Den třetí, co takhle zmizet...

...někam na opuštěný ostrov. Intenzita divadelních zážitků mě začíná pozvolna pohlcovat. Před půl hodinou jsem si nemohl vzpomenout na své vlastní jméno. Ve spáncích mi ještě tepou Monology vagín a na prstech se objevují první puchýře. Chtělo by to dvouhodinovou siestu ve stínu palem... Pomeranče, doutník, tequila sunrise a na pravém rameni strakatý pták, pod levým zápěstím železný hák.... Stovky kilometrů od nejbližšího jeviště, hlediště, divadelního klubu...Ale jen na těch sto dvacet minut. Pak už mě všechno vábí zpátky. Další postavy se totiž chystají vyprávět své příběhy, křičet je, šeptat, zpívat. Bude vyplakána bolest i vybubnován strach. Ještě se hodně natleskáme, nasmějeme a málo naspíme. Tak to má být, je přece festival. A my jsme tady pro Vás, milí přátelé. I dnes, kdy do Olomouce vtrhne Divá Bára, Lucía permanentně experimentující se sexem a veteránky Nejstaršího řemesla, stále Zůstáváme na lince. Za redakci Zpravodaje Vám další báječné divadelní zážitky přeje

Petr Klarin Klár

Čím je život? Život je smrtí…

Smrtí pohodlnou a opatrnou. Žijeme v útulně zařízených klíckách plných cetek, které nám pomáhají zabavit se. Zapomenout. Drogy a alkohol udrží hladinu permanentní otupělosti. Karty nám s pomocí přiloženého manuálu napovídají, že už dávno nejsme schopni rozhodovat sami za sebe. Nést odpovědnost - té se děsíme. A při vší té nudě a znechucenosti doufáme, že schémata a stereotypy neselžou ve své funkci příliš často.
Obklopujeme se záchytnými body, které jsou naším kompasem na cestě odnikud nikam, jen se nezastavit. Nepřemýšlet. Pod nánosem sebeklamu dřímá zoufalství, které křičí čím dál víc při každé příležitosti. S tísní zároveň prosakují na povrch sny, které nám bolestivě připomínají, že je nedokážeme prožít. Že jsme je schopni zakusit pouze v náznacích a ve formách, které zvládáme ovládat. Může nám snad akvárium a tyrkysový přehoz na gauči vynahradit opravdové moře?
Stejné místo, stejní lidé a zároveň vědomí, že změna místa nic neřeší. Všeprostupující falešná jistota, kterou však upřednostňujeme před možností "všechno, nebo nic". Ambice po něčem lepším se záhy rozplývá a spokojujeme se s alternativou nijak oslňující, avšak postačující. Konejšíme sebe i druhé, že zpívat píseň chlebodárce je nutné a přirozené. Každý dělá to, co musí.
Inscenace tepe v nikdy nepolevujícím rytmu ("keep walking") - a to nejen díky neotřelému výběru dokreslující hudby a hypnoticky hravých barev. Hnacím motorem byla dvě srdce hlavních představitelek Doris a Dusty, která po celou délku představení patřila herectví. Tak opravdovému a absolutně koncentrovanému, jakou byla rovina ztělesněného snu v postavě Sweeneyho. Paletu kontrastních dvojic prostupujících představení (opravdový sen - falešná realita, chtěné - zakoušené, chuť utéci - opatrná nehybnost, reprodukovaná hudba - živě zahraná odrhovačka) ještě umocňuje překvapivá práce s prostorem. Byli jsme svědky exkurzu do lidské duše hlubokému jako pohled do prázdného hlediště Moravského divadla.
A divákovi dochází, že něco není v pořádku. Před jeho zrakem se hemží lidé, kteří veškerou svoji životní energii, pocházející z potřeby po něčem opravdovém, vynakládají na to, aby zapomněli na své touhy a sny. Aby je pohřbili pod vrstvami opatrnosti, pohodlí, strachu a obrovské nudy. Aktéři budí pouhý dojem, že se po něčem pídí, o něco usilují. Ve skutečnosti stojí na místě a Sweeney (ne)dění lakonickým nadhledem komentuje: "Čím je život? Život je smrtí…".

ewa, om.

Rozhovor s Jackem Papisem

V zákulisí Moravského divadla jsem se setkala se sympatickým Jackem Papisem, který režíroval Sweeney Agonistes. Překonala jsem svoji vrozenou plachost a požádala jsem jej o krátký rozhovor. S nervozitou jsme na tom nakonec zřejmě byli podobně…
V Olomouci jste byl před dvěma lety, těšil jste se sem?
Moc se mi v Olomouci líbí, můžu o sobě říct, že jsem čechofil, mám rád Českou republiku. Na Divadelní Floře jsem byl před dvěma lety i minulý rok. Teď jsem sem přijel s vlastním představením a mám z toho obrovskou radost. Dokonce jsem už dvakrát měl spolupracovat s Moravským divadlem, ale zatím k tomu nedošlo. Doufám, že mě to ještě čeká.
Jaká jsou Vaše očekávání spojená s návštěvou?
Byl bych moc rád, kdyby se mi tady podařilo zrežírovat nějakou inscenaci. Moc bych si to přál.
Na co jste se osobně nejvíce těšil z programu Divadelní Flory?
Včera jsem viděl Slečnu Júlii a moc se mi ta inscenace líbila. Nejvíce mě zaujala herecký výkon hlavních představitelů, ostatně si myslím, že na Slovensku, ale i v České republice jsou velmi zajímaví herci.
Jak dlouho se v Čechách zdržíte a co máte v plánu?
Nezdržím se dlouho, ještě se těším na zítřejší program a pak už odjíždím zpět do Polska.
Kdybyste měl českého diváka pozvat na Vaši inscenaci, na co byste upozornil? Co je pro ni podle Vás specifické?
Polské divadlo je vnímáno jinak než české. Proto si myslím, že to, s čím se tady letos prezentujeme, má do jisté míry moderní novodobý ráz. Přijeli jsme s inscenací, která hledá prvky ze současnosti, vypovídá o tom, co se děje "teď a tady".
S jakým úspěchem se inscenace setkala v Polsku?
Inscenace vznikla teprve nedávno a moc jsme ji zatím nehráli, protože jsem se podílel ještě na dvou jiných projektech. Dnes jsme uvedli teprve třetí reprízu. A vlastně až teď začneme Sweeney Agonistes opět hrát.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho režisérských úspěchů.
ewa

Na ocet


Včerejší plánované představení Durrenmattovy kruté komedie Play Strindberg muselo být vzhledem k momentální zdravotní indispozici Chantal Poullin zrušeno. Pražské divadlo Ungelt přijelo s náhradním představením ze svého repertoáru, s inscenací konverzační komedie anglického dramatika Donalda Churchilla Na ocet. V komorní hře hráli Zuzana Bydžovská a Miroslav Etzler. Scéna a režie Michal Dočekal.
Komedie se dramaturgicky i režijně držela v mantinelech středního proudu dramatické a divadelní produkce. A to u té vyšší hranice zlatého středu, lehce nadprůměrný standard. Zápletka a děj Churchillovy komedie nejsou nikterak originální, máte pocit, že jste něco podobného již viděli mnohokrát. Dva osamělí lidé středního věku se náhodně potkávají v bytě jednoho z nich - ji, ovdovělou Jane, přivede opilou z jakéhosi večírku spolubydlící hlavního hrdiny, nepřítomná dramatická postava Teda. On, rozvedený Mike, se náhodně vrací dříve domů. Poprvé se setkávají v koupelně - dialog mimo scénu. Od této zvláštní situace se odvíjí další děj - vzájemné opatrné oťukávání, ironizování, ve slovním ping-pongu probouzející se zájem. Přes vrstvy samotou zocelených obranných společenských mechanismů se snaží proniknout jeden k druhému, nejdříve on, posléze ona. Dvě samostatné individuality k sobě hledají dalekou cestu v jednom staromládeneckém bytě, odkrývají své pravé podstaty zformované životními krachy a nakonec se nalézají. Neoriginální děj? Z ptačí perspektivy snad, ale hra je komorní - dramatická situace je neustále v pohybu, postavy v neustálé konfrontaci, tenzi. Hra je postavena na drobnokresbě každé situace, hrou s rekvizitami, přesném načasování, intonaci každé repliky. Inscenační nutností hry byl herecký detail, čemuž se režisér Michal Dočekal umně podřídil.
Postava Mikea je spjata s bytem. Miroslava Etzlera tedy herecky určovala scéna - různé kusy nábytku v neuspořádaném půlkruhu, v jejichž pomyslném kruhu stála postel. V prvním dějství byly Etzlerovými spoluhráči, ale i protihráči různé rekvizity. Etzler zde měl větší prostor - Mike je iniciativnější, snaží se chopit se naskytnuté příležitosti a udržet Jane u sebe, v bytě. Etzler tak citlivě rozehrál situační komiku - mluvení s plnou pusou, oblizování nože, plyšová panda v životní velikosti, eskapády s žehličkou a (žehlícím) prknem - která tak spoluurčila obraz Mikea jako starého mládence, chaotického a mužsky nepraktického životního losera. Etzlerova postava je akčnější, pohyblivější, herecky variabilnější. Zuzana Bydžovská zůstává v prvním aktu v pozadí, je objektem ke kterému je směřována Etzlerova hra, přihlíží a s věcnými, suše ironickými poznámkami komentuje jeho výstupy, sebe i situaci. Dostala prostor až v dějství druhém, to začíná přestavěnou scénou - ženská ruka zasáhla a dala (z ženského hlediska) chaotickému mužskému uspořádání řád a harmonii(v úvodu hraje na piano, stůl je prostřený). Volba Bydžovské, herečky s drsnější fyziognomií, do role Jane příjemně doplnila ženskou křehkost postavy svérázem a sebevědomím. Bydžovská odhaluje zranitelnost Jane v úsporných dávkách, aby ji plně projevila při monologu o své minulosti. Jane Zuzany Bydžovské je suše věcná, rázná, skrytě křehká žena, která se jen pozvolna otevírá "dvoření" dojímavého slabocha, staromládenecky roztomilého Mikea Miroslava Etzlera. Protagonisté dali ve vzájemné souhře postavám citlivě vyvážený tragikomický rozměr, pobavili a trochu i dojali, bez výraznějších disonancí v hereckém projevu.
Churchillovo komorní love-story "neúspěšné děvky" s podmínkou za falšování šeků a "esa mezi prodavači hrnců a podvodníkem" se v Dočekalově režii dočkalo velmi kvalitního scénického provedení. Žánrově čistá profesionální práce, jejímž hlavním smyslem bylo a je pobavit situační komikou a předat trochu toho hřejivého dojemného lidství. Kdo přišel do divadla za zábavou, jistě uspěl, neboť inscenace (až na mírný pokles v druhém aktu) neztratila tempo a režijně i herecky byla kvalitní. Kdo přišel hledat Divadlo s velikým D, o kterém by mohl vyprávět vnoučatům, a nebyl schopen se od této apriorní tužby oprostit, nepřijal pravidla nabízené hry, ten musel být zákonitě zklamán. Já vnoučatům sice nepovyprávím o čem představení Na ocet na Divadelní Floře 2004 bylo, ale jistě si v sobě ještě nějaký čas uchovám příjemný pocit, který ve mně hra zanechala. Pak zapomenu, ale to už tak ve středních proudech zábavy chodí.

blzzz

ROZHOVOR S MIROSLAVEM ETZLEREM

Herec Miroslav Etzler je velice spontánní a otevřenou osobou. Při pozdravu Vám ruku stiskne tak, že na něj nezapomenete. Na všechny naše otázky odpovídal v opravdu svižném tempu. Dalo se vlastně hovořit o slovní přestřelce, kde každá střela mířená z jeho strany vždy zasáhla svůj cíl - nás.
Původně byla na Divadelní Floru plánována inscenace Play Srtindberg. Nakonec ale Divadlo Ungelt uvedlo inscenaci Na ocet. O změně se samotná redakce dozvěděla včera v podvečer. Kdy jste se o ní dozvěděli vy a jak se vám nakonec na olomoucké scéně hrálo?
Včera v noci. Pro mě to byl veliký šok, protože tohle představení nemám příliš rád. Ale i přesto se mi tady hrálo úžasně.
Hrál jste zde v Olomouci poprvé?
Jo. Tedy ne! Když jsem byl v Šumperku , tak jsme tady hráli, ale to už je takových dvacet let zpátky.
V čem splňuje dle Vás hra Na ocet letošní festivalové motto?
Ježíši Kriste! No, to nevím. Žena je dobrá, žena je křehká, ale v čem splňuje tato hra motto to netuším. Možná se spíše objevuje právě v Play Strindberg, kde žena trpí pod rukou tyrana.
Postava Mike je převážně komická. Tvrdí se, že hrát v komedii je pro herce těžší, než v tragédii? Co Vy na to?
Já nevím kdo to tvrdí. Fakt! Já nevím, já se totiž nepovažuji za herce. Plno lidí o tom mluví tak vznešeně a mají plno keců a přitom je to jenom o lidech, kteří nemají žádný stud. Jsou to hovada, všichni herci, jeden vedle druhého…
Co je na postavě Mika z Vás samotného?
Asi určitě vůbec nic.
Využíváte svého hereckého talentu i v běžném životě?
Ale já vám přeci říkám, že se opravdu necítím jako herec. Takže absolutně ne, ale možná dříve, když mi bylo třeba dvacet.To jsem ještě koukal po holkách, ale teď už to je všechno pryč. Stáří už mě začíná lámat.

- Alena Brožová, Kateřina Višinská -

Jestlipak už, dámy, víme, co říká naše vagína?

Vagina monology, Divadlo Bijásek Praha, režie Irena Žantovská.
Včera večer jsme se v Divadle hudby ocitli na hodinu a půl ve velmi příjemné společnosti. Ve společnosti tří dam, které nás pozvaly do světa svého, ale i do světa mnoha dalších žen, nechaly nás nahlédnout do ženských intimních zón a provedly nás neprobádaným světem vagín. Tři dámy, jedna od druhé diametrálně odlišné, nám formou devíti monologů přiblížily různé osudy různých žen. Tři dámy na scéně se třemi otáčivými barovými stoličkami, třemi mikrofony a devíti páry bot: Dáša Bláhová, herečka, režisérka, autorka, která prošla Ypsilonkou, Semaforem, Divadlem Na provázku, žila v Sydney, hrála v několika filmech. Michaela Sajlerová, herečka působící v Divadle Kolowrat, několik rolí ztvárnila v Divadle Příbram a Anna Polívková, studovala v Paříži Mezinárodní školu pohybového divadla Jacquesa Lecoqa a s pouličním divadlem procestovala Evropu. Po prologu, jenž nám osvětlil způsob, jakým Vagina monology vznikly, představil americkou autorku Eve Ensler a její nápad zeptat se přes dvěstě žen na jejich vagínu, se tři dámy usazují na své stoličky a začíná smršť humorných i vážných výpovědí o lidském životě. Michaela Sajlerová líčí, jak ji její první a jediný manžel nutil holit si chlupy na přirození, jak byla její vagína nahá a opuchlá, nic necítila, neměla žádnou ochranu, a jak její muž i přesto "šoustal" s jinými. Navazuje Dáša Bláhová představující ženu - univerzitní profesorku, jež na semináři o vagínách konečně nachází svou vagínu - na lesklé žíněnce, s kapesním zrcátkem v ruce. Anna Polívková pak vypráví příběh sedmdesátileté staré panny, jejíž vagína by si, kdyby mohla, oblékla ceduli s nápisem: Kvůli potopě zavřeno. Dále se dovídáme o ženě, která díky jednomu muži svou vagínu miluje, o vagíně, která vyžaduje zacházení jako s královnou, ale také o ženské obřízce a jejích krutých následcích či o znásilnění jedné z desítek tisíc bosenských žen. Jednotlivé výstupy jsou od sebe odlišné, stejně jako jsou od sebe odlišné tři dámy. Ženy, respektive vagíny Michaely Sajlerové jsou jemné, trošku stydlivé, legračně dojemné ve své zarputilosti, s jakou hájí své názory, že chlupy jsou potřebné či že gynekologické kleště by měly být obalené kožešinou. Dáša Bláhová naopak své postavy pojímá velmi temperamentně, s nadhledem ženy protřelé životem, o vagínách vypovídá otevřeně a bez ostychu. Ve chvíli, kdy líčí touhu prostitutky uspokojit všechny vagíny, dosáhnout do jejich nejhlubších míst a přivodit svým zákaznicím opravdovou rozkoš, je v sále cítit určité napětí a nejedna divačka i divák by se možná klidně nechali Dášou Bláhovou laskat. Obě dvě dámy si ale zároveň udržují nad svými postavami jakýsi nadhled, jejich projev místy přechází v mírnou nadsázku, dovedou si udělat legraci samy ze sebe, a tím si získávají i nás, diváky. Anna Polívková naopak své postavy pojímá více niterně, prožívá jejich osudy a nejvíce ze třech dam nám dovoluje se s jejími hrdinkami a jejich vagínami ztotožnit. Velice silně tak vyznívá příběh dívky, kterou v devíti letech znásilnil otcův kamarád, a ona později nachází útěchu v náručí jiné ženy. Celý večer se odehrál ve velmi příjemné a uvolněné atmosféře, skrze jemný humor, ale i díky citlivému a otevřenému vylíčení krutých osudů žen, se třem skvělým dámám podařilo navázat kontakt s publikem a dokonce se jim povedlo způsobit v olomouckém divadle celkem nevídanou věc - aby se diváci dobrovolně zapojili do představení, a to ještě hromadným a několikerým opakováním slova "kunda". Kunda něžně, kunda radostně, a pak ještě třikrát kunda. Hurá.

- Petra Coolness Němečková -

Vaginální úžas

V neděli večer vstoupilo na jeviště Divadla hudby divadlo Dokument. Na téměř obnaženou scénu, za stojany s mikrofony, na barové židle, usedly tři Ženy. Několika odvážným mužům, kteří byli na představení přítomni většinou coby doprovod svých partnerek nebo v rámci redakční mise, v tu chvíli možná poněkud zatrnulo. Exkurz do nejniternějších tajemství ženy, do samé podstaty jejího bytí, je totiž pro příslušníky relativně silnějšího pohlaví leckdy řádně thrillerovou záležitostí. Odvážným ale většinou štěstí přeje a skok přes vlastní ješitnost se obvykle cení zlatem, a tak ti, kteří se k zevrubnému průzkumu domněle již probádaných prostor odhodlali, byli obohaceni. O humor i tragédii , ale především o zásadní poznání skutečnosti, že vagíny je nutno ctít. Netuším sice, jak by ženy slyšely na Monology penisu, já vyprávěním vagín naslouchal pozorně, a sledoval je nesmírně ostražitě. Nejen proto, že interpretace všech tří hereček byla precizní, Dáša Bláhová svým suverénním klaunstvím strhávala sál a Anna Polívková mě svým monologem bezdomovkyně naprosto dojala. Za hlavní klad 1. české inscenace V-monologů totiž považuji, že mi s konečnou platností potvrdila to, co jsem už dávno nejasně tušil Ano, jméno křehkosti je skutečně žena!!!

Klarin

Baví nás pozorovat reakce diváků, říkají protagonistky Monologů vagíny
(D.B. - Dáša Bláhová, M.S. - Michaela Sajlerová, A.P. - Anna Polívková)

Jak vznikala inscenace? Jak jste se cítili při jejím vzniku? Jedná se přeci jen o ožehavé téma.
D.B.: Hrajeme to už asi po dvousté. Začaly jsme s tím před dvěma roky v listopadu 2002. Hrály jsme v mnoha městech a dokonce i na Slovensku. Celou hru nepovažuji za něco tak překvapivého. Název je úmyslně provokativní, protože ho určila sama autorka Eve Ensler. Chtěla provokativní názvem upoutat pozornost, aby ohromila lidi. Ti pak přijdou, vyslechnou inscenaci a odcházejí většinou dojatí, usměvaví a zamyšlení.
M.S.: Zpočátku mě to šokovalo, poté mě ale text více a více přitahoval.
A.P.: Chvílemi byla napjatá atmosféra, ale hned při premiéře jsme pochopily, že je to zbytečné.
Toto téma není příliš obvyklé. Netrápil vás stud, když jste začínaly inscenaci zkoušet?
D.B.:Téma je trochu choulostivější. Proběhla jsem světem a jsem známá tím, že se pouštím do odvážných věcí.
Nevznikaly pocity studu přímo mezi vámi herečkami?
D.B.: Je přece samozřejmé, že jsme se na začátku styděly. Ale jsme všechny čtyři ženy a nakonec jsme se tím bavily. Vytvořily jsme si to jako příjemnou záležitost.
A.P.: Zpočátku byly, ale ani jedna jsme je nepřiznaly a nedávaly je moc najevo.
Přijde vám toto téma odkrývání ženských nejintimnějších tabu v dnenšní době kontroverzní?
M.S.: Spíše ne. Dnešní doba je pro tato témata více otevřená. Už to pro diváky není takový šok.
A.P.: Já jsem hru už znala předem. Nedá se říct, že by mě to šokovalo. Šla jsem do toho už od začátku s tím, že je to "super", že to chci dělat a hrát. Podle mě to není vulgární, ani něco, za co by se měl člověk stydět, spíš se snaží pochopit.
Jaké byly reakce diváků?
D.B: Ani jednou jsme nebyly zklamané, i když dnes jsem měla v jednu chvíli trochu strach, že olomoucké publikum to slovo "kunda" nahlas neřekne. Reakce mužů a žen jsou různé. Nejvíce záleží na struktuře obecenstva. Je pravdou, že převážně chodí ženy, ale našli byste tu i dvojice středního věku a starší lidi. Nesmím opomenout faráře a pána, co spadl ze židle.
Jak reakce publika vnímáte?
M.S.: Pozitivně, když se smějí. Tím dávají najevo, že jdou s námi a chtějí se bavit. To je nejdůležitější.
Setkaly jste se s negativními reakcemi?
A.P.: Nebyly. Ze začátku se stalo, že někdo odešel při choulostivých částech představení, zvláště při části s Bosnou. To se stalo asi třikrát z dvouset představení.
Co vaši partneři? Jak oni reagují na vaši inscenaci?
D.B.:Všichni jsou báječní. Jsou na nás pyšní.
M.S.:Manžela to dojímá.
A.P.: Bez problémů. Líbí se mu a baví ho to.
Když Monology hrajete tak často, baví vás ještě?
A.P.: Ano, baví. Záleží hodně na publiku, které je pokaždé jiné. Je zábavné sledovat rozdílné rekce.

Petra, Iva

Vaginální anketa

Co si myslíte v souvislosti s dnešním představením o citátu "Křehkosti, je tvé jméno žena...?", které je mottem celého festivalu?

Já s ním plně souhlasím.Zároveň bych dodala, že křehkost není jen výhradně ženská vlastnost. Mají ji i muži, i když ji nazýváme jiným jménem, ženským jménem. Nachází se ve všech lidech.

Radka Vaculová, učitelka hudby, 29 let

Vlaďka Stroupkavá, studentka na FFUP, 21 let

Jitka Juráňová, knihovnice (na mateřské), 24 let

Katka Švecová, studentka na FFUP, 23 let

Paní Neznámá, herečka, téměř 42 let

Viktor Dvořák, Herec, 24 let

Iva

KDO VÁS ZÍTRA ČEKÁ NA LINCE ?

Divadlo Valmet oficiálně zahájilo svou činnost spoluprací se Sdružením Serpens na produkci inscenace "Škleb". První inscenací, která však pro Divadlo Valmet - občanské sdružení založené studenty pražské Damu v březnu 2003 - vznikla, je malá a lehká hříčka inspirovaná americkým filmem - nazvaná "Zůstaň na lince". Její téma se točí kolem aktuálního problému odcizení, nemožnosti komunikace, samoty, opuštěnosti, prázdnoty a marné snahy navázat jakýkoliv vztah. I přesto je podána velmi humornou formou plnou vtipných momentů jednotlivých interpretů, kteří se dorozumívají víceméně už jen virtuálně. Naivita, hysterie, euforie, strach, přepracovanost či nedostatek citu, to vše i mnoho dalších věcí spojuje a rozděluje ony pseudo - přátele. Máte problém s komunikací? Oni rozhodně ano. Co třeba zavést si druhou linku? Oni ji mají. Sex, porod i smrt - to vše můžete zažít, když s Viktorem, Henriette, Henrym, Susan, Jane a Jackem vydržíte a "zůstanete na lince"! Víc už vám prozrazovat nebudu a raději obrátím pozornost na mladého a ambiciózního režiséra Daniela Špinara, kterého jste mj. mohli spatřit například jako postavu Tima v kultovní inscenaci /pozn. minimálně pro pražské "teenage" publikum/ - "Polaroidy".

V inscenaci "Zůstaň na lince" jsi Dane pracoval se svými spolužáky stejně jako v předchozím Valmetovi /dramatizace Laclosova románu Nebezpečné známosti/. Je pro Tebe, tedy režiséra na startovní čáře, příjemnější tvořit vlastně s lidmi, které dobře znáš a jsou i tvými vrstevníky?
Samozřejmě, že je snadnější pracovat s lidmi, které znáš, na které jsi zvyklý, o kterých víš, jak fungují a co potřebují. V případě Valmeta a Linky to ale bylo taky trochu o tom, kdo do toho se mnou - nezkušeným režisérem - chce jít. Můj další projekt - Sofoklova Elektra /pozn. premiéra je plánována na rok 2005 v Divadle v Celetné/ - by už ale měla být i s herci, se kterými jsem ještě nikdy nepracoval.
Jako inspirace Ti posloužil jeden americký film. V čem Ti připadal tak výjimečný, že si zasloužil být převeden na divadelní prkna?
Ten film mám hodně rád, stejně jako mnoho jiných - zabývá se stále se zhoršující komunikací mezi mladými - ale to , co mne zaujalo, byl vynikající nápad, že veškeré dialogy jsou pouze prostřednictvím telefonu. Text byl pro naše účely hodně upraven a poskytl nám cenný základ pro tento experiment.
Vím, že jste své prvotní místo působení přesunuli z (malé učebny č.22) DAMU na klasickou scénu Divadla v Celetné. Co vás k tomu vedlo?
Přesun z jednoho prostoru , kde inscenace vznikla , do prostoru jiného je vždy trochu risk a může tím utrpět i kvalita představení. My jsme ale věděli, že chceme hrát v zavedeném profesionálním divadle, a proto jsme to riskli. Některé věci se s posunem ztratily, ale některé zase naopak v novém prostoru vznikly. Inscenace v Divadle v Celetné mi dělá radost.
Dane, co na jevišti nerad vidíš?
Na jevišti samozřejmě nemám příliš rád děti a zvířata. Ale co na jevišti k smrti nesnáším, je NUDA!
V tom případě jaká inscenace letošní divadelní sezóny Tě rozhodně nenudila?
Pro mne byl v letošní divadelní sezóně největší vrchol Německý festival s představením Mamma Medea.

- za rozhovor poděkovala Alena Brožová -

CINTORÍN SLONOV
Divadlo Astorka Korzo'90 Bratislava / SK

"Být sám sebou! Ale stojí to za takovou námahu?" "Přirozenost je nudná." "Život nás učí tvářit se, že jsme jen lidé." Tragikomédia o dámach, ktoré sa uzavrú v penzióne "Na konci sveta". Každá z nich pochádza z iných spoločenských vrstiev (herečka, slúžka, prostitútka, žena z dediny), niečo však maju spoločné. Chcú zabudnúť na okolitý svet a svoj predchádzajúci život. "Zabarikádujeme se! Schováme se tu!" s3ubujú si navzájom. Ich rozhodnutie neopustiť steny svojho úkrytu naruší nová obyvate3ka, zvláštná Fernande, ktorá porušuje dohodnuté pravidlá, dokonca chodí na prechádzky k mori. Postupne sa aj ostatné ženy rozhodnú výjsť z penziónu. Práve to sa im však postupne stane osudným...

"Ada, Chloé, Ludivine, Fernande, Louise lžou tak, jako se my oblékáme, lžou jako v divadle, kde se tato činnost nazývá hraním. Mísí reálnou minulost s vymyšlenou. Jejich kostýmem jsou touhy, líčí se fantasmagoriemi, maskují se tajnými přáními. Jsou herečkami a divačkami zároveň."

J.P. Dumas

Režisér Juraj Nvota je aj v tejto hre evidentný svojím prístupom. Pozerá sa na svet pozitívne, vidí v ňom to dobré, zlé obchádza, bol by radšej, keby ani neexistovalo. To, čo sa iným zdá negativistické, to Nvota intuitívne a úprimne premieňa na úsmevné teplo divadelného obrazu, ktorý však nezostane len při teple, ale premení sa aj na svet krutý. Všetci autori spoločne vytvorili na scéne náladu prudkých vnútorných zmätkov a hlavne prázdnoty a samoty, aj keď nie tak drásajúcej. Výbornou hudbou i scénou a tiež zvláštnym svietením a neobvykle kvalitnou prácou so zvukom. A hlavne sú to herecké výkony, priam koncerty každej s predstaviteliek. Postavy sa po svojom svet pohybujú s vlastnou eleganciou, strachom a úctou k sebe samej. Každá podáva svoj vlastný obraz so svojskou noblesou.
Hra sa tak nakoniec stáva strašidelnou víziou staroby. Neustála existencionálna úzkosť, ktorú pociťujú všetky postavy, je však režisérom nakoniec z3ahčovaná množstvom drobných vnútorných príbehov. Nakoniec však už ani režisér nedokáže postavy zachrániť a ničivá beznádej ovládne scénu, keď sa stareny jedna po druhej strácajú a ich pracne vybudovaný svet zložený z jednej uzavretej miestnosti sa borí. Avšak Cintorín slonov nie je hra o smrti. Ak je aj napriek tomu smutná, tak preto, že je o živote, ktorý niekedy býva ešte smutnejší než smrť.
Inscenácia kladie mnoho nárokov na rozmýš3anie o živote. Vťahuje diváka do svojho sveta a ten sa postupne rozplynie nato3ko v jej vlastnej hre, v tom klamstve, až zabudne, že je na hre a že dajaká hra jestvuje. Nakoniec budete skor hru interpretovať ako ju súdiť. Čiže silný text, no samotné spracovanie si zasluhuje tzv. poctu ilúzie. Nvota s celým týmom vytvorili pravú ilúziu sveta, tak ako ho môžeme vidieť každý, ale na aký si radšej zájdeme do divadla.

Martin Krišrof

Sex a Lucía

Mladá madridská servírka Lucía má dva telefonáty. V prvním se dozvídá od svého dlouholetého milence Lorenza, že nic nebude jako dřív. Krátce na to od policejního úředníka, že Lorenzo měl automobilovou nehodu. I když jejich letitý vztah rozhodně nebyl ideální, hledá dívka okamžitou úlevu v "útěku" na osamělý středomořský ostrůvek Formentera na Baleárách. Na místech, kde Lorenzo před šesti lety prožil s neznámou dívkou vášnivé milování v nočním příboji pod stříbrným Měsícem. Nejlepší sexuální zážitek jeho života ho inspiroval k napsání románu, ve kterém ho sugestivně vylíčil. Skrze líčení této jedinečné noci se Lucía do Lorenza zamilovala. Následovalo šest let nabitých sexem a vzájemnou láskou. Lucía se stala Lorenzovou novou inspirací, v poslední době však značně pohasínající, což se promítlo v jejich neshodách a nedorozuměních. Teď už Lorenzo není a tak Lucía hledá zapomnění, místo něj však ve žhavém slunečním svitu ostrůvku naráží na následky této úplňkové noci. Bolestná minulost je totiž stále ještě přítomností a rozhodujícím způsobem ovlivňuje nejasnou budoucnost, v níž je však skryta naděje. Důležitou roli ve vyprávění hraje krásná Elena a její šestiletá dcerka Luna, internet a především Lorenzův poslední román, který zpřítomňuje Lucíiny vzpomínky na jejich letitý vztah nabitý sexem a posléze nedorozuměními a rozpory. Měsíc se spojuje se sluncem a skutečnost s představami, sny i s nočními můrami - a minulost omývaná věčným Středozemním mořem dostává nový význam. Baskický režisér Julio Medem(Zrzavá veverka, Země, Milenci ze severního pólu) charakterizoval svůj film Sex a Lucía(2001) jako milostný trojúhelník mezi Lucíí, Lorenzem a sexem. Melodramatický příběh je podán v duchu autorovy poetiky (Medem - scénář i režie), v obrazech magického realismu, které jsou jak pastvou pro oči, tak mystickým zážitkem. Nechronologické, pomalé a dlouhé vyprávění, nasycené atmosférou prosluněných středomořských pohlednic, obnaženou krásou španělských hereček(Paz Vegová - Lucía, Najwa Nimri - Elena), žhavými erotickými scénami na hranici pornografie, spletitým dějem s osudovou nadstavbou. Nejasná povaha reality - sen, představa, skutečnost? Oči i mozek dostávají svou krmi v působivém balení. Divácké interpretace mají široké mantinely. Film, ve kterém nejde ani o sex(i když tam je) a příliš ani o Lucíu(také tam je), ale spíše o nešťastnou konjunkci Slunce(ve Španělsku se mu někdy říká Lorenzo) a Měsíce(Luna), která vede k osudovým událostem.

Kino Central 3.5. v 15:00. Slunce a krásné ženy můžete mít i v temném kinosále.

blzzz

SOUTĚŽ! - SOUTĚŽ! - SOUTĚŽ!

Výsledky včerejšího kola: Správná odpověď na soutěžní otázku "Jaké bylo motto loňského ročníku Divadelní Flory" je: Síla moci a moc bezmoci. Ze správných odpovědí jsme zodpovědně vylosovali dva štastné výherce, jimiž jsou: Martin Marta Rohrbach a Michal Hlaváč. Vážení Pánové, Vstupenky na představení Májový Shakespeare pro Vás budou připraveny na vrátnici Moravského divadla Olomouc. A ted již úkol pro dnešní kolo: Další vstupenky na Májového Shakespeara od nás dostanou Ti, kteří navrhnou nejvtipnější motto pro příští ročník festivalu. Prosíme soutěžící, aby na odpovědní lístky spolu se jménem uváděli své telefonní kontakty. Děkujeme a přejeme hodně invence a štěstí.

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje.
Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP,
a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce: Petr Klarin Klár, Kateřina Švecová, Michal Balák, Petra Němečková,
Kateřina Višinská, Iva Ducháčková, Alena Brožová,
Robert Wenzel, Edita Waclawczyková, Martin Krištof