve kvôli zbytočnostiam.
Protagonisti hry – Jozef Dóczy a Adela Gáborová – pokladali hru za svoju životnú výpoveď, aj za šancu dokázať, že – podľa vyjadrenia Gáborovej – aj starí ľudia sú ľudia a tvoria súčast generácie tretieho tisícročia. V tomto prípade nám neprihodí hodnotiť herecké výkony, veď napokon oboch hercov pozná celé Slovensko, ale ich odovzdanosť divadelnej múze a pokoru, s akou jej slúžia.
Výpovedná hodnota Razumovskej hry zaručuje oprávnenosť jej miesta v repertoári nitrianskeho Divadla A. Bagara.

M. Žilková, Pravda, 4.6.2002

Z nitrianskych hercov bezdomovci
Dostať sa na dno spoločnosti bez peňazí a domova nebýva až také ťažké. Horšie je uvedomiť si skutočnosť, že zrazu je človek aj bez priateľov. Ak proti nemu rozpráva aj vek, ktorý kruto prízvukuje, že na konci celoživotného trápenia je na nule, dôvodov na melanchóliu je až priveľa. Herci nitrianskeho Divadla Andreja Bagara Adela Gáborová a Jozef Dóczy však z témy osamelých bezdomovcov, ktorí si na konci života uvedomili, že im život pretiekol pomedzi prsty, vyťažili omnoho viac. Z hry ruskej autorky Ľudmily Razumovskej v preklade Oľgy Duhanovej Námestie dostali na javisko nielen tragiku clivých tónov, ale aj jemnú komiku situácií. Jednoduché stretnutie pri kontajneroch sa tak zmenilo na spomienkový kolotoč, v ktorom sa obaja herci pohojdávali na snoch kruto prehlušovaných realitou všedných zvukov ulice.

M. Jenčíková, Národná obroda, 2.9.2002

Ludmila Razumovská
Ruská dramatička a prozaička.
Absolventka divadelní fakulty leningradského Státního institutu divadla, hudby a filmu. Její jméno je spojováno s autory tzv. nové (postvampilovské) vlny, která se v sovětské dramatické tvorbě objevuje v polovině sedmdesátých let.
Autorka se prosadila v letech osmdesátých, když se její hra Drahá paní profesorko (v originále Drahá Jeleno Sergejevno) stala doslova hitem nejen na sovětských, ale i na světových jevištích. Razumovská se zařadila mezi nejvýznamnější dramatiky období tzv. „perestrojky“. Také v současnosti je jednou z nejpopulárnějších ruských autorek doma i v zahraničí (např. hry: Pod jednou střechou, Sestry, Maja, Zajatkyně).

Hra Vladimírovské náměstí byla v rozhlasové podobě prezentovaná na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Italia 1997. V roce 2001 byla hra přeložena do slovenštiny. S herci Adelou Gáborovou a Jozefem Dóczym ji nastudoval režisér Štefan Korenči, inscenace byla uvedena Slovenským rozhlasem Bratislava. Odtud vedl už jen krok k jevištní podobě této hry, kterou v celoslovenské premiéře uvedli v Nitře pod názvem NÁMESTIE.