Den pátý - osobně jubilejní!

Milerád bych si teď nalil sklenici sektu, sfoukl svíčky na dortu a mlsně zabořil kávovou lžičku do čokoládové polevy, nicméně příval redakčních povinností mi pro tuto chvíli brání oddat se zaběhnutým zvyklostem. Ale rozhodně neklesám na mysli. Protože jsem dosud v den svých narozenin žádný úvodník nestvořil, pojmu ten dnešní jako prolog k oslavám. Je totiž co slavit. Tak tedy: Dnes, kdy na Divadelní Floře přivítáme vzácné hosty Romea a Janu, poté, co chvíli po doznění tikotu Hodin zhlédneme Scény z manželského života a budeme soucítit s Ifigénií v Aulidě, všechna jeviště, na kterých obvykle život Divadelní Flory tepe, ostří. Ale to rozhodně není důvod k obviňování mé osoby z bezuzdného cynismu či radosti z konce festivalu, ani pro smutné věšení hlav, milí přátelé! Náš divadelní svátek totiž ještě zdaleka nekončí, jen přesouvá své působiště do Jezuitského konviktu. Tam na Vás od čtvrtka čeká ještě mnoho extatických zážitků, jež roztáhnou Vaše líce do blažených úsměvů. Přehršel kvalitních divadelních představení, filmů, živé hudby a mnohého dalšího... A to vše, prosím, zcela gratis. Ale až zítra. Teď se spolu s námi vrhněte po hlavě do festivalové středy.
Za redakci Zpravodaje Vás zdraví

Petr Klarin Klár

Čarodějnice a myšky

Pátý den festivalu Divadelní Flora byl zahájen v Divadle hudby, dopoledním představením Čarodějnice, v podání známého pražského souboru Buchty a loutky. Režie se ujal sám autor dramatizace literární předlohy Roalda Dahla Marek Bečka, hudbu připravil Tomáš Procházka a výpravu Bára Čechová. Výkony loutkoherců Kristiny Maděričové, Zuzany Bruknerové, Marka Bečky, Radka Berana a Víta Bruknera ocenily děti nepolevující pozorností a bouřlivým potleskem.
Buchty a Loutky vznikly v roce 1991 a jejich hlavním působištěm je Praha. Od loňské divadelní sezony navíc soubor konečně získal stálé útočiště, a to na klubové scéně smíchovského Švandova divadla. Repertoár Buchet a loutek se netvoří pod pevným dramaturgickým plánem, nevyznačuje se ani přesně určenou žánrovou linií, ovšem vždy je v něm prostor. na inscenace pro děti i dospělé Mezi nimi je velký rozdíl, zatímco v představeních pro ty nejmenší kladou důraz na dialog, tak v představeních pro dospělé upřednostňují experiment. Ten není inspirován ani moderním divadlem, ani návratem k starším už známým hrám. Divadlo Buchty a Loutky se před dvěmi lety již jednou festivalu účastnilo a to se hrou Gilgameš, která měla velký divácký úspěch.
V případě Čarodějnic se jedná se o loutkové představení s jednoduchou kulisou ve formě domu se čtyřmi okny, ve kterých se celý děj odehrává. Originálně řešené pasáže odjezdu vlaku, procházky parkem a závěrečného pohledu na kopec s hroby celé představení oživily a zpestřily. Propojením loutkového divadla a výstupů loutkoherců hra získala nový rozměr. Pro ten je ale zapotřebí mít dobrou fantazii a schopnost domyslet si onen most, který oba světy, jak loutkový tak herecký, spojuje. To dětem nečinilo potíže, a tak když odcházely bylo vidět jen jejich zářící úsměvy. Přestože je hra určena převážně dětem, skýtá dobrou zábavu i dospělým. Celé představení je protkáno humornými pasážemi, což dokazuje i závěr, kdy veškerý humor radikálně zčerná.
Na začátku všeho je vyprávění o bytostech hrozných a strašidelných, které donedávna trápily svět. Byly to čarodějnice. Bytosti s holou hlavou, na které nosily "kokrhel" (nápadnou paruku), dlouhými drápy na rukou zakrytými rukavicemi a špičatými nohami. Čarodějnice nesnášely čisté "smradlavé" děti, kterých se snažily zbavit všemi možnými způsoby. Vše vyřešila až babička a její vnouček Emánek.
Babička je zajímavá svým podivným přístupem k životu, kdy brambůrky a doutníky jsou pro děti zdravé, zatímco mléko je silně škodlivé. Jednoho dne se na zahradě u babičky objeví čarodějnice snažící se Emánka zlákat na bonbóny. To se jí ale nepovede. Babičce si začne o Emánka dělat starosti a udělá se jí zle. Odjedou s Emánkem do lázní, kde je v tu dobu čarodějnický sabat. Emánek náhodou vyslechne poradu čarodějnic. Je odhalen a proměněn v myšku. S babičkou vymyslí plán pomsty. Nalije kouzelný transformační lektvar do polévky a čarodějnice se promění v myši. Majitel Hotelu je všechny pozabíjí. Tato scéna u dětí vyvolala největší pozornost a velice ocenily, když ředitel hotelu donesl na scénu hlavu poslední největší myši. V závěru je černý humor hry vystupňován v momentu, kdy babička s Emánkem jako myškou odchází a probíhá dialog. "Babičko jak dlouho žije taková myška? Dva až tři roky Emánku. Tak to nebudu žít déle než ty." a v pozadí scény se rýsuje kopec se dvěma hroby. Tímto byl umocněn tragikomický dojem celého představení. Myška Emánek (s budoucností jen dvou až tří let), podivná babička (se zvráceným smyslem pro zdravý) a příšerné čarodějnice (pozabíjené revolverem majitele Hotelu) jasně naznačují, že hra není určena dětem nejmenším, ale spíše těm starším. Otázkou jen zní, co více nahání strach Emánek, babička a nebo neškodné čarodějnice?

Iva

Cintorín slonov

Křehkosti, správaš sa ako slon v porceláne. Štyri ženy a svet. Svet a štyri ženy. Dva protipóly. Prvý ako svet zločinu. Druhý je svetom bez minulosti a súčasnosti, svet sám pre seba. Hrdinky skryté pred vlastnou identitou. Ich skrytosť pred svetom je však odkrytá pred divákmi. Scén sa akoby otvára. Bočné steny hotela sa rozširujú smerom k divákom. Otvorená náruč, aby priberala nové duše do svojho sveta. Ponúka úkryt každému, kto chce vstúpiť. V tomto počestnom svete, bez zločinu a zlých ľudí nie je síce vítaný každý, ale vidieť a zaradiť sa, môže každý. Všetci majú predsa svoje tajomstvo, s ktorým sa musíme aspoň občas skryť. Môžeme tu pozorovať život v jednej z izieb penziónu menom svet. Búchanie na stenu a odpoveď na ne na konci hry, alebo malé náznaky prítomnosti aj iných postáv v penzióne, v nás utvárajú predstavu jedného z mnoha. A to je najstrašnejšie. Svet ako zbierka indivíduí, ktoré sa schovávajú pred svetom, starobou, čiže pred sebou samými. Na akúsi nepodarenú pláž, ktorú by sme bez jasného vedenia zvuku a herečiek plážou ani nenazvali, s množstvom odpadkov, vyhádzaných pneumatík, vstupuje štvorica strašne škaredých postarších dám. Nôtia si svoju hymnu na more, ospevujú jeho poéziu a snažia sa vyjadriť alebo sa aspoň dopátrať svojich pocitov z neho. Postupne sa ich výlevy zrýchľujú, dostávajú dýchavičný ráz až sa zo spevu stáva karikatúra klaunského výstupu s dušami od pneumatík zavesených niekde na tele. Pohyby, ktoré majú asociovať radostné, hravé úkony, sa skladajú s čistých náznakov, ktoré sa postupne stávajú náznakmi náznakov. Minimalizmus. Hrdinky sa vo svojej dýchavičnosti snažia ďalej a ďalej vyjadriť svoju radosť z mora až do cholerického zastavenia, kedy si uvedomia, že tam, kde stoja, je vlastne industriálna pláž s množstvom odpadu a ak divákova predstavivosť dovolí, tak aj s Černobyľom, mŕtvymi zvieratami a strašným smradom. Výstup sa postupne stáva expresionistickým opisom smradu miesta a vlastne celého sveta, ktorý však tryská hlavne s duše týchto krehkých žien. Po takomto opise a celom prvom výstupe sa nikto nečuduje ich rozhodnutiu zavrieť sa pred svetom, už nikdy nevýjsť vonku. To be continued … V úvodnom opise sa vyskytlo jedno slovo, ktoré celkom prese charakterizuje prvú časť inscenácie. Cholerická. Nálada, ale aj štýl herectva a inscenovania, ktorá vládne v prvej hodine. Neustále výbuchy hnevu, radosti, extatických prejavov citov, a nálad. Nervná nálada, prejavené komplexy, neskrývané krivdy, problémy a pravdy. To je svet našich hrdiniek. V cholerickosti sa však skrýva jeden strašne čarovný aspekt. Pohyb. Nekľud, triaška, výbuch - to všetko dáva hru tak do pohybu, až som mal chvíľami potrebu si s hercami zatancovať. Trhavý pohyb, ktorý absolútne ovládol scénu a čas, dodal inscenácii spád. Niežeby to všetko klaplo, to ani náhodou. Všetko sa práve nervózne stretáva, situácie a postavy do seba nervózne vrážajú, nemôžu sa jedna druhej vyhnúť bez kolízie. A v takomto cholerickom páde z útesu sa postupne rútime na menej strmý svah, kedy si postavy a autor akoby uvedomili, že takýmto štýlom by sa zabili skorej, ako je im súdené. Preto spomalia. Načo sa ďalej hádať a byť viac než ten druhý. Veď sme predsa skupina, ktorá musí držať pri sebe. A hlavne prichádza pán Noga. Křehkosti, je tvé jméno Noga? Práve tento herec sem vpláva ako to najväčšie zosobnenie ženskej krehkosti a chvíľami až lásky a citu. Aj keď sa jeho odhalenie musí uskutočniť takmer hneď, nič také sa nestane. Hrdinky sú tak zaslepené svojimi traumami, svojou komunitou. Hľadia natoľko dovnútra, že sa nedokážu pozrieť skutočnosti do očí. Nevidia to, čo je pravda, ani to len nevnímajú. Vidia len to svoje. Takto sa môže náš hrdina slobodne pohybovať ako žena v ich ženskom svete. A môže tento svet ako jediný rozvrátiť. On akoby jediný vidí skutočnosť. Má silu vyhliadnuť von škárou a ukázať, že svet nie je len o zločine. Čo nakoniec aj urobí, aj keď následky sú nie práve najlepšie pre spoločnosť. Na všetkých podobných hrách o úpadku celej generácie ma fascinuje a beriem to vždy ako veľké plus postáv, ich schopnosť komunikovať. Alebo vôbec prítomnosť človeka, s ktorým si majú čo povedať. Postavy vždy majú možnosť si vybrať z viacerých ciest. Dokonca aj ľudí. V živote sa však často stretávam s nekomunikáciou, tichom, nemožnosťou nielen rozhodnutia, ale dokonca neprítomnosťou tejto možnosti. Akoby nebolo viac ciest, než jedna. Takáto interpretácia je málokedy v autorovom zámere, avšak komunikácia je pre mňa takým zázrakom, že si nemôžem tento postreh odpustiť. Tak isto závidím týmto slonom ich komunitu. Neostávajú o samote a stále si majú čo povedať. Združujme sa a rozprávajme sa. A ešte jeden môj osobný postreh, ktorý opäť asi nepatrí do hry. Ale prítomnosť postavy menom Chloe vo mne neustále vyvoláva dojem akoby som mal pred sebou kus z Borisa Viana a jeho Peny dní. Postavy vypadajú asi ešte horšie ako Chloe tesne pred tým, ako sa úplne stratila vo vlhkosti a škaredosti svojho domu. Skladám poklonu pred výkonmi všetkých herečiek a herca. Paní, všetky vo veku nad 40 rokov, sa pohybovali po celej ploche ako uragán. Riadili tu v intenciách cholerickej choreografie s takou ľahkosťou, aká je vlastná len cholerikom. A hlavne popri tom celom pohybe zvládli ešte hrať. Sám som bol na konci celkom unavený z neustáleho vrnenia, ktoré vyvolávalo smiech a neposednosť. Nieto ešte zvládať recitovať text a hrať sa. Len pripomínam, že táto hra je na repertoári divadla Astorka Korzo už piatou sezónou, pokiaľ sa nemýlim. A to taktiež dosť uberá na nálade. No na tejto inscenácii to akoby vôbec nebolo cítiť. Na koniec si musíme všimnúť všetkých členov inscenačného súboru. Réžia Nvôta,. Takéto vedenie hercov, mazlenie sa s významom scén a postáv. Nvôta svoje postavy miluje. Fandí im a ich osud a povahu formuje do svojho obrazu. Nie sú to zlé staré panie, len trocha komické hašteřilky, ktoré potrebujú, aby sme si ich všimli a hádam aj poľutovali. Režisér ich vedie cez svet akoby za ručičku a odkrýva im zákutia poznania. Vkladá k im postavy, ktoré im môžu pomôcť interpretovať realitu a vysvetliť skutočnosť, nielen v zlom, ale aj naopak. Samozrejme, že tento charakter postavám vo veľkej miere dodávajú samotný herci, ale réžia a ich vedenie je výrazné. Scéna od Mony Hafsahlovej nie síce nápaditá, žiaľ len v prvých scénach. Je škoda, že sa viac nemení a nesúhlasí s cholerou pohybu, aj keď na druhej strane práve ona dodáva svojou neestetikou veľkú mieru cholerickosti. Tak isto aj kostýmy. A hlavne svetlá. Tie podčiarkujú hereckú expresivitu, dodávajú škaredosti ešte väčšiu škaredosť jej vlastným zvýraznením a dopĺňajú významy. Mohli by byť používané vo väčšej miere. No ku cti a niektorým neoprávneným výhradám súži poznámka, že samotná Astorka disponuje omnoho menším priestorom, preto celá výprava je v priestore celku Veľkého divadla troch utopená. Hudba od Michala Ničíka je temnou rukou pocitov postáv. A zároveň je dokreslením pocitu a skutočnosti sveta. Niekedy sa s javiskovou realitou bije a tak len núti hercov kričať a viac extrémne deklamovať seba samých. Inokedy je jemným sprievodom ich duševných pochodov a inokedy zas ruchom svetla a sveta.

Martin Krištof

Fernanda a Ada u našeho redakčního diktafonu

Rozhovor první: Fernanda alias Miroslav Noga

První otázka souvisí s mottem našeho festivalu, myslíte si , že jméno křehkosti je žena?
Určitě. I když herci jsou také křehké schránky. Někdy mám pocit, že jsem přecitlivělejší než ženy a některé ženy/herečky jsou víc silné jako osobnosti. Na divadle je nádherné, když se to zmixuje. Kdyby jsme neměli víc exibicionismu a křehkosti, tak by jsme nedokázali vyjít na jeviště a vytvářet takové postavy jako třeba já dnes - v ženské sukni.
Jak se vám pracovalo v čistě ženském postavení, a jak se vám sžívalo s postavou Fernandy?
Bylo to velmi těžké zkoušení. Když jsem viděl, že režisér Jiří Nvota už nemůže uhlídat mé kolegyně, protože to je těžké, neboť každá herečka má v sobě kus sebeprosazení, musel jsem zasáhnout. Režisér to většinou vyřešil po svém. Když viděl ,že už je zle, tak utekl a já jsem to musel vzít do ruky a dát tomu trochu opratě. Jednoduše jsem uklidňoval ženské hormony. Ale máme výborný kolektiv
Myslíte si ,že každý muž má v sobě něco z ženy?
Já si myslím, že určitě. Jak jsem to říkal výše o křehkosti , že velmi mnoho žen má v sobě takové ty mužské stránky, jinak řečeno něco otcovského. Na dějinách jde krásně vidět, že ženy ovlivňovaly většinu mužů a dokázaly je zmanipulovat a tím obrátily i některé dějiny. Nesmírně si jich za to vážím, neboť bez nich bychom neměli asi ten správný stimul.

Rozhovor druhý: Ada alias Anna Šišková.

Co říkáte na letošní motto festivalu. Je jméno křehkosti žena?
Je to krásný název a já s tím souhlasím. Možná někteří si mohou myslet, že to neplatí na každou ženu , ale v každé ženě je kousek křehkosti, i když vypadá drsně.
Vaše postava v představení je o pár generací starší něž vy. Jaký byl Váš proces zkoušení a sžívání se s postavou Ady?
Jelikož je to už starší představení, tak už jsem se s postavou sžila a hraji ji velmi ráda. Myslím si, že těch pár míst, které jsou o starobě, je velmi silných, ale na druhou stranu jsou tam klaunské pasáže, které celé představení odlehčují. Bylo by to smutné, kdyby ty postavy hrály ženy v jejich věku.
Co pro Vás osobě znamená hřbitov slonů?
Sama jsem si už tuto otázku položila, neboť mě zaujala informace, že sloni umírají sami. Vždy odejdou z té jejich tlupy někam do ústraní zemřít sami. Asi máme něco společného - myslím tím slony a lidi. Když je člověku zle, tak je také nejraděj sám.

Děkujeme za rozhovor
Kateřina a Klarin

Majový shake na Zbrojnici, pohoda v duši

Úterní pozdní večer na Tererziánské zbrojnici patřil Májovému Shakespearovi. Projekt pražského divadelního spolku Kašpar je koláží ze tří her slavného alžbětince, a protože máj patří lásce, ovládly nádvoří zamilované postavy, které bezpochyby všichni známe. Na plese u Kapuletů se tak kromě Romea a Julie setkávají i Othello s Desdemonou a z hlubin noci svatojánské zabloudivší Hermie a Lysandr spolu s Helenou a Demetriem. Úvod obstará Benvolio a rolí průvodců po pestré mozaice se s radostí zhostí Oberon a Puk. V roli překvapivého speciálního hosta se dokonce zjeví i jediná neshakespearovská postava, pan Cyrano de Bergerac, samozřejmě se slavným evergreenem "Svůj širák odhazuji v dál". Kašparův rozverný kompilát je zjevně adresován především publiku, které se nachází v podobném rozpoložení jako postavy v ději, tedy lidem zamilovaným. Neobvyklý dramaturgický záměr přičiněním všech zůčastněných vychází, a výsledkem je inscenace lehká, nikoli však povrchní a podbízivá, kterou je skutečně nejlepší sledovat v tandemu s někým hodně milým. Režijnímu triuvirátu Šiktancová-Špalek-Nuckolls se úspěšně podařilo vyvolat magickou atmosféru slavnosti pod širým nebem, kterou v úterý večer navíc znatelně umocnilo zatmění měsíce. Spokojenosti diváka podřizují Kašpaři takřka vše. Divadelní program ve formě lahve vína, kolující sáčky s pochutinami, hrátky s ohněm, krkolomné kejkle, šerm i živá renesanční hudba skupiny Krless hravě odbourávají pasivitu diváků. Korunou všeho jsou pak výborně hlasově i pohybově disponovaní herci, kteří se zdárně vyrovnali i se zrádnostmi plenérového prostoru Tereziánské zbrojnice. Z předvedených dějů se jako divácky nejvděčnější ukázalo svatojánsky-nočně-snové bloudění. V aktualizované interpretaci kvarteta ve složení Markéta Coufalová (Hermie), Václav Jakoubek (Lysandr), Jitka Nerudová (Helena) a Marek Němec (Demetrius) jsou schovívavou karikaturou, do verze typické pro dnešní mladou generaci, zesměšněny průvodní jevy namlouvacích rituálů. Čtveřice tak chvílemi působí, jakoby na ples shakespearovských postav dorazila oklikou přes Czech-Tech. I přes své moderní pojetí se segment ze Snu noci svatojanské s ostatními, víceméně klasicky vystavěnými liniemi, nestřetává, ale naopak spojuje v překvapivě kompaktní celek. V případě Romea a Julie (Petr Lněnička a Bára Petrová) respektive Othella a Desdemony (Petr Vobecký a Monika Zoubková) už tvůrci záměrně rezignovali na přehnanou humornost, a soustředili se na budování kontrastů mezi ideálními začátky a tragickými konci vztahů. K postavě Othella se pojí má jediná vážná výhrada k inscenaci - použití vulgárního překladu Martina Hilského příliš nekoresponduje s převládající poetikou představení. Jinak bylo vše jak má být. I když nám vítr občas rozdrkotal zuby a dozvuk majálesového ryku chvílemi hrozil přehlušit něžné verše, na Zbrojnici i tentokrát bylo příjemně. A o to jde především. Včerejší představení Májového Shakespeara bylo bohužel derniérou. Kdo neviděl, tedy definitivně prohloupil a je nutno říci, že velmi.

Klarin

Romeo a Jana

"Snažila jsem se přestat jíst maso. Ale nešlo to. Mám na ně hroznou chuť."

Středeční ráno bude patřit mládí. Představí se nám divadelní spolek A Studio Rubín s dramatizací Anouilhovy hry Romeo a Jana v režii Štěpána Chaloupky. Pokud Vám toto jméno příjde známé, nemýlíte se. Tento mladý režisér, zdržující se hlavně v Praze, bez domovské scény, zavítal na své pouti také do Olomouce, kde režíroval jeden z nejlepších kusů poslední sezóny - Něžného Barbara. V inscenaci se v hlavní roli představí Petra Špalková, která v současnosti trhá rekordy jak ve filmové (Smradi), tak i v divadelní oblasti. Roku 1998 získala cenu Thálie jako talent roku, roku 2000 byla nominována na cenu Nadace Alfréda Radoka. Jejím Romeem je David Švehlík, bývalý teolog, dnes herec a režisér. Pozoruhodná je také spolupráce čerstvé držitelky hudební ceny Anděl Radůzy, která je autorkou hudby a textů písní. Tuto přehlídku podivných a nadaných životních hvězd skvěle doplňuje sám autor hry Jean Anouilh. Anouilh byl nejvýraznějším meziválečným a částečně i poválečným francouzským dramatikem. Jeho životní dráha byla úzce spojena s první divadelní reformou, která probíhala mezi válkami. Spolupracoval s takovými divadly jako Ateliér, nebo Theatre de Champes Élysés a samozřejmě také s Comedie Francais. Jeho největší devizou je jazyk. Jako všichni Francouzi miloval svůj jazyk, a proto se s ním mazlil a snažil se jím vyjádřit i nevyjádřitelné. Vnitřní drama, lidské srdce, ale ne jako v červené knihovně. Anouilh dohání své postavy často na kraj světa, i když se vlastně nikam nepřemísťují.
Každopádně nás čeká hra hravá, ale ne lehká. Hra, ve které je každý mlád, která však vypovídá o všech. Hra, kde je každý nejenom sám a osobností, ale hra kde jde všechno a všichni spolu v ruce.

Ingmar Bergman - Scény z manželského života

Scény z manželského života jsou ohromujícím shrnutím Bergmanových dosavadních rozborů partnerského vztahu. Byly realizovány původně jako televizní seriál, posléze upraveny do podoby celovečerního filmu a následně mnohokrát převedeny na divadelní jeviště.
Text Scén je tvořen šesti epizodami, které podrobně zachycují rozpad jednoho vztahu. Ústřední dvojice Johan a Marriane jsou vyznavači pevných norem a ideologie materiálních jistot. Jsou úspěšní v práci (ona je právnička, on vědec) a tvoří ideální manželský pár. Občasné menší starosti se řeší žertem a ve vzájemné shodě. Po čase ale padne rána. Johan své ženě dost brutálně oznámí, že se zamiloval do jiné ženy a chce odejít. Marriane je naprosto nepřipravená a bezbranná.
Druhá část textu se odehrává po delší době. Johanovi se začíná vše (práce i nový vztah) hroutit pod rukama, ale ještě to sám netuší. Marriane se pomalu zotavuje a staví se na vlastní nohy. Jednoho dne se společně sejdou nad rozvodovými papíry. A nastane mohutný výbuch. Vyvalí se všechna po léta potlačovaná agrese, nenávist a vzájemný odpor. Postupně se odlidšťují a nakonec jsou skutečně nechutní a chovají se jako dva šílenci. To vše proto, aby se v závěru z té spouště vylíhli dva noví lidé, kteří skrze druhého poznali sami sebe.
V divadelním zpracování, které budeme moci v Olomouci zhlédnout, ztvární ústřední dvojici herci Lenka Vlasáková a Martin Myšička. Takže tu máme dva vynikající herce a skvělý text. Bylo by s podivem, kdyby se režisérovi Ondřeji Zajícovi nepodařilo vytvořit inscenaci, která zprudka zacloumá emocemi většiny diváků.

Zuzana Pavková

Euripidés - Ifigenie v Aulidě

Euripidésovu precizně propracovanou hru v režii Jana Kačera, s hudbou Petra Skoumala uvede ve středu 5.5. Tereziánská zbrojnice. Výjimečně dobrý překlad vytvořil kromě Karla Hubky a Evy Stehlíkové také dramatik a básník Josef Topol. Jeho zásahy v překladu díla jsou více než znatelné, ale o to je hra modernější a pro současného diváka přitažlivější. "Troufám si říct, že text, s nímž pracujeme, je z poloviny Euripidův a z poloviny Topolův. Jeho osobní autorský vklad je nesporně významný. Fakt, že,se na všechny situace dívá právě očima dramatika, přispívá k tomu, že se jedná o moderní hru. Její základní téma je společensky přitažlivé i v dnešní době. Do jisté míry jde o velmi politickou hru." Uvedl v rozhovoru pro měsíčník Za oponou Jan Kačer.
Mnoho diváků by mohly předem odstrašit dlouhé monology, ale s těmi si herci olomouckého divadla bez problémů poradili. Veškeré dramatické napětí se z pohybových akcí přeneslo do slov. Ta jsou divákovi podávána se šarmem a lehkostí. V hlavních rolích se představí Ivana Vališová jako Ifigenie, Naděžda Chroboková nebo Ivana Plíhalová v roli Klytaiméstry a Mikuláš Pánek v roli Agamemnona. Společně s výbornými výkony herců umocňuje dobrý dojem ze hry i originálně řešená scéna. Vzniká tak celek vyvážený a po všech stránkách propracovaný.
Přestože hra patří mezi klasická díla, je jasně srozumitelná i dnešnímu divákovi. Hlavní hrdinku Ifigénii lze spatřit až v druhé části hry, do té doby o ní ostatní postavy na scéně pouze hovoří. Ifigénie se střetává s nepřízní osudu a je nucena nalézt v bezvýchodné situaci řešení.
Hra o délce necelých dvou hodin neobsahuje mnoho pohybových akcí, přesto pro diváka zůstává poutavou a lákavou nabídkou.

Iva Ducháčková

ČERNÁ RODINKA A KOMEDIANTI Z KVELBU

Členové budějovického divadla Kvelb se ve všech svých představeních vztahují k tradici jedné z nejranějších forem divadla, rozvinutého především ve středověku - k divadlu pouličnímu. K divadlu všestrannému a žánrově neomezenému. Spojuje prvky loutkové, činoherní, pohybové i výtvarné ale také akrobatické a kejklířské, zkrátka vytváří zářivě syntetické divadlo. I v nočním představení pod širým nebem nabídne divákům dotek s podstatou vlastní divadelnosti, s hravostí a magičností divadelní produkce. V prostředí Tereziánské zbrojnice se značným nadhledem své "chůdařské pouti" sehrají své představení "pro celou rodinu" o tom, jak se ztřeštěná rodinka, která se ocitla v neznámém městě, musí postarat o svého neukázněného dědu, přerostlé nemluvně a promiskuitní matku. Dějové zvraty, šokující odhalení, neskutečné a nepravděpodobné herecké výkony činí z této produkce sladkou třešničku na divadelním dortu středečního dne. Na co všechno se můžeme těšit, si jistě lehce dovede představit ten, kdo se zúčastnil jejich tyjátru "Kašpar rek" v rámci loňské Flóry.

Renáta Višová

HODINY

Středeční film (15:00 - CENTRAL) Hodiny režiséra Stephena Daldryho má hluboké reálné kořeny, jeho embryo vzniklo v dobách, kdy film byl ještě němý (konkrétně 16.8.1922 až 17.10.1924). A to v umělecké oblasti zcela jiné, starobylejší v literatuře. Film je totiž existenčně spjat s asi nejvýznamnějším románem britské spisovatelky Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Z literatury pak vychází nadále, neboť je adaptací románu současného amerického spisovatele Michaela Cunninghama, který za něj byl oceněn Pulitzerovou cenou(1999).
Na filmové plátno jej převedl režisér Stehen Daldry, který překvapil svým půvabným debutem Billy Elliot(2000).
Film sleduje tři ženy v odlišných dobách, které jsou určitým způsobem spojeny s románem Paní Dallowayová. První z nich je samotná Virginia Woolfová (Oscarem oceněná vynikající Nicol Kidmanová). V Richmodu roku 1923 tvoří emancipovaná a sebevědomá, ale i depresivní a frustrovaná autorka svůj román. Jeho neustálým promýšlením a kontemplací nad smyslem bytí uniká před skutečným světem. Los Angeles, 1951, čte Paní Dallowayovou další hrdinka, těhotná Laura Brownová (Julliane Moore), a přemítá nad vlastním životem, tužbami, sny a rodinným štěstím, po kterém touží její manžel, a ve kterém žije.
Nakonec je tu Clarissa Vaughan (Meryl Streep), žena nápadně se podobající hlavní postavě románu, kterou na AIDS umírající Richard (Ed Harris) oslovuje jako paní Dallowayovou. Clarissa se v současném New Yorku snaží zorganizovat party, na níž by mohli s přáteli zapít ocenění Richardovy spisovatelské činnosti. Ale Virginia své hrdince rozhodně nic neulehčila, a proto na Clarissu nečeká ani v této zdánlivě šťastné chvíli příliš mnoho potěšení. Stehen Daldry natočil zajímavý příběh, odehrávající se vždy v jednom dni každé hrdinky. V úsporně komponovaných záběrech se soustředí na herce, nerozptyluje diváky zbytečnostmi. Filmová kontemplace o ženách(z jejich pohledu), které nevědí jak dál čelit dalším hodinám svého života. Obsah vznikajícího románu se promítne v jeho čtenářce(Laura) a hrdince (Clarissa). Pochází však od jeho autorky Virginie.
Hlavní trojhvězdné obsazení doplňují ve vedlejších rolích další vynikající herci např. Jeff Daniels(Cena za něžnost, Blbý a blbější), John C.Reilly(Magnalia, Gangy v New Yorku), Claire Danes(Romeo a Julie), Ed Hartus(Truman Show, Nepřítel před branami). Film, nazvaný podle původního názvu románu Woolfové, získal 2 Zlaté globy a Oscara za nejlepší ženský herecký výkon pro Nicole Kidman, celkem z deseti nominací, včetně nejlepšího filmu a režie. MFF v Berlíně ocenil všechny tři hlavní protagonistky Stříbrným medvědem. Slavná jména doplňuje autor hudby - Phillip Glass.
Kdo nestihl Hodiny(2002) v klubových kinech, ať neváhá a zajde na ně.

Blzzz

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje.
Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP,
a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce: Petr Klarin Klár, Kateřina Švecová, Michal Balák, Kateřina Višinská,
Iva Ducháčková, Alena Brožová, Zuzana Pavková, Martin Krištof,
Renata Vášová, Kateřina Sigmundová