…Den druhý, ostrý start!

Pár minut před půlnocí, maje za sebou sobotu více než náročnou, spisuji druhý úvodník. Z divadelního klubu mě v této bohulibé činnosti hlasitě podporují normalizační pěvecké idoly, naštěstí nikoli písněmi ukolébavkového rytmu. Sklenice cinkají, od stěn se odráží ozvěna uvolněného řehotu, dobrá nálada tedy i nadále trvá. A najednou, doprostřed všeho toho balábile, zahouká výr. Přímo pod naším redakčním oknem. Snad jako připomínka májové poetiky, která právě elegantně vtančila do našich končin. Plachý opeřenec je samozřejmě v cuku letu pryč, jeho charakteristický hlasový projev ale téměř okamžitě vystřídá půlnoční odbíjení zvonů. Je tady neděle, pro tentokrát vyhrazená T. S. Eliotovi, Poslednímu tangu v Paříži, lidem, kteří snad nezůstanou Na ocet, a Monologům vagín. Dívejte se a naslouchejte s námi. A jestliže k vám svěží jarní vánek náhodou donese hlasy baníkovských fanoušků, či ozvěnu dupotu těžkooděnců, mějte se na pozoru. Je totiž zcela jistě příjemnější v klidu přemítat nad vlastním jménem křehkosti, než si její přítomnost v lidském těle ověřovat v praxi.
Za redakci Zpravodaje Vás zdraví

Petr Klarin Klár

SLEČNA JULIE NASADILA LAŤKU OPRAVDU VYSOKO

Druhý den festivalu byl započat opravdu mimořádnou divadelní událostí. Na jevišti Velkého divadla v prostoru za oponou se odehrál herecký koncert tří postav ze hry Slečna Julie Augusta Strindberga. Inscenace Martina Spišáka je rozhodně jednou z těch, při kterých, jak se říká, mrazí v zádech. Princip, s nímž se můžeme setkat například v dramatech A. P. Čechova, ono okřídlené "smích skrz slzy", tu byl pozoruhodným způsobem vkomponován do truchlohry, jež sama o sobě nenese pražádné prvky komična. Například téměř před samotným závěrem hry, kdy Julie pronáší větu: "Zabijte i mě!", hlediště paradoxně, leč naprosto spontánně zareaguje na její slova smíchem. Právě tyto paradoxy vytvářejí z této inscenace substanci čehosi, co nejsme schopni reflektovat rozumem, ale co funguje a posouvá nás zase o krok dál v pochopení spletitých lidských vztahů. Režisér jakoby vzal do ruky břitvu, ano, přesně tu, která se na konci stane symbolem rozuzlení dějového konfliktu, a pokusil se s ní dostat až na dno lidské duše. Vše nečisté a temné vyplouvá na povrch, jak zarývá stále hlouběji a hlouběji, až divák téměř cítí její ledové ostří na svém obnaženém krku. Na symbolicky pojatou scénu s minimem kulis a předmětů - hrnec, židle, dva černé boxy po stranách jeviště představující kamna a lednici - vstupuje slečna Julie. Její krátký pohybový prolog nás vtahuje do atmosféry svatojánské noci plné neočekávaných zvratů. Jedna po druhé jsou nám představovány postavy dramatu tak, jak postupně vstupují na hrací plochu. Prvním elementem, který ovládne prostor několika čtverečních metrů, je služka Kristýna. Je pozoruhodné, s jakým citem se režisérovi podařilo obsadit jednotlivé role, že už jejich pouhá fyziognomie se stává divákovi klíčem k bližšímu ponoru do inscenace. Kristýna v podání Lucie Jaškové je ženou, která ctí názory muže, jakožto silnějšího jedince, pohrdá vysokou společností a očekává spasení skrze Boží prozřetelnost. Její herecké kreace v sobě snoubí životní zkušenosti ženy, jež celý život stojí u plotny a v neděli se chodí modlit do kostela s dětinskou naivitou holčičky, co dostala plastikovou maketu kuchyňky, a protože jí někdo řekl, že je to tak správně, naučila se několik odstavců z Bible. Druhý vstupuje na jeviště Martin Mňahončák představující Jeana. Jako kus neopracovaného kamene zaobaleného do hávu důstojnosti mu životní dráhu určují dvě centra lidského těla. Mozek a pohlavní orgány. Je kavalírem, Don Juanem, ale i pouhým sluhou, co se vyděsí k smrti, když slyší zazvonit hraběcí telefon. V těchto momentech přestává být manipulátorem situací, ale stává se z něj poslušný Pavlovův psík. A naposled Julie, kterou herecky ztvárnila Lenka Barilíková. Fame en fame této inscenace oscilující na hranici dětské bezelstnosti a šlechtické pánovitosti. Spodní proud hereččina pojetí postavy s sebou navíc přináší rovinu vrozené psychické narušenosti zděděné po matce. Bratislavské nastudování Strindbergova dramatu Slečna Julie stojí a padá společně s hereckými výkony. A jsou to právě výkony představitelů jednotlivých rolí, které činí z tohoto díla fascinující zjev. V závěru se ještě vrátím k režii, jež jak jsem na začátku předeslala, by se mohla přirovnat k chirurgickému zákroku na poli divadelním. To největší překvapení na diváka totiž teprve čekalo. Strindberg v závěru hry vkládá do Juliiny ruky břitvu a nechává ji spáchat sebevraždu. Martin Spišák tu vlastním invenčním vkladem posouvá konec do roviny náhody. Julie omylem usmrcuje Jeana, když se v úleku snaží dostat z jeho objetí, přičemž břitvou, kterou drží v ruce, mu podřezává krk. Tento režijní posun činí závěr ještě tragičtějším než v případě, který je předepsán autorem. Tam se totiž postava padlé, ponížené a psychicky zlomené Julie smrtí vysvobozuje, přičemž Jean si za čas najde jinou "větev", po které by se mohl vyšplhat vzhůru, ale v případě smrti Jeana zůstává na živu jen lidská troska. Ta se po čase zblázní nadobro a její život bude do konce pronásledovat noční můra jedné svatojánské noci.

Kateřina Višinská

Rozhovor se Slečnou Julií

Bratislavské divadlo Stromy se představilo na Divadelní Floře poprvé, můžete nám vaše divadelní uskupení představit?
Hned z počátku bych ráda uvedla, že toto naše představení vzniklo jako nezávislý projekt. Takže jsme se logicky museli pod nějakou hlavičku vejít. Slečna Julie je jediný projekt, který jsme pod názvem divadla Stromy realizovali. Kromě toho jsme s režisérem Spišákem spolupracovali i na jiných projektech, ale to už pod jiným názvem. Tato inscenace vznikla již před třemi lety, ale i nadále ji hrajeme pod hlavičkou Stromů. Šlo o situaci, kdy byli lidé, nápady i chuť do práce, ale nikdo, kdo by nás zastřešil. Proto jsme si zvolili tuto cestu.
Další otázka míří na Slečnu Julii. Je pro vás ženou ryze současnou nebo jen čirým výtryskem Strindbergova misogenství?
Je evidentní, že Strindberg text napsal ze své hloubky a z vlastního vnitřního přesvědčení. To všechno se v textu hry samozřejmě zrcadlí. Nicméně si myslím, že v našem provedení a snad i v mé herecké interpretaci jde o současnou ženu. Nebo aspoň jsem ji chtěla tak podat.
Těší vás, že ve vaší inscenaci je slečna Julie oproti původnímu Strindbergovu textu konečnou vítězkou?
Především bych se zamyslela nad tím, zda vítězkou skutečně je. Protože veškerá její snaha o získání Jeana je vlastně hra. Slečna si s Jeanem hraje, kličkuje a on je tím slabším jedincem, který některé její hry nechápe. Nevím jestli to bylo patrné, ale ona jej od začátku do konce má v hrsti. I to, že Jean je nakonec obětí, je Juliina hra, kterou ale možná nechtěla dovést do tak absolutního konce. Jsou tam momenty, kdy je skutečně odhodlaná, že si vezme svůj život. Tou hrou je místy tak fascinována, že jí skutečně žije. Možná i proto ji nakonec překvapí, co vlastně způsobila. To vědomí definitivního konce. Každopádně pro mě je slečna Julie nepostihnutelnou ženou v každém svém záchvěvu. Mě dráždí postavy na hraně a ona je jednou z těchto postav. Musím říct ,že jsem moc ráda, že mohu být slečnou Julií.
Otázka na závěr. Jak se vám hrálo před olomouckým festivalovým publikem?
Bylo to velmi příjemné. I když hrát dopoledne je vždy poněkud ošemetné a my jsme si to se Slečnou Julií zkusili poprvé. Zde jsem měla od začátku intenzivní pocit, že nám publikum přeje. Přišli evidentně s očekáváním dobrého divadla a já doufám, že se nám podařilo je uspokojit.

Lence Barilíkové za rozhovor děkují
Kateřina a Klarin.

Tohle je můj dům a v něm si kurva můžu říkat, co chci

Ženské postavy ze hry irské dramatičky Mariny Carr včera v podvečer svými city, vášněmi a emocemi zaplnily olomoucké jeviště. V neměnné dekoraci luxusního domu, vybudovaném hlavní postavou Majou na břehu Sovího jezera, jsou za komentáře Majiny dcery Millie postupně rozehrávány osudy sedmi příbuzných žen a jednoho přiženěného muže. Dům sice působí nově a prostorně, je ovšem, až na několik židlí a křeslo s polštáři, děsivě prázdný. Ani při každé příležitosti přítomné Majiny tety, sestry a babička nedovedou dům zaplnit, a navodit tak pomyslné teplo domova. Všechny postavy se sice ze všech sil snaží vytvořit ideu společného rodinného krbu, ve vypjatých situacích se však neubrání projevům pravých, ač sebevíc skrývaných traumat. Tak se stane, že vždy dokonalá, elegantní a silná Maja vyčte svým sestrám, že jí nebyly oporou, když ji opustil manžel, že nikdy nic neřešící (aspoň navenek) babička Fraochlán se označuje za krkavčí matku atd. Vztahy v rodině se vyjevují na pozadí neurovnaného vztahu dvou ústředních postav - Maji a jejího záletného manžela Roberta. On se po pěti letech vrací do nového domu, ke své ženě, ale žádné sliby nepomáhají, a za nějakou dobu se z jejich vztahu opět stává utrpení. Robert je Maje nevěrný, ona mu neustále znovu a znovu odpouští a znovu a znovu doufá, že tentokrát to bude jiné, lepší. Pomáhá tak ale vytvářet neustálý uzavřený koloběh, ze kterého není úniku pro nikoho ze zúčastněných, koloběh symbolicky zobrazený jako Soví jezero u domu. Soví jezero, alias rodinné hnízdo a jeho členové, zasahující vědomě, či nevědomě do všech událostí a do všech ostatních životů.

Přenesením scény z Malého divadla v Liberci do Moravského divadla Olomouc se zvětšila vzdálenost diváků a jeviště, což mohlo způsobit, že se herečkám nepodařilo navázat takový kontakt s hledištěm, jaký by toto dosti intimní téma skrytých vztahů v rodině vyžadovalo. Herečkám se daří vystihnout charaktery svých postav - od rázné, ale nešťastné Maji Markéty Tallerové, přes její "světem protřelou" sestru Beck a romanticky naivní sestru Connie, staré, životními zkušenostmi zmoudřelé tety, po přestárlou, ale stále pohotovou babičku Fraochlán. Markéta Tallerová ovšem často svými velkými, až patetickými gesty evokuje typ romantické herečky z 19. století. Pavlína Kafková svou Beck pojala civilně a ze všech postav působí nejpřirozeněji a babička Fraochlán Evy Lecchiové celou inscenaci odlehčuje svým humorem a nadsazeným herectvím. Méně výrazný je Robert Martina Polácha, u něhož není zcela zřejmá motivace jeho chování. První polovina inscenace působí poněkud staticky, což je mimo jiné způsobeno i dlouhými monology Majiny dcery Millie Markéty Zárubové, jež s odstupem času komentuje tehdejší dění. Podle potřeby potom také vstupuje do děje a vytváří roli šestnáctileté dcery. Druhá polovina je díky rozpohybovanějším situacím dynamičtější, textu ovšem nepomáhá žádná výrazná režisérská interpretace i samotný konec je dosti nejednoznačný. V okamžiku, kdy se Maja skácí z okna, vypadá to, že z něho vyskočila, ovšem vzhledem k předchozím situacím, kdy za okny chodily postavy a nahlížely jím dovnitř, je tato možnost nepřípustná. Pokud by divák přistoupil na variantu, že se Maja utopila v tom všudypřítomném Sovím jezeře, pak si musí představit, že vyskočila hodně daleko, aby dopadla do nějaké alespoň trochu přiměřené hloubky. V liberecké inscenaci sice jasně vyvstává téma uvíznutí v rodinné kleci a marné touhy po úniku a nalezení pravé lásky, ovšem inscenace sama vázne v temporytmu a neposkytuje divákovi možnost se s nešťastnými postavami ztotožnit.

Petra Němečková

Rozhovor s Markétou Tallerovou as MAJOU...

Mottem festivalu je: "Křehkosti, je tvé jméno žena ...?". Která z postav inscenace Maja se mu dle Vás nejvíce přibližuje?
Myslím, že každá žena má v sobě něco z křehkosti. Některé to dávají více najevo a některé méně. No nevím, každá "baba" je vlastně uvnitř křehká.
Kde leží vina? V rodu? Na mužské či ženské straně? Hraje zde nějakou roli výchova?
To je osud, prokletí. Přímo o vině se nedá mluvit. Ten chlap to tam má samozřejmě těžké mezi tolika babama - to je na mašli vše to vydržet! Ale i ty ženské mají svou pravdu. A také myslím, že kdyby Robert nežil mezi tolika ženskými, tak by to nakonec mohlo být docela normální manželství. Aby to vše kolem vydržel, to by musel být svatý.Ostatně, vždyť se k sobě v podstatě hodí.
Jak moc pro Vás hra odráží skutečnost?
Mně osobně se na tom nejvíce líbí, že je to tak velmi baladické a jakoby vymyšlené. Na druhou stranu, každá chvíle je tak skutečná, že i já jsem ji mnohokrát zažila. Odehrává se to tak ve spoustě rodinách, s babičkami, tchýněmi. Nejvíce se mi na hře skutečně líbí, že není ani reálná, ani baladická, ale cosi mezi.
Jaký druh dramatiky je Vám blízký?
V poslední době pořád na jevišti umírám. Sice mě velmi baví "drámo", ale už bych si ráda zahrála nějakou "srandu". Zkrátka od každého něco. Napadá mě kupříkladu tlustá služka :-).

Alena Brožová, blzzz

... a s Lídou Engelovou

Z původně plánovaného krátkého rozhovoru s režisérkou Lídou Engelovou se vyvinula příjemná debata. Zarazit tok jejích myšlenek není jednoduchým úkolem, proto jsme jej z redakčních důvodů bohužel museli zkrátit. Hovořili jsme například také o nelehkém osudu režisérek její generace. Napočítala jich celkem šest (mj. Eva Tálská, Hana Burešová, Irena Žantovská, Jaroslava Šiktancová) a s humorem se sama prohlásila za jednu z nejdéle sloužících.
Spatřovala jste nějaké odlišnosti při inscenování v jiném, větším jevišním prostoru? Vyvstaly nějaké problémy či překážky jak pro herce, tak pro ostatní?
V Liberci mají o něco větší štěstí, jelikož tam mají dvě divadla. Velké divadlo - to je podobné zdejšímu - a Malé divadlo - ale to je menší jen na počet diváků, vejde se tam zhruba od 120 do 160 lidí. Jedná se o variabilní prostor, který může i nemusí mít jeviště. Já osobně tam hostuji velmi ráda právě proto, že si mohu zvolit z těchto prostorů. Nakonec má volba padla na Malé divadlo, kde jsme využili jak jeviště, tak i část hlediště. Na šířku je to v Liberci asi o jeden a půl metru širší, zato v Olomouci je vše vyšší. V tom je největší rozdíl a nejvíce starostí s tím měla technická složka inscenace. Specifickou libereckou záležitostí, zakoupenou přímo pro inscenaci v Malém divadle, je závěsná konstrukce pro osvětlení jeviště. Ta se zde může pověsit pouze tam, kde jsou tahy. To znamenalo, že vše muselo být posunuto trochu dozadu. Ještě ke všemu náhoda "přála" a došlo ke zdržení na cestě. Scéna dorazila až kolem půl jedné a všichni měli co dělat, aby vše klaplo. Naštěstí máme kluky šikovné!
Pojí se tento text přímo s irským prostředím? V čem může zaujmout české publikum?
Když jsme začínali zkoušet, jednalo se o vůbec první uvedení této hry v Česku. Proto jsme si na pomoc vzali atlas Evropy a udělali tečičku - Liberec. Poté jsme našli maličký irský ostrov a hledali nějaké možné pojítko. Na závěr jsme přišli na to, že nejzákladnější myšlenkou hry je příběh lásky, který se lidem nikdy neomrzí. A ten je tak obecný, že je úplně jedno, jestli se odehrává v Liberci nebo kdesi na ostrově.
Jakou postavu jste si coby režisérka oblíbila?
Já osobně jsem fandila Robertovi. Žít mezi tolika ženami je už samo o sobě tak konfliktní, stejně tak si umím představit, že jedna žena mezi více muži - to také není dobře. Jelikož se o dětech pouze mluví, tak to není vyvážené ani tím, že by tam byl třeba syn. Ta hra kromě jiného vypovídá také o tom, že ulpívat na věcech kvůli okolí, kvůli tomu, co řeknou lidé, není dobré. Robert má samozřejmě pravdu, protože z babi Fraochlán (Eva Lecchiová) to nakonec vyleze. To ona totiž skutečně zavinila mnohé. To ona nechtěla zopakovat svůj osud. Nikdy nelze začít nový život, jde jen pokračovat v tom starém. Babi se rozhodla, že každé té holce zařídí nový život podle svých představ. V tu chvíli se vše zboří jako domek z karet. Ale samozřejmě všechna ta témata, která tam jsou, zastřešuje fakt, že se jedná o baladu. Balada, to je vždy taková pohádka, legenda, nečerpá přímo ze života, nelze ji brát doslova jako realistickou hru.
Co pro Vás křehkost přesně znamená?
Především bych za festivalové motto chtěla pochválit Věru Maškovou. Jsem ráda, že se i Maja pod něj vejde. Nicméně křehkost může být někdy i nebezpečná, třeba v mé profesi ji člověk musí leckdy skrývat, jinak ho zamáčknou jak blechu.

Alena Brožová, blzzz, bob

Plavba k majáku vystlaná růžemi

Zůstat před Bohem malým dítětem znamená poznat svoji nicotu, očekávat vše od Boha, jako malé dítě očekává vše od svého otce, ničím se neznepokojovat, neztrácet odvahu kvůli svým chybám, protože děti často upadnou, ale jsou příliž malé, než aby si ublížily.

Terezie z Lisieux

Procházel-li se včera Olomoucí člověk, který nečetl program Divadelní Flory (musím s potěšením konstatovat, že počet těchto lidí každým rokem klesá), určitě by byl překvapen množstvím lidí, kteří směřovali tak pozdě do kostela Panny Marie Sněžné, avšak nikoliv na mši svatou, ale na představení slovenského Divadla A. Bagara s familierním názvem "Terezka".
Autorka hry Lenka Lagronová v ní přibližuje dramatický osud Terezky Martinové (2.1.1873 - 30.9.1897), která dokázala zčeřit stojaté vody církevních institucí. Záhy po své smrti v 24 letech na tuberkulózu byla prohlášena za svatou jako Terezie od Dítěte Ježíše a Boží tvaře.
O některých významných událostech z dětství a života její zbožné početné rodiny se dozvídáme retrospektivním vyprávěním Terezky a její starší sestry Anny, která jí nahrazovala zesnulou matku, dokud se nestala jeptiškou spolu s dalšími sourozenci. Terezka se rozhodla je následovat, proto odcestovala do Říma na audienci u papeže Lva XIII., aby jí umožnil vstoupit na Karmel už v patnácti letech roku 1888. Její otec, trpící duševní poruchou, umírá.
V obrazech z Terezčina dětství můžeme obdivovat vyváženost tragických událostí a veselých, hravých pasáží, které staví obě sestry do kontrastních poloh. Oproti zodpovědné, řádné, pracovité Anně je Terezka s naivní dětskou bezprostředností každému schopna říct, co se jí právě honí hlavou. Silně prožívá noviciát, ale projevuje nespoutaně svou originální individualitu a odmítne se dokonce podrobit bolestivému Úkonu obětovaní se milosrdné lásce. Má svou vlastní cestu.....
V rekordním čase, pouhých 27 let po smrti, byla svatořečena papežem Piem X. Z rebelky se stala nejmodernější světicí své doby.
Představitelka titulní role Miloslava Zelmanová byla pro mě překvapením, bylo až s podivem, jak dobře se v té roli cítila. Snažila jsem se oprostit od srovnání s pražskou inscenací Divadla Komedie, kde hraje hlavní roli Lucie Trmíkova.
Miloslava Zelmanová mě zaujala přirozeností, spontaneitou, velkým nasazením a oduševnělým prožitým herectvím. Drobnokresby vzájemných vztahů mezi řádovými sestrami dokázaly vyklenout dramatický oblouk bez pomoci vizuálních efektů či vypjaté fyzické akce. Na jevišti panovalo soustředění, které se přenášelo i do hlediště. Při dlouhých a intimních monolozích postav jsem měla chvílemi pocit, že své texty říkají vzhůru k barokním andělům a světcům kostela, který si "zahrál" karmelitánský klášter ve Francii. Podél bočních oltářů byly rozestavěny bílé paravány zdobené papírovými bílými růžemi. Symbolika barev tvořila důležitou součást výpravy, kterou navrhla Alexandra Grusková. Univerzální prázdný hrací prostor zasypaly rudé růže, zbytek závisel na divákově fantazii. Postupem času se mi princip imaginárních rekvizit trochu "okoukal" a uvítala bych například alespoň skutečné potraviny.
Značnou část představení podkreslovala instrumentální hudba od Petera Zagara a zpívané chorály. Sborové repetice modliteb, které přednášela Matka představená, připomínaly kázání. Dohromady s chladným kostelním prostředím na mě dýchla občas laická tíseň z neznámého. Myslím, že vzhledem k celkovému pojetí inscenace se měla Terezka hrát v klasickém komorním divadelním sále. Už proto, že melodická slovenština se někdy ztrácela v echu rozlehlého kostela, nebylo slyšet a od třetí lavice dál často ani vidět.
Oceňuji však týmovou práci hereček a detailní režii Svetozára Sprušanského. Na rozdíl od inscenace Divadla Komedie akcentoval jiné části a roviny příběhu. Občas chybělo svižnější tempo v navazování jednotlivých obrazů za sebou, někdy se tytéž hudební motivy opakovaly zbytečně často. V každém případě mě včerejší představení obohatilo a jsem ráda, že i tento úhel pohledu na ženy dramaturgie zařadila do dnešní přehlídky.

Doubravka Krautschneiderová

"SWEENEY AGONISTES"

Umělec, pro kterého se umění stává "náčiním k poznávání skutečnosti", možností, jak "se dovědět" více o světě i o sobě, nevyhnutelně se staví čelem podstatě věci, která ho přerůstá. To, co tvoří, co se rodí z překvapivé směsi fantazie a obrazotvornosti, tušení, inspirace, věcí vědomých, ale také nevědomých, se tehdy zdá být někde "dál" než je on sám, to vše jej předbíhá. A právě tento moment, kdy se tvořené vymyká naší kontrole, aby žilo vlastním životem, je šancí na opravdové odhalení. […]

T. S. Eliot

Polské divadlo Teatr Stara Prochoffnia se nám představí v neděli v deset hodin dopoledne ve Velkém divadle se Sweeney Agonistes - inscenací o prázdnotě každodenního života, o nespoutanosti bytí.
Námětu se zhostil mladý režisér, dramatik, publicista, ale také herec Jacek Papis. Zpracovává hru Thomase Stearnse Eliota - básníka, dramatika i literárního kritika, laureáta Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1948. Sweeney Agonistes je Eliotovou prvotinou, kterou nikdy nedokončil, avšak sám ji považoval za své nejlepší dílo.
Ani v pojetí Jacka Papise se inscenace nestává násilně uzavřeným příběhem, ale nechává divákům prostor pro vlastní imaginaci. Režisér se snaží o netradiční přístup, hledá stále nové divadelní formy. Jedná se bezpochyby o poutavou inscenaci, která stojí za zhlédnutí.

ewa

Pozor změna! Pozor změna!

Vážení a milí, dnes v 18:00 se z důvodu vážné zdravotní indispozice paní Chantal Poullain bohužel nekoná představení pražského divadla Ungelt Play Strindberg. Naštěstí se ale podařilo včas zajistit náhradu a tak divadlo přijíždí s představením jiným, a to hrou Donalda Churchilla Na ocet. Režie se ujal současný šéf činohry Národního divadla v Praze Michal Dočekal a v hlavních rolích se představí Zuzana Bydžovská a Miroslav Etzler. Abychom se mohli pokochat kvalitním představením, paní Bydžovská dokonce zrušila nedělní představení v Praze.
Jméno anglického dramatika Donalda Churchilla není v Čechách neznámé, neboť minimálně jeho komedie Natěrač (The Decorator) se pravidelně objevuje na repertoáru našich divadel. Hra Na ocet je komorní příběh o rodícím se vztahu dvou nevšedních lidí a Donald Churchill ji původně napsal na objednávku televizní stanice ITV. Televizní premiéra proběhla v roce 1978, na světová divadelní jeviště hra ovšem vstoupila až v roce 2001, právě prostřednictvím inscenace divadla Ungelt.

-kš-

Co nám řeknou Monology vagíny?


Večerní představení v Divadle hudby dává už svým názvem tušit, že odezva nebude jednoznačná. Hra Vagina Monology americké autorky Eve Ensler se zabývá intimními ženskými oblastmi, odhaluje tabu, o kterých je i v této moderní době mnohým zatěžko mluvit nahlas. Jedná se o soubor monologů, které spojuje hlavní téma - vagína. Text vznikl na základě více než dvou set rozhovorů autorky se ženami v nejrůznějších životních situacích, jejichž cílem bylo zjistit, jak se ženy, ale vlastně i muži na ženské pohlaví dívají. Rozdílné zkušenosti žen vypovídají o mnoha odlišných přístupech ke svým přirozením, a tedy ke své přirozenosti. Mluví o tom, že své pohlaví nemají rády, stydí se samy před sebou, neumějí svou vagínu pojmenovat, nikdy nepoznaly orgasmus, vypráví o masturbaci, ženské obřízce, o znásilnění... Jsou plné citu, pláče, lítosti, radosti, ale i rozhořčení, zklamání a zlosti. Hra je jedinečnou exkurzí do nejintimnější, nejskrývanější, ale zároveň nejvzrušivější zóny ženy a jejího těla. Do místa zrození, do místa fyzické lásky i bolesti.
"Možná to začalo rozhovorem s jednou starší paní. Šokovalo mne, s jakým pohrdáním mluvila o svých genitáliích. Mluvila jsem pak s mladými i starými ženami, vdanými, svobodnými, lesbičkami, univerzitními profesorkami i prostitutkami. Mluvila jsem s černoškami, běloškami, Hispánkami, Asiatkami, Indiánkami a Židovkami. Zpočátku nebyly příliš ochotné mluvit. Trochu se styděly, jakmile se však rozhovořily, nebylo možné je zastavit." Eve Ensler
Divadlení hra Vagina monology se ve Spojených státech stala velice populární. Svědčí o tom po celých USA vyprodaná představení, ve kterých se vystřídala celá řada známých amerických hereček (například Glenn Cloes, Alanis Morisette, Whoopi Goldberg, Winona Ryder, Kate Winslet, Melanie Griffit a další). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků, v roce 1998 bylo na jejím základě založeno hnutí V-Day, které se zaměřuje na boj s násilím páchaným na ženách. Své zdroje získává mimo jiné ze zisku z jednotlivých představení.
Režisérka Irena Žantovská se rozhodla tuto hru uvést v divadle Bijásek Praha a její odvaha byla oceněna v podobě nominace na cenu Alfréda Radoka za nejlepší hru roku 2003. Vagínám propůjčily ústa Dáša Bláhová, Anna Polívková a Míša Sajlerová. "Snažila jsem se toto publicistické drama inscenovat pravdivě. O víc si text sám ani neříká. A má-li být zpovídání z osudů pravdivé, není jen dramatické, truchlivé, bezvýchodné, ač zvenčí to mnohdy tak vypadá, ale je i groteskní, plné paradoxů, přirozeně hledající odlehčení v humoru, jakkoli černém. Protože bez něj by té pravdy bylo půl. A nadto by byla jaksi k nepřežití. A o to jde v naší inscenaci: najít cestu z tunelu, ačkoli se zdá, že končí neproniknutelnou zdí." Irena Žantovská
Přijďte si tedy poslechnout, "co by vagína řekla, kdyby uměla mluvit" do Divadla hudby dnes ve 21.30.

Petra Němečková

Poslední tango v Paříži

Paříž roku 1972. Nezabydlený pustý secesní byt k pronajmutí. Dvacetiletá Francouzka a zhruba padesátiletý Američan se zde náhodně setkají na prohlídce bytu a podlehnou vzájemné sexuální přitažlivosti. Neznají se, přesto se animálně přitahují, smluví si tedy další schůzky. Muž stanoví mantinely - žádná jména, žádné důvěrné informace o nich samotných. Setkávají se dále a oddávají se stále temnějším, pudovějším sexuálním hrám. Ty jsou agresivní, někdy až na hranicích bolesti a rozkoše. Zralý muž svým silovým přístupem dává najevo dominanci nad mladičkou dívkou. Ve vzájemně plynoucích rozhovorech se však postupně odkrývají jejich příběhy, odkrývají se jejich duše a pohnutky, které je ve skutečnosti nutí se setkávat. Skutečnosti, ze kterých utíkají do světa anonymního a animálního sexuálního vztahu.
Poslední tango v Paříži není ani tak o "skandálních" sexuálních scénách, ale spíše o skrytých motivech a psychologii obou postav v intimní silové hře. Hře na vítěze a poražené, na nadvládu a podřízenost, na bolest a pokoření. Sexuální scény pobouřily v době vzniku např. v roce 1972 na Newyorském filmovém festivalu. To, že v nich je žena zcela nahá a muž oblečený, vzedmulo vlnu emancipovaného odporu v amerických feministických kruzích. V Itálii byl film označen za pornografii a zakázán úplně. To vše přispělo k bublině kontroverznosti tohoto italsko-francouzského snímku Bernarda Bertolucciho. S odstupem času se hroty erotické kontroverze obrousily, zůstalo však jádro díla - tíživé psychologické drama. V dlouhých a táhlých záběrech Vittoria Storara soupeří a "milují" se stárnoucí Paul(v podání charismatického stárnoucího Marlona Branda) a rozmarná dvacítka Jeanne (Marie Schneiderová). Filmové bubliny splaskávají, kvality zůstávají.
Přijďte si i vy zatančit pomalé a těžké tango. Kino Central. 2.5. 15:00.

blzzz

Najstaršie remeslo Pauly Vogel

V pondělí v 18:00 Vás chceme pozvat na představení Slovenského komorního divadla z Martina Najstaršie remeslo Paule Vogel. Po nedělních Monolozích vagíny Vás v programu Divadelní Flory čeká další zpověď. V režii uměleckého šéfa Národního divadla Bratislava Lubomíra Vajdičky nám své duše tentokrát otevře pětice obstarších prostitutek.

SOUTĚŽ! - SOUTĚŽ! - SOUTĚŽ!

Ano, je to přesně tak, milí festivaloví diváci a pilní zpravodajoví čtenáři!!! I my jsme poněkud podlehli dlouhodobému trendu a přinášíme Vám… nikoli levný zájezd spojený s malou prezentací velmi nekvalitních výrobků, ale naopak soutěž o velmi kvalitní ceny. Ti z Vás, kteří správně zodpoví soutěžní otázku
"Jaké bylo motto loňského ročníku Divadelní Flory?"
a budou vylosováni, obdrží vstupenky na představení Májový Shakespeare divadelního spolku Kašpar. Podepsané odpovědi prosím odevzdávejte do soutěžního boxu, který je připraven ve foyer. Přejeme hodně štěstí!!!

Klarin

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje.
Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP,
a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce: Petr Klarin Klár, Kateřina Švecová, Michal Balák, Petra Němečková,
Zuzana Pafková, Kateřina Višinská, Iva Ducháčková,
Doubravka Krautschneiderová, Robert Wenzel, Edita Waclawczyková