Sergej Pavlovič Fedotov
Narodil se 11. ledna 1961 v Permi. V roce 1983 absolvoval režisérské oddělení permského Státního institutu umění a kultury. Ve studiu pak pokračoval v Moskvě v semináři Marka Zacharova. V roce 1988 založil vlastní Divadlo U mostu. To záhy proniklo do Evropy – účastnilo se festivalů v Německu, Švédsku, Bulharsku, v Polsku, Česku a Rakousku. Idiot v Divadle Petra Bezruče je jeho jedenáctou českou režií.

Dostojevskij po fedotovsku
Typickým rysem Fedotovovy režie je důsledná práce s hercem, což zahrnuje i intenzivní přípravu před samotným zkoušením dané inscenace. Nutno podotknout, že vyrovnat se s těmito požadavky režiséra je pro herce často velkou zkouškou, ve které herci Společnosti P. Bezruče obstáli na jedničku. Výsledkem byla v tomto případě herecky přesná a stylově jednotná inscenace. Dalším typickým rysem fedotovské režie je syntéza všech prvků. Účelné rozdělení scény podporovalo celkovou iluzivnost inscenace (např. nebyla zde ani jedna přiznaná přestavba scény). Divák byl do představení rychle vtáhnut a pravidelný rytmus mu nedovolil ani na okamžik z iluze procitnout. Nemá cenu hodnotit jednotlivé herecké výkony. V Idiotovi nebylo hlavních postav, neboť každá z nich byla nepostradatelným a rovnocenným článkem v mozaice režisérského konceptu.

-rebev- a -pal- (zpravodaj festivalu Ostravar, únor 2003)

Kultovní kníže Myškin chodí po jevišti Divadla Petra Bezruče
Soubor Divadelní společnosti Petra Bezruče se pod Fedotovovým vedením vzepjal k mimořádnému výkonu. Oba představitelé knížete Myškina – Josef Kaluža a Michal Moučka – dali svým postavám to, co Myškina činí snad až kultovní postavou. Kalužův Myškin je sice poněkud méně bezbranný a o něco autoritativnější než Moučkův, který probouzí více soucitu svým mravním sebetrýzněním, což je vnitřní výbava většiny Dostojevského hrdinů, oba však vytvořili postavy, které jako by vystoupily z knižních stránek románu přímo na jeviště.
Lucie Žáčková v roli osudové ženy Nastasji Filipovny překypuje temperamentem i půvabem. Ano, takto se chovající žena může dohánět muže k šílenství.
Parfen Rogožin v podání Norberta Lichého je ztělesněním tragicky stravující vášně. Komickou stránku své postavy skvěle vystihla Zdena Przebindová. Totéž platí o úředníku Lebeděvovi v podání Dana Zaorala, i když jeho kostým je v první půli poněkud zavádějící. Zvláštní zmínku zasluhuje Jan Odl a jeho generál Ivolgin. Odl zde zdařile připomíná svá nejlepší herecká léta.(...)
Inscenací Idiota nabídlo DPB svým převažujícím, tedy mladým divákům, možnost zamyšlení nad tím, jaký by byl svět, kdyby po něm chodilo více lidí, kterým leží na srdci štěstí druhých lidí více než vlastní život. Zejména dnes je to velmi důležitá nabídka.

L. Vrchovský

Fedotov je zakletým Dostojevským
Na první pohled konstanta Fedotovovy režijní magie: na scéně defilují před užaslými diváky, kompatibilními s divadelními výpověďmi nespoutané obraznosti, schopnými nechat se fascinovat divadlem, přízraky obyvatel širé Rusi. Ztracené osudy proklatců uprostřed všeobecné zaostalosti a zároveň na pokraji společenské propasti, pádů do beznaděje ubíjejícího prostředí ...
Oč méně bědným je ušlechtilý kníže Myškin sžíraný ukoptěně popanštělými lidskými stíny rodiny generála Jepančina a uhranutý fatální, sebezničující bezprostředností až k smrti svobodné Nastasji Filipovny než sud vodkou páchnoucího kupčíka Rogožina nebo o rublíky škemrajícího generála Ivolgina?! Myškinovo hoře z rozumu zákonitě ústí do nového zapomnění v padoucnicových záchvatech.
Fedotov nalezl v Česku konečně herečku schopnou do posledního gesta, kroku či pohybu svalu v obličeji naplnit představu o fatální ženě, pro kterou se umírá v soubojích, a v případě vítězství i tak nezbývá než se propíjet k smrti. Anebo se vraždí, jak to učinil Rogožin. Nastasja Filipovna Lucie Žáčkové je nejlepší Filipovnou, co se na české scéně těchto nezkrotných individualistek urodila. Filipovnou zářící, ubíjející a ubitou.
Fedotovovský je posun Rogožina od obvykle u nás tradovaného ďábelského, vášnivě a živočišně jednajícího nevzdělaného Rusa k obtloustlému zástupci majetného ruského kupectva. Norbert Lichý, zároveň autor nesmírně sugestivní scénické hudby k inscenaci, ho obdařil samolibostí, oplzlostí, avšak širokou ruskou duší.
Myškin Josefa Kaluži je méně velkým dítětem, o to víc dospělým člověkem vědomým si omezení zhoubnou chorobou. Chce žít, dobývat, trpí však – za sebe i za jiné. Plejádu přízračně fedotovovských figur naplňují identickými výkony Vítězslav Kryške, Zdena Przebindová, Markéta Viktorová, ...

J. P. Kříž, Právo