„Mundstock mě přivedl k judaismu. Mám pocit, že tam nic nehraju. Vždycky jsem to koncipoval tak, že to není žádné 'židi proletěli komínem, buďte laskavě dojatí'. Je to o životě, tak jako celý judaismus. Líbí se mi, že ten bláznivej magor Mundstock je doma se slepicí, nikam nevyjde, na všechno se připravuje a všechno je jinak. Je to paradox, ale nevzdává to a ještě malého Šimona učí 'ty pojedeš sice příštím transportem, ale my se budem připravovat, to má smysl'. To se mi na tom neuvěřitelně líbí.“

J. A. Haidler

Narodil ses v Ústí?
Ne. Já se narodil ve Frýdlantu v Čechách. Za úsvitu v malé nemocnici u zámečku. Protože tatínek dělal politickou kariéru, dostal se jako žurnalista sem do Ústí. Dostali tady byt a maminka navíc potřebobovala jít od tchýně, takže jsem od tří let vystaven kyselému dešti zde v Ústí, a to až do puberty. Mezitím tatínek stačil napsat ňáký ptákoviny protirežimní a dostat se na třiapůl jařiny do kriminálu a tím pádem jsem se „pro vysoký počet uchazečů“ nikam nedostal. Takže jsem šel do učení. Maminka, která vždycky pevně velela našemu domu, řekla: „Podívej se, budeš mít čisté zaměstnání, takový plášť a šroubováček, budeš dělat spojového mechanika.“ Ačkoliv jsem chtěl dělat pingla nebo něco takového. Když jsme podepsali učňovskou smlouvu, zjistilo se, že učiliště je v Brně. Tam jsem odešel, první rok plakal, protože jsem se musel živit manuálně. Chtěl jsem spáchat sebevraždu. Pak jsem začal pokuřovat a vůbec - zkazil jsem se. Po škole jsem se vrátil na rok a půl domů, puberta se mnou mlátila od futra k futru, pak mě naštěstí zavolali vojáci. Potom už se mi nechtělo zpátky domů, zůstal jsem v Brně. Nejprve v ČKD v Blansku jako ten spojovací mechanik. To bylo naprosto masakrální, v pět vstávat, v šest si píchnout a chodit s těma Kolbenama do toho údolíčka v Blansku.

Kdy jsi začal s divadlem?
Už ve škole na základce. Ale pořádně až v Brně, to jsem se přihlásil do ochotnického kroužku DSJS, Divadelní studio Josefa Skřivana. A už jsem se kolem toho pořád motal, přes všechny ty práce a nepráce. Byl jsem kulisákem u Mrštíků, a pak už byl Mundstock. Tenkrát mi napsali Šery s Arnoštem (Peter Sherhaufer a Arnošt Goldflam, brněnští režiséři), že tedy jako cvičně možná něco hrát umím a dostal jsem se na volnou nohu. To bylo nejdivočejší období mého života. Tam jsem si na tu svoji slinivku zadělal. A potom mi řekla Lagronka (Lenka Lagronová, dramatička), protože se také rekrutovala z onoho podhoubí, abych to zkusil na dramaturgii. Tak jsem tam šel. Jenže tu mi naprosto zhnusil Pegy Nekolný (Bohumil Nekolný, dramaturg, někdejší pedagog DAMU), protože jsem byl neposlušný člověk a odmítal jsem ze Tří sester dělat komedii. Byla to dálková škola. Všechny dálky jsou tak trochu odpadkové ústavy. Já dělal i ekonomku dálkově. Mezi Rozepínací Danou a všemi ostatními děvčaty...

Ty jsi dělal ekonomku?
Tam mě vzali. Národ potřeboval ekonomy.

DAMU jsi dodělal?
Nedodělal. Protože jsem pořád byl na té volné noze, šlastal jsem a přišla revoluce, ale hlavně kvůli Pegymu. Nelituju toho. Já prostě nechtěl pokračovat ve střední škole. Ale samozřejmě v tom hrál roli i chlast a moje bordelářství.

Jak jsi přišel ke svým jazykovým schopnostem?
Už kdysi dávno. Já měl mindrák, že všichni ostatní budou mít maturitu a já nic, tak jsem chtěl mít co nejvíc státnic. A možná mi to pánbůh nadělil. A naši se o mě starali, já dostal velmi aristokratickou výchovu, kromě šermu a vyšívání a jízdy na koni skoro všechno. Poslední dobou se víc než hraním na jevišti realizuješ u stolu při překládání... Já už jsem stará páka, já nevím, jestli v sobě posbírám tu „novou věcnost“, ke které se tady teď směřuje. Můj svět je nejvíc práce s textem, s jazykem nebo na mikrofon. To máš tak, baleťáci chodí do důchodu v pětatřiceti, mě je dvaačtyřicet. Myslím, že už ani nemám ty jevištní ambičky. Ještě třeba pod Michalem (Michal Lang, bývalý režisér ČS), to jsem měl strach a vůli, chtěl jsem být dobrý. A teď už si chci užívat. A je to možná lepší, že se tak nestresuju.


Jak jste se vlastně stal Achabem?
Je to přezdívka, s biblickým králem nemá nic společného. Jako puberťákovi mi rostly chlupy jenom tady (ukazuje na část obličeje mezi spánkem a tváří - pozn. autora), takže jsem měl mormonské vousy jako slavný kapitán Achab z Bílé velryby. A protože jsem zrovna začal skotačit na ochotnickém jevišti a bylo nás tam víc Jardů a Petrů, každej časem pro přehlednost vyfasoval nějakou přezdívku. A mně zůstal ten Achab.

(z rozhovorů s režisérem)

Pan Theodor Mundstock (1963) je prvotinou Ladislava Fukse.
Mundstock žije v divné době, která ho "válcuje" stejně jako všechny, které osud, krev a norimberské zákony nahnaly do jednoho stáda. Mundstock se ale nevzpírá, neumí to, na to je moc slabý. Jen miluje život, i kdyby to bylo pouhé přežívání... Jak se cítí člověk, nad nímž se vznáší přízrak žluté hvězdy? Kolik síly potřebuje k tomu, aby se vyrovnal s nevyhnutelným transportem? Dokáže se dokonale připravit na přežití koncentračního tábora? Jeden konkrétní osud českého Žida v době protektorátu.

Stojí čelem ke zdi. Ruce má na zádech svázané, oči převázané šátkem. Za ním se ozývá monotónní cvakání bot a nabíjení pušek. Cvakání bot a nabíjení pušek... Na mysl mu přijdou slova filosofa, která snad kdysi četl: "Jsme-li, není smrti, je-li smrt, nejsme." Podle nich, myslí si, je smrt velmi lehká. Ta jednoduchost! Ta úžasná jistota! Ale chce jim věřit. Přemáhá sám sebe vědomím o zbytečnosti strachu. Ale cvaknutí, které mu má tu jednoduchost smrti zjevit, nepřichází. Ti za ním jen přecházejí, nabíjejí, snad i míří, ale nestisknou. Dělají to schválně, aby ho napínali, a netuší, jak mu vycházejí vstříc. Vždyť může alespoň myslit! Je to zázrak, v tak pohnutých chvílích, ale snad je to tím, že trénoval. Jsme-li, není smrti, je-li smrt, nejsme...

L. Fuks: Pan Theodor Mundstock